Tchia

Před více než dvěma lety mě nadchla hra Alba: A Wildlife Adventure od studia Ustwo Games, které má na kontě mobilní hit Monument Valley a jeho pokračování. Od představení titulu Tchia jsem měl pocit, že by to mohlo být něco podobného. Klidné dobrodružství v menším otevřeném světě, kde hraje příroda a odpočinek klíčovou roli. Obě hry spojuje také postava hrdinky v podobě titulní mladé dívky, ostrovní prostředí, stylizovaná grafika, laskavá atmosféra nebo ekologické poselství. Tchia na první pohled připomíná duchovního nástupce, který přináší všechno zmíněné, ale také řadu novinek a vlastní jedinečné kouzlo. Především ale oba tituly pojí skutečnost, že jsou to milé a povedené hry.

Tchia vznikla v malém studiu Awaceb a i když je zasazena do fiktivního prostředí, je mohutně inspirována Novou Kaledonií, její přírodou, kulturou, lidmi, zvyky, tradicemi, hudbou, jazyky či folklorem. Tchia není velká hra. V závislosti na vaší šikovnosti a chuti prozkoumávat její svět v ní můžete strávit třeba jen okolo pěti hodin, ale má potenciál a možnosti zabavit vás na mnohem déle. I když je to menší hra – a tomu odpovídá také cenovka (799 korun + vítané zařazení do programu PlayStation Plus Extra) – její možnosti a dovednosti hlavní hrdinky jsou mnohem širší než u Alby. K dispozici nemáme jediný ostrov, ale celé souostroví, které se sice rozlohou nesnaží konkurovat obrovským open worldům, ale nabízí dostatek prostoru k prozkoumávání. Tchia se postupně naučí střílet z praku, fotografovat, plavit, šplhat, plachtit, potápět, hrát na ukulele a další hudební nástroje, ovlivňovat svět okolo sebe a trochu bojovat.

Slepice umí snášet vajíčka, krab něco přecvaknout, pes hrabat, vodní živočichové vydrží dlouho pod hladinou a ptáci… Inu ti na všechno kálí.

Už tenhle výčet dává tušit, že její rejstřík dovedností je mnohem širší než u Alby. Její hlavní předností a novinkou je ale možnost převtělit se do ostatních. Může se tak stát zvířetem, nebo dokonce nějakou věcí. Za pomoci této zvláštní schopnosti dokáže třeba uniknout z vězení, když ji chytí nepřátelé. Podobný princip známe z řady starších her včetně Messiah od Shiny z roku 2000. Ale v podání Tchii je obzvlášť zajímavý. S každým zvířetem si osvojíte nejen jeho specifický pohyb, ale také nějakou zvláštní dovednost. Slepice umí snášet vajíčka, krab něco přecvaknout, pes hrabat, vodní živočichové vydrží dlouho pod hladinou a ptáci… Inu ti na všechno kálí. Ale umí především létat, což se hodí při přesunech na delší vzdálenost. Tchia má dva druhy energie. Jeden je v podstatě klasická stamina, kterou vyčerpává při plachtění, šplhání nebo i potápění, lze ji postupně navyšovat a funguje podobně jako třeba v The Legend of Zelda: Breath of the Wild včetně možnosti vylézt v podstatě kamkoli, pokud máte dost sil.

Druhá energie pak slouží ke zmíněnému převtělování a udává dobu, po níž se můžete stát něčím jiným. I její množství můžete časem navýšit. I když se stanete divočákem, delfínem, jelenem nebo třeba želvou, Tchia má stále za uchem květinu, která je jejím poznávacím znamením a najdete ji i v logu hry. Zdejší svět je plný aktivit. Opakovaně na něco hrajete, což doprovází rytmická minihra. Pokud vás ale nebaví, nebo vám nejde, můžete ji přeskočit podobně jako řadu dalších částí. Fotografování na film se zase neobejde bez vyvolání snímků. Dceru dost překvapilo, že fotku si nemůže prohlédnout ihned po stisku spouště. Můžete stavět malé mohyly z kamení nebo vyřezávat totemy a opět z toho lze mít nějaký užitek. Budete hledat poklady, tulit zvířátka a naučíte se využívat prostředí ve svůj prospěch. Hlavní předností hry a protagonistly je ale pohyb. Pokud rádi cestujete, hru si užijete. Autoři se vás efektivně snaží přimět, abyste střídali dopravní prostředky, zvířata i vlastní techniky podle situace. S pomocí stromu se můžete vymrštit do vzduchu, prudký kopec lze sjet a propast zase přeplachtit.

