Deset dolarů za remaster The Last of Us II bolet nebude

Pojďme si hned na začátku říct, že remasterovat jen několik let starou hru může z principu působit trochu nepatřičně. Souhlasím, že by studia mohla úsilí vynakládat na vývoj dalších her, ještě lepších zážitků, pokračování příběhů a vůbec na vše nové a čerstvé. Z druhé strany ale zase rozumím touze – ať už ji pohání image nebo obchodní zájmy – mít třeba i s přechodem na novou generaci konzolí všechny své klenoty pohromadě, v lesku a v co nejvyšší možné kvalitě. Tím se dostáváme k Sony a vylepšené verzi The Last of Us Part II, která zdánlivě vůbec žádné vylepšení nepotřebuje. Technicky stála v éře PS4 na vrcholu možností, nezestárla ani po stránce příběhu a i tři a půl roku po svém vydání jitří emoce. Z pohledu standardů stanovených konzolí PlayStation 5 ji ale chyběla podpora ovladače DualSense, ještě vyšší rozlišení nebo rychlejší načítání, což remaster přináší a přihazuje i řadu dalších bonusů včetně nového herního režimu.

Adekvátní cenovka

Jednou z klíčových věcí, která pomáhá vylepšit pohled na remaster hry z roku 2020, je jeho cena. Možná si už vzpomenete jen matně, ale když, podotýkám, pouhý rok po vydání prvního dílu The Lat of Us vyšla remasterovaná verze pro PlayStation 4, Sony si za hru řekla 50 dolarů, ovšem bez možnosti upgradovat původní titul z PlayStationu 3. O deset let později vás remaster druhého dílu vyjde na podobné peníze, ve standardní edici za 1189 korun, takže pokud jste dosud tohle dílo od Naughty Dog nehráli, jde o vcelku silný argument, proč to změnit. S ještě větší radostí ale kvituji, že tentokrát upgrade proběhnout může, takže pokud už hru vlastníte, zaplatíte jen ekvivalent 10 dolarů, tedy přibližně 230 korun, a do klína vám nad rámec technických vylepšení spadne víc než obstojný nášup nového obsahu. Upozorňuji ale, že je zaměřen zejména na fanoušky, kteří se chtějí dozvědět něco víc o vývoji hry či jejím zákulisí a ve finále tyto bonusy stavím nad zmiňovaný nový režim Není návratu, u kterého ale jde strávit pěkných pár večerů prosycených akcí.

Zdroj: Sony

Servis pro fanoušky

Protože patřím k těm, kdo se rád dívá na nejrůznější dokumenty o vývoji her či filmů a poslouchá režisérské komentáře, opravdu hodně se mi líbí péče, kterou vývojáři věnovali okomentování všech cutscén, které se ve hře nachází. Přímo z menu, aniž byste museli hru znovu celou hrát, si můžete vybrat konkrétní scénu a poslechnout si, co o ní říkají Neil Druckmann, Troy Baker, Ashley Johnson a další. Nechci komentář nikterak přeceňovat, ale jsou momenty, kdy dostanete ze scén ještě trochu víc díky poznámkám, které mi pomohly zpětně si uvědomit některé věci. Zejména Baker a Johnson, dabéři Joela a Ellie, doplňují například detaily o rozpoložení, ve kterém se při natáčení konkrétní scény nacházeli nebo odhalují drobnosti, kterých byste si zřejmě nevšimli. Neil Druckmann pak coby autor hry odhaluje některé scenáristické kličky a souvislosti, rovněž doplňující pohled na celý příběh.

U komentářů lze strávit až 4 hodiny a samozřejmě musím dodat, že jsou všechny doplněny českými titulky.

Příjemné je i to, že je komentář dynamický, takže pokud se v cutscéně nacházela nějaká aktivní pasáž, jednoduše ji odehrajete a komentář hned naváže. A až scéna skončí, nemusíte se vracet do hlavní nabídky, protože stačí jen potvrdit volbu další cutscény a nerušeně ve sledování pokračovat. Tímto způsobem lze strávit u komentářů až 4 hodiny a samozřejmě musím dodat, že jsou všechny doplněny českými titulky. Neobjevil jsem v nich žádné chyby, ani terminologické nebo gramatické, a vše si tak udržuje očekávaný standard.

