Svoboda 1945: Liberation

Vývojáři z týmu Charles Games navazují na protektorátní Attentat 1942 další historickou adventurou, která se nebojí ponořit do obtížných a polarizujících kapitol našich vlastních dějin. Ve hře Svoboda 1945: Liberation se vydáme do česko-německého pohraničí a prostřednictvím rozhovorů s pamětníky a jejich oživlých vzpomínek budeme svědky události převážně od konce druhé světové války až po nástup komunistů k moci. Naším prvotním úkolem je rozhodnout o osudu místní školy s komplikovanou historií, která dodnes ve vsi budí velké emoce. Jak se ale zanedlouho ukáže, tahle práce pro nás bude mít mnohem osobnější rovinu. Ve vesnici Svoboda totiž narazíme na fotografii vlastního dědy, který do životů zdejších lidí před desetiletími zasáhl.

Z hlediska samotné hratelnosti není Svoboda 1945 nijak komplikovanou ani revoluční záležitostí. Jedná se o směsici hraných interaktivních rozhovorů s dobovými záběry, animovaných historických předělů a jednoduchých miniher. Novinka pochopitelně tématicky i zpracováním navazuje na Attentat 1942, ale zkušenosti vývojářů jsou na duchovním pokračování velmi dobře znát a titul se v mnoha ohledech ještě vylepšil. Ačkoli se nejedná o bůhvíjak sofistikovanou adventuru, pokud jde o její náročnost, Svoboda 1945 je velmi chytlavá. Námět je sám o sobě přitažlivý a neotřelý, ale díky šikovně poskládanému vyprávění se vám vzpomínky jednotlivých aktérů dostanou rychle pod kůži.

Autoři k látce přistoupili zcela bez předsudků a je třeba hrát hru také bez předsudků. Ať už jde o bolest, kterou přinesla válka, anebo tu, která přišla po ní. Hra nesoudí a neodsuzuje.

Hra za to dílem vděčí výborným a civilně působícím hereckým výkonům a stejně tak přirozeně napsanému scénáři. Místní výrazné postavy před vámi díky kvalitnímu obsazení ožívají, jako by se jednalo o skutečné osoby vypovídající v dokumentu. A i když je příběh smyšlené vesnice Svoboda jen inspirovaný skutečnými osudy, výpovědi jsou tak naléhavé, jako by šlo o opravdové žijící pamětníky. Jak postupně místní zpovídáte, získáváte v závislosti na vaší šikovnosti a jazykové obratnosti další a další indicie o tom, co se tu vlastně před lety stalo. Ale pozor, pohled na stejné události se může různit. Ať už vzpomínky vybledly vlivem času, anebo si je pamětníci trochu upravili podle svého přesvědčení.

A v tom je právě jedna z největších předností Svobody 1945. Autoři k látce přistoupili zcela bez předsudků a je třeba hrát hru také bez předsudků. Ať už jde o bolest, kterou přinesla válka, anebo tu, která přišla po ní. Hra nesoudí a neodsuzuje. Záleží jen na vás, komu uvěříte a jak předestřené příběhy interpretujete. To muselo být zřejmě na celém projektu to nejobtížnější. Přirozeně vedle skutečnosti, aby hra byla maximálně autentická a věrná, díky čemuž má podobnou výpovědní hodnotu jako tradiční historické materiály. Hru ostatně doplňuje také klasická encyklopedie, jejíž obsah se rozrůstá, jak postupujete hrou a postavy zmiňují další klíčové termíny, místa a události. I když má však Svoboda chvályhodný vzdělávací rozměr, nikdy nesklouzne k mentorování a suchopárnému výkladu, díky čemuž si to důležité mladší hráči zafixují spíš než při čtení normální učebnice. V tomto smyslu jde totiž navíc o vynikající titul pro celou rodinu. A tím myslím opravdu celou. Nejen pro rodiče s dětmi, ale zapojit můžete i prarodiče, pro které to zřejmě bude ta nejlepší možná demonstrace toho, co dnes videohry dokážou vedle technického zpracování.

