1. 3. 2022
Vývojáři ze studia Creative Assembly otevřeli brány světa Warhammeru a už potřetí nabízí fanouškům strategií i neúprosných fantasy obrovskou porci obsahu, zábavy, radosti, ale i částečné frustrace a mírného zklamání. Je to neobvyklá směsice snahy přinést tradiční hratelnost a současně ji osvěžit novými postupy, které by bylo potenciálně možné aplikovat i na další díly v téhle košaté linii strategií. Zapomeňte proto na obvyklý formát postupného dobývání další velké mapy – ačkoliv jde o nedílnou součást celkového zážitku, mnohem důležitější je plnění zadaných úkolů, které se dříve, či později zúží na šílené bitvy o duše jednotlivých bohů Chaosu, které otevírají cestu k finální bitvě. A je vlastně jedno, jestli do ní dorazíte coby příslušník některého z nových národů, nebo jako princ démonů, pokaždé to bude hodně náročné, vyčerpávající a svým způsobem opojné.
Abyste si mohli Total War: Warhammer III opravdu užít, musíte být fanoušky tohoto fenoménu, případně být ve vnímání robustních fantasy světů hodně otevření a velkorysí. Zmiňuji to proto, že samotná tematika se již potřetí značně odklání od původní tvorby Creative Assembly a stavebních kamenů celé série. Plně vnímám frustraci určité části hráčů, kteří by namísto oživlých draků, medvědů, démonů a opravdu roztodivných monster ovládali skutečné vojáky a pohybovali se v mezích historie. Ve skutečnosti ale není Warhammer tak nepřístupný, jak by se mohlo zdát a díky povedenému českému překladu, obrovskému množství vysvětlivek, opravdu pěkných cutscén a doslova enckylopedickým poznámkám lze do světa prostřednictvím této hry proniknout, a to aniž byste hráli předchozí dva díly. Že nedoceníte všechny detaily a nuance, je asi zbytečné dodávat, podstatné ale zůstává, že hra rozhodně neháže nováčkům klacky pod nohy a po několika desítkách tahů se bezpečně zorientuje každý, zvlášť, když je k dispozici fantastický prolog, zpracovaný opět trochu jinak nežli zbytek hry. A pokud jste naopak veteráni, ať už ve světě Total Waru nebo právě Warhammeru a jeho pojetí lidmi z Creative Assembly, vyhrňte si rukávy, tohle bude dlouhé.
Zdroj: Sega
Hlavní náplň hry samozřejmě spočívá v její kampani. Jak už jsem naznačil, struktura hry je pokaždé stejná, ale motivace se mění na základě toho, s kým do Total War: Warhammer III vstoupíte. Cílem je každopádně prosekat se až k Ursunovi, velkému medvědímu bohovi, kterého chtějí některé z frakcí osvobodit a jiné tancovat na jeho zdechlině. Okolnosti, které vedly k uvěznění Ursuna, případně koho působení Chaosu svedlo na scestí, si nechám pro sebe v zájmu zachování mnoha skvělých překvapení a zvratů. Určitě byste ale měli vědět, že hrát kampaň opakovaně má obrovský smysl a přinese postupně kompletní pohled na věc. Pojmout však tolik obsahu, by vydalo na stovky hodin, po kterých navíc nemusí vždycky přijít jen očekávané vítězství. Kampaň lze prohrát bez ohledu na to, jak se vám daří teritoriálně či vojensky, protože pokud nezískáte duše jednotlivých bohů – Khorna, Tzeenche, Nurgla a Slaneeshe – jste nahraní a cesta k medvědovi je uzavřená. Nelze navíc příliš otálet, protože trhliny, které vedou do oblastí Chaosu, se otevírají náhodně a na předem neznámých místech, takže je po nich obecně poměrně velká poptávka a v závodu o duše nejste sami.
Bohužel to s sebou ale přináší i jeden z obrovských problémů, kterým je dle mého až neúměrně vysoká obtížnost. Ne snad, že by se nedal Total War: Warhammer III hrát, nebo že byste si nemohli sami obtížnost zvolit, mluvím ale o tom, že v jednu chvíli musíte mít ne dvě, ale hned několik opravdu velmi silných armád, jejichž provoz je všechno, jen ne levný. Takže zatímco v podsvětí bojuje hlavní svaz o duši některého z bohů, na povrchu lepí díry v obraně před zplozenci temnot jen – nadneseně řečeno – hrstka sedláků, se kterou jsou bitvy opravdu na hraně a ne vždycky končí potyčky tak, jak byste si úplně představovali. Když k tomu navíc přidáte i obvyklé problémy Total Waru coby série, tedy zejména pathfinding v bitvách a ne vždy zcela stoprocentní reakci na rozkazy k přesunu, možná vám na skráních během nočních bitev vyraší pár šedých vlasů.
