Lost in Random

Temný pohádkový svět, náhoda a štěstěna, záchrana unesené sestry a velké dobrodružství. Tak by se dala popsat hra Lost in Random, která je po Fe další kouzelnou hrou od švédského studia Zoink v rámci EA Originals. Hra lákala na unikátní soubojový systém s kartami a hodem kostkou, poutavý příběh a nádherné výtvarno. Stojí tedy za to se do tohoto světa vydat a okusit zážitek, jež nabízí? Svět Random je řízen hodem kostkou. Každý, kdo dosáhne věku 12 let, si jí musí hodit, aby mu byl určen jeho osud. Každé číslo na kostce pak určuje místo, kam náleží po zbytek života. Čím vyšší číslo, tím lepší město. Nebo alespoň na první pohled. A tak se nabízí chudý Onecroft, rozdvojený Two-Town, Threedom zmítaný válkou, zhýralý Fourburg, spletitý Fivetropolis a úchvatná Sixtopia. Příběh sleduje sestry Odd a Even, jež žijí s rodiči ve Onecroftu. Když nadejde pro starší Odd chvíle pravdy a musí si hodit kostkou, padne jí číslo šest a společně se zlou královnou, která této podivné říši vládne, zmizí do Sixtopie.

A zde začíná dlouhá cesta pro Even i hráče za záchranou Odd, neboť je třeba postupně překonat všechna města. Společníkem vám je hrací kostka jménem Dicey, který vám navíc stojí po boku i během soubojů s nepřáteli a všemožnými poskoky královny, kteří se vás snaží zastavit. Kostka jako parťák je vskutku nečekaným spojencem, ale co víc, Dicey není jen tak nějaká kostka. Záchrana bližního, dlouhé putování, dobrodružství a k tomu i nějaké to nebezpečí? Zní to moc běžně? Možná ano, ale způsob, jakým jsou hra i příběh vyprávěny, běžný zrovna není, především díky přehršli všemožných nápadů.

Každé město se potýká s jinými problémy, stejně tak jejich obyvatelé. Even tak potká řadu podivných osob i stvoření. S některými je to jen zastaveníčko na kus řeči, jiní potřebují pomoct či mohou naopak pomoci Even. S využitím těchto interakcí postupně rozkrýváme tajemství a nástrahy tohoto neobvyklého světa. Úkoly nejsou jednotvárné a nabízejí společně s postavami a rozpravami s nimi další pohled na zdejší život. Ačkoli ne všechny rozhovory vedou k vedlejším úkolům nebo potřebným informacím, stojí za to si je vyslechnout a postupně probrat vše možné. Občas si však nelze nevšimnout, že hra úplně nepočítala s jiným pořadím volby replik a odpověď ne vždy přesně sedí, ale nejde o nic zásadního.

Postavy jsou svým způsobem výrazné všechny, ale některé jsou pochopitelně přece jen výraznější. Zaujme tak například Seemore, jenž se tak nejmenuje náhodou, starosta Two-Townu i se svým kolegou, statečná leč ztracená Neeshka nebo obchodník s kartami Mannie Dex, který svůj úděl vzal možná až trochu doslova a kartičky prodává celým svým tělem. Zvláštním případem je pak vypravěč, jenž pouze nekomentuje co vidí(me), případně neuvádí věci nadcházející, nýbrž trefně a s humorem glosuje celkový postup hrou. S tím souvisí řada poutavých nápadů, jež by byla opravdu škoda zde jen tak prozradit. I když hra dokáže být temná a závažná, byly chvíle, kdy jsem se upřímně a nahlas zasmála spoustě dialogů a interakcí. Humor zde rozhodně je, navíc je milý a nevtíravý a nechybí celá řada slovních hříček, což je moc fajn. Ale přejděme dál.

Krása střídá nádheru

Čím Lost in Random rozhodně zaujme už na první pohled, je grafika. A vlastně nejen ta, celá výtvarná stylizace včetně animace. Rozhodně je co obdivovat a chválit. Hra si v každém městě hraje s trochu jinou barevnou paletou i množstvím světla, jako celek hra působí jako mix plastelíny a dřeva. Prostředí je krásné, ale nejvíce tento dojem vychází z postav, které působí jako dřevěné loutky, nicméně některé pohyby připomínají současně právě plastelínovou (clay) animaci. A vypadá to opravdu působivě.

Ohledně výtvarna ve hře byl s odkazem na její téma často připomínán Tim Burton, já však během hraní navíc přemýšlela o tvůrcích jako jsou Adam Elliot či Aurel Klimt a Jiří Trnka. Hra vskutku působí jako půvabný a současně temný hratelný animák. Co se týče přímo her her, nemohla jsem přestat myslet na Alice: Madness Returns (díky, pozn. editora). Zamrzí však opravdu výrazně znatelné opakování modelů postav, které jsou sice výborně zpracované, leč mnoho jich opravdu není. Důsledkem je, že se začnete ztrácet, jaké bylo kterému modelu a ve kterém městě zrovna přiřazeno jméno a příběh. To je pro mě v tomto případě doslova jediná vada na kráse.

Kromě vypravěče jsou dabingově nejvýraznějšími samozřejmě postavy Even a Odd, vyzdvihnout však musím i zlou královnu, Seemora, starostu nebo Nanny Fortunu.

