Nepřemožitelný od polského spisovatele Stanisława Lema patří mezi mé oblíbení vědeckofantastické příběhy. Předloha z roku 1964 má všechno, co mě na tomto žánru od dětství přitahuje. Je záhadná, napínavá i přemýšlivá. Troufnu si říct, že videoherní adaptaci The Invincible jsem proto sledoval s velkým zájmem a nadějemi mezi prvními. O projektu polských vývojářů ze studia Starward Industries jsme poprvé psali už v roce 2019, tedy ještě ve chvíli, kdy dokonce tajili, kterou knihu přenesou do digitálního světa. Velké očekávání vzbudila už skutečnost, že mělo jít o první hru podle příběhu od světoznámého autora, který byl k adaptacím svých románů velmi kritický. Nepíšu to proto, abych se pochválil, ale abych zdůraznil, že novinka vznikala na své poměry docela dlouho. A také aby bylo zřejmé, že jsem fanoušek originálu. Což podle mě značně ovlivní váš vztah ke hře. Ne snad že bych ji chtěl něco odpouštět, člověk by mohl mít naopak tendenci být v případě zklamání o to kritičtější, ale vlastně si jen obtížně dokážu představit, že bych předlohu neznal a jak by na mě titul sám o sobě působil. Nechci tím říct, že The Invincible si nemůže zahrát člověk, který knihu nečetl, to vůbec. Všechny souvislosti samozřejmě pochopí a alespoň se může těšit na o to větší záhadu. Ale spatřit na vlastní oči to, co si člověk mohl až dosud jen představovat nebo vidět maximálně v komiksu, má mimořádné kouzlo. A pak je tu ještě ta maličkost s příběhem. Ale ke všemu se dostaneme.
The Invincible je herně first person adventurou, ale s velmi minimalistickou hratelností a naopak velkým důrazem na průzkum, dialogy a příběh. Stejně jako předloha pak vyprávění připomíná mysteriózní thriller, ale díky své náročnosti a tématům má až filosofický přesah. Co mě – a věřím i další fanoušky – zajímalo nejvíc už od představení hry, je, jak to vlastně všechno zapadne do předlohy. Studio to totiž do poslední chvíle úzkostlivě tajilo. Věděli jsme totiž s jistotou jen to, že nepůjde o přímou adaptaci. Kladli jsme si otázku, zda půjde o pokračování, nebo snad prequel. Nebránil jsem se ani jedné z těchto variant. Bál jsem se popravdě jen možnosti, že by autoři využili Nepřemožitelného jen jako odrazový můstek, vypůjčili si jeho svět, námět a motivy, přičemž by převyprávěli úplně jiný vlastní příběh jen inspirovaný předlohou. Asi chápete, že jako obdivovatel originálu jsem byl z principu skeptický k tomu, že by se vývojářům povedlo překonat Lema. A musím se přiznat, že v první dejme tomu hodince u mě velmi sílilo podezření, že skutečně bude hra z knihy jen volně vycházet, ale nebude s ní mít přímou spojitost. Naštěstí jsem si brzy mohl oddychnout a odhalil, že autoři vpletli svůj titul do zdejšího vesmíru způsobem, který mně ani nepřišel na mysl. Musím je za to hned zkraje pochválit. Byla velká úleva zjistit, že původní příběh zůstal nedotčen a vlastně se originálním způsobem dozvím něco nového, o čem jsem neměl tušení. Starward Industries si nad očekávání zručně poradili s tím, jak navázat na mistra a přitom vnést do Nepřemožitelného něco nového, ale současně povědomého a drželi se stejné atmosféry i hodnot.
Lidé v tomto vesmíru sice cestují na další planety, ale nevstoupili do plně digitálního světa, a proto vás obklopuje analogová až archaická technika. Nemůžete se spolehnout na dotykové obrazovky nebo moderní interface.
Jak už asi chápete, příběh se mi velmi líbil. A mluvím o něm tak dlouze a hned zkraje, aby bylo jasné, že je opravdu důležitý. Vám ovšem neprozradím o nic víc než samotní autoři během uplynulých let. Hlavní hrdinkou je sympatická a příjemně lidská astrobioložka Jasna, která se probudí na neznámé planetě a netuší, kde je ani proč. Bojuje s nepřízní osudu i částečnou amnézií, ale brzy zjistí, že se nachází na planetě Regis III a i za pomoci hratelných flashbacků oživuje části svých vzpomínek. Rozjede se zoufalé pátrání po dalších členech její posádky, ale na tomto světe toho nakonec najde mnohem víc, než si lidstvo dosud dokázalo představit. Vedle příběhu titulu dominuje nádherná stylizace a krásný, ale zlověstný svět. Kochat se budete skoro na každém kroku a není to jen díky Unreal Enginu. Nad technickým zpracováním totiž vítězí architektura, design a estetika. The Invincible skvěle zachytil a zhmotnil retrofuturismus typický pro skoro 60 let starou novelu. Lidé v tomto vesmíru sice cestují na další planety, ale nevstoupili do plně digitálního světa, a proto vás obklopuje analogová až archaická technika. Nemůžete se spolehnout na dotykové obrazovky nebo moderní interface. Veškeré vybavení připomíná něco, co mohlo vzniknout v 50. až 60. letech a s tehdejší dnes už překonanou představou o dalším vývoji. Všechny přístroje jsou krásné, ale z dnešního pohledu až neohrabané, a to je důležité proto, že přímo ovlivňují i způsob, jakým se The Invincible hraje. Vstupuje to do fungování světa a gameplaye. Například navigace s klasickou mapou a poznámkami namísto waypointů zjevně podle prvních ohlasů dělá někomu potíže, ale i v tom hledat a najít správnou cestu spočívá část kouzla.
