Senua's Saga: Hellblade II

V roce 2017 jsme mohli být v Hellblade: Senua’s Sacrifice svědky dlouhé a útrpné pouti, kterou hlavní hrdinka Senua podnikla ve snaze zachránit svého milého. Mnohem důležitější byl však boj, který sváděla nejen s nepřáteli, jež se jí postavili do cesty, ale především s vlastní myslí a démony, kteří ji obklopují a drží v zajetí. Jedna Senuina výprava možná skončila, ale její pouť jako taková ještě ani zdaleka ne. I proto dostáváme možnost tuto bojovnici v Hellblade II znovu následovat a přihlížet, kam až ji osud zavede. A vlastně nejen přihlížet, nýbrž prožívat celou cestu společně s ní.

Zdroj: Ninja Theory

Studio Ninja Theory v Hellblade: Senua’s Sacrifice excelovalo zejména na poli příběhu a úchvatné audiovizuální stránky, ovšem skutečnou hloubku obojímu dodávaly herecké výkony a fascinující zpracování psychózy a psychologických témat. Hra mě tehdy doslova pohltila a nabídla neobyčejně syrový i surový zážitek a nepříjemný pohled do rozpolcené mysli. Od pokračování jsem čekala totéž, ideálně v ještě lepším provedení, a ostatně ani sami vývojáři neslibovali nic jiného a opět se zaměřili na přednosti, díky nimž před lety Hellblade tolik zaujalo. Druhé Hellblade nicméně dorazilo o dost později, než jsme asi mnozí při oznámení očekávali, a přiznám se, že s blížícím se vydáním jsem začínala mít obavy, jak to vlastně dopadne. Naštěstí mě tento strach velice rychle po spuštění hry opustil, jelikož se mě postupně začal zmocňovat zcela jiný – strach o Senuu, strach ze stínů kolem, strach z neznámého, strach ze slabosti či pokoření.

Je slabá… Ona to dokáže

Hra navazuje na první díl a i když nabízí shrnutí předchozího děje, nedoporučovala bych pokračování nováčkům, kteří si neprošli prvním dílem. Nejedná se ani tak o neznalost dosavadního příběhu, která by byla na škodu, jako spíš o neprožití toho všeho. Zároveň nelze o druhého dílu očekávat větší příklon k akci, jelikož Hellblade II je opět kombinací walking simulátoru s adventurou, kterou doplňují hádanky a příležitostné souboje, nikoli čistokrevnou akcí. Hra na boji nestojí, ale je zkrátka důležitou a k její smůle nevyhnutelnou součástí Senuiny cesty. To neznamená, že by na boji vývojáři nezapracovali, ale tím nejdůležitějším a nejzdařilejším je i tentokrát celkové zpracování. Zpracování vypravování, grafiky, zvuku a samozřejmě psychologie a pohroužení. Už od úplného začátku jsme uvrženi do hlubin Senuiny mysli, tudíž jsme společně s ní neustále konfrontováni hlasy uvnitř její hlavy. Ty ji/nás v jednu chvíli podporují, aby ve zlomku sekundy přešly do obviňování, paniky, uklidňování, nejistoty nebo zatracování. Radí během cesty, varují v boji. Je to útrpné a zahlcující, ale v dobrém slova smyslu.

Senua během svého putování narazí na spojence i nepřátele, ale tím největším spojencem a současně i nepřítelem je sobě ona sama. Respektive její mysl. Hlasy neustále komentují i zpochybňují její počínání, zároveň z hlediska hratelnosti opět zdařile působí jako skvělý průvodce. I díky tomu si hra může dovolit vynechání veškerého uživatelského rozhraní, což společně s poměrem stran 2.39:1 ještě více umocňuje filmový dojem. Tomu dle vývojářů napomáhá i snímková frekvence, která na Xboxu činí 30 fps bez jakékoli možnosti nastavení či volby režimu performance. Údajně se tak rozhodli kvůli ještě většímu navození filmovosti, ovšem když si vzpomenu na oznámení hry společně s novou generací konzolí, působí na mě toto omezení poněkud hloupě až nevhodně, navíc s ohledem na PC verzi, která takové omezení nemá… Navzdory tomu jsem ovšem osobně neměla s 30 fps žádný problém. Veškeré dění na obrazovce působí plynule, a to včetně oné příležitostné akce, na druhou stranu jsem však neměla možnost přímého porovnání s hraním na PC. Kromě toho ale nedochází k propadům snímků a velkým překvapením pro mě byla absence bugů.

