Tom Clancy's The Division 2

Tři roky po vydání kooperační third person akce Tom Clancy’s The Division přichází pokračování, které od začátku neslibuje nic menšího než dokonalejší, větší a povšechně vyladěnější zážitek. O vývoj se primárně staral tým Massive Entertainment, první minuty hry ale odhalují celou řadu dalších studií, která Massive pomáhala a jež se starala o to, aby byly sliby o vypilovaném zážitku bez výhrad naplněny. A k tomu mohu hned na úvod říct, že Tom Clancy’s The Division 2 je od samotného vydání hotovou hrou a okamžitě přístupným zážitkem, kterému toho minimálně po stránce obsahu chybí velmi málo a kterému fanoušci originálu budou jen sotva cokoli zásadního vyčítat. Zkušení hráči i nováčci série se díky tomu mohou okamžitě vrhat do akce a snažit se získat Washington zpět do rukou zákona a pořádku.

Změna města pochopitelně přináší totální obměnu prostředí. Výměna zasněženého a vánočními světly prozářeného New Yorku za letní Washington ale není to, co vás uhodí do očí jako první. Tím bude celková úroveň grafického zpracování – doba pokročila, vše vypadá perfektně, a i po desítkách hodin zábavy, které Division 2 v základu nabízí, budete stále překvapováni tím, do jakého detailu vývojáři při tvorbě světa zacházeli. Zkrátka, pokud by nějakou velkou americkou metropoli zastihla pandemie neštovic v ten nejnevhodnější okamžik, jistě by to vypadalo nějak takhle. A když k tomu vývojáři přidají ještě skvělé efekty, podporující celkovou atmosféru, spolu s dynamickým počasím, skutečně není co řešit.

Příběh, který necháte plavat

Další věcí, které si všimnete hned od startu, jsou české titulky, které mohou zásadně dopomoci porozumění příběhu hry a tomu, co se v jednotlivých misích děje. Bohužel ale neodkáží zachránit to, že pokusy o vyprávění zde vůbec nehrají důležitou roli. Příběh je navíc plný klišé a amerického machismu, což už tradičně bývá pohledem Evropanů výraznou slabinou a není divu, že jsem ho během hraní v podstatě přestal vnímat. Charaktery postavy jsou nevýrazné, hlavní hrdina nemluví a dobrý dojem nezachraňují ani po světě rozeseté vysílačky a možné rekonstrukce minulých událostí. V tomto ohledu mi zoufale chyběla možnost bližšího splynutí se hrou a jejím světem, což je velká škoda i z toho důvodu, že příběh rozšiřuje události jedničky a při pečlivějším gradování by měl obrovský potenciál zaujmout. Potřebujete tedy vědět jedině to, že Amerika je stále na kolenou, prezident je mrtvý či nezvěstný, nákaza je aktuální hrozbou a o nadvládu s aktivovanými bezpečnostními jednotkami Division soupeří rovnou trojice znepřátelených frakcí.

Těmi jsou chaotické a místy lehce sebevražedné Hyeny, militantní a velmi dobře vybavení Věrní synové a nakonec také fanatičtí Vyvrhelové. Všichni usilují o nadvládu nad klíčovými čtvrtěmi hlavního města, které od samotného začátku nabízí celou plejádu aktivit a herního vyžití. Každá městská část obsahuje bezpečný úkryt a základnu, kterou lze následně za pomocí sběru surovin a plnění dílčích úkolů vylepšovat a rozvíjet. Pro zajímavost – tou hlavní samozřejmě není nic jiného než Bílý dům. Kromě toho lze také ustavovat kontrolní body a zásobovací uzly, jejichž získání přichází vždy zpravidla po stejném průběhu událostí – vyčištění lokace a její následné ubránění proti nájezdu umělou inteligencí ovládaných nepřátel. Kontrolní body slouží pro rychlé cestování a zmiňované zásobování zase pomáhá okolním osadám. Co se týče vedlejších aktivit, kam spadá například vysílání propagandy nebo zamezování veřejným popravám, oslabují vliv všech frakcí a vytváří prostor k tomu, abyste si mohli během neutuchající akce trochu vydechnout. Stejně jako vše ostatní, i tyto činnosti můžete samozřejmě absolvovat o samotě, anebo ve společnosti až čtyřčlenné party spoluhráčů.

