The Medium

Bezmála 10 let muselo polské studio Bloober Team čekat na realizaci své vize v podobě psychologického hororu The Medium. Právě vysoká očekávání na straně autorů i hráčů teď mohou novince podrazit nohy, jak ukazují první rozporuplné ohlasy. I já jsem byl velmi zvědavý, jak tenhle experiment dopadne. Polští vývojáři mají na kontě povedené strašidelné hry Layers of Fear a Observer. V posledních letech se jim ale podle mě nepovedlo vystoupit z vlastního stínu. Layers of Fear 2 i Blair Witch byly jen lehce nadprůměrné horory. Tým se rozhodl zariskovat a remixovat svou dosavadní recepturu. Namísto first person perspektivy vsadilo studio na klasičtější pojetí hororu, ale na druhé straně se jej pokusilo inovovat rozdvojenou realitou, jak jsme ji dosud neokusili. Padla odvážná směs na úrodnou půdu, anebo z téhle sadby pšenka nepokvete?

Novému hororu od Bloober Teamu škodí poměrně pomalý rozjezd a hodně přímočará hratelnost v první části. Dobře to demonstroval náš stream.

Hlavní hrdinkou hry je Marianne, která jako médium umí nahlédnout do duchovního světa a spojit se s ním stejně jako s duchy a přízraky, kteří jej obývají. Záhadný telefonát ji zavede do opuštěného hotelu, kde jí tajemný muž slibuje zodpovědět všechny její dlouholeté otázky. Marianne pronásleduje noční můra, v níž je zavražděna neznámá dívka, a sama nezná svou minulost. Jakmile dorazí na místo, její zvláštní nadání jí dá jasně na srozuměnou, že tady před lety za záhadných okolností zemřela spousta lidí. A zdá se, že ji s místem pojí společná minulost. O paranormální jevy a nadpřirozené síly není v příběhu nouze, funguje současně jako jako detektivka i osobní traumatizující výprava do minulosti. Nahlédnout hlouběji v rámci recenze nemůžeme, protože bychom se ocitli na tenkém ledě potenciálních spoilerů. To nelze dopustit i s ohledem na to, že příběh má být jedním z hlavních tahounů hry, i když občas mu škodí nevyvážené tempo nebo skutečnost, že nás autoři zdrží v nějaké lokaci zbytečně dlouho. Rozhodně však nemůžu říct, že by mě vyprávění nudilo. Byl jsem opravdu velmi zvědavý, jak hra dopadne.

Novému hororu od Bloober Teamu škodí poměrně pomalý rozjezd a hodně přímočará hratelnost v první části. Dobře to demonstroval náš stream, kde jsme v úvodní hodině nenarazili v podstatě na žádné skutečné hádanky a většinu času stačilo jít rovnou za nosem. Jakmile se ale dostanete do samotného hotelu, hratelnost se přeci jen rozvine a stane se pestřejší. Hlavní předností hry má samozřejmě být mohutně propagovaná duální realita. I její vnímání se postupem času vyvíjí a zpočátku trochu nevyužitý potenciál dobrého nápadu se daří v dalších hodinách lépe prodat. V některých situacích se Marianne bez vlastního přičinění skokově přesune z jednoho světa do druhého. V jiných chvílích jako by plynule přecházela mezi oběma realitami, které se v ten moment prolínají. Později se ale naučí tyto přesuny i částečně ovládat za pomoci zrcadel, která fungují jako brána mezi naším světem a tím duchovním, jehož podobu inspiroval polský malíř Zdzisław Beksiński. A nakonec jsou tu situace, kdy se obraz horizontálně nebo vertikálně rozdělí a vy sledujete obě reality současně.

Jedna přitom ovlivňuje druhou, takže pokud Marianne v první narazí na překážku, která jí stojí v cestě, nemůže jít dál ani v opačné realitě. I tohle pravidlo ale později přestává platit, protože si hlavní hrdinka osvojí odhmotnění a dokáže se pohybovat po omezenou dobu v duchovním světě nezávisle na své fyzické schránce. Reality spolu souvisí a interagují v dalších ohledech a na tomto principu je přirozeně založena řada hádanek. Zpočátku mi přišly velmi jednoduché a jejich řešení skoro automatické, později ale s větším množství dostupných schopností se přeci jen rozšíří kombinace možností a potenciálních řešení. Marianne třeba dokáže zvláštní energií uvést do provozu elektrická zařízení, stopovat svůj cíl, prořezat se a prostříhat některými původně nepřístupnými úseky, poslouchat ozvěny dřívějších událostí a vzpomínek z předmětů ve hře, vyvolávat fotky a částečně i manipulovat s časem.

I když Marianne nebojuje v pravém slova smyslu a fanouškům akčnějších survival hororů může její psychologická výprava připadat poněkud pasivní, neznamená to, že nečelí nebezpečí nebo nemůže zemřít. Po krku jí jde neúnavný nepřítel, kterému se někdy snaží vyhnout, jindy se kolem něj plíží a když není zbytí, vezme nohy na ramena. Právě tyto pasáže ale patří bohužel mezi ty nejslabší. Svou averzí vůči stealthu v hororech jsem už myslím docela dobře známý ani The Medium mě nepřimělo změnit názor. Naopak mě utvrdilo v přesvědčení, že plížení a strašení obvykle nejdou moc dobře dohromady. Tady je to dáno především velmi špatným technickým zpracováním. Marianne se divně krčí a i když může naslouchat, kde se špatně viditelný nepřítel nachází, případně zadržet dech, aby se neprozradila, tyto situace jsou velmi chaotické a nevypadají moc pěkně. Snad ještě hůř jsou na tom ale nepřehledné únikové sekvence, kdy prcháte před nebezpečím. Kamera vám hází klacky pod nohy a některé úseky si musíte osvojit metodou pokus-omyl.