Přestaň se třást

Hra je plynulá i z hlediska hratelnosti a po celou dobu si drží dobré tempo, což vnímám jako zlepšení oproti prvnímu dílu. Putování a průzkum je čas od času doplněno hledáním symbolů či jinou enviromentální hádankou, přičemž nejde o nic objevného a přelomového, ale jde o příjemné pozastavení. Jindy je průchod narušen střetem s nepřáteli, ale v obou případech je tak činěno s mírou bez dojmu nadužívání. Ačkoli se po většinu času jedná jen o „pouhý“ walking simulátor, neznamená to, že by hře chyběla náplň. Během hry narazíme jen na několik postav, hlasy uvnitř hlavy jsou ovšem společníky, kteří nikdy nezmlknout, a neustále posouvají děj a rozdmýchávají Senuiny útrapy. I z toho důvodu přijdou vhod české titulky, jelikož příval myšlenek je nezastavitelný a ne vždy srozumitelný. To vše je nicméně umělecký záměr a psychologické pojetí, který by nemohl fungovat bez naprosto famózního zpracování zvuku, které jednak zahrnuje dostatek všemožných ruchů, ale především pak práci s efekty a hlasy obklopující vaši hlavu. Samozřejmě za předpokladu nasazených sluchátek, bez nichž by zážitek ze hry možná nebyl ani poloviční.

Vývojáři mohou být rádi, že ve své kolegyni Melině Juergens během příprav jedničky objevili skrytý herecký talent, neboť její výkon nelze označit jinak než jako fenomenální. Senua díky ní skutečně žije a dýchá, lze jí věřit každou emoci zračící se v její tváři, každé bolestivé zaskučení, veškerou rozpolcenou i obavy. Její výkon jde ruku v ruce s neuvěřitelně detailně zpracovanými postavami a animacemi, přičemž zvláště Senua často nepůsobí jen jako 3D model, nýbrž jako opravdový člověk. Rozšiřování zorniček, krůpěje potu, to vše je vidět. I svět kolem je nádherný a plný úchvatných pohledů do krajin, nebo naopak nepříjemných temných míst, které nahání strach. Atmosféra zkrátka nemá chybu a je úplně jedno, zda ji zrovna dokreslují téměř neslyšitelné zvuky, nebo naopak příležitostný, ovšem mocný hudební doprovod se zpěvy, který vyburcuje každou buňku v těle k boji. Právě ten nicméně patří mezi těch pár bodů, které bych ani vyloženě nenazvala negativy, ale jednoduše nedosahují kvalit ostatních složek.

Zdroj: Ninja Theory

Soubojový systém nešetří animacemi a skvěle se na něj dívá, ovšem i přes pocit zlepšení oproti předchozímu dílu stále není tak záživný, jak by mohl být. Druhů nepřátel není mnoho, největší překážkou mohou být ti se štítem nebo ohněm, ale navzdory experimentování a občasnému nevyužívání režimu soustředění jsem se nemohla zbavit dojmu, že ve většině případů stačí jen správně načasovat silný útok a kryt, a nic víc. Nutno však říct, že celková choreografie je bravurní, zběsilostí ani krví se nešetří a přechody z jednoho nepřítele na dalšího krásně navazují. To mi poněkud paradoxně začalo časem vadit, jelikož ne vždy bylo jasné, kdy mám ovládání v rukou ještě stále já, a kdy už si hra dělá svoje. To sice jednak svědčí o propracovanosti animací a skvělé práci s kamerou, ale ta nejasnost nebyla občas příjemná. Bojů je každopádně tak akorát, ale kdo by jimi raději prošel coby neohrožený bojovník, může si pohrát s nastavením přístupnosti.

V samém závěru mě potěšila sympatická herní doba, která v mém případě činila necelých 10 hodin. Sympatická z toho důvodu, že scenáristé evidentně moc dobře věděli, co a kolik toho chtějí odvyprávět. To odvyprávěli beze zbytku a současně nedošlo k žádnému nepřirozenému natahování herní doby. Vše zkrátka přirozeně dospělo ke svému konci. A zpětně navíc musím ocenit, jak byla hra prezentována, ale zde už raději nechci dodávat více. A co víc, ještě pár hodin po dohrání jsem stále ve své hlavě slyšela hlasy – vskutku hra s přesahem… A ty mě právě teď nabádají k udělení následujícího hodnocení.