Pokud na pravidla hry přistoupíte, a ono vám postupně nic jiného nezbyde, začnete vnímat trochu jiný pocit, než jaký jste mohli získat v předchozích dílech. Jde o balancování na velmi tenké hraně vlastního osudu, kde je prostor jak pro spoustu obětí, tak i heroických vítězství, která si budete velmi dobře pamatovat. Tenhle pocit, že takřka setrvale taháte za kratší konec, ale rozhodně není pro všechny a férově musím uznat, že nedostatek zdrojů i příslušníků armády ve mně postupně probouzel frustraci, že se nedá stihnout vše a ještě mít z postupu kampaní dobrý pocit. Vyvažují to ale samotné bitvy, na kterých si lidé z Creative Assembly dali hodně záležet a vtiskli do nich spoustu zajímavých novinek.
Největší pokrok shledávám ve zpracování terénu. Dám-li stranou zmíněný pathfinding, který mě ne vždy zcela uspokojoval, mapy jsou navrženy skvěle a s trochou nadsázky by se dalo mluvit o tom, že vypráví vlastní příběh. Příběh každé bitvy, která se jimi ve vašem podání prožene. Perfektní jsou také obléhací mise, ve kterých můžete postupovat jednotlivými městy a za běhu v reálném čase připravovat pasti pro své nepřátele. Pokud jste dost šikovní, můžete díky získaným prostředkům a následně vybudovaným barikádám či obranným věžím přesměrovat tok nepřátelské armády kýženým směrem a pak se ji připraveným útokem vysmát do obličeje. Nic to ale není proti bitvám, které vás čekají před střetnutími s mnohokrát zmiňovanými bohy a které demonstrují, že i v tak rigidním formátu Total War lze kam stoupat.
Vývojáři z Creative Assembly slíbili, že po vydání hry přinesou také bezplatné DLC pro všechny majitele všech tří Warhammerů v sérii, které bude obsahovat obrovskou mapu spojující veškerý dosavadní obsah. Zní to velmi ambiciózně a nepochybně nejde o nic, co by měli vývojáři připravené přes noc. O mapě nicméně mluvili krátce po vydání, když hráči z dat hry vylovili některé z dosud neobjevených regionů a útržky něčeho, co může vypadat jako prototyp plánované mapy. Vyjádření Creative Assembly ale mělo hráče spíše uklidnit a vysvětlit, že to, co našli, je skutečně jen část rané verze a podoba skutečné mapy bude jiná. Nechme se tedy překvapit, protože toto DLC by mohlo přinést defacto novou hru.
V první řadě nedoporučuji pouštět se do bojů o duše v momentě, kdy nemáte dostatek času. Není totiž nic ojedinělého, když vám jeden z vrcholů dílčích částí kampaně zabere klidně i dvě tři hodiny. Budete se doslova brodit zástupy nepřátel, odrážet je za pomoci popisovaných tower defense mechanismů a neustále zpochybňovat každý svůj další krok tím, zda budete mít na konci dostatečně velkou armádu, abyste ještě porazili toho zpropadeného boha. Když se to podaří, plus pro vás, ale bez mučení musím prozradit, že jsem nebyl ani zdaleka tak úspěšný, jak jsem si původně myslel a jednou mě to dokonce přinutilo rozehrát kampaň znovu.
Alespoň se tím ale dostáváme k tomu, že Total War: Warhammer III nabízí opravdu velké množství způsobů, jak k němu přistoupit. Pokud si zvolíte jeden z nových národů – Kataj či Kislev – připravte se zejména na obranu a spoustu čistících misí, při kterých budete zatlačovat démonská vojska tam, kam patří. Pořád se ale můžete na řešení Ursunova problému podívat jejich očima a pustit se do hraní třeba za démonského prince, který to má vlastně docela jednoduché. Kamarád není s nikým, takže všechno, co se hne, bývá nepřítel a právě při hře za něj se můžete upínat alespoň k této jistotě. Jako bonus můžete brát skutečnost, že lze do armády naverbovat všechny jednotky chaosu a trochu si zpestřit hru, protože jinak má Total War: Warhammer III opačný problém a ve vašich řadách ve smyslu různorodosti jednotek nebude nijak veselo.
