Testujeme PlayStation VR2

V říjnu 2016 uvedla společnost Sony na trh headset PlayStation VR. I přes některé nedostatky a omezení šlo o úspěch a dnes tu díky němu máme nástupce. Nástupce, který se v mnoha ohledech poučil z předchozí generace. Nástupce, který má s konzolí mnohem lepší symbiózu, protože se s ním dopředu počítalo. S novinkou jsem strávil přibližně týden a teď se s vámi podělím o svoje dojmy a zjištění. Záměrně přitom říkám, že tenhle produkt stále testujeme. Podobně jako v případě konzolí mi přijde ošidné po tak krátké době přinést definitivní verdikt a mluvit o recenzi. Kvality pořádně prověří až čas a další hry. Už nyní se ale můžeme pokusit odhadnout potenciál PlayStation VR2.

Nechci tohle povídání zatížit technickými detaily a specifikacemi, které jsme beztak znali dlouho dopředu a každý si je může prostudovat sám. Chci mluvit o tom, jaké to je používat nový headset v praxi. Podle Sony byla nová generace virtuální reality ve vývoji asi šest let a pracovalo se na ní společně s PS5, aby si obě zařízení skvěle rozuměla. Nezmiňuji to jen tak pro nic za nic, je to totiž klíčový dojem, který si po týdnu hraní ve VR na PS5 odnáším. Oba kusy hardwaru se skvěle doplňují a tvoří přirozený pár. Začíná to už ve chvíli, kdy si krabici s PS VR2 přinese domů a rozbalíte ji. Uvnitř se nachází headset, který nezapře příbuznost s první generací, ale současně stejně jako nové ovladače “mluví” stejným designovým jazykem jako aktuální konzole.

Upozornění: Při nahrávání vlastních záběrů z PS VR2 dochází ke zkreslení a degradaci obrazu. Snažili jsme se ale maximálně přiblížit originálu.

Příslušenství vypadá pěkně, ale ještě větší radost vám udělá jeho zapojení. V krabici totiž kromě zmíněného už najdete jen návod, sluchátka a pouhé dva kabely. Ten první je stejný jako v případě PS5 a gamepadu DualSense a nabíjíte s ním nové ovladače Sense. Ten druhý je pak součástí samotného headsetu a má několik metrů. Nečíhají tu na vás žádné další redukce, krabičky, napájení, kamera ani fosilie, jakou byly ovladače PS Move původem ještě z PS3. Tahle jednoduchost instantně zpříjemní první kontakt s novinkou, ale také její opakované použití a připojení. Stačí kabel zasunout do jediného UCB-C portu a hrajete. I díky tomu jsem měl mnohem větší chuť se k hraní vracet, vše je snazší a pohotově připravené fungovat. Jistě, ještě příjemnější by bylo, kdyby byl headset bezdrátový, ale ohebný relativně tenký kabel představuje ve srovnání s první generací obrovský pokrok. Možný otazník se vznáší jen nad skutečností, že kabel je napevno součástí headsetu a je otázkou, zda jej při zvýšené námaze a dlouhodobém používání nečekají v tomto místě nějaké potíže. Možnost snadno jej vyměnit by mohla být praktičtějším řešením.

Stejně snadné jako fyzické připojení je i nastavení headsetu přímo v prostředí konzole. Tahle synergie a snadná uživatelská přístupnost byla už výhodou první generace. PS VR2 je podle mě ještě víc otevřená nováčkům a technicky méně zdatným hráčům. Stručný interaktivní průvodce vás napoprvé provede vším od nasazení headsetu, přes jeho seřízení až po seznámení se základními funkcemi. Hned zkraje nepochybně oceníte, jak důmyslné jsou kamerky na samotném hedasetu ve srovnání s dřívějším řešením. Uživatele Questu nebo některých jiných moderních zařízení to nepřekvapí, ale je skvělé zbavit se kamery u televize a využívat možnosti průhledového zobrazení, které vám ukáže vaše okolí. Uplatníte ho už při skenování místnosti a nastavení bezpečného prostoru pro stání i sezení. Paradoxně ještě častěji jej ale oceníte při mnohem běžnějších a obyčejnějších momentech. Teď už není problém nasadit si headset a teprve potom vzít do ruky ovladače nebo se usadit na židli, protože prostě vidíte okolo sebe. Na čtení esemesek to není, ale řadu běžných maličkostí teď při hraní zvládnete, aniž byste museli sundat headset z hlavy.

