Halo Infinite

Akce Halo Infinite od studia 343 Industries může po víc než ročním odkladu napsat podobný příběh jako před ní hry typu Driveclub, No Man’s Sky či Tom Clancy’s Rainbow Six Siege. To jsou tituly, které se i přes vlažné přijetí nakonec dokázaly díky svědomité post launch péči vývojářů vykoupit ze svých “hříchů” a jejich komunity z nich učinily mimořádně oblíbené a úspěšné kousky. Zásadní rozdíl v případě Halo Infinite spočívá v tom, že k tomuhle obratu došlo ještě před uvedením hry na trh. A tenhle příklad znovu potvrdil, jak blahodárný účinek může odklad mít, jestliže jej autoři správně zužitkují a fanoušci akceptují.

Master Chief se vrací do boje a společnost mu dělá nová umělá inteligence a obyčejný pilot, který měl ovšem to štěstí, že protagonistu našel a oživil.

Před víc než rokem se stalo něco nemyslitelného. Nová konzole od Microsoftu nakonec vstoupila na trh bez slíbeného Master Chiefa. Nebylo od věci nazývat to svého druhu PR katastrofou, i kdybyste vnímali vydání Halo coby launchový titul jen v rovině symbolické. Pro Xbox šlo o obrovskou ztrátu prestiže. Nový přírůstek do rozvětvené ságy nakonec nabral větší zpoždění, než jsme mysleli. A bylo by opravdu na pováženou, kdyby se ani za tu dobu nepovedlo vylepšit to, na co si hráči stěžovali při první ukázce z příběhové kampaně. Nicméně výsledek předčil moje očekávání a je opravdu příjemné sledovat takové dramatické zlepšení.

Halo Infinite láká na heroické vyprávění a semi-open world zasazený na prstenec Zeta Halo. Hra přímo navazuje na předchozí události, i když s odstupem času. Pokud tedy ságu nehrajete pravidelně, může být pro vás trochu obtížné se v rozjeté mytologii zorientovat. Vývojáři detaily scénáře spíše šetřili a myslím, že dělali dobře. Mohl bych tu začít naznačovat, ale omezím se spíš na to, co už zaznělo, protože tým pochopitelně trvá na tom, aby většinu tajemství a překvapení hráči objevili sami a nevyžvanil jim je někdo v předstihu. Master Chief se vrací do boje a společnost mu dělá nová umělá inteligence a obyčejný pilot, který měl ovšem to štěstí, že protagonistu našel a oživil.

Zdroj: 343 Industries

Novinka vypráví výpravnou, a přesto svým způsobem niternou story, kterou nám autoři skvěle dávkují. Cut scény výborně vypadají a jsou překvapivě emotivní. Příběh je hodně osobní a lidský, díky čemuž působí hrdina přirozeně a všechen ten akční epos okolo něj dostává místy až komorní charakter, když se tempo zvolní. Což vývojáři dobře ovládají. Stejně jako umění dávkovat akci nebo střídat kulisy. Jak už bylo řečeno, hra je z větší části situovaná do semi-open worldu a i když se vývojáři bránili označení otevřený svět, vaše hřiště je nakonec otevřenější a svobodnější, než jsem se domníval. Na tomto místě je navíc třeba zdůraznit, že studio zvládá skvěle kombinovat interiéry a exteriéry. Prostředí se vám tak rychle neokouká a máte pocit, že Halo opět dokáže nabídnout klasickou koridorovou střílečku i svobodu širokých krajinek.

Ta kombinace není vůbec od věci, protože některé lokace by se vám ve větší míře mohly začít zajídat. Možná je to jen mnou, ale mám pocit, jako by od prvního dílu Halo do určité míry stálo na recyklaci určitých chodeb a místností. Toho pocitu jsem se nikdy nedokázal zbavit a dostavil se také u Infinite. Abyste mi dobře rozuměli, dokážu odlišit záměr od nechtěného. Uvědomuji si, že jde do značné míry o součást stylizace a samotná podoba sterilních, ale majestátních prostor mě stále fascinuje jako před lety. Rozumím také tomu, že jde o nějakou součást celé mytologie a světa jako takového, ale občas jsem se pozastavil nad tím, jak je možné, že procházím stále velice podobné komnaty.

Půjdete do akce sami, nebo osvobodíte skupinku spolubojovníků, kteří vám pomohou? Pustíte se do nepřátel po svých, anebo usednete do kokpitu nějakého bojového stroje, který nejprve ukořistíte?

Co mě naopak za celou dobu neomrzelo, je akce. A to by na takové hře mělo být to hlavní. Souboje jsou neuvěřitelně napínavé a pestré. Ačkoli to o sobě tvrdí mnoho her, tady skutečně každý druh nepřítele uplatňuje jinou taktiku a má jiné přednosti. Mají v závislosti na svých rolí velmi dobrou inteligenci a je radost s nimi měřit síly. Halo má navrch vynikající gunplay, málokterá střílečka se na konzolích ovládá tak dobře. A k tomu si můžete přičíst opravdu velké množství zábavných zbraní, s nimiž je radost se seznamovat a bolest se loučit, pokud vám dojde munice. Strhující akci podporuje velké množství efektů a explozí, i když destrukci prostředí v pravém slova smyslu Halo nenabízí. Tento hendikep ale kompenzuje tým obrovským množstvím výbušných sudů a třaskavin, které přispívají