Zahráli jsme si Immortals: Fenyx Rising v češtině

Zdolali jsme trojboj Ubisoftu. V uplynulých týdnech jsme si mohli postupně vyzkoušet Watch Dogs Legion, Assassin’s Creed: Valhalla a nakonec také Immortals: Fenyx Rising. Ještě před tím, než se dočkáme vydání plných verzí, tak můžeme i napotřetí posloužit dojmy z několikahodinové ochutnávky, kterou byl v případě Immortals úvod celé hry, navíc už doplněný o českou lokalizaci ve formě slíbených titulků. A stejně jako v případě mého virtuálního výletu do Londýna musím přiznat, že jsem od téhle krásné řecké pohádky odcházel jen velmi nerad. Přiznat se ale musím k ještě jedné věci – měl jsem jednoduše za to, že další klon Assassin’s Creed, navíc zasazený do stejného prostředí jako poslední díl téhle série, nebude nic pro mě. Ani nevíte, jak moc jsem se mýlil.

Když Zeus smlouvá s Prométheem

Pokud máme začít pátrat po rozdílech mezi Immortals a Assassin’s Creed, našli bychom je v odlehčenosti celého konceptu, zjednoudšeném souboji, umírněné rozloze hry a překvapivě i v humoru, který zprostředkovává duo vypravěčů Zeus a Prométheus. Příběh se sice na první pohled tváří dost závažně – Týfón přemůže ansámbl řeckých bohů, sebere jim většinu schopností a hrozí jejich zničením – ze způsobu vyprávění ale od prvních okamžiků chápete, že vývojáři z Ubisoftu budou tentokrát patosem šetřit. V duchu animovaných filmů od Pixaru nebo Disney tak na hráče spíše pomrkávají skrze nejrůznější vtípky přetékající z bájí a mýtů až do současného světa. Společně s tím volí uvolněný jazyk a nechávají obvykle zachmuřené bohy občas až nemístně vtipkovat. Zeus navíc vede s Prométheem neustálý dialog, který nevtíravě a zdánlivě odnikud promlouvá do samotné hry, reaguje na nastalé události a trefně je komentuje.

Zdroj: Ubisoft

Dočkáte se proto reakcí na vzhled hlavního hrdiny, či hrdinky při jeho tvorby na začátku hry. Zeus se pozastaví také nad jménem Fenyx, které zní jako zvuk vydávající ptáky, když se mají vznítit. A nechybí ani komentář k probíhajícím soubojům, plnění úkolů nebo dalším bohům, které hlavní hrdina na své cestě za záchranou Olympu potká. V kombinaci se skvělou chemií, která mezi dabéry obou zmíněných vypravěčů panuje, jde o velmi příjemnou složku, jejíž potenciál se v úvodu navíc nemusí ještě naplno projevovat. A i když jde místy o trochu dětinské legrácky, doprovázené přestřelenou snahou o řecký přízvuk v angličtině, šklebil jsem se jak patnáctiletý a zcela upřímně říkám – chci víc! V mnohém tomu pomáhají i české titulky, které jsem si mohl v nabídnutém buildu hry zapnout, ať už s volbou překladu veškerého obsahu, nebo pouze položek v menu. Během hraní jsem neobjevil žádné hrubé chyby a překlad, lépe řečeno jeho styl a konzistence, skvěle dokreslovaly výslednou pohádkovou atmosféru. O to větší škoda, že právě Immortals bude zřejmě na dlouhou dobu posledním titulem od Ubisoftu, který se této péče dočká a v dalších hrách už velká spousta hráčů přijde o komfort a hlavně možnost porozumět ději a jeho nuancím.

