Metro Exodus

Mám rád dobré příběhy a herní série Metro od ukrajinského studia 4A Games je rozhodně umí vyprávět. Bez ohledu na to, že si příběh o nukleární válkou zdecimované planetě a přeživších v moskevském metru půjčili od spisovatele Gluchovského. První díl z roku 2010 začal temnou ságu, která by měla vyvrcholit 15. února a určitě nejsem sám, kdo byl už od oznámení hry zvědavý, jak se jí povede mimo tmavé tunely a stanice metra. Ano, už podle názvu je jasné, že se Arťom nevzdal naděje, že tam venku někdo přežil a každá jeho buňka touží po tom, vydat se z Moskvy pryč a najít nový domov. Metro Exodus tak po krátkém úvodu rozjede drsný roadtrip, během kterého navštívíte několik rozlehlých lokací a budete si moci plnými doušky užívat tuhle specifickou bezútěšnou atmosféru… Tak přesně tohle bych býval řekl moc rád a upřímně jsem tomu věřil do chvíle, než jsem se pustil do hraní, ale zrovna atmosféra je to, co překvapivě sráží Metro Exodus nejvíce.

A tomuhle někdo věří?

Pojďme tedy začít příběhem, který nekopíruje události knihy Metro 2035, ale rozvádí jejich hlavní záměr. Dostat se z Moskvy, dostat se z metra a usadit se někde, kde radiace nenapáchala výraznější škody. Okolnosti vašeho odjezdu prozrazovat nechci, je vám ale určitě jasné, že Arťoma nikdo s bílým kapesníčkem vyprovázet nebude. Od prvních okamžiků budete mít pocit, že jste předchozí Metro: Last Light dokončili sotva před několika hodinami, a i když si začnete všímat dílčích vylepšení, první desítky minut vám budou příjemně povědomé. Dáme-li stranou vlastní akci, je úvod věnován rozjezdu příběhu, a tudíž i vedlejším postavám, které ho budou v následujících přibližně 20 hodinách vyprávět. Je tím pádem zarážející, když jsem od první příběhové animace cítil nesoulad mezi tím, co postavy říkají nebo jakou tomu hlasem přikládají důležitost a jak u toho vypadají jejich gesta nebo výrazy v obličeji. Drtivou většinu hry jsem odehrál s ruským dabingem a perfektními českými titulky, ani v angličtině ale nepůsobí dialogy jakkoliv přesvědčivě. Nechci být za škarohlída hned v úvodu, ale špatný dojem se v průběhu hry jenom zhoršoval.

Postavy spouští na všech místech své dialogové sekvence v předem daném pořadí, takže zareagují na to, co jste udělali, až poté, když odvypráví svůj úvodní monolog, abyste zároveň slyšeli změnu v dabingu, který se logicky nahrával po částech a každá má jinou intonaci. Jejich sdělení navíc absolutně neodpovídá situacím, ve kterých se momentálně nacházíte, takže s vámi někdo nezávazně klábosí během přestřelky a korunu tomu nasazuje zarputilé mlčení hlavního hrdiny, které už tentokrát působí jako karikatura sama sebe. Nejdivnější jsou ale chvíle, kdy se vzdálíte od hlavní skupiny na několik minut, abyste něco prozkoumali. Ve hře přitom uběhne maximálně pár hodin a při návratu zpět vám manželka Anna padne k nohám a srdceryvně vyzná svou lásku s ujištěním, že měla o Arťoma opravdu velký strach a je nad slunce ráda, že je její zlatíčko zpět. Ostatní se sice chovají méně láskyplně, ale při každé interakci pocítíte odtržení od zdrcujících událostí kolem vás a v mém případě tahle frustrace vedla k tomu, že jsem se nedokázal do příběhu vůbec ponořit. Vysloveně mě štvalo i neautentické chování cizích postav, které v nehostinném prostředí probíhající celoplanetární apokalypsy vítají Arťoma už z velké dálky, bez jakéhokoliv podezření ho pozvou do svého skromného příbytku, a aby hráč náhodou nezapomněl, řeknou doslova, že si můžete vzít, co najdete a také je tu pracovní stůl, kdybyste náhodou potřebovali něco opravit. Ne, i přes to, že se hra snaží vykreslit, že těmi největšími zrůdami jsou vždycky jen lidi, což mi je sympatické, a že hází Arťomovi klacky pod nohy, aby bylo hráčům hlavní postavy líto, příběh za mě – jakožto hráče obou předchozích her i čtenáře knih – prostě nefunguje. O to hůř, když cut-scény bývají i několik minut dlouhé a vy máte dostatek času, všímat si všech nedostatků, toporných pohybů a mrtvých obličejů.

