NHL 19

Recenzovat sportovní hry každý rok není zrovna jednoduchá disciplína – sami určitě víte, že mnohdy jsou rozdíly mezi ročníky jen nepatrné a přijetí těchto drobných změn navíc těžce podléhá individuálnímu stylu každého z nás. Nelze tedy jednoduše říci, letos je to lepší, nebo horší než loni, můžeme ale poměrně snadno vystihnout změny, které zprvu nevypadají vůbec zle, pod přeleštěným povrchem ale přesto čeká hra, kterou jste už hráli mnohokrát.

Ano, vím, vtípky kolem nás jasně naznačují, že nové NHL 19 vlastně není až tak nové. Vývojářům z týmu EA Vancouver totiž stále brání celková strategie firmy a ne-důležitost značky v tom, aby mohli investovat finanční i lidské zdroje do přepracování celého jádra hry, pokud možno na engine Frostbite. To znamená kupu stejných animací, všechny známé bugy, kterých se dá zneužít k vlastnímu prospěchu, stejní diváci, stadiony… Nelze vlastně ani říct, že by byl letošní ročník lepší alespoň v některých detailech, nebudete-li počítat zajímavé úhly kamer z hlediště v průběhu zápasů nebo pohledy na venkovní kluziště. Prezentace se nemění ani v momentě, kdy vyhrajete Stanley Cup nebo nastupujete na hřiště. Paradoxně, právě nástupní animace, na kterých si ještě před lety dávali v EA docela záležet, ve hře v podstatě nejsou – přenos začíná už zpravidla rozcvičkou nebo pohledem na brankáře, takže ani v tomto ohledu nelze chválit za jakýkoliv progres. Grafika je ale pořád až na druhé koleji a pokud přeci jen došlo ke změnám, týkají se samotné hry.

A možná to ani není proto, že by vývojáři chtěli, ale protože zkrátka museli. Po fiasku z loňského roku, kdy se vypichování puku stalo ultimativní zbraní a prostředkem, jak jednak porazit kohokoliv a jednak mu během toho dokonale zkazit zážitek, očekávali jsme cokoliv, co ze hry udělá neutrálnější záležitost. No a vývojáři to opět – omezeni tím, s čím musí pracovat – zvládli pouze atributy a údajně přepracovaným systémem hitů. V první řadě se tedy připravte, že téměř jakékoliv vypichování puku skončí vyloučením, což je nepříjemné i v tom ohledu, že se kvůli tomu znatelně prodlužuje doba zápasu. Časomíra běží v době vyloučení pomaleji, takže z původních 4minutových třetin se stanou třetiny třeba osmiminutové, což logicky závisí na vašem stylu, ale soudě dle reakcí po celém internetu jsem v tomhle vylučovacím masakru rozhodně nebyl sám. Jak se tedy nově bránit? Hity, hity a zase hity. V průběhu let, po kterých hraji sérii NHL, a že to je už přes dvě dekády, se agrese hráčů případně síla hitů cyklicky vrací, aby odpoutala pozornost od problémů vzniklých jinde. Výsledkem jsou nepřirozené a velmi četné kolize hráčů, které vypadají úplně stejně jako v uplynulých letech, jen to trochu víc zaduní a rozhodčí se k nim bude stavět benevolentněji. Často se netrestají ani útoky na volně stojící hráče nebo ty, kteří před krátkou chvíli odehráli puk a už mizí za hranicí obrazovky, což dle mého do definice povoleného dohrávání soubojů úplně nezapadá. Vtipné také je, že hra zase o trochu méně reflektuje váhu hráčů, takže i s menším střízlíkem jste při adekvátní rychlosti schopni poslat k zemi o dost většího borce a nikdo ani nemrkne. Je to škoda, protože to opět odsouvá zážitek a určitou míru autenticity zejména proto, že jde o jeden z mála fungujících způsobů, jak se dostat k puku. Pořád můžete padat do střel, přiklekávat k ledu anebo lépe mířit při vystrkování hokejky směrem k protihráči, dřív nebo později ale stejně skončíte u hitů.