Největší radost mám z toho, že ovladače Sense jsou součástí balení, takže s nimi vývojáři mohou automaticky počítat.

Ostatně, když už je o něm řeč, sluší se pokračovat právě tím, jaké to je mít ho na hlavě. V první řadě bych řekl, že kromě jemnějšího displeje a hezčí grafiky díky vyššímu výkonu konzole, která jej nebrzdí, potěší opět i maličkosti. Třeba lepší odstínění periferního vidění, kdy do hedasetu neproniká světlo z místnosti. Ostřejšího vidění můžete docílit i díky možnosti nastavit rozestup čoček. Větrání zase umožňuje lepší proudění vzduchu a úspěšně brání zamlžování. Novinkou jsou také vibrace samotného headsetu, které podle mých dosavadních dojmů sice neznamenají revoluci, ale někdy skutečně mohou zdůraznit nějaký dramatický efekt ve hře. A konečně velká pozornost se věnuje také technologii sledování očí, díky níž lze tímto způsobem něco ve hrách vybírat, ale také může posloužit k optimalizaci výkonu, kdy se to nejlepší soustředí do místa, kam se díváte, a zbytek se může renderovat v nižším rozlišení.

Od ovládání očima se můžeme přesunout k novým sférickým ovladačům Sense. Disponují stejnou haptickou zpětnou vazbou a adaptivními triggery jako DualSense, ale přicházejí po vzoru konkurence i s detekováním prstů bez stisku tlačítka. V praxi to funguje velmi dobře a nemám si v podstatě na co stěžovat. Snad jen výdrž nabíjecí baterky by mohla být o něco delší, ale je mi jasné, že ovladače jsou během hraní neustále v zápřahu. Největší radost mám z toho, že ovladače Sense jsou součástí balení, takže s nimi vývojáři mohou automaticky počítat. Nejsou jen volitelnou lepší možností. Bude je mít každý a není třeba přicházet s alternativním horším ovládáním pro klasický gamepad, pokud samozřejmě samotní autoři nedojdou k názoru, že právě pro jejich hru se DualSense hodí lépe. Pochvalu si zaslouží také 3D zvuk. I když já nejsem ten nejnáročnější posluchač, skutečně oceňuji, jak audio podtrhuje zážitek z virtuálního prostoru.

Zdroj: Vortex/Sony

S čím jsem trochu zápasil, byla mírná bolest hlavy při delším hraní. Nejprve jsem to připisoval únavě po náročném dni, ale ukázalo se, že se dostaví, i když jsem úplně odpočatý. Nepochopte mě prosím špatně. Nejde o nevolnost ani diskomfort způsobený kinetózou. U první generace jsem se s tím nesetkal, ale vnímám to jako ryze subjektivní pocit. Zážitky s PS VR2 jsou místy velmi intenzivní a jeho světy pohlcující. Prostě jsem si musel dělat přestávku častěji, než jsem zvyklý. Navíc mohu s úlevou konstatovat, že nešlo o bolehlav, který by se rozjel a nešel zastavit. Velmi krátce po sundání headsetu začala vždy bolest rychle odeznívat. Protože na bolesti hlavy od dětství docela trpím, možná jsem na to náchylnější, ale také myslím, že díky tomu dokážu po letech dobře odhadnout, z čeho bolest pramení a jak se projevuje. Mohu tak s určitostí prohlásit, že to nesouvisí třeba s jinak pohodlným nasazením samotného headsetu, přestože jeho váha je pořád dost znát. Tady stále vnímám omezení současné technologie a těším se na další vývoj a miniaturizaci v této oblasti. Třeba pohledy směrem vzhůru mohou být kvůli hmotnosti headsetu poněkud nepohodlné. Velmi také záleží na správném nasazení a utažení, aby bylo zařízení stabilní a měli jste co nejostřejší výhled. Pak nevadí ani dioptrické brýle běžné velikosti a tvaru. Já s nimi neměl ani ten nejmenší problém.