Pryč z Moskvy

Filmečky ale naštěstí pořád tvoří jen malou část hry, která je po vzoru druhého dílu série převážně akční. Jak už padlo v úvodu, tunely moskevského metra opustíte a vydáte se vstříc pěti velkým lokacím, které mezi sebou spojují intermezza na palubě vlaku Aurora. Jmenovitě jde o prostor velkého nádraží v Saratově na řece Volze, dále se podíváte do bunkru v hoře Jamantau, na chvíli zaparkujete u vysychajícího Kaspického moře a pak se přesunete kamsi do Tajgy. Poslední lokaci vyzrazovat nebudu, nutno ovšem podotknout, že závěr hry je co do kulis nejsilnější a samozřejmě s sebou přináší i zajímavé okolnosti, na které postavy více či méně okatě upozorňují v průběhu celé hry. Z rozparcelování herního světa vám pak musí být jasné, že Metro Exodus není klasickým open-worldem a namísto jedné velké mapy nabízí oddělené plochy, které jsou dostatečně rozmanité, a kromě plnění hlavních úkolů vybízí i k vedlejším misím. Všechno je tradičně znázorněno na příruční mapě, kterou nosí Arťom všude s sebou, to ale neznamená, že je vždycky zcela zřejmé, co přesně máte udělat, aby se hra posunula vpřed. Jednou značí křížek přesné místo, kam máte dojít, jindy označuje jen lokaci, ve které máte něco najít či spustit a několikrát křížek naznačoval pouze přibližný směr, kam byste měli směřovat.

Pokud jste předchozí díly hráli, budete potěšení, že i napotřetí vás hra nutí taktizovat, neplýtvat municí a spoléhat se na kradmý postup a odklízení nepřátel ze zálohy.

Výrazný problém ale nejasnost těchto pravidel nečiní, vzhledem k tomu, že si hra zachovává svůj lineární přístup a veškeré mise jsou jen do většího prostoru rozeseté koridory. Jedinou volnost, kterou pocítíte, je možnost dostat se k cílové destinaci z různých směrů, jak se ale mise odehraje, je už pevně svázáno se scénářem i předpřipravenými skripty událostí. Ten pravý sandbox tak ke slovu přichází až na nejspodnější hladině hratelnosti, tedy v rámci vlastní akce, ke které můžete a v závislosti na zvolené obtížnosti také musíte přistupovat velmi obezřetně. Pokud jste nehráli předchozí hry, překvapí vás, že Metro Exodus je sice střílečkou, ale okolnosti zamezují tomu, abyste řádili třeba jako ve Wolfensteinovi. Pokud jste předchozí díly hráli, budete potěšení, že i napotřetí vás hra nutí taktizovat, neplýtvat municí a spoléhat se na kradmý postup a odklízení nepřátel ze zálohy. Pravda, nekoná se už sice ponohodnotný festival prázdných zásobníků z původní hry, v tomhle směru už ostatně nepokračovalo ani Last Light, ale pořád platí, že výbavy budete mít spíše nedostatek a nezřídka vám hra pořádně zatopí. Třeba honba za mapami, pomocí kterých by mohla Arťomova skupina najít vhodné místo pro další život, je reklamou na hororový survival, kterému dělá doprovod cvakání spouští prázdných zbraní a úzkostné lapání po dechu, když vám dojdou filtry v masce. Je ostatně vidět, že Metro je doma pod zemí, v tunelech, a tyhle pasáže patří k těm nejlepším i tentokrát.

Na vzduch! Ale radši s maskou…

S lokacemi na povrchu se to má hodně metodicky, často jsou vystavěné do výšky a jen málokdy se v nich vyplácí rozpoutávat větší chaos. Do hry zasazený interface v podobě hodinek, kompasu nebo diody, indikující, zda vás někdo může spatřit, se stane vaším přítelem, když se budete krčit ve stínech a sledovat, jak se pohybují hlídky. Jejich inteligence není příliš vysoká, chodí standardně po předem vytyčených cestičkách a dávají vám žádoucí pocit určité nadřazenosti, když je kosíte jednoho po druhém, aniž by o tom ostatní věděli. Pokud uděláte chybu, vždycky můžete začít střílet, jen se připravte na velkou přesilu a zásahy vyšší moci, přimotáte-li se během přestřelky do teritoria mutantů nebo vlků. Škoda jen, že obtížnost do viditelné míry neovlivňuje, jak se budou nepřátelé chovat – jediné, co se prokazatelně mění, je jejich výdrž a tudíž i vyšší nároky na šetření s municí. Hra se tak nesnaží kompenzovat, že se nepřátelé pokouší krýt na volném prostranství, nebo že bez váhání nabíhají přímo před vaší hlaveň, což zase vstupuje do palčivého problému s atmosférou a uvěřitelnosti celého počinu, čímž se vracíme tak trochu na začátek.

