Last Train Home

Hru Last Train Home jsme na Vortexu pečlivě sledovali od jejího zrodu. Bylo nám potěšením, dozvědět se o úmyslech brněnského studia Ashborne Games ještě předtím, než byl titul oficiálně oznámen a osobně musím říct, že se mi téma návratu československých legií z Ruska domů zamlouval od prvního okamžiku. Jsem přesvědčený, že podobně jako v případě Kingdom Come nebo her od Charles Games dojde minimálně u nás ke zvýšenému zájmu o dané téma, a to mě bude těšit vždycky, bez ohledu na cokoliv. Jak už ostatně vývojáři mnohokrát rozebírali, hra vznikala za účasti Československé obce legionářské a historiků, kteří měli vliv na celou řadu věcí včetně nejrůznějších detailů týkajících se uniforem, zbraní nebo vlaku, jenž zde hraje hlavní roli. Po krásných hraných trailerech a záplavě zajímavostí nicméně přichází okamžik, pustit se do hraní samotné hry a v mém případě také zhodnotit, s čím posádka Ashborne Games přijíždí do stanice.

Jedu domů po trati

Už na úvodu mohu potvrdit, že vás čeká skvělá atmosféra, mnoho historických i ne tak historických zajímavostí a nervy drásající momenty. Například, když váš vlak zastaví v zamrzlé sibiřské pustině, abyste s mizející nadějí čekali, zda četa vyslaná na lov něco skutečně uloví, zatímco vás bude dráždit ukazatel možného odhalení pozice a s ním spojený útok na to jediné, čemu mohli legionáři při své pouti z Moskvy do Vladivostoku říkat domov. Myslím, že tohle poměrně dobře ilustruje převážnou část toho, co budete v Last Train Home dělat, přirozeně je toho ale mnohem víc včetně bojových misí, v nichž si vzpomenete například na oblíbené Commandos. Žánrově se Last Train Home pohybuje někde mezi taktickou a survival strategií, v rámci které budete muset spravovat vlak, jeho lokomotivu i jednotlivé vagony, starat se o všechny vojáky ve smyslu jejich zdravotního stavu, rozpoložení i schopností, činit příběhové i morální volby, a když to nepůjde od stolu, vyhrnout rukávy a vydat se do bitvy přímo. Poměrově je Last Train Home přibližně ze 70 procent o příběhu a správě vlaku, resp. posádky, zbylou část pak tvoří real-time bojové mise s možností taktické pauzy pro pečlivější udílení rozkazů.

Zdroj: THQ Nordic

Rozdělení je adekvátní k tomu, že hra počítá s prvkem trvalé smrti, takže máte dostatek prostoru, abyste si své legionáře vypiplali a vytvořili si k nim pouto. Na téhle úrovni funguje Last Train Home obstojně, posádka se příliš nestřídá, spíše ji tu a tam doplňujete, a skutečně záleží na tom, jak se který legionář postupem hraní vyvíjí. Autoři do hry velmi dobře promítli dvojí život celé osádky vlaku, tedy bojové a nebojové role, které každý legionář zastává. Někdo je technik, někdo kuchař, někdo dělník nebo lékař, všichni jsou ale připraveni chopit se zbraní a uplatnit specializaci i v boji. Pro akční mise se z legionářů stávají průzkumníci, střelci, kulometčíci, medici nebo granátníci a na jejich schopnostech záleží úplně stejně jako ve vlaku během jízdy vstříc Vladivostoku. Systém progrese je přímočarý a na můj vkus docela rychlý, takže nejvyšších, pátých úrovní u častěji využívaných legionářů dosáhnete dlouho před koncem cesty. Kouzlo Last Train Home nicméně spočívá v tom, že u dvou rolí pro jednoho legionáře nabídka nekončí a postupem hraní i přidělováním bodů k základním atributům každého vojáka můžete odemykat další profese. Vznikají díky tomu silní univerzálové, které v působení u jednotky vracející se domů omezuje jen jejich vlastní výdrž a zdraví.