Atmosféru působivě dokresluje hudba. I ta bere v potaz zasazení jednotlivých měst, podporuje tísnivou náladu a za chvíli dokáže vše zase odlehčit či až sklouznout ke komické lehkomyslnosti, popisuje chvíle napětí, adrenalinu v souboji i objevování a rozjímání. Plně se přizpůsobuje příběhu, prostředí i boji a funguje v symbióze se samotným průchodem hrou. To vše povyšuje výborný voice-acting a velice chytře napsané dialogy. Pominu-li, že na mě ze začátku hlasy sester působily o něco starší, než by měly být, nemůžu dabingu ve hře vytknout snad jedinou věc. Jeho technická stránka je bezchybná a po stránce herecké je opravdu radost jej poslouchat. Lehké přehrávání a výrazná hlasová stylizace postavám sluší a nijak neruší. Mnozí z herců se na svých postavách dopouštějí opravdu zajímavých kreací a setkání s nimi jsou díky tématům rozhovorů, ať už vtipných či chmurných, nezapomenutelná.

Kromě vypravěče jsou dabingově nejvýraznějšími samozřejmě postavy Even a Odd, vyzdvihnout však musím i zlou královnu, Seemora, starostu nebo Nanny Fortunu. A kupodivu i Dicey, ač je pouhou kostkou, má co říct. I když jen nesrozumitelně žvatlá, stejně jako někteří další v tomto světě, lze s ním vést dlouhé interakce, z nichž se poněkud nečekaně můžete dozvědět mnoho věcí. K dokonalosti chybí snad jen vyladěný synchron, co se týče dabingu a animace mluvy u postav. Zpočátku se mi nesedící lip-sync trochu jevil jako záměr, jež by mohl reflektovat loutkoherectví, dál a dál ve hře jsem od tohoto názoru však upustila, jelikož na to by byly přesahy až moc výrazné, škoda. Celkově ovšem audiovizuální stránka ohromí a okouzlí.

Úskalí a překážky

Ze soubojů jsem byla v počátcích trochu v rozpacích, ale celý systém je opravdu promyšlený a hlavně zábavný. Prak není zbraní sám o sobě, během toulání se světem slouží k sestřelování amfor s mincemi, během souboje pak rozbíjení krystalů, jež nabíjí karty a náhodně je vybírá z balíčku patnácti karet, který si sami můžete sestavovat ze získaných nebo koupených karet. Jakmile usoudíte, že jich je dost, případně že se v balíčku objevila vyhovující karta, stačí hodit kostkou. V tu chvíli se zastaví čas, během něhož lze vybírat karty, ale i se volně pohybovat kolem nepřátel. Pak stačí hod přerušit, případně zaútočit a hraje se dál. Každá karta však stojí body, přičemž vám dostupné záleží na čísle, které padne na kostce.

Může se tak stát, že v rané fázi hry zkrátka nebude štěstí příliš nakloněno a dražší karty si nezahrajete, jelikož tečky na kostce přibývají až postupem hrou. Je proto vhodné svému balíčku věnovat pozornost a stejně tak doplňování nových a lepších karet, jež v pozdějších fázích nejen pomohou, nýbrž i ozvláštní celý gameplay. Kromě běžných soubojů lze narazit i na speciální arény fungující na principu deskovek. Zde na hodu kostkou nespočívají pouze karty, ale i postup figurky po hrací ploše. Tyto části nabízí boj zase trochu jinak díky různým pravidlům a principům, a tak se jedná o zajímavé ozvláštnění. Souboje mě neomrzely, nicméně v závěru hry jsem měla pocit, že jsou přece jen některé střety možná až příliš natahované, i přesto však hře naštěstí nezačal docházet dech.

Hra bohužel není bez poskvrny a výrazně musím zkritizovat ovládání na klávesnici a myši. To je zkrátka značně neohrabané a znepříjemňuje hraní. I obyčejný pohyb kazí kvůli neplynulému otáčení kamery dojem z prostředí a animace. Souboje se také nehrály příliš dobře, proto jsem musela sáhnout po ovladači. DualSense měl tu nevýhodu, že jej hra nebyla schopna rozpoznat, ačkoli vibrací během hraní jsem se dočkala, a tak se nezměnilo rozhraní a ovládání bylo ze začátku trochu složitější, poté však již nebyl jediný problém. Oproti tomu u DualShocku se hra plně přizpůsobila. Tímto mě titul hned na svém začátku hra nemile překvapil a věřím, že hraní na myši a klávesnici by nebylo příliš ideální a já bych si hru určitě neužila tak, jako jsem si ji nakonec užila. To může být pro PC hráče bohužel překážkou a určitě by hře pomohlo, kdyby na ovládání a hlavně kameře i citlivosti vývojáři ještě zapracovali, jelikož to jinak skvělou hru akorát zbytečně sráží.

Nebudu však skrývat své nadšení, Lost in Random mi zkrátka učarovalo. Současně si myslím, že pět zde ještě více chvály už by snad ani nebylo potřeba. Nutno říct, že co vývojáři slíbili, to opravdu nadělili. Dobrodružství to vskutku je, a ne jen tak ledajaké. Přidáme-li k tomu fantastickou audiovizuální prezentaci a zábavný gameplay, máme zde po It Takes Two další vyvedený titul pod křídly Electronic Arts. A doufejme, že se tak bude dít častěji.