The Dark Pictures Anthology: Little Hope

Rok po vydání první epizody Man of Medan ze série The Dark Pictures Anthology od Supermassive Games se nám do rukou konečně dostává další. Na předchozí hru novinka s podtitulem Little Hope nenavazuje a přináší zcela nový příběh, zasazení i postavy, když mění palubu lodi duchů za vybydlené americké maloměsto a předkládá hráčům novou partu nešťastníků, kteří se ve špatné chvíli ocitnou na špatném místě. Co naopak přetrvává, jsou klíčové prvky v podobě tíživé atmosféry, nebezpečí číhajícího za každým rohem a možností voleb s nečekanými a mnohdy i fatálními následky.

Hlavní příběhová linie Little Hope se začíná odvíjet od nehody autobusu, ve kterém cestovala parta vysokoškolských studentů se svým profesorem. Ti neplánovaně projížděli už dlouhé roky vybydleným a „příhodně“ pojmenovaným městečkem Little Hope, nechvalně proslulým nejen krachem místní továrny a následným exodem obyvatel, ale také tažením náboženských fanatiků. Proměnilo se až v obligátní hon na čarodějnice, který se v Little Hope odehrával před třemi staletími, ovšem kletba opuštěnými ulicemi městečka obchází i dnes a stará se o množství nevyřešených záhad. Tou první je – kam se z převráceného autobusu vytratil řidič?!

I ve druhém díle série se na scénu v intermezzech vrací nepříliš sdílný a trochu škodolibý vypravěč hraný Philipem Torrensem. Vedle něj z nových postav nepovedené školní exkurze vyčnívá ve vůdčí roli ztrátou paměti postižený Andrew, kterého hraje Will Poulter, známý například ze snímku Bandersnatch ze série Black Mirror od Netflixu. Andrewa v partě doplňuje zamilovaný pár stejného věku, starší žena a profesor se sklony k alkoholismu. Naznačené komplikovanější vztahy a náznaky bohatšího příběhového pozadí ale velmi rychle berou za své. Pro všechny postavy totiž bohužel platí, že několik hodin trvající zážitek neposkytuje dostatek prostoru pro plnohodnotnější vykreslení jejich charakterů, ani pro kloudné vybudování vztahů. Ruku v ruce s tím jdou i nevýrazné dialogy a místy až nepříjemně svižné tempo umocní rychlý střih mezi jednotlivými cutscénami, z nichž je patrné, jak moc vývojáři spěchají s posunem příběhu kupředu.

Relativně krátkou herní dobu čítající něco mezi pěti až šesti hodinami ale rozhodně nelze považovat za nevýhodu. Občas až příliš překotné tempo i absenci širšího kontextu totiž dokáží alespoň částečně vynahradit celkové kvality scénáře a finální rozuzlení zápletky. Zde si dovolím prozradit, že každý z herců hraje několik postav naráz, a to navíc napříč několika časovými rovinami. Například četné prostřihy do 17. století a do doby procesů s čarodějnicemi odhalí dvojníky, kteří reagují či umírají tak, že se to hlavních hrdinů bezprostředně dotýká. A právě tato interakce mezi jednotlivými érami příběhu a především jeho samotný závěr jsou největšími devizami hry.

Zemřít už není tak snadné

V základu je Little Hope povahou identickým titulem jako Man of Medan. Hra je striktně lineárním adventurním zážitkem, v němž je velkou část herní doby hráč pouhým divákem a jen čas od času rozhoduje, jakým směrem se postavy vydají a jaká rozhodnutí učiní. Dají na svůj instinkt, nebo raději vyslechnou své city? Voleb je velké množství a s jejich pomocí hráči postupně formují příběh a definují jeho směr. Hrát přitom nemusí sami a u konzole či počítače lze sedět ve více lidech, předávat si ovladač z ruky do ruky a tím ze hry udělat společný zážitek. Z pohledu herních mechanismů pak přišli Supermassive Games především s celkovým zjednodušením a Little Hope je z hlediska náročnosti v porovnání s předchozím Man of Medan ještě přímočařejším zážitkem, ve kterém je navíc složitější přijít k újmě. Dojít na konec příběhu bez ztráty jediné postavy je o poznání lehčí, a to například i díky jednodušším quick-time eventům. Časování těchto adrenalinových akcí je poměrně velkoryse nastavené a zároveň se hráči předem dozví, které z tlačítek bude vzápětí zapotřebí stisknout. Navíc nápovědy v podobě obrázků rozesetých po světě jsou o něco čitelnější a srozumitelnější. Co ale zůstalo na svém místě jsou velmi tmavé lokace, jejichž stísněnost zpravidla nedovoluje širší možnosti průzkumu. Najdou se sice i otevřenější prostory, v nichž fixně umístěnou kameru vystřídá perspektiva třetí osoby a kde je přeci jen o něco více kladen důraz na průzkum, nicméně takových míst ve hře příliš mnoho není, a i tak jde na poměry žánru o celkem klaustrofobní lokace.

Příběhy Man of Medan a Little Hope jsou si dost podobné atmosférou. Zjednodušeně se dá říci, že nejde o prvoplánový horor. Napětí by se sice mnohdy dalo krájet a lekačky i prostřihy do scén procesů s čarodějnicemi ze 17. století fungují na výbornou, nicméně celková atmosféra hry rozhodně není vyloženě děsivá. Způsobeno je to nejen nevýraznými postavami a občas i jejich přihlouplými reakcemi na dění ve hře, ale například i všudypřítomnou mlhou, která se bohužel nedá srovnávat s tou, na kterou jsou hráči zvyklí ze série Silent Hill. Zatímco v letité hororové klasice vznikla neprostupná mlha primárně jako berlička sloužící k zakrytí krátkého dohledu, zde jde pouze o prvek pro omezení pohybu a širšího rozhledu. Atmosféře hry navrch ani příliš nepomáhá celková lineárnost, kvůli níž je velmi lehké prokouknout, kdy se na hráče chystá nějaká infarktová situace.

Na druhou stranu ale hutný horor zřejmě ani nebyl záměrem vývojářů. Little Hope je zkrátka napínavé psychologické drama s povedeným příběhem, které je v porovnání s minulou kapitolou navíc citelně jednodušším zážitkem. Pro někoho výhoda, pro jiné tím klesá chuť projít si příběh znovu a pokusit se všechny zachránit už třeba jen proto, že osazenstvo zůstali naživu už na první pokus. Pokud by ale vývojáři pro chystaný třetí díl jménem House of Ashes nalezli kompromis v otázce náročnosti a zapracovali by také na celkové atmosféře a lépe prokreslených postavách, určitě by tím vedle nešlápli. Takto jde jen o řemeslně dobře zpracovanou jednohubku s napínavým příběhem, který je navíc k mání za sympatickou cenu a který si, stejně jako první díl série, můžete užit i ve více hráčích a sledovat to, co protějšek vidět nemůže. A to ostatně zůstává i nadále tím nejlepším, co Little Hope odděluje od konkurence. Někdy zkrátka není od věci rozpustit zodpovědnost za tíživá rozhodnutí mezi více hráčů.