Life is Strange: Double Exposure

Oznámení nového Life is Strange mě nejprve potěšilo, ale hned nato spíše znervóznilo. K prvnímu dílu z roku 2015 jsem se dostala až o pár let později, aniž bych měla cokoli vyzrazeno, a hra na mě tehdy udělala více než jen dojem. Before the Storm mě už ovšem tolik nenadchlo, dvojka ještě od původních vývojářů Don’t Nod mě naopak příjemně potěšila novým příběhem, ovšem True Colors od Deck Nine mě opět příliš neoslovilo. Návrat (k) Max Caulfield z prvního dílu na mě působil jako snaha o snadné nalákání fanoušků původní hry a jako možné řešení bezradnosti tvůrců, kteří nevěděli, kam se sérií dál. Life is Strange: Double Exposure mě přesvědčilo, že jsem se mýlila, za což jsem moc ráda.

První Life is Strange se zařadilo mezi mé „důležité a zásadní hry“, jelikož mě zastihlo v době, kdy jsem měla s hlavní hrdinkou Max leccos společného a řešily jsme podobné věci. Tedy… chodila jsem na uměleckou střední, fotila a snažila se vycházet s ostatními a nějak existovat, naštěstí jsem nebyla svědkem vraždy a dalších temných událostí, stejně tak nemám schopnost přetáčet čas, pokud je mi známo. Svět, v němž jsem se společně s Max pohybovala, mi byl povědomý, dialogy a jednotlivé postavy blízké a příběh plný zdánlivě nedůležitých, ale naopak i morálně obtížných rozhodnutí mě tehdy pohltil. Obávala jsem se, že znovu se to Max už nemůže podařit, navíc se mi příliš nezamlouvala na první pohled podobná zápletka – škola, smrt kamarádky, objevení schopnosti a nakládání s tímto zjištěním, které samozřejmě nebude jen tak. V průběhu hraní mě neustále překvapovalo, že příběh i volby dokázaly nabídnout něco nového, přičemž zásluhu má především časový posun. A ačkoli mě to původně nenapadlo, i zde mi nakonec byla některá témata bližší, než bych čekala. O to víc musím ocenit, jak se vývojářům uvěřitelně podařilo zachytit některé emoce a hlavně reakce na nastalé události. V této souvislosti pak rozumím, že v rámci bohatých možností přístupnosti je zahrnuta i možnost upozornění na citlivé pasáže.

Ráda tě opět vidím, Max

Double Exposure se odehrává deset let po první hře a nyní již 28letá Max nechala Arcadia Bay daleko za sebou, ačkoli ji tamní události v hloubi duše stále pronásledují. Nakonec se usadila na Caledonské univerzitě, kde působí jako učitelka fotografie. Je starší, vyspělejší, ale v podstatě je to pořád ta stará dobrá známá Max. Už zde ovšem není místo pro její někdejší nejlepší kamarádku Chloe, i pokud jste se na konci jedničky rozhodli pro ni. Ostatně hra často pomrkává po jedničce a odkazuje se na ní, jelikož tato minulost je důležitou součástí Maxina charakteru, je tedy vhodné pro plné pochopení s ní být obeznámen. Novou nejlepší kamarádkou je nicméně Safi, vycházející básnířka a současně dcera ředitelky univerzity. Dalšími důležitými osobami v nové kapitole Maxina života jsou pak astrofyzik Moses a barmanka Amanda. Max ovšem ani tentokrát není ušetřena ztráty, když je Safi zastřelena. To není spoiler, ale oficiální premisa hry. Tato událost v Max probudí novou schopnost, která jí umožňuje nahlížet do druhé časové reality a mezi oběma přecházet. V té hlavní je Safi mrtvá, v té druhé ještě žije. A Max se snaží přijít na to, co se stalo, aby mohla vraha včas zastavit.