Zdroj: Bloober Team

Skutečně efektivně se Marianne dokáže bránit některým hrozbám jen za pomoci jakéhosi spirituálního energetického štítu, který jí umožní projít nebezpečnou oblastí. Ve všech případech je ale řečeno, jaké prostředky máte použít a v jaké situaci. Na nějaké kreativní řešení hádanek můžete zapomenout. Nevšiml jsem si, že by někde existovala nějaká větší svoboda, což platí i pro samotné prostředí, které je sice částečně otevřené, ale vývojáři vás obvykle vedou za ruku a zdejší labyrint postupně odemykají a za vámi zase uzavírají tak, abyste se nikde moc netoulali. Tím se pomalu dostáváme k technické stránce a celkovému řešení hry. Vzhledem k tomu, jak relativně malý tým za titulem stojí, se přikláním k názoru, že The Medium vypadá velmi dobře, ale neobejde se to bez výhrad. Oceňuji odvahu autorů vstoupit na pro ně neprobádané území klasičtějších survival hororů s fixními a částečně fixními kamerami a úhly. Mám rád staromódní strašidelné hry a jejich dramatické záběry, i když to mnohdy znamená občas krkolomnější ovládání a chvilkovou ztrátu orientace. Těší mě, že mohu opět sledovat postavu, protože first person horory teď strašidelným hrám zcela dominují. Současně je ale znát, že autoři nemají s touto perspektivou dostatek zkušeností. Vlivem některých nepřehledných míst se občas zamotáte, nebo nedokážete přesně rozlišit, kam můžete jít a kam nikoli, případně se netrefíte do dveří.

Na klasické díly Silent Hillu se autoři samozřejmě odvolávají nejen kamerou, ale právě i rozdvojeným světem. I když jsem myslel, že po stránce hratelnosti a hádanek z tohoto nápadu vytřískají víc, pořád si zasluhují pochvalu za to, že se tenhle koncept i za pomoci moderních technologií pokusili posunout zase o krok dál. Navzdory tomu, že jsem hrál The Medium na úplně novém Xboxu Series X mi ale přišlo, jako by se hře stále nedostávalo výkonu. Občas se obraz zatrhne nebo postava reaguje se zpožděním. Především se ale vrací v nečekané míře důvěrně známý nešvar Unreal Enginu v podobě doskakujících textur. Detaily se vykreslují viditelně i několik sekund při přechodu ze scény do scény a nejbolestivěji je to patrné při cestování mezi realitami, které je jinak efektní a technická stránka zbytečně sráží dojem z těchto dramatických momentů. Podivné jsou místy i animace a pohyb hlavní hrdinky. I tady se zřejmě projevil nedostatek zkušeností s externí kamerou, protože některé činnosti jsou velmi toporné. Velmi strnule působí Marianne třeba při běhu. Navíc bloudění v kombinaci s animacemi chůze může vést až k tomu, že se postava někdy zasekne a vy musíte hru načíst znovu od posledního checkpointu, jejichž rozmístění by si také zasloužilo větší rozvahu.

Paradoxně jsem měl největší pochyby v první hodině až dvou a od té doby se můj názor na hru neustále zlepšoval a s tím rostlo i výsledné hodnocení v mé hlavě.

Bloober Team naopak pokročil ve filmařině. Cut scény jsou velice dobře zachycené a střižené. Atmosféře také velmi napomáhá vynikající soundtrack, kterým se hra rovněž odvolává na kultovní horor od Konami. Postarali se o něj Arkadiusz Reikowski a dvorní skladatel Silent Hillu Akira Jamaoka. V audiovizuální oblasti stojí za pochvalu i komplexní úprava titulků. Naopak jsem moc nepochopil, proč hra situovaná do Polska víc neakcentuje, že se nacházíme v Polsku. Tedy abych byl přesný, vyobrazené prostředí, historické vsuvky nebo architektura jsou skvělé, ale nelíbilo se mi, že veškeré nápisy, cedule, plakáty a dokumenty jsou v angličtině.

Pokus přenést Silent Hill do 21. století v podání moderního, ale současně staromódního až archaické hororu nedopadl tak dobře, jak jsem doufal, ale ani tak špatně, jak jsem se obával. Hra vás zabaví minimálně na 7 až 8 hodin a za tu dobu narazíte na pár zajímavých překvapení, kterými bych své hodnocení rád podepřel, ale není možné je vyzradit. Chvílemi ztrácí tempo, trávíte v určité lokaci zbytečně moc času nebo máte pocit, že autoři nerecyklují jen perspektivu klasických hororů, ale zbytečně moc i jejich hratelnost a hádanky. Nic z toho mi ale nezkazilo celkový dojem. Paradoxně jsem měl největší pochyby v první hodině až dvou a od té doby se můj názor na hru neustále zlepšoval a s tím rostlo i výsledné hodnocení v mé hlavě. Jen jedna výtka přetrvala až do finále a vlastně ji paradoxně svým způsobem považuji za závažnější než všechny ostatní, a proto jsem si ji šetřil až na závěr. I když jde o výsostně individuální věc, největším zklamáním pro mě byla skutečnost, že The Medium není skoro vůbec strašidelná hra. Je zlověstná, znepokojivá, napínavá. Ale na to, že je to horor, jsem se u ní vůbec nebál a jen jednou jsem se opravdu pořádně lekl.