Hlad, zima a únava

Tím se dostáváme k survival vrstvě celé hry, která nad rámec výše uvedených vlastností mixuje do finálního stavu vojáka také morálku a nejrůznější negativní efekty, ke kterým může přijít během rychlých misí rozesetých podél trati. Jednou s vojákem otřese pohled na mrtvé obyvatele navštívené vesnice, jindy ho porazí divočák a často dochází také k pracovním úrazům, po kterých se musí legionář dlouho zotavovat. S přihlédnutím k délce hry, jejíž průchod mi zabral kolem 40 hodin, si však po deseti patnácti hodinách všimnete, že se události vyčerpaly a jen se dokola opakují, mnohdy i se zcela identickým průběhem či popisem ze strany vojáků. V těchto okamžicích pak jízda krajinou sklouzává do rutiny, ze které ji jen sporadicky vytrhávají bojové mise, ať už ty hlavní nebo vedlejší, obalené vždy nějakým krátkým příběhem. Na rozdíl třeba od hry This War of Mine, kterou Last Train Home připomíná během správy vlaku a osádky, nečekejte žádné silněji prokreslené vztahy mezi jednotlivými vojáky, kteří na sebe sice reagují, ale převážně jen v naskriptovaných sekvencích a většinou jen s dopadem na morálku, kterou vyřešíte třeba cigaretou coby jedním z předmětů pro řešení těchto situací. Čekal bych, že pokud se někdo s někým nepohodne, nebude s ním chtít například pobývat ve stejném vagonu nebo odmítne příslušnost ke stejné četě, nic takového se mi ale během hry nestalo, což tuhle část trochu snižuje.

Kuchařský vůz nebo dokonce dělostřelecký, byl přepych, který jsem si mohl dovolit až v závěru, asi to ale má co dočinění s mou opatrnou hrou.

Co se týče správy vlaku, jde v první řadě o dostupné vagony a hned vzápětí o to, jak je vylepšíte, případně jak je budete v průběhu jízdy používat. Pořadí jednotlivých vagonů jde upravovat v každé stanici zdarma, předěly kapitol, případně velká nádraží, kde zastavujete v průběhu hry, pak nabízí i koupi dalších vagonů. Jde o herní zkratku, protože z logiky věci by na vás zřejmě nikdo ochotně s prodejem nečekal, ale to lze pochopit. Větším problémem jsou peníze, kterých se mi příliš nedostávalo, takže například koupě zdravotnického vagonu pro mě byla obrovským svátkem. Kuchařský vůz nebo dokonce dělostřelecký, byl přepych, který jsem si mohl dovolit až v závěru, asi to ale má co dočinění s mou opatrnou hrou a snahou raději koupit nějaké suroviny, když se naskytla příležitost, než abych na ně delší dobu nenarazil a došly mi. Jednotlivé vagony pak lze vylepšovat, zejména s vědomím, že vjedete na Sibiř a začne být opravdu velká zima. Tu hra reprezentuje mínusovými body k teplotě, které se snažíte lepším zateplením či umístěním kamen „vynulovat“. Ne vždy to jde, ale náklady stran surovin nejsou tak drakonické, a pokud vyrážíte na jejich sběr, případně se snažíte získat je z bojové mapy, nebudete mít problém vojákům zatopit, a to i na marodce nebo v dílenském voze. Ten se mimochodem stal díky možnosti vyrábět náboje, a ty následně prodávat, mým hlavním zdrojem peněz.

Protože se nechci nořit do dalšího popisu vlastností, musím recenzi stočit ke konstatování, že hra vás na úvod opravdu zavalí informacemi a možnostmi. Tutoriál je sice dostupný od prvních krůčků, jde ale převážně o stohy textů, kterými se musíte prokousat, abyste některé funkce skutečně pochopili. Tutoriálu chybí trocha návodnosti nebo interaktivity, aby méně pozorné hráče vedl více za ruku, což je věc, která se projevila už po vydání rozsáhlé demoverze a odráží se v některých diskuzích hráčů. Další záležitostí, která znesnadňuje pohodlnější uchopení hry, je velké množství jednotlivých menu a obrazovek s údaji, které nejsou vždy dostatečně čitelné nebo vám neposkytují zpětnou vazbu tam, kde byste to potřebovali. Třeba vybírání vojáků s příslušnými osobnostními rysy podle zadání mise se pro mě stalo synonymem pro neustálé projíždění celého seznamu vlakové osádky a luštění miniaturních ikonek kvůli chybějícím filtrům při hledání toho nejlepšího adepta. Hra rovněž klade nároky na přidělování jednotlivých legionářů na provoz konkrétních vagonů, a to v denní a noční směně, nejde vám ale naproti systémem upozornění, zda je vámi vybraný voják volný, či nikoliv. Informaci se dozvíte až po kliku na jeho kartu, přičemž čtení může přerušit třeba informace o jeho povýšení či odemknutí nových slotů pro povolání, takže budete hodně klikat, zavírat a přepínat, abyste se ve správě vyznali. Tuhle část ale končím jednoduše tím, že ačkoliv se zprvu zdá, že možností máte habaděj, po čase se všechno velmi rychle smrskne na rutinní opakování několika zavedených postupů včetně urychlování času pro přejezd mezi stanicemi, což je trochu škoda. Je to ale zřejmě dáno tím, že i přes větší porci času strávenou v této části hry museli vývojáři věnovat úsilí také bojovým misím, takže nešlo nafukovat a prohlubovat donekonečna.

Jdu na to, pane!