Zdroj: Awaceb

To přitom ale neznamená, že by hra neměla co nabídnout třeba po stránce scénáře. Emotivní příběh o dospívání a ztrátě byl nakonec komplikovanější, než jsem myslel, a přišel s několika zvraty. Hlavní padouch Meavora je opravdový kruťák, ale dojde i na romantiku. Příběh je opravdu pěkný, i když cílí spíš na mladší hráče. Je místy i docela vtipný a nabízí pár absurdních situací v dobrém slova smyslu. Později jsem také pochopil, proč hra nabízí i možnost vypnout některé explicitnější záběry, i když je jinak velmi milá. Pokud hrajete s opravdu malými dětmi, možná vám to přijde vhod. Právě příběh mi dokázal i emocionálně vynahradit finále, kde se autoři pokusili herně o trochu něco jiného než ve zbytku titulu a nepadlo to podle mě úplně na úrodnou půdu. Ostatně na pár slabších míst jsem narazil i v průběhu hry. Akce je tady spíš okrajovou záležitostí, ale když na ni dojde, trochu drhne. S jinak nápaditými nepřáteli z látek bojujete za pomoci ohně a výbušnin, ale protože hrajete za malou holčičku, je v boji velmi zranitelná, spíš pasivní a zpočátku se neovládá moc dobře. Na tyto pasáže je třeba si trochu zvyknout.

Naopak se mi velmi líbí, jak hra dokáže využít specifické dovednosti různých zvířat v úkolech, ale mohla by to v hlavním příběhu dělat ještě častěji. To je takový ten moment, kdy si říkáte, kde byste sehnali vejce. Pak se zaradujete, jací jste koumáci, a po chvíli hledání najdete kurník. Ale ouha, vejce nikde. Asi nebyla ráno žádná snůška, nebo už skončila na talíři. Tak jdete pryč. Než vám dojde, že vy se můžete stát slepicí a snést si vlastní vejce. A ejhle, úkol je splněn. Během celého vašeho putování vás doprovází krásná hudba a posloucháte dvojici jazyků – francouzštinu a místní drehu. A všechno to sbírání se samozřejmě odráží také na vaší postavě a jejím vybavení, které můžete všemožně customizovat.

Je trochu ironické, že tenhle příběh o krásách přírody a tradic člověk konzumuje na počítači nebo na konzoli. Naneštěstí právě s technickou stránkou a grafickým zpracováním se pojí i pár výtek, navzdory tomu, že hru pohání Unreal Engine. Celkově se mi stylizace hry líbila, ale detaily některých postav jako vousy nebo nohy působí občas trochu zvláštně. Slabší jsou animace některých zvířat. Třeba kočka nebo jelen vypadají při běhu všelijak. Do konce hry jsem také nebyl schopen s určitostí říct, zda město na jednom z ostrovů je tak hnusné, aby podtrhlo, že do tohoto světa nepatří, anebo je hnusné prostě jen nedopatřením. To vše ale může být do značné míry otázkou vkusu. To ovšem neplatí pro relativně nízký framerate i na konzoli PlayStation 5 bez možnosti zvolit nějaký režim výkonu. Nebo pro trochu delší loadingy, které oddělují některé animace a jste nuceni je sledovat i v případě, že musíte nějakou pasáž opakovat.

Nic z toho mi ale nakonec nezkazilo dobrou náladu, kterou jsem cítil při hraní. Tchia není dokonalá, ale má srdce. Přestože se mi moc líbí, nechci jen velkoryse přehlížet některé její objektivní nedostatky. Ani ty mi však nebrání vám hru doporučit. Pravděpodobně stejně sami dobře víte, zda je to titul pro vás, či nikoli. Na to stačí hru chvíli sledovat a už tušíte, zda mluví vaším jazykem.