Barevné řecké báje

Přirozeně ale nemám v plánu mluvit pouze o podání příběhu a nastíněném božském dialogu. Ústřední postavou pořád zůstává Fenyx – smrtelník, který se má díky nejrůznějším artefaktům a občasné pomoci bohů dostat Týfónovi na kobylku. Jeho, či její vzhled si určíte sami, nutno ovšem podotknout, že i když jsem se snažil o drsně vyhlížejícího vousáče, můj Fenyx pořád vypadal jako teenager s nasazovacím bíbrem z krámku s žertovnými předměty. Příliš to nevadí, protože po většinu času mu neuvidíte do tváře, v cutscénách to ale trochu bije do očí a řeší to až první sofistikovanější helma, kterou můžete ve hře poměrně jednoduše najít či získat coby odměnu za splněný úkol. V jádru totiž zůstávají Immortals akčním RPG a hrají se přibližně tak, jak od hry od Ubisoftu očekáváte. Jen s rozlohou herního světa se to má alespoň na první pohled vcelku umírněně a zřejmě nemusíme čekat další Assassin’s Creed Odyseey. Vlastně by se dalo říct, že jsou Immortals kompaktnější i než poslední Far Cry, s určitostí to ale samozřejmě nejsem momentálně schopný nijak blíže posoudit.

Během přiděleného času jsem zvládl dokončit prolog na Chřestící skále a nakouknout do první velké lokace Údolí věčného jara, nad kterým svou ochrannou větev drží bohyně lásky Afrodita. Větev, ano, protože z ní Týfón udělal jabloň, která navíc sličné panince zatemnila mysl masivní úrodou jablek, jimiž teď Afrodita opravdu nutně potřebuje nakrmit všechna nebohá zvířátka kolem. Plnění jednotlivých úkolů je pak poměrně nápaditou záležitostí a logické či prostorové hádanky zapojují vývojáři mnohem víc, než se z videí a prezentací mohlo zdát. V podstatě cokoliv, co jsem ve hře dělal, bylo podmíněné odemykáním cesty vpřed, přepínáním pák, sháněním zářivých orbů do skládačky nebo umisťováním zelí na obětní podstavce. Opět nedokážu soudit, zda nebo kdy dojde designérům dech, případně jak rychle se začnou hádanky opakovat, jejich plnění ale zůstalo zábavné až do konce ukázky a ne vždy šlo jen o banality typu přesunu objektu z místa na místo. Mám ale pocit, že v některých částech může za obtížnost a nepřehlednost design hry, nikoliv moje stárnoucí hlava, protože některé aktivní prvky nejsou ani napoprvé nijak výrazněji označeny. Někdy vás prostě nenapadne posunout kus bronzové krychle, protože ji považujete za součást statických herních kulis, nebo nevidíte odemknutý zámeček na pochodni, kterou lze následně zasáhnout hořícím naváděným šípem a otevřít si tak cestu dál.

Je to Zelda, nebo Assassin?

Pokud by vám ale počínání v úkolech nestačilo k ukojení hladu po puzzlech, nachází se ve hře speciální úrovně – pokladnice. Ty jsou vždy sestaveny z bludiště, v němž musíte naplno využívat Fenyxovy schopnosti. Tam spadá i telekineze, tedy možnost na dálku pohybovat předměty, nosit je nad hlavou, případně je někam vrhat. Postupně si tak odemykáte cestu v před a také za pomoci Daidalových křídel směřujete k malé svatyni, kde vás čeká odměna v podobě Diova blesku, ovlivňující levelování vaší postavy. Pokladnice nejsou stoprocentně povinné, i když mohou být tu a tam zahrnuty do hlavních úkolů, podstatné ale je, že jejich obtížnost a rozmanitost vzrůstá v přímé úměře s tím, co nového se Fenyx naučil a jakými zbraněmi či vybavením právě disponuje. Prošel jsem jich několik, nenarazil jsem na vyslovený zásek a pokaždé jsem měl pocit, že je výzva adekvátně nastavena mým aktuálním možnostem. Že to celé, tedy nejen pokladnicemi, ale také prozkoumáváním světa nebo telekinezí připomíná Linkovo dobrodružství v Breath of the Wild, je jiná věc a vyrovnat se s tím asi budeme muset všichni po svém.

