The Dark Pictures Anthology: The Devil in Me

Mám rád hororové hry. Ale současně od nich mám docela vysoká očekávání. Líbí se mi, když se na ně někdo specializuje, ale podobně jako v případě polského studia Bloober Team mi přišlo, jako by se britští Supermassive Games na téhle látce trochu vyčerpali. Jejich strašidelná epizodická série The Dark Pictures Anthology přišla se zajímavým konceptem, ale jeho realizace poslední dobou pokulhávala. A já se začal obávat, aby i kvůli dalším projektům jako The Quarry nesklouzli vývojáři k opakování sebe sama a nekonečné recyklaci jedné šablony, jako se to před nimi stalo třeba Telltale Games nebo Traveller’s Tales. Po dvou hratelných ukázkách The Devil in Me jsem byl k závěru první sezóny velmi skeptický. O to příjemnější bylo moje překvapení, když se nakonec z plné verze vyklubalo něco lepšího a svěžejšího.

Autoři slibovali, že titul přijde s řadou novinek. Jen namátkou můžeme jmenovat inventář, skutečné hádanky, stealth, rozšířené možnosti pohybu a akrobatických dovedností nebo opravdový průzkum prostředí. Jinými slovy, že to bude víc hra než interaktivní film. Je pravdou, že předchozí epizody byly v tradičním gameplayi tak slabé, že jsem si i v recenzích už přál, aby snad raději vývojáři definitivně rezignovali na pasáže, kde jsme postavy ovládali přímo, ve prospěch čistě interaktivního filmu, jaký by mohl běžet třeba i na Netflixu. Jen tu a tam nějaký quick-time event nebo volba mi i jako hráči přišla coby menší zlo než marná snaha vykřesat z The Dark Pictures Anthology skutečný survival horor. Ale musím přiznat, že jsem se zjevně mýlil. Supermassive Games se nevzdali a vydali se opačnou cestou, než jsem navrhoval. K mému velkému překvapení to výsledku nakonec prospělo, protože novinek je v součtu skutečně dost a i když dílčí části nejsou nijak revoluční, jako celek už je The Devil in Me mnohem opravdovější a zajímavější hrou.

Studio mělo šťastnou ruku i na námět. Příběh se inspiroval prvním zdokumentovaným americkým sériovým vrahem H. H. Holmesem z konce 19. století. S ním se setkáme hned v historickém prologu hry. Zbytek je ovšem zasazen do moderního světa, v němž o této děsivé postavě natáčí dokument skupina filmařů. Když rozhádaný štáb obdrží záhadnou pozvánku do repliky hotelu, v němž původně Holmes řádil, nemůže i přes některé spory této příležitosti odolat. Jak už samozřejmě tušíte, jedná se o osudovou chybu, protože tahle replika je až příliš autentická. The Devil in Me má velmi pomalý rozjezd a než se do samotného domu dostanete, uběhne hodina a půl, možná dvě. Než se příběh naplno rozjede a hratelnost rozvine, trvá to ještě déle. Tentokrát jsem to ale nepovažoval za slabinu, protože autoři zvládli tenhle pozvolný začátek velmi dobře a posloužil jim smysluplně k vybudování atmosféry, představení všech hratelných postav a vyjasnění jejich vzájemných vztahů. Rozhodně nemohu říct, že by mi hrdinové hned padli do oka, ani že jsem si je nakonec všechny oblíbil. Ale musím připustit, že to je docela výrazná parta, do jejichž mezilidských vazeb jsem rád vstupoval. S radostí mohu konstatovat, že to, jak spolu vychází, můžete poměrně významně ovlivnit, ale ano, i tady dojde na situace, kdy vám vaši snahu v určitých momentech některá z postav “zkazí” tím, že se prostě automaticky zachová podle svého předepsaného charakteru.

Je tu mnohem víc morálních dilemat, kdy se skutečně musíte rozhodnout, koho obětujete. Kdo zemře a kdo přežije. A jindy pro změnu vůbec netušíte, proč jste o někoho přišli a jak jste tomu mohli zabránit.

Znovu platí, že každá z postav může přežít i zemřít. Můžete všechny zachránit, anebo o všechny přijít. Můžete hrát v singlu, v gaučové kooperaci i on-line. A opět bude třeba dohrát hru několikrát, abyste vytěžili celý příběh, vyzkoušeli všechny možnosti a zjistili vše, co se dá. Navíc mám pocit, že budete mít větší chuť si tentokrát příběh opravdu zopakovat. Jednak prostě proto, že je podle mě docela zajímavý a hodně záhadný. Pak je to věřím lepší hra, což samozřejmě také pomůže, když mezi jednotlivými rozhodnutími jen nesledujete známé situace, ale můžete do nich aktivně zasáhnout a ovlivnit je. Hlavně k tomu ale podle mého soudu přispívá větší nepředvídatelnost. Ve hře neustále čelíte nějakým volbám a rozhodnutím. Jejich následky lze obtížně domýšlet. Je tu mnohem víc morálních dilemat, kdy se skutečně musíte rozhodnout, koho obětujete. Kdo zemře a kdo přežije. A jindy pro změnu vůbec netušíte, proč jste o někoho přišli a jak jste tomu mohli zabránit. The Devil in Me je v tomto smyslu mnohem méně čitelný a to je jedině dobře. Také se mi líbí, jak si vývojáři umí s fanoušky pohrát a někdy smrt jen naznačí, zatímco ve skutečnosti později odhalíte, že postava přežila. Samotné finále je pak volba na druhou. Nemohu samozřejmě nic prozrazovat, ale jde o jakousi šokující reflexi všech ostatních voleb.