Jak už bylo naznačeno výše, drtivá většina akčních misí je napojená na příběh, ať už ten hlavní – o návratu domů a pohybu v zemi zmítané občanskou válkou – nebo vedlejší, řekněme situační. V tomhle ohledu odvádí Ashborne Games velmi dobrou práci a i když je příběh až na sekvence mezi kapitolami vyprávěn výhradně prostřednictvím textu, je dostatečně poutavý a přináší zajímavé zvraty. Na tomhle místě se sluší uvést, že hra není stoprocentně historicky věrným popisem toho, co se před více než sto lety v Rusku odehrávalo, vývojáři ale už dopředu otevřeně mluvili o tom, že se pouze inspirují a uplatňují tak vlastní uměleckou licenci na celou řadu věcí. Jednou z nich je zapojení žen do bojových rolí, další pak vlastní výklad některých zásadních událostí, jako je zavraždění carské rodiny nebo osud ruského zlatého pokladu. Nebudu samozřejmě prozrazovat, jak se vývojáři s těmito okamžiky popasovali, pokud jste ale sami zběhlí v tehdejších reáliích, zřejmě budete trochu překvapeni. Buď jak buď, příběh, jeho gradace i některé silné momenty jsou tím, co vyprávěcí část hry zdobí a průběh bojových misí se ji snaží podtrhovat, jak to jen jde.

Ne historická, ale historií inspirovaná

Ačkoliv to v textu zazní, vývojáři Last Train Home nebrali téma návratu legionářů do vlasti jako přísný historický pramen, na kterém vystavěli svou hru. Přichází hned několik odboček a vlastních verzí příběhů, které se mohly stát úplně jinak, byť kolem nich i ve skutečnosti panují značná nedorozumění. Jednou z velkých historických změn je pak přístup k ženám-legionářkám, které sice existovaly a plnily převážně funkce sester a zdravotnic, ale v Last Train Home s nimi můžete vyrazit i do boje. Ostatně, jeden z achievementů se pojí právě s vítězstvím v bitvě čistě s ženskou četou.

Pokud jste z videí či obrázků nabyli dojmu, že Last Train Home se na real-time bojišti podobá slavné sérii Company of Heroes, musím vás vyvést z omylu. Ačkoliv se na mapě nachází mnoho míst, za které se můžete krýt a v boji uplatňujete hned několik odlišných specializací vojáků, z pochopitelných důvodů se opět nešlo do takové hloubky, abyste měli k dispozici dostatek taktických možností. V tomhle ohledu tak paradoxně hraní skutečně připomíná spíše Commandos, když se povětšinou budete muset vypořádat s přesilou a ne vždy frontálním útokem. Hra dovoluje vojáky skrýt do vysoké trávy či křoví, zakázat jim útočit a třeba jen jedním průzkumníkem potichu vyčistit tábor nepřátel. Samozřejmě ale můžete dojít do vhodné palebné pozice, zaklesnout za kryty, nastavit výseče kulometů a bojovat nahlas a zcela přiznaně. Ve smyslu taktiky můžete uplatňovat rozdělování skupiny a s tím spojené přepady ze stran, můžete samozřejmě vlákat nepřítele do pasti rychle se pohybující jednotkou, případně z dálky ničit obrněná vozidla nebo kulometná hnízda.

Každá mapa nicméně připomíná rébus – od toho právě vychází spojnice s Commandos – který musíte co nejefektivněji a pokud možno bez ztrát vyřešit. Umělá inteligence je však velmi prostá, pokud se vám například podaří odlákat jednoho nepřítele z dvojčlenné hlídky a potichu ho zabít v křoví, ten druhý si toho ani nevšimne, a hlídky většinou nezmění směr a nepředvedou nic, co by vás překvapilo. Z druhé strany to ale neznamená, že by všechno šlo jako po drátkách, protože nepřítel často útočí velkým počtem vojáků i techniky, mnohdy z více směrů a v kombinaci s tím, že ke krytu nelze využít například roh budovy, případně budovu samotnou, často jsem se ocitl tváří v tvář palbě bez možnosti se schovat. Doslova katastrofa je to při souboji s většími zbraněmi, které mívají zpravidla mnohem větší dostřel než vaše jednotky a je nutné s jednotkami opravdu rychle hýbat a navádět nepřítele do míst, kde stojí váš voják s granátem, aby mohl zasáhnout. Jinak řečeno, snažit se zničit kanón na obrněném voze třeba útokem kulometů, znamená o jeden dva kulomety přijít…

Zdroj: THQ Nordic

Když se k tomu připočte i občasná nemožnost pohnout s jednotkou, na kterou letí granát, případně třeba ignorování příkazu pro léčení, mise buďto několikrát opakujete, nebo je zkrátka hrajete pečlivě a potichu klidně i půldruhé hodiny. Ke cti vývojářům z Ashborne Games ale dodávám, že se mi průběh misí nikdy nerozsypal a nenarazil jsem na žádný problém ve smyslu postupu vpřed, byť se v misích nachází předěly, krátké in-game cutscény nebo se mapy pravidelně nafukují o další oblasti. Opět je ale trochu škoda, že jsou mise jen dílčí část celé hry, takže je na nich po čase znát určitá mělkost a opakování scénářů či postupů. Na druhou stranu, když už dojde na něco unikátnějšího – a nemusí to být jen závěr ve Vladivostoku – stojí to za to.