Můj nezdařilý souboj s temnou verzí Achilla navíc není reprezentativní ukázkou, i když jsem se opravdu snažil, protože střet s ním by měl odhadem přijít až za několik hodin, kdy by měl můj Fenyx lepší výbavu a více zdraví i staminy.

Platí to také pro souboj, ve kterém si jsou obě hry hodně podobné a mám pocit, že i v Immortals bude boj spíše jen vyplňovat momenty, kdy neřešíte postup vpřed nebo nesledujete animované cutscény. Systém je navržen se zájmem hráče příliš nestresovat, takže i z klubka nepřátel – ať už z řad lidských protivníků, nebo divé zvěře – se máte šanci docela snadno prosekat. Když ale přijde ke slovu souboj s bossem, hra vyžaduje přesné načasování a čtení jednotlivých útočných vzorců protivníka. Můj nezdařilý souboj s temnou verzí Achilla navíc není reprezentativní ukázkou, i když jsem se opravdu snažil, protože střet s ním by měl odhadem přijít až za několik hodin, kdy by měl můj Fenyx lepší výbavu a více zdraví i staminy. S trochou trpělivosti by ale bylo zřejmě možné upižlat kohokoliv, což může být pro hráče hledající výzvu potěšující zprávou. Je však nutné zmínit, že jsem na začátku vybíral prostřední úroveň obtížnosti z celkových pěti dostupných a i tyhle dojmy se mohou a budou lišit u každého z vás.

Na Olymp a ještě dál

Poslední složkou hodnou několika slov je Síň bohů. Jde o centrální hub, pravděpodobně v každém z jednotlivých regionů herního světa, kde můžete postupně vylepšovat vašeho hrdinu. Neděje se tak z menu, ale musíte vždy fyzicky dorazit na jedno konkrétní místo – třeba i za pomoci rychlého cestování – a v příslušné části Síně investovat nasbírané suroviny do některých z Fenyxových atributů, jako je celkové zdraví, stamina nutná k běhu i zlézání skal, nebo božská síla pro speciální schopnosti. Zdá se mi ale trochu přitažené za vlasy, že oněch surovin máte osm, každá ovlivňuje jinou schopnost, a ani po čtyřech hodinách jsem nebyl schopen bezpečně říct kterou. Vše ve hře má navíc i své božské přídomky jako Cháronovy slzy™, kotel Kirké™ nebo Athénin kylix™, takže jste rázem zahlceni názvy, pod kterými si nejste schopní nic konkrétního představit. Síň bohů k tomu všemu slouží také jako místo pro vyzvedávání speciálních Hermových úkolů, za které vám náleží exkluzivní odměny nebo se pustit do plnění online leteckých či akrobatických výzev, které vám pro změnu přihrají elektrum, abyste ho mohli u Rychlonohého obchodníka směnit za další předměty. Pokud jste trochu zmatení, pak vás zřejmě něco podobného potká i v momentě, kdy se do hry pustíte, o všem ale určitě rozhodne delší čas strávený se hrou a hlubší osvojení základů.

I přes drobné výtky k designu a zpracování některých částí se ale vracím k tomu, co bylo řečeno v úvodu. Immortals: Fenyx Rising mě coby hráče zdráhajícího pouštět se do dalších Assassínů a Far Cryů mile překvapilo a věřím, že jako hra na odlehčenou by mohl koncept fungovat. V případě Ubisoftu navíc ono odlehčení neznamená malou hru, takže v porovnání s jinou AAA produkcí na vás zřejmě čekají desítky hodin mile vyprávěné zábavy, ve kterých se zároveň nachází spoustu prostoru pro nečekaná překvapení i herní mechanismy určené až pro pozdější fázi hry. Prvním čtyřem hodinám ale dávám jednoznačně Zdeňkův palec™ nahoru.