Přirozeně nemůžete ale očekávat, že by se změnila koncepce hry. Kdybyste začali větvení příběhu podrobně analyzovat, nepochybně byste došli k přesvědčení, že řada situací nemusí být fatálních nebo nevede k dramaticky odlišnému výsledku. Vtip je v tom, že když v rychlém sledu po sobě čelíte několika quick-time eventům, schováváte se, nebo zadržujete dech, nikdy nevíte, kdy můžete udělat chybu a kdy ne. Zda můžete třeba pětkrát po sobě zakopnout a hra vás za to nepotrestá. Snažíte se neustále. Jindy totiž klopýtnete jen jednou a v důsledku toho je po vás buď hned, nebo za krátkou chvíli. O vašem bytí a nebytí mohou rozhodnout také předměty, které máte u sebe. A to, zda si je dokážete udržet. Každá z postav totiž do domu vstoupí s něčím, co často odpovídá její profesi. Jinými slovy, má nějakou “zvláštní schopnost”. Jednotliví protagonisté mají nějaký zdroj světla, ale jen někdo umí páčit zámky, jiný si poradí s elektrickými obvody a další třeba dosáhne na místa, kam ostatní ne. Vy si samozřejmě nemůžete vybrat, s kým budete hrát, postavy se střídají podle scénáře a servíruje vám je hra v závislosti na tom, kdo je ještě naživu. Můžete se ale snažit, abyste o takový důležitý předmět, který máte či naleznete, nepřišli. V klíčovou chvíli vám totiž může zachránit život.

Zdroj: Supermassive Games

Vedle toho, že je The Devil in Me víc hra než předchozí epizody, je také podle mě o něco delší, i když i tady samozřejmě hodně záleží na tom, kdy a kolik postav ztratíte. Právě i díky rozsahu nevadí, že se hra déle rozjíždí. Na druhé straně ale stopáž autoři nepřepálili, což je dobře, protože tohle prostě není látka na dlouhé hodiny. A i když strach je hodně individuální disciplína, měl jsem místy pocit, že je hra konečně o něco děsivější, což byla v minulosti Achillova pata celé série. Jasně, že se autoři stále spoléhají na laciné lekačky a polovina pohledů do okna končí tím, že s dramatickým břinknutím projde temné postava v pozadí. Místy je ale i bez podobných klišé hra docela napínavá až znepokojivá a děsí spíš tím, co si představujeme, že by se potenciálně mohlo stát. Přesně tak to mám rád. Přispívá k tomu i transformace prostředí, která vám zpočátku trochu zamotá hlavu a nebudete chápat, zda se jen špatně orientujete v domě, anebo jeho design nedává smysl. Jde ale o záměr. A proměny hotelu jsou o to originálnější, že k nim nedochází nijak fantasticky, ale chodby skutečně mechanicky mění svou podobu. Do nějaké pasti, kterých je tu plno, tak v domnění, že vám tady nic nehrozí, padnete jedna dvě.

Většina recenze se nesla v pozitivním duchu. Ale samozřejmě jde spíš o výraz příjemného překvapení. Autoři se polepšili, avšak stále mají co dohánět a napravovat. Grafika je strašně nevyrovnaná. Na jednu stranu působí na epizodickou hru nadstandardně, jindy ale nemile zaskočí množstvím chyb a glitchů. Textury doskakují, animace včetně obličejových občas zazlobí nebo nenavazují. Některé postavy vypadají velmi dobře a stejně tak jejich herecké výkony. Jiné působí poněkud strnule. Ovládání se zlepšilo společně s novými pohybovými možnostmi, ale přesto je dosti toporné, podobně jako třeba běh hrdinů. Během hry často narážíte na různé technické chyby, které vás mohou otravovat. A ačkoli si sám na žádné explicitní násilí nepotrpím, možná vás překvapí, že autoři se sice otevřeně inspirovali sérií Saw nebo Osvícením, ale když dojde na lámání chleba, některé bestiální vraždy v jejich podání nevypadají technicky tak dobře, jak byste mohli očekávat. Avizované tradičnější hádanky také nejsou bůhvíjak důmyslné. Stále proto nejde o survival horor v pravém slova smyslu, byť studio naznačuje, že na to má. Ale jeho autoři se nakonec budou muset rozhodnout, zda chtějí dělat víc hru, nebo film.