Hra vás ostatně nikam nežene, a to platí hned na několika úrovních. Jasna je velmi pomalá, a to i při rychlejší chůzi, kdy se brzy zadýchá. Ani to se nebude líbit každému. Navzdory tomu, že má příběh úderný začátek a bez zbytečných zdržování vás autoři vrhnou rovnou do víru dění, později hra výrazně zvolní své vyprávění. Dalo by se říct, že i v tom je jako předloha, i když si netroufnu říct, zda jde o záměr, nebo vedlejší efekt. Přestože vývojáři nikam nespěchají, ve srovnání s předlohou mě možná přeci jen trochu překvapilo, jak rychle Jasna rozlouskne, o co tady vlastně jde. Tajemství určitě nepřijde na kloub hned na začátku, tak to nemyslím, ale když se dostane na správnou stopu, poskládá si všechny indicie a celkový obraz mnohem rychleji než hrdinové knihy. Kdybych původní příběh neznal, možná bych si přál, aby autoři tolik nespěchali a dali si víc na čas, možná nás i tu a tam svedli ze správné “cesty”. Jako milovník Nepřemožitelného jsem se ale zase pak už mohl soustředit společně s hrdinkou na to ostatní a nemusel jsem myslet na to, že vím víc než ona. Hra je také opravdu hodně ukecaná. Nenabízí oficiální českou lokalizaci a pokud nerozumíte dobře nějakému světovému jazyku, příběh si neužijete. Dostanete se samozřejmě klidně na konec, ale uniknou vám souvislosti a připravíte se o to nejlepší. Ostatně velká část hry a hratelnosti v podobě dialogových voleb stojí na rádiové komunikaci s vaším astrogátorem, který misi velí. S tím, jak se příběh rozvíjí a doplňují jej nejen vaše vlastní oživené vzpomínky, ale také interpretované informace ze záznamů, které naleznete, zaujal mě i nápad na komiks, který se postupně doplňuje, dává vám celkový pohled na události a můžete si tu připomenout všechny důležité okolnosti.
Zdroj: Starward Industries/Vortex
Zmíněnou komunikací přes vysílačku, ale i celkovou náladou a minimalistickou hratelností novinka připomene třeba Firewatch. Ostatně až zpětně jsem si po vlastní poznámce vzpomněl, že se na něj odvolávali samotní vývojáři. A závěrem zase může trochu evokovat BioShock. V The Invincible jde o scénář, emoce, často náročné volby, nervy drásající dilemata a nesnadná rozhodnutí. Asi vás proto nepřekvapí, že klíčovou roli hraje obsazení a dabing. Naštěstí tým měl velmi šťastnou ruku na herce. Podobně musím pochválit soundtrack, který mi evokoval směs Vangelise a hudby, která je pro změnu inspirovaná dobou, v níž Nepřemožitelný vznikl. Velmi krásný doprovod. Nepochybně jste si všimli, kolik prostoru jsem věnoval příběhu, prostředí nebo atmosféře a jak málo jsem toho naopak napsal o samotné náplni a gameplayi. Jistě, částečně je důvodem skutečnost, že je tu spousta tajemství, která vám nechci prozradit. A nechtějí to ani samotní autoři. Ale faktem je, že důvodem je rovněž mělkost hratelnosti, která bude nepochybně polarizovat. Hráč občas s Jasnou použije nějaký vlastní přístroj, jako je dalekohled, skener nebo zápisník. Tu a tam tam interagujete i s dalšími systémy a v jednu chvíli si můžete zahrát varianci na Pong. Budete na dálku ovládat sondy nebo si prohlížet různé záznamy. A v některých momentech si dokonce zajezdíte roztomilým vozítkem a nebudete muset cestovat jen po svých. Všude vás vás obklopuje technika, která jako by vyskočila přímo ze stránek předlohy. Většina akcí se ale omezuje na použití daného předmětu. Neřešíte žádné logické hádanky v pravém slova smyslu. Nic nekombinujete. Prostě jen chodíte, zkoumáte a tu a tam něco stisknete. Hratelnost je natolik jednoduchá, že i zdolávání překážek má podobu jednoduchého posunutí analogové páčky ve správnou chvíli. I když snad mohou některé screenshoty působit akčně, nebo evokovat nějaký komplexní problém, hra je jednoduchá. Náročná je její látka a poselství. Prakticky připomíná spíš interaktivní film, i když jej sledujeme z netradiční perspektivy. Pro mě to nebyl problém, ale měli byste to vědět. Tohle totiž nebude univerzální zábava. Pro spoustu lidí může být hra až nudná, což ostatně platilo i o knize.