Nemohu se ubránit pocitu, že hra za druhou stranu je obecně snazší a variabilita démonského prince to jen podtrhuje.
Démonský princ pak ještě umocňuje mechanismus modifikace či vylepšování vlastního hrdiny, který dovoluje i skutečnou transformaci jeho podoby, což je nejen vizuálně vděčné, ale v boji díky novým atributům, jako je ukončení ocasu nebo podoba hlavy, úspěšně použitelné. Počítám do toho i vylepšování hrdinů jako takových na přepracovaném stromě schopností, odkud se čistokrevná strategie trochu stáčí k RPG, což je rozhodně vítaná věc, díky které lze s hrdiny ještě více splynout. Nemohu se však ubránit pocitu, že hra za druhou stranu je obecně snazší a variabilita démonského prince to jen podtrhuje. Protože ale máte na výběr a nikdo vás do něj netlačí, nevnímám to jako zásadní problém, ale spíše jako formu možného usnadnění či změnu stylu. Všechno řečené navíc můžete uplatnit v online kooperaci pro osm hráčů, kde se navíc už nemusí čekat na kola ostatních a vše probíhá najednou. Méně čekání, více zábavy.
Hrou se ale samozřejmě nebudete prokousávat jen prostřednictvím boje, vedle vlastního vylepšování měst a verbování jednotek vás samozřejmě čeká diplomacie, která je i přes avizovaná vylepšení ale stále poměrně omezená a nabízí jen elementární módy jako je obchodní svazek, mír nebo třeba podlézání formou darů. Férově ale uznávám, že lze například předávat města do správy spojencům, což je významný posun a lze i lépe koordinovat mise pro spřátelné strany. Pokud navíc nechcete bojovat přímo na rozlehlých bojištích, můžete samozřejmě využít automatického rozhodnutí, které navíc nově nechává nahlédnout na ztráty a výsledek souboje ještě před tím, než akci potvrdíte. Využít se to dá nejen jako motivace, ale také jako bezpečná varianta, nechcete-li se po desítkách a stovkách kol zabývat malichernostmi a hnát se dál za dušemi.
Co mě příliš nepotěšilo, je zpracování uživatelského rozhraní – vývojáři totiž sáhli například do barevnosti a většina prvků je červená. Projevuje se to například při stavbě, resp. bourání budov, kdy jednoduše na první pohled nevíte, co přesně děláte. Celkově se mi ani příliš nezamlouvá ostřejší zpracování jednotlivých prvků a nešťastné je také umístění popisků probíhajících questů, které se ukazuje vpravo dole, čemuž občas brání nějaká další vyskakovací okna. Podtrhuje to ale celkově slabší technické zpracování, které navíc nebylo od začátku příliš dobře optimalizované. Vývojáři ovšem sáhli do fungování hry a nyní se zdá, že hra i na slabší z našich dvou testovacích sestav (i7 6700K, GTX 1080, 16 GB RAM) fungovala obstojně na vyšší nastavení detailů při 40-60 fps například s ohledem na bitvy.
Celkově tak nelze Total War: Warhammer III vytknout mnoho, a pokud jste hráli předchozí dva díly, můžete trojku považovat za více než obstojné vyvrcholené celé ságy. Novinky, se kterými lidé z Creative Assembly přišli, navíc naznačují budoucí vývoj celé značky a vhodně rozšiřují tento fantasy koncept. Obléhání nebo zuřivé bitvy o duše démonských bohů jsou jednoznačně tím nejlepším, co linie Warhammeru představila a nebýt opravdu svízelné nutnosti zůstávat rozkročen mezi dvěma světy a bojovat na opravdu mnoha frontách současně, hraní bych si skvěle užil. Škoda také neustálého problému s jednotkami v bitvách, například i ve smyslu uposlechnutí rozkazu k útoku na konkrétní svaz nepřátel, což ovlivňuje chod hrou a k dobré, či lépe řečeno pohodové náladě při hraní příliš nepřispívá. I tak ale zůstává Total War: Warhammer III nadprůměrným titulem, který díky povedenému zpracování většiny mechanismů dokáže oslovit stratégy bez ohledu na jejich žánrové preference.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.