Samotná střelba je přitom zpracována výtečně a je jednoznačně hlavní devizou Metra Exodus. Zpětný ráz, zvuky nebo občasné zasekávání úderníku v těch nejméně vhodných okamžicích je zkrátka fajn, zvlášť když k tomu přidáte i velmi účelně zpracovaný režim vylepšování a úprav. Na poncích a pracovních stolech můžete během několika vteřin udělat z pistole pušku, když ji nasadíte správnou pažbu a jinou hlaveň, nebo modifikovat vlastnosti vzduchem plněného Tikharu, který střílí kuličky ložisek. To je mimochodem zbraň, kterou jsem si oblíbil víc než Kalašnikov, vzhledem k tomu, že později už ji nemusíte manuálně tlakovat a náboje si vytvoříte i bez pracovního stolu jen díky svému batohu. V terénu si můžete také ze sesbíraných surovin vytvořit lékárničky nebo filtry do masky, takže vás hra nepotápí úplně a máte pokaždé možnost, zatáhnout za záchrannou brzdu. Také světlo vám nedojde, jak jsou veteráni zvyklí, vzhledem k tomu, že jde několika stisky madla dynamo zase nabít a směle pokračovat dál. Co se týče dalších úprav, zbraně můžete osadit nejrůznějšími zaměřovači nebo optikou, právě s ní je pak dobře vidět, že namísto vycizelovaných vojenských propriet se radiací zamořeným světem prokousáváte za pomoci samo-domo zbraní, složených z ledasčeho. Projektily tak často letí doslova za roh, nemůžete se nikdy pořádně spolehnout na to, jestli svůj cíl zasáhnete a každý stisk spouště s sebou nese příjemné mražení z rizika, jestli se to náhodou celé během několika vteřin doslova nepodělá. V tomhle ohledu si opravdu nemůžu na nic stěžovat, jen je škoda, že zmiňovaná povaha hry nenechává parádní střelbu vyniknout tak často, na druhou stranu by ji to ale určitě ubralo na přitažlivosti a věřím, že v tomhle ohledu udělali vývojáři z 4A Games všechno správně.

Fotorežim pro náročné

S přihlédnutím k tomu, že už několik minut sledujete záběry z PC verze, hrané ve rozlišení 1920 x 1080 a takřka s plnými detaily, nemá příliš smysl komentovat vizuální bohatost hry. Zejména pohledy do dálky jsou díky vlastnostem vykreslování úchvatné a nezadají si v celku s tím, co umí v Battlefieldu nebo Battlefrontu vykouzlit engine Frostbite. Ohromující je také míra detailů zbraní a některých předmětů, na které zkrátka zůstanete chvíli zírat a dáte za pravdu těm, kdo už Metro Exodus hráli a tvrdí, že je o jedna z nejlépe vypadajících her. Jenže pak vám dá ránu do břicha selhávající systém animace, toporné pohyby nepřátel, odnikud se spawnující předměty, kusy uschlé flory, nesmyslné překrývání modelů a textur a celá řada poměrně dost viditelných věcí, které působí stejně jako nedostatky ve vyprávění jinak zajímavého příběhu. Po několika hodinách prozkoumávání a focení herního světa pomocí standardního fotorežimu vám už proto Metro Exodus tak výjimečné nepřijde, byť se stále jedná o graficky nadprůměrnou hru, která vás samozřejmě nebude cyklicky urážet. A jasně, pár procent hráčů si zážitek ještě vylepší díky novým kartám a ray-tracingu, přihlaste se ale, prosím, v komentářích, pro koho je tohle opravdové téma a kdo z vás bude řešit spíš to, jestli mu hra obstojně poběží na 60 fps.

No, a teď přichází to zdaleka nejtěžší – očekává se, že Metro Exodus bude vrcholem série, hrou určenou hardcore hráčům, kteří se nezaleknou žádné výzvy a lidem, kteří rozumí tomu, o čem Metro je. A i když většinu z toho nemůžu popřít, můj výsledný dojem zůstává za očekáváním. Ne tolik, ale přesto zůstává. Cením si snahy 4A Games a respektuji složité podmínky, ve kterých musela hra třeba i vinou stěhování studia na Maltu projít, nicméně pořád je výsledkem hra, která touží být velkým hitem, ale selhává ve svém zkostnatělém přístupu. Vyjít na světlo a opustit tunely se tak jeví jako velký tahák i do budoucna, ale s ohledem na linearitu a koridorovost celého počinu je vlastně nejsilnější zbraň hry také její největší slabinou.

​