Za zmínku stojí skutečnost, že hry a další obsah bez podpory VR můžete opět sledovat i s PS VR2 na hlavě, jako byste se dívali na vlastní soukromé plátno. Naopak pokud byste chtěli z nějakého důvodu bez VR použít ovladače Sense, zatím neuspějete. Fungují samozřejmě v hlavním menu konzole, kde ostatně přibyla i možnost rychlého nastavení headsetu, ale v normálních hrách jsem je ani v jednom z náhodně vybraných případů využít nemohl. A tím jsme se plynule dostali k prvním testovaným titulům. Někdo by mohl být zklamaný tím, že k PS VR2 nedostanete žádné speciální demo nebo jiný prezentační software. Měla by to ale vynahradit štědrá nabídka launchových her. Sony hned zkraje slibuje desítky kompatibilních titulů, což mi přijde jako bezprecedentní lineup. Ve vývoji je pak víc než stovka dalších her. PlayStation VR2 sice není kompatibilní s první generací, ale řada autorů se už pustila do updatů a některé z nich budou dokonce zdarma.

Headset od Sony má velký potenciál zaujmout spoustu zákazníků. Překážkou podle mě nebude ani cenovka.

Co jsem si tedy zahrál? Bohužel jsem neměl možnost vyzkoušet si VR režimy ve hrách Gran Turismo 7, Resident Evil Village nebo No Man’s Sky, jak bych si přál. V mé knihovně postupně přistálo 10 kompatibilních her, ale k některým z nich jsem se dostal až v posledních hodinách před embargem a už nezbyl čas je ani otestovat. Horizon Call of the Mountain jsem věnoval samostatnou recenzi a v tuto chvíli patří mezi to nejlepší, co jsem si mohl vyzkoušet. Dost času jsem věnoval Star Wars: Tales from the Galaxy’s Edge – Enhanced Edition nebo Jurassic World Aftermath Collection, ale přilákala mě k nim hlavně slavná licence. Ve smyslu interaktivity zaostávají za Horizonem a je na nich znát, že pocházejí původem z jiných platforem. To Moss a jeho pokračování vypadá na další pecku, ačkoli nejde o novinku v pravém slova smyslu. Největším a nejpříjemnějším překvapením pro mě byl relaxační Kayak VR: Mirage s úžasnou grafikou. Na hry Townsmen VR, Song in the Smoke: Rekindled a Thumper, které jsem dostal na poslední chvíli, se teprve chystám. Učitě se jim budeme podle vašeho zájmu dál věnovat. Minimálně ve streamu.

Ano, někdo by mohl namítnout, že to není jedna exkluzivita za druhou. Že takové tituly si můžete zahrát i jinde a třeba rovnou na standalone headsetu bez konzole. Stejně tak by šlo říct, že některé z technologických novinek PS VR2 se už dřív objevily na jiném headsetu a nepřekvapí vás, pokud hrajete třeba na PC. To ale nic nemění na tom, že na konzolích jde o značný pokrok a headset od Sony má velký potenciál zaujmout spoustu zákazníků. Překážkou podle mě nebude ani cenovka. Chápu, že někdo může mít hlouběji do kapsy, ale přijde mi adekvátní. Lepší si teď připlatit než hardware hned na začátku poddimenzovat, když nám má sloužit několik dalších let.