Zdroj: Square Enix

Jaké tedy je nové Life is Strange? K mé radosti je z hlediska hratelnosti vše při starém, samozřejmě až na novou schopnost. Pět epizod, ač vydané všechny najednou (pominu-li za mě dost pochybný včasný placený přístup k prvním dvěma kapitolám), zkoumání předmětů, interakce s okolím a ostatními postavami, hádanky, Maxin deník a sociální sítě, fotografování, postupné odhalování příběhu a samozřejmě samotné využívání schopnosti. Ta není Max k dispozici neustále, jelikož musí využívat speciálních míst, kde se může nenápadně vytratit do druhé reality. V té s mrtvou Safi se Max nejprve vyrovnává se svým smutkem, později s následky i trápením okolí, v „živém světě“ pro změnu čelí i novým problémům a situacím, jež jí pátrání staví do cesty. Kdykoli je však možné do druhé reality na chvilku nahlédnout, což umožňuje okamžitě zaznamenat změny v lokacích, ale také třeba špehovat lidi. K řešení s tím spjatých hádanek pak pomáhá i možnost z jedné reality do druhé přenášet předměty. Něco však není v pořádku a Max má přece jen už zkušenost s tím, co může taková schopnost napáchat. Budeme-li se držet odkazu první hry, výraznou změnou je grafické pojetí, které se už nespoléhá na stylizaci. Po prvotním zklamání jsem shledala, že je realističtější provedení vhodnější, jelikož díky němu lépe vyniknou emoce ve tvářích. A že jich je. Grafika postav i prostředí je pohledná, mezi režimy kvality a výkonu jsem nicméně nezaznamenala žádný větší rozdíl, proto jsem nakonec zůstala u výkonu.

Double Exposure na mě působí sevřenějším dojmem. Pohybujeme se jen po několika lokacích, převážně na univerzitě a v jejím okolí a v baru, postav též potkáme míň, ale jsme s nimi neustále v těsném kontaktu. To za mě pomohlo vybudovat silnější vztahy a rozehrát zajímavější minipříběhy, navíc ve dvou různých realitách, za jiných okolností a s jinak se chovajícími postavami. Udržet to všechno v hlavě muselo být pro Max strašně náročné, ale pro vývojáře bylo nepochybně ještě náročnější, aby v tom udrželi nějaký rozumný systém a tvar pro hráče. Občas se ovšem stane, že se některé postavy chovají nelogicky, a to i v mezích toho, že se kolem nich dějí značně podivné věci, a pár reakcí u nabídnutých voleb působí poněkud zvláštně, ale jako celek se příběh a jeho směřování jeví jako dobře zvládnutý. A především poutavý. Rozhodně nejde jen o variaci na to, co jsme už před lety viděli a zažili, navzdory podobným událostem, stejně tak se podařilo nastolit i nová složitá rozhodnutí. Nikam se samozřejmě neztratilo závěrečné shrnutí epizody a učiněných voleb. Nic z toho by ovšem nemohlo fungovat bez silných hereckých výkonů, především pak navrátivší se Hannah Telle v roli Max, další herci každopádně nijak nezaostávají. Společně s dobře napsanými dialogy herci oživují uvěřitelné postavy, kterým lze rozumět, cítit s nimi, podezírat je i nenávidět. Anebo s nimi navázat vztah, pokud tedy chcete. U mě jsou třeba všichni ve friendzonu…

Zdroj: Square Enix

Herecký koncert ovšem narušuje slyšitelný rozdíl v kvalitě zvuku samotných nahrávek, kdy některé repliky zní jako nahrané na odlišný a méně kvalitní mikrofon v ne úplně ideálním prostředí, případně jako kdyby prošly příliš drastickou kompresí. Je to nepříjemné, ruší to a kazí to dojem z jinak výborného dabingu. Připomínku mám i k ruchům. Zatímco většina ozvučení zní slušně, přičemž různé efekty související například se schopností vyloženě skvěle, celá hra působí jaksi tiše. Občas absentují například zvuky kroků a ve venkovních lokacích celkově chybí více zvukových vjemů z prostředí. Jindy je naopak slyšet něco, co na dané místo vůbec nepatří. Párkrát se stalo, že se bezdůvodně spustila již dříve pronesená replika, která zazněla v úplně jiné situaci, občas pak Max komentovala něco z druhé reality, co ale zrovna v tu chvíli vůbec neviděla. Obrovskou pochvalu si nicméně i tentokrát zaslouží zdařilý výběr hudby, která provází Max i hráče během hraní. Nad rámec zvuku už mám jen pár výtek. Zarazilo mě načítání uvnitř univerzity mezi dvěma přístupnými částmi, ačkoli celá lokace není nijak závratně velká. To sice proběhlo poměrně rychle, přesto mě jeho přítomnost nemile překvapila. Nepotěšilo mě též příležitostné chvilkové podivné rozostření postav při střizích, jinak ale hra běžela bez problémů.

Life is Strange: Double Exposure pro mě bylo nejen velice příjemným překvapením, ale také dalším intenzivním zážitkem a potěšujícím vyvedením z omylu. Možná hra nezapůsobí na každého tolik jako na mě, věřím však, že povedený příběh a celkové zpracování interakcí fanoušky žánru i série potěší.