Harold Halibut

Jsem toho názoru, že hry jsou umění a zároveň nejlepším možným způsobem, jak jej spojovat v rámci jednoho díla. Některé tituly jsou ovšem už na první pohled zkrátka umělečtější než jiné – využívají netradičních prostředků a přístupů k výtvarné stylizaci, animaci nebo samozřejmě i vypravování či netypické hratelnosti. A právě do této kategorie spadá i Harold Halibut. Příběhová 3D adventura využívající techniky stop motion animace a loutek od německých animátorů-vývojářů ze studia Slow Bros. Ten spojovník a zmínění animátorů na prvním místě má svůj důvod. Ale k tomu všemu se dostaneme, ovšem hned v úvodu lze bez jakéhokoli zaváhání říct, že audiovizuální stránka se blíží dokonalosti.

Pro začátek však drobné uvedení do děje, který sám o sobě zní poměrně zajímavě, ale vlastně není úplně tím, co společně s audiovizuální stránkou exceluje. Tím jsou dialogy a atmosféra, jež celý svět a děj doslova oživují a dodávají mu lidskost. Příběh hry je zasazen na vesmírnou loď Fedora, na níž někteří obyvatelé Země zamířili hledat nový domov. Ten však nenašli a namísto toho zůstali uvězněni pod hladinou jakési podivné vodní planety. Tomu se však přizpůsobili a našli způsob, jak zde žít, zatímco jednotlivá místa lodi propojili trubkami a vodovodní dopravou.

Nese to s sebou ale i úskalí a problémy, například hrozící nedostatek energii, který se snaží někteří obyvatelé Fedory vyřešit. Ano, oni, nikoli Harold, jehož jméno nese hra. Harold Halibut je jen obyčejný údržbář a asistent profesorky Mareaux, jež je právě jedna z těch, kteří usilují o lepší budoucnost. Harold je svým povoláním i ochotou nakonec nápomocen nejen jí, ale i dalším vědcům či výzkumníkům, díky čemuž se dostane k jistému nečekanému objevu. A právě přístup k postavě Harolda a jeho pohledu na svět je velice osvěžující.

Zdroj: Slow Bros.

Těžký úděl poslíčků

Harold Halibut není žádný hrdina a dalo by se říct, že se jím ani v důsledku různých okolností nestane, jako se děje například v jiným příbězích. Harold se narodil na Fedoře, Zemi nepoznal a jestli mu něco uniká ještě víc, je to smysl života. Harold rozhodně nepatří mezi postavy, které jsou zapálené pro věc a do všeho se vrhají. Naopak svým životem jen tak proplouvá a dělá, co mu kdo řekne – to zní koneckonců jako ideální člověk pro běžné adventurní úkony. Většina hry sestává z chození z jednoho místa na druhé, mluvení s ostatními a občas přenesení nějaké věci či interakce s nějakým předmětem. Nečekejte ale typické hádanky, na něco v tom smyslu dojde málokdy. Uznávám, že to nezní příliš záživně a… a ono to za mě ani příliš záživné nebylo.

Spousta chození se mi jeví jako přehnané a zbytečné natahování herní doby, případně neuvědomění si vývojářů, že opakovaná potřeba procházet z jednoho konce lodi na druhý není příliš zábavná. Spoustu se jí sice dá redukovat jednoduše tím, že se vyhnete návštěvám některých postav, pokud to po vás nevyžaduje povinně hlavní úkol, ale to by na druhou stranu byla obrovská chyba. Jak již bylo zmíněno, dialogy jsou zde naprostým trumfem. I když se ve hře řeší možné katastrofické scénáře a důležité plány, Haroldovi je to vlastně tak trochu jedno. Dělá si svoje, plní své povinnosti a zadané úkoly a během toho si i on sám povzdechne, jak moc je běhání sem a tam unavující.

Pod vodou to žije

Kromě něj zde však máme hned několik bratrů sekretářů, rebelující mládež, veledůležitého majora, vykutálené prodejce a inteligentní vědce, dávnou lásku, zapáleného pošťáka nebo mého velkého oblíbence v podobě Chrise, jenž miluje turecké telenovely, podivně se obléká a vzdělává místní děti. A vlastně i jistou návštěvu odjinud, ale nechci zase prozrazovat vše. Všechny postavy jsou výborně napsané a hlavně výborně namluvené, přičemž nechybí ani potřebná hlasová stylizace i jistá dávka nadsázky a drobného přehrávání, které jde skvěle ruku v ruce s výtvarnou stylizací. Rozhovory se mnohdy týkají života a povinností na Fedoře a celkově po většinu času je vše přímo kolem Harolda vyprávěno a podáváno tak, jako by se vlastně nic moc velkého nedělo. Harold sehrává svou úlohu, toť vše.