Více lidí více stihne

Massive Entertainment sice vedl vývoj hry, sám na to tento švédský tým z města Malmö nebyl a k ruce měl celou plejádu dalších studií: Red Storm Entertainment, Ubisoft Annecy, Ubisoft Bucharest, Ubisoft Reflections, Ubisoft Leamington, Ubisoft Shanghai a Ubisoft Sofia. Celkem na hře dle slov Ubisoftu údajně pracovalo přes 1000 vývojářů. Jak je vidět, globalizace minimálně v herním světě funguje na výbornou a nebýt tohoto rozsahu a prostředků a týmů, který má centrálu Ubisoftu k dispozici, byl by konečný rozsah hry bez pochyb menší.

Hlavní náplní hry jsou ale samozřejmě standardní mise, rozdělené na hlavní a vedlejší. Ono rozdělení ale probíhá jen na úrovni popisu, protože všechny vypadají úplně stejně – místnost za místností se musíte prostřílet davy nepřátel, doplňované co chvíli o jednotlivé tužší protivníky. Na závěr pak samozřejmě nechybí boss, který bývá mohutně obrněn a víc než kdy jindy na něj platí přiléhavé přirovnání – houba na náboje. Jak už asi chápete, náplň misí je tedy přitažlivá asi jako příběh – tedy skoro vůbec – a ve finále je budete vnímat jen jako nutnost přejít z bodu A do bodu B a získat při tom co nejvíce zkušeností. Naštěstí ale situaci vyvažují pestré lokace a měnící se prostředí, kde se autoři skutečně vyřádili a z americké metropole vybírali přinejmenším pro delší a příběhové mise skutečně jen ta nejzajímavější zákoutí. Kromě návštěv Kapitolu nebo památníků George Washingtona a Abrahama Lincolna se můžete těšit také na přestřelky v muzeích, knihovně kongresu či ve vesmírných expozicích. Osobně je považuji za to nejlepší, co jsem za poslední roky ve videohrách viděl a zažil, mrzí mě ale, že kromě vlastní zvědavosti vás nic dalšího příliš nemotivuje k tomu, abyste je skutečně prozkoumávali.

Dobrá parta je základ

Jak už padlo výše, hrou nemusíte procházet sami – ostatně, základem Divison byl a stále je multiplayer. Kooperace přichází na řadu v misích a obecně v hlavní části hry, kam můžete zvát přátele i náhodné hráče a společnými silami se posouvat dál. Ovšem zatímco postup misemi se v partě sdílí, kontrolní stanoviště musí každý osvobodit ve svém rozehraném světě. Specifický je i pohyb party, protože neexistuje hromadný fast-travel a GPS navigace se zobrazuje pouze tomu, kdo partu založil, což je zvláštní rozhodnutí a rozhodně bych se nezlobil, kdyby ho v některém v nadcházejících patchů vývojáři přehodnotili. Druhou položkou multiplayeru jsou takzvané konflikty, což znamená kompetitivní složku hry, založenou na tradičním týmovém PvP. V obou případech se hráči dočkají sjednocení výbavy i škálování úrovně tak, aby byl zážitek maximálně vyrovnaný. A až se sami nebo ve společnosti s ostatními hráči se vrhnete do víru dění, rázem zjistíte, že je to samozřejmě akce, co v Divison 2 hraje zásadní roli. Stejně jako v jedničce se nepřátelé objevují v několika odlišných variantách – barevné označení červenou, fialovou a žlutou barvou odlišuje jejich úroveň v porovnání s ostatními. Protivníci nadále nabízejí další specializace a narazit lze nejen na vojáka, či odstřelovače, ale třeba i na inženýra, ženistu, granátometčíka, či na chlapíka vystřelujícího neskutečně otravnou lepící hmotu.