Hmatatelná zima

Ne jen z herního hlediska, ale také z toho vizuálního, protože pokud se něco vývojářům opravdu podařilo, pak je to právě grafika a celkový výtvarný styl hry. Začíná to vlakem, detailními pohledy na interiéry jednotlivých vagonků, a pokračuje to ubíhajícím okolím, detaily nádraží nebo celou taktickou mapou. Vše navíc ovlivňuje i změna počasí, takže až vyjedete z Jekatěrinburgu a namíříte si to do Irkutsku a dál na Sibiř, čekejte sněhem zaváté pláně a zimu dýchající na vás z monitoru. Během soubojů si pak užijete detaily vnitrobloků velkých budov či malých zubožených zahrádek, stejně jako majestátní architektury ve městech. Ta by navíc měla odpovídat skutečnosti, i když nejsem úplně povolaný k tomu, abych právě tohle dokázal dobře ohodnotit. Když už ale máte zaútočit na nějaké důležité místo, je na lokaci opravdu radost pohledět a oceňuji i logické rozmístění opěrných bodů nepřítele, odpovídající nejen budovám a jejich stavu, ale třeba i terénním nerovnostem na mapách v divoké přírodě. Hru navíc obohacují i střety s neutrálními jednotkami, mezi které můžete řadit třeba i vlky, kteří si nevybírají a útočí na člověka, ať je bílý, červený nebo zelený. Hra rovněž předkládá solidní porci pestrých zvuků, k dispozici je i český a slovenský dabing jednotek a nechybí chytlavé hlavní hudební téma, které se příjemně vine celou hrou.

Česká hra, česky

Ačkoliv to prozrazují už obrázky, Last Train Home obsahuje českou lokalizaci, a to jak ve formě textů, tak i dabingu. Postavy mluví v bojích česky a slovensky. Nepřátelé promlouvají s ruským přízvukem. A v předělových sekvencích vypráví především herec Karel Dobrý v roli kapitána Langera. Servis pro domácí publikum jaksepatří.

Co se týče výkonu, hra nemá krvavé nároky, což je dáno zejména tím, že taktická mapa je rozsekaná na jednotlivé etapy, byť zejména sedmá kapitola a její část mapy je opravdu velká. Také bojové mapy, i když stále značně rozlehlé, zůstávají převážně statické a další jednotky většinou přibíhají coby posily „odnikud“, takže jde skutečně zejména o nastavení detailů a rozlišení, které by vás mohly brzdit ve smyslu frameratu. Hra nicméně nabízí také možnost využití upscaleru DLSS nebo FSR, takž i se slabším strojem byste si měli pohodlně zahrát. Je tu i možnost pustit se do hraní přes GeForce Now, v bojích by to ale mohl být třeba i vzhledem k některým problémům s ovládáním či pathfindingem problém. Pro tyhle, ale samozřejmě i řadu dalších důvodů však hra nabízí velmi podrobné nastavení obtížnosti, a to nikoliv pouze na úrovni pěti dostupných presetů. Můžete si například nastavit, jak silné mají být zbraně vašich vojáků v porovnání se sílou nepřítele nebo kdy se má hra automaticky pozastavovat, což se hodí zejména proto, že delší setrvání na místě znamená značné problémy.

Domov

Last Train Home byl ambiciózním projektem a v mých očích jím stále zůstává. Největší slabinou hry je paradoxně snaha vývojářů rozdat se hráčům a nabídnout jim opravdu výživnou porci herního zážitku, dva zcela odlišné režimy hry, silný příběh, trochu historie a neotřelé zasazení, kterému se v minulosti videohry prakticky nevěnovaly. V kombinaci s tím, že jde o první projekt studia, které se rozhodně nepočítá na stovky zaměstnanců, jsou na výsledku znát určité kompromisy, prostupující celou cestu od Moskvy až do Vladivostoku, Není to ale nic, co by zabraňovalo Last Train Home vytěžit a pořádně si hru užít. Nejsem si sice jistý, zda bych se hned teď chtěl pouštět do druhého průchodu a vyzkoušet třeba severní, namísto jižní trasu, ale jako poutavý výlet do minulosti, která navíc formovala místo, kterému dnes říkáme domov, fungovala většina věcí obstojně. Ne bez chyby či výhrad, ale dost dobře na to, abych vyznavačům strategií a historie tuhle hru doporučil.