Jde přitom jen o jednu část bonusů o vývoji hry, tou další jsou tzv. ztracené úrovně, tedy trojice rozpracovaných, ale do hry nakonec nepoužitých pasáží, kterými si nyní můžete projít. Hraní přibližně 15-20minutových úseků předchází úvodní slovo Neila Druckmanna a následně si můžete poslechnout komentář na několika vybraných místech k situaci či hernímu mechanismu. Tímto způsobem se můžete vrátit na velkou oslavu do Jacksonu, projít si dříve neviděnou pasáž v kanálech, zaměřenou na enviromentální hádanky, které se však vývojářům nakonec zdály až příliš zdlouhavé, a zabojovat si s divokým prasetem v obchodě. Mise se spouští samostatně z menu, jde o pre-alfa verze, které však nejsou žádným výrazným způsobem rozbité a opět slouží k tomu, abyste se trochu blíže podívali vývojářům do hlavy a pochopili, jak se nad některými věcmi rozhodovali.

Vizuální část bonusů pak doplňují také podcasty o vývoji hry, které však nejsou přeložené a také trailer na chystaný dokument Grounded II, o kterém jsme vás na Vortexu už informovali. Do hry přibude formou bezplatné aktualizace a vzhledem k tomu, že má trailer české titulky, dá se očekávat, že přeložený nakonec bude celý dokument. Celkově tak musím vážně pochválit onen servis, který vývojáři hráčům nabízí a upřímně už na tomhle místě bych vlastně investice zmiňovaných 10 dolarů nelitoval. Ano, The Last of Us se mi líbí, mohu se považovat tím pádem za fanouška a přirozeně chci vědět o vývoji víc, objektivně ale úsilí vložené do přípravy těchto bonusů za větší menu z fastfoodu stojí.

The Last of Us jako roguelite akce?!

Pokud jste ale zvědaví na to, co vývojáři přinesli v režimu Není návratu, pak lze skutečně mluvit o obsahu, jehož odemknutí vám zabere přibližně deset hodin a nabídne v podstatě nekonečnou znovuhratelnost. Ano, jde o roguelite mód, do kterého vstoupíte s jednou z vybraných postav – ze začátku máte k dispozici Ellie a Abby, ale nabídka se rychle odemyká – a vyrazíte vstříc pěti náhodně vygenerovaným střetnutí, abyste v tom šestém zabili jednoho z bossů z plné hry. Koncept režimu počítá s využitím známých mechanismů, jako je vylepšování zbraní mezi jednotlivými střetnutími, vylepšováním schopností, craftováním i kupováním věcí a drobným taktizováním na křižovatkách střetnutí, kde můžete několikrát vybrat cestu vpřed. Vaše rozhodování může záviset například na množství odměn, které vidíte před tím, než se pustíte do boje nebo na herních režimech, které se jako všechno ostatní opakovaným hraním zpřístupňují.

Zdroj: Sony

Bez ohledu na to, že se na první pohled jedná o poměrně prostý režim, ve kterém vývojáři v podstatě jen recyklují obsah ze základní hry, stává se později docela komplexním a náročným. Co se týče oněch herních variant, k dispozici jsou čtyři a všechny se od sebe poměrně výrazně liší. Útok je sérií tří vln o různém počtu i typu nepřátel, kteří pročesávají celou úroveň a vy je musíte zabít. V dalším režimu vás coby kořist loví po celém levelu narůstající počet nepřátel a na vás je, abyste přežili po vymezenou dobu časového limitu. Ve třetím módu se musíte opět v časovém limitu dostat ke střeženému trezoru a otevřít jej, než se zavře nadobro, případně všechny nepřátele rychle zabít. A nakonec v posledním si užijete akce ažaž, protože se musíte ve vymezeném prostoru bránit desítkám nabíhajících nepřátel, ovšem k dispozici budete mít parťáka, který vás může vytáhnout z bryndy. Celkově je díky tomu hraní poměrně pestré a s ohledem na to, že vás čeká do finálního bosse vždy jen pět her, střídajících se na velkorysém množství lokací, nedostavil se u mě ani po několika hodinách bůhvíjak silný pocit přílišného opakování.