Ani on však nezůstane stejným člověkem a čeká ho postupný vývoj, kdy je pak radost sledovat i jeho odlišný přístup nebo myšlenky během rozhovorů. Všichni toho navíc mají co říct, proto se hodí je navštěvovat, i když to hra nevyžaduje, jelikož téměř vždy se můžete dozvědět něco nového. Jen kdyby to nebylo celé tak zdlouhavé… Fedora je sice nádherně zpracovaná, ostatně jako všechno v této hře, ale pokud jsem zrovna s někým nevedla rozhovor, většinu času jsem trávila tím, že jsem lezla do trubek rychlého cestování. A hlášení společnosti All Water se mi zřejmě nesmazatelně zarylo do hlavy. Tím nejdůležitějším je ovšem podle očekávání výtvarná stránka, která bere dech a nelze z ní spustit oči.

Stop motion patří mezi mé oblíbené techniky animace a ačkoli Harold Halibut není zdaleka prvním titulem, který se vydal podobným výtvarným směrem – ostatně stačí vzpomenout na dávný The Neverhood – nejsem si vědoma toho, že by někdo zašel tak daleko. Pohled na všechny ty do detailů propracované a nápadité scény, které ovšem nejsou výsledkem shluku polygonů a textur, nýbrž prací se skutečnými materiály, je jedním slovem fascinující. Největším překvapením a důkazem pečlivosti vývojářů je pak plynulost samotné animace, která využívá velkého množství snímků a naoko nepřiznává, že jde vlastně o stop motion. Kéž bych kdysi měla během animování tolik trpělivosti já.

Umění v každém snímku

Ono vlastně ani nemůže být divu, že na tom vývojáři pracovali tak dlouho. Na každém kroku je vidět, jak moc navrhování a vyrábění toho všeho bavilo a jakou péči tomu dávali, přičemž druhá půlka hry a tamní lokace dává na odiv jejich kreativitu. Přidáme-li k tomu skvěle zpracované ruchy a působivou atmosféru budovanou za pomoci hudby, rodí se nám tu před očima nádherný umělecký kousek. V úvodu hry mě sice lehce zarazila strohost hlavního menu a rozhraní, ve výsledku však vhodně zapadalo do zpracování PDA přímo ve hře a titulky ve hře mě pocitově okamžitě vrátily do dob, kdy jsem na festivalu animovaných filmů sledovala jeden snímek za druhým. Nakonec si v tomto ohledu nemůžu vůbec stěžovat.

Největším kamenem úrazu je tak právě ono běhání sem tam, přičemž v jednom případě mě až dopálilo, že mě hra nutí při roznášení dopisů pro ně chodit postupně, ačkoli všechny leží u mě na stole. Byl to sice vedlejší úkol, ale byla jsem ráda, že jsem ho nevynechala, protože měl nesmírně zajímavý průběh a dohru. Občas vás můžou překvapit některé nečekané momenty, ale všechny tyto krásné okamžiky jsou doprovázené chůzí a během, chůzí a během, chůzí a během. A pořád dokola. Je to únavné, zbytečně zdlouhavé, narušující příjemný rytmus.

Zdroj: Slow Bros.

Na konec hry jsem se tak dostala za nějakých 10 hodin a i když jsem si hru užila, každých pět minut jsem proklínala ony přesuny. Popravdě bych si vůbec nestěžovala, kdyby byla většina chození redukována a hra by měla třeba takové čtyři hodiny. Byl by to fajn interaktivní film a velice vydařený zážitek. Takhle zde zůstávají velká ALE a přemýšlení nad tím, co mohlo být lepší. Během hraní jsem často myslela na Pentiment, který byl na první pohled též o chození a klikání, ale hloubku mu vedle příběhu dodávaly i možnosti volby a s tím související následky. To zde není, a tak v podstatě vše plyne stejně jako Haroldův život.

Harold Halibut je působivým uměleckým dílem, které však není bez chyb a nedostatků. Ty osobně přičítám nezkušenosti animátorů, kteří v jádru nejsou stoprocentními vývojáři. Rozhodně mu však stojí za to věnovat svou pozornost, jelikož kromě úchvatné audiovizuální stránky přináší celou řadu skvělých nápadů nebo výborných dialogů a naopak se vyhýbá různým technickým nedostatkům, pádům či bugům. A kdo ví, třeba vás bude běh trápit méně než mě.