Když se zrovna neprokousáváte hranými rozhovory, budete sledovat krátké animované komiksové příběhy, jejichž prostřednictvím ožívají některé vzpomínky pamětníků. Ani ty přitom nepostrádají drama a emoce. A nakonec vás v průběhu hry čeká ještě několik jednoduchých miniher. Budete mastit karty v hospodě, vyvolávat fotografii, balit si zavazadla v kůži německé rodiny čekající odsun nebo si užijete malou strategickou vsuvku, během níž se pokoušíte hospodařit na svém rozrůstajícím se statku, kterému hrozí kolektivizace. Až na poslední jmenovaný příklad mi ale většina z těchto hříček přišla bohužel trochu banální. Přínosné jsou ty, kde jde spíš než o hratelnost opět o očitá svědectví a citové výpovědi různorodých obyvatel vesnice. Během strategické minihry se mi také naneštěstí jednou hra zasekla, ale to byl současně jediné technický problém, s nimž jsem se za celou dobu setkal.

Jednoznačnou pochvalu zasluhuje vedle hereckých výkonů a stylizované komiksové grafiky také hudba a ozvučení celkově. Zdejší melodie vám nelezou na nervy ani po delším hraní a ruchy v pozadí vždy umocňují atmosféru i jinak statických míst. V hospodě kupříkladu slyšíte ostatní žvanit u piva a z dáli k vám zazní harmonika. Krátké úderné rozhovory jsou ale vždy tím hlavním a v tomto smyslu je Svoboda spíš interaktivním filmem než klasickou adventurou v pravém slova smyslu. Protože většina hry se soustředí právě na dialogy. Tu a tam se sice autoři uchýlí k nějaké opakující se smyčce, jinak ale přesvědčivou iluzi v zásadě nic nenarušuje. Otázkou je, zda by hra neměla být místy o něco náročnější, ale pak by možná neplnila tak dobře roli, kterou pro ni autoři vybrali. Celkově vzato jsem se ale celou dobu opravu velmi dobře bavil i jako náročnější hráč.

Zdroj: Charles Games

O to víc mě mrzelo, že za dvě až maximálně tři hodiny sledujete závěrečné titulky. Svoboda 1945 je velmi krátká a je to škoda. Potenciál pro znovuhratelnost tu totiž není vzhledem k podstatě titulu podle mě velký. I když si při prvním hraní nejspíš neotevřete úplně všechny scény, něco možná minete, nebo vám unikne, druhým kolem už projedete jako horký nůž máslem. A protože samotný příběh a jeho tajemství jsou na titulu tím nejdůležitějším, nedokážu si představit, že bych se k novince vrátil dřív než za pár let. To samo o sobě není na škodu, tohle není žádný sandbox, ale závěr hry mi současně přišel poněkud uspěchaný. Ačkoli podvědomě tušíte, že se blíží finále, nechce se věřit, že hra opravdu vrcholí. V jeden moment do sebe zapadnou poslední chybějící dílky celé skládačky, vy rozhodnete o osudu zmíněné školy a je konec.

Přestože dostanete drobnou zpětnou vazbu, jaké mělo toto vaše rozhodnutí důsledky, a co se stalo s některými lidmi, zůstal ve mě jistý pocit prázdnoty, něčeho nevyřčeného. Příběhy místních se totiž zcela neuzavřou, nepřijde žádný doslov. Vykládám si to tak, že autoři znovu nechtějí nic a nikoho hodnotit. Tak aby výklad zůstal na hráči a vývojáři byli co nejvíc nestranní. A musím potvrdit, že se jim povedlo skutečně obdivuhodně balancovat na této tenké hranici. Ostatně nedělejme si iluze. Popisované události nejsou žádnou dávnou prachem zavátou historií, ale stále živou pamětí řady lidí. Dodnes tyto kapitoly našich dějin budí obrovské emoce a rozdělují společnost tak jako obyvatele vesnice Svoboda. O to víc chválím, že drtivá většina postav nemá v příběhu vyloženě kladnou ani zápornou roli. Snad až na drobné výjimky. A to je možná na celém vyprávění to nejdůležitější. I když vzpomínky autoři líčí v černobílé grafice, samotná historie není černobílá.