Pocit ze střelby zůstává rovněž velmi podobný prvnímu dílu, rozdílem je ale to, že toho vy i vaši protivníci přežijete o poznání méně. Jednotlivé potyčky to zrychluje, jsou plynulejší a svým způsobem i uvěřitelnější. I nadále ale platí, že spíše než schopnosti hráče je při souboji jeden na jedno důležitější úroveň výbavy. Naopak strategie a důvtip jsou mnohem použitelnější v místnostech, kde je víc protivníků a vy už znáte jejich slabá místa, díky kterým můžete nepřátele i poměrně efektivně odstranit. Oproti prvnímu dílu se ale připravte na to, že jsou podstatně pohyblivější a lépe vybavení, takže je pro ně poměrně snadné, vyhnat vás z úkrytu. Třeba za pomoci dálkově ovládaného autíčka s bombou, nebo když na vás z několika směrů vyběhnout fanatici s obušky, brokovnicí, nebo trhavinou na vestě. V porovnání s prvním dílem se tak připravte na nutnost mnohem častěji se přesouvat a nespoléhat na zdánlivě bezpečný kryt, který může po několika vteřinách souboje ztratit svůj význam, když po vás nepřátelé aktivně jdou.

Z mrtvých protivníků samozřejmě padá loot, který lze získávat i za pomocí celé řady ostatních aktivit a je zároveň i hnacím motorem, proč se probíjet jednotlivými misemi. The Division se po právu řadí k loot & shoot hrám a jako takový budí mezi hráči vesměs pozitivní emoce. Osobně bych ale ocenil větší variabilitu v postupně získávané výbavě, kterou v průběhu hrou začnete vnímat jen jako plejádu statistik a čísel. Stejně tak jsem ztrácel chuť slaďovat prvky výstroje a vůbec se jakkoli důkladněji věnovat tomu, co si moje divizní alter ego bere na sebe. Ačkoliv jde o klíčový prvek hry, který musíte v pozdějších misích ctít, chcete-li uspět, ono číselné odosobnění mi jednoduše nesedlo.

O hodně zajímavěji tak působí návštěva kontaminovaných temných zón, které slaví návrat z prvního dílu a které představují kombinaci kooperace a PvP. Hráče originálu v tomto ohledu nic nepřekvapí, jednotlivé zóny jsou poseté kvalitnějšími prvky výbavy, nepřáteli a koneckonců také volně se potulujícími a nevyzpytatelnými živými hráči. Po odemknutí dané temné zóny se tedy můžete vydat na průzkum a získávat kontaminované předměty, které je následně zapotřebí extrahovat za pomocí přivolané helikoptéry a současně s tím doufat, že se váš balíček s tajemstvím nezalíbí jinému hráči. Do hry nicméně vstupuje i nutnost, mít u sebe dostatek klíčů k odemykání rozmístěných beden, protože pokud vám dojdou a vy přesto prahnete po jejich obsahu, přepínáte se do rogue módu a všichni vidí, kde se právě pohybujete. Finále tak často bývá krvavou lázní, ve které se koupete vy a váš tým, ostatní živí hráči a samozřejmě i halda zvědavých NPC, která vás nechce nechat odejít jen tak. Pro temné zóny je navíc podstatná i vaše úroveň, oddělená od progresu v hlavní části hry – čím vyšší je, tím větší šance na to, abyste nacházeli high-end vybavení, které uplatníte i v end-gamu.

Co se vývoje vaší postavy týče, maximální úroveň je v základní hře stanovena na 30 – na této hodnotě se odemykají nové třídy a exkluzivní schopnosti, které jsou do té doby zastoupeny sadou základních vylepšení. Ty mají podobu technických vymožeností, kam patří například palebná věž, ozbrojený dron, naváděná mina či mobilní protipěchotní štít. Pokaždé je možné mít přístupné maximálně dvě z nich, i když je lze kdykoli v průběhu hry měnit. Každý gadget přitom nabízí ještě několik odlišných variant, které fungují v souladu s pasivními schopnostmi vaší postavy.

Po třicáté úrovni a po dokončení hlavní dějové linky přichází možnost odehrát všechny předem ukončené mise znovu, neboť mapu zaplaví noví protivníci z frakce Black Tusk.