Všechno česky

Ačkoliv informace v textu zazní, ještě jednou potvrzujeme, že veškerý nový obsah včetně bonusů v podobě komentářů od vývojářů a dabérů, je k dispozici v češtině formou titulků. Podotýkáme také, že okomentované cutscény mají kolem čtyř hodin a nový herní režim také není na texty úplně skoupý. Držme si proto palce, aby se lokalizace dočkal i slibovaný dokument Grounded II, jehož trailer české titulky má.

Faktem ale je, že po odemknutí většiny postav, herních modifikátorů ovlivňujících vás, nepřátele, ale třeba i obraz prostřednictvím nejrůznějších filtrů či efektů počasí, už jednotlivé pokusy o zabití bosse běží podle stejného mustru. Každá z postav je samozřejmě z trochu jiného těsta, za někoho se hraje jednodušeji, typicky třeba za Tommyho či Joela, za někoho obtížněji, jako například za Mel či Lva, ale postupně začnete kráčet po stále stejné cestě, abyste na konci měli dostatek výbavy, munice a schopností, jak závěrečný souboj ustát. Přesto to ale není vůbec snadné, což se odráží i v tom, jaké je The Last of Us Part II v základu. Ačkoliv je hra brutální, na mnoha místech velmi akční, většinou stojíte proti přesile a podvědomě se snažíte útočit ze zálohy. Pokud se něco pokazí a začne chaos, zpravidla se větší skupině nepřátel neubráníte, váš pokus končí a vše musíte třeba s jinou postavou odstartovat znovu. Sami si nicméně můžete před startem navolit, z jakých herních variant necháte hru vybírat, případně zda má, či nemá používat modifikátory nebo konkrétní typy nepřátel. Díky tomu lze jednou hrou projít opravdu rychle, když si například jako jediný mód zvolíte Kořist, který trvá vždy jen vymezený čas od jedné do přibližně tří minut, a jen si užít tiché zabíjení. Možností je ale opravdu hodně, a ačkoliv výsledkem není nic vyloženě hlubokého nebo dokonce něco, co by šlo považovat za plnohodnotnou samostatnou hru, jako bonus v balíku za několikrát zmiňovanou cenu je to víc než štědrá nabídka.

Kytara a speedruny

Poslední bonusy, které remasterovaná verze The Last of Us Part II nabízí, je režim volné hry na kytaru či banjo v podání Ellie, Joela nebo skladatele Gustava Santaolally, a pak nástroje pro speedruny. Jinak řečeno, je toho opravdu víc než dost, a to vlastně nepadla ani řeč o vlastním remasteru základní hry. Jak už jsem naznačoval výše, druhý díl téhle série vlastně žádné extra vylepšování nepotřebuje, vývojáři ale přeci jen do obrazu sáhli a nad rámec opravdu svižného načítání a plnohodnotné podpory DualSensu přináší dva grafické režimy. Tady ale neskončím na tak pozitivní vlně, která se nese celým článkem, protože bohatší mód věrnosti sice přináší nativní rozlišení 4K, které se viditelně odráží v celkové ostrosti, ale skok na 30 fps z dvojnásobné hodnoty režimu výkonu je opravdu hodně vidět. Přitom rozdíly v kvalitě obrazu jsou takřka nepostřehnutelné, bez ohledu na to, že se režim výkonu dostává na rozlišení 4K jen upscalem obrazu renderovaného ve 1440p. Zejména v akčním režimu Není návratu jsem proto neměl důvod ke 30 fps sklouzávat, byť umím pochopit, že pro jistou filmovost základní hry se i mód věrnosti může jevit jako hratelný.

Bez ohledu na tuhle výtku a poznámku, že se roguelite režim může začít v základních postupech opakovat, ale nemám sebemenší výhrady, že remasterovaná verze The Last of Us Part II vznikla. Kdyby každá vylepšená verze klidně i tři roky staré hry vypadala takhle a prodávala se za takovou cenu, na světě by bylo krásně. Tedy, alespoň na tom herním, samozřejmě.