Nejde přitom o jediný hypotetický nedostatek. Jsou tu i zcela faktické. Oslavoval jsem podobu hry a nezdráhám se ji označit za “generátor wallpaperů”. Ostatně jen se podívejte na screenshoty. Nejen ty oficiální, ale klidně i moje vlastní. Není to krása? Jen si poslužte a ozdobte si plochu vašeho počítače. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Do očí mě třeba praštilo, že titul nemá moc pěkné obličeje. Neřekl bych přitom, že to je nějakou stylizací, prostě podle mě kvalitou výrazně zaostávají za krajinou a interiéry. Během hry jsem také narazil na řadu grafických glitchů nebo výrazně se dokreslující předměty, k nimž se blížíte. Nepotěšil mě moment, kdy mi zmizelo moje vozítko, aby se následně jen tak zhmotnilo z ničeho přímo přede mnou někde jinde. Doslova mi skočilo do cesty. A po celou hru jsem měl problém s nevyváženým audiem, které nějak divně pracuje s hlasitostí různých postav. Jinak ale na první pohled poznáte, že tenhle projekt vedla zkušená ruka. Jde sice o debut Starward Industries, ale jeho vývojáři dříve pracovali ve velkých studiích jako CD Projekt RED, Techland nebo Bloober Team. Třicetičlenný tým podle mě poměrně dostál své ambici přinést velký nezávislý zážitek v nadstandardní kvalitě. Autoři slibují, že příběh vás zabaví na 7 až 10 hodin a lákají na 11 různých konců a další odchylky ve scénáři. I když podle mě hru reálně dokončíte spíš za těch 7 hodin a znovuhratelnost bych zase nepřeceňoval s ohledem na skutečnost, že o řadě věcí rozhodnete až v úplném závěru, velmi jsem se u ní bavil. Ani na moment jsem ale nepřestal myslet na to, že by to spousta lidí necítila stejně.
Velmi věrné předloze, i když nejde o přímou adaptaci
Design nezapře zkušené vývojáře
Sympatická a přirozená hlavní hrdinka
Filosofický rozměr vyprávění
Příběh by měl zaujmout znalce originálu i nováčky
Grafické glitche a dokreslování věcí
Obličeje postav nejsou moc pěkné
Občas narazíte na nějaký bug
Nevyvážené audio a hlasitost
Pro někoho bude hratelnost příliš minimalistická
Pomalé cestování se nebude líbit všem
Bez oficiální lokalizace si ukecanou hru neužije každý
The Invincible je krásný a znepokojivý současně. A stejně jako předloha nám servíruje také náročný vědecký příběh a nebojí se klást velmi těžké otázky. Nutí nás pochybovat, vybírat si menší zlo a díky různým koncům dává pocit, že jsme přeci jen něco ovlivnili. Co mě ale fascinuje nejvíc? Titul je velmi věrný předloze, ačkoli není přímou adaptací. Překvapivě se to nevylučuje.
Začal som hrať neskôr, takže NIČ zo zmínených mínusiek som nezaznamenal, asi už všetko opravili. Ak sa má hodnotiť stratégia ako stratégia a walking simulátor, ako walking simulátor, tak si táto hra jednoznačne zaslúži 10tku. Ten umelecký scifi rozmer, je naozaj obrovský, klobúk dole autori a poklona S. Lemovi…už dávno ma žiadna hra tak nevtiahla ! Scifi retro art je presne moja šálka kávy a táto hra ma dostala, skúsil som všetkých 11 koncov…
Zaujímavé, aké sú rozdiely medzi hodnotením Invincible medzi Jirkom a magazínom IGN. Som rád, že si tá hra nakoniec vyslúžila 7/10 a nie je až tak zlá ako tvrdí IGN. Len sa divím, že väčšinou to býva opačne 😀
Co vam prijde tak zajimaveho na tom, ze dva naprosto ruzni lide z naprosto jinych zemi s naprosto odlisnym kulturnim pozadim, vkusem, preferencemi a milionem dalsich veci maji na neco tak komplikovaneho, jako je audiovizualni umelecke dilo, jiny nazor?