Jakmile se vám tohle zají a splníte vše potřebné, přichází ke slovu end game obsah, který slibovali vývojáři vylepšit a hlavně jej zpřístupnit už od vydání. Než se k němu ale kdokoli prokouše, čekají ho desítky hodin skutečné dřiny a grindování, bez kterého se Division 2 neobejde. Hráči musí jako diví plnit hlavní i vedlejší mise, zabírat kontrolní stanoviště a dobývat nepřátelské pevnosti, přístupné od levelu 26, aby se po třicáté úrovni a po dokončení hlavní dějové linky pustili do plnění všech odehraných misí znovu. Mapu totiž zaplaví noví protivníci z frakce Black Tusk, kterým nejde o nic jiného, než o získání nadvlády nad tím, co zbylo z politického centra Spojených států a používat při tom budou jen tu nejmodernější techniku a profesionální výcvik. Jejich výbava převyšuje tu, kterou mají k dispozici jednotky divize, a tak se nesmíte divit, když na vás vyrukují i s nepříjemnými čtyřnohými roboty.

Vzhledem k tomu, že po dosažení maximální úrovně vás bude od jednotek Black Tusk odlišovat už jen vaše výbava, přijdou vhod i nově odemčené specializace s unikátními sériemi zbraní. Můžete se stát demoličními experty s granátometem, specialisty na kladení pastí s kuší v ruce nebo odstřelovači a nechybí ani dodatečné stromy dovedností, které vám budou v boji s touto přetechnizovanou formou kobylek pomáhat. Důležité je nakonec i zmínit, že Black Tusk obsadí většinu bodů na mapě včetně pevností, jejichž dobytí bylo obtížné už v základní hře. Potyčky s novou nepřátelskou frakcí jsou navíc rozděleny do čtyřech úrovní, z nichž první tři jsou k dispozici ihned a čtvrtá dorazí v jednom z pozdějších updatů.

Očekávaný příchod raidů

Vývojáři vůbec v poprvé v sérii přichází s vlastní podobou raidů. Do těch se bude moci vrhnout až osm hráčů naráz, kteří se budou moci těšit na zcela novou úroveň obtížnosti. Budoucí čas je v tomto případě na místě – spolu se čtvrtou úrovní endgamu je toto novinka, která do hry dorazí až dodatečně, už nyní ale díky dataminingu některých uživatelů známe například pravděpodobnou lokaci – hráči se pravděpodobně budou muset prostřílet z Washingtonu ven skrze Arlington Memorial Bridge.

Než se ale dostanu k verdiktu a ke konečnému skóre, je určitě řada z vás zvědavá na to, jak to tentokrát Ubisoft zvládl po technické stránce – s potěšením tedy mohu podotknout, že francouzský gigant v čele se svým švédským týmem mile překvapil. Na konzoli PlayStation 4 Pro hra vypadala nejen fantasticky, ale také se velmi dobře hýbala a technické nedostatky rozhodně nebyly na denním pořádku. Pád hry jsem zažil jen jednou, občasná údržba serverů byla pochopitelná a snad jen viditelné doskakování textur by mohlo být opraveno. Jediným skutečným neduhem byla v posledních dnech recenzování hůře fungující výbava, kdy mi z ničeho nic přestával fungovat zmiňovaný dron i palebná věž. Dle uživatelů Redditu přitom nejde o nic vzácného, nicméně mně to celkem překáželo už jen proto, že můj herní styl byl na využívání těchto gadgetů postavený.

Ani tyto nedostatky mi ale nakonec nebrání v tom, abych vám Division 2 doporučil. Pokračování je větší, bohatší i rozsáhlejší, a hned od vydání nabízí ucelenou porci obsahu, se kterou se už nyní zabavíte na desítky hodin a která může vesele pokračovat i po dokončení příběhové linky a vyzobání stěžejních částí. Dle slov Ubisoftu jde navíc o hru, která má plnit příslovečné poslání dlouhodobé služby, což v případě následujících dvanácti měsíců znamená přísun dalšího obsahu, který by měl být i v zájmu zachování ucelené komunity zdarma. Jediné, co vás může od hraní odradit, je prostý fakt, že se vám ani po všech aktualizacích nelíbil první díl. V takovém případě vás nechytne ani pokračování, které se v konceptu od jedničky nijak neliší a skutečně nové je jen zmiňované prostředí Washingtonu DC, což nakonec přesně zapadá do šablony, kterou Ubisoft využívá pro většinu své produkce. Jinými slovy – pokud je to dobré, udělejme to znovu a větší – a to mi v případě Division 2 stačí i přes nepopiratelný fakt, že je stále co rozvíjet a zlepšovat.