Pokud hrajete s umělou inteligencí a proti ní, čeká vás navíc plejáda problémů, se kterými se sice harcovníci dokázali tak nějak vyrovnat, ale nováčkům bude dle mého činit velké problémy. Přepínání hráčů často neodpovídá tomu, kam byste v dané situaci přepnout chtěli, najíždění nebo předvídání spoluhráčů je pak spíše otázka náhody, než zajetých vzorců v nastavení strategie a gólmani? Někdy mi přijde, že ti nejlepší strážci hokejových branek v nejlepší hokejové soutěži světa vůbec neví, co je to hokej, natož jak se takový hokej má hrát. Chápu, že ani brankáři nejsou stroje, ale nebavím se o špatném odhadu nebo pomalých přesunech, bavím se opět jen o technických nedostatcích, kdy se vinou výpočtů fyzikálního enginu gólman zacyklí na brankové čáře a máchá kolem sebe hokejkou, nebo když prostě odjede z branky a nechá si dát gól do prázdné. Zkombinujete-li to pak se hrou v online režimech, připravte se na solidní peklo, podtržené i špatnou konektivitou. Jediné, co mi trochu zvedá náladu, je přeci jen trochu plynulejší pohyb hráčů a pocit, že bruslení i práci s hokejkou skutečně ovládáte. Nastávají potom chvíle, kdy si říkáte, že akce, kterou jste i s malou dávkou štěstí právě provedli, vypadala jako v televizi, a to je asi ta největší pochvala, kterou jsem schopný směrem k letošnímu NHL vyslat.

Pokud jste se před vydáním o hru zajímali, určitě vám neuniklo, že největším lákadlem jsou nové módy, ani v tomhle ohledu si ale nejsem jistý, jestli v EA vytvořili přesně to, co chtěli, anebo zda domýšleli problémy, které s jinak zajímavými herními variantami mohou přijít. Řeč je o centrále World of Chel, v rámci které si můžete vytvořit svého vlastního hráče, obléknout ho do slušivých oblečků ze šatníku Dana Nekonečného a stoupat v hodnocení stále výš porážením ostatních živých hráčů. Právě tedy se ukrývá zcela nový mód, který je variantou na loni představené Threes. Jde o hru na polovině hřiště, kde se proti sobě postaví tři hráči a snaží se dát jednomu nebohému brankáři co nejvíc gólů v časovém limitu. Vtip je v tom, že se tady nepočítají pravidla, takže se do akce vrací vypichování a na vyšších úrovních další všemožné záškodničení a využívání exploitů, které hru zaručeně otráví. Tento mód můžete hrát také proti umělé inteligenci, kde hra vybírá i z legendárních hráčů, jako je například Gretzky, ovšem velká zábava to věru není. Nejlepší odreagovací záležitostí tak stále zůstává mód Threes, který je vcelku svižný, díky gólovým modifikátorům i dostatečně napínavý a nestrávíte u něj zbytečně dlouho času. Ať už si ale v rámci World of Chel vyberete jakoukoliv disciplínu, budete za odehrané zápasy sbírat body a posouvat se po úrovních výš, což vám odemkne nejen perky, z nichž můžete mít tři aktivované, ale také variaci na lootboxy, tedy správňácké hokejové tašky plné doplňků. Od čepic, přes dresy až po hokejky, to všechno se v taškách nachází a postupně si tak můžete upravovat vzhled vašeho Jarmila a být, jak říká klasik, in a game. A pokud čekáte na zmínku o EA Soports Hockey League, najdete ji také v tomto režimu. Ani zde ale nepřibylo nic nového – zápasy šest na šest, jejichž kvalita se odvíjí od toho, jaké seženete spoluhráče. Nic víc, nic míň.

Bez překvapení pak zůstává hodnocení Hockey Ultimate Teamu, který je stejně rozsáhlý, jako tomu bylo v loňském roce s připomínkou legendárních hráčů, kteří se objevují v balíčcích a můžete je mixovat do vlastní sestavy. Nesmíte zapomínat na chemii a obecně vhodné složení útočných trojic i obranných dvojic, stále ovšem platí, že výsledky vašeho snažení začnete pozorovat až po mnoha a mnoha hodinách, které tímto laděním strávíte. Jde ale pořád o nejpropracovanější režim a místo, o kterém se dá mluvit jako o hře ve hře. A je to pochopitelné, vzhledem k tomu, že příjmy přichází právě odtud. Mikrotransakce jsou otevřené pro nákup coinů na balíčky a je jen na vás, zda vedle hodin volného času budete utrácet i něco jiného.

Popisovat v rámci recenze dalšího ročníku sportovní hry detaily jako znesnadnění náhledu na statistiky ostatních hráčů v kariéře, kde je nezbytně nutné využívat přepracovaný systém skautování, případně ledabylé hodnocení trenéra v režimu Be A Pro, už je možná zbytečné. Proto se v závěru spokojím s konstatováním, že všechny kroky vpřed byly vyváženy všemi kroky vzad a v celkovém hodnocení se NHL 19 opět pohybuje na hranici průměru. Díky dobrému pocitu z bruslení a ovládání hokejky tak volím jen šestku a opravdu věřím, že za rok se budeme moci konečně bavit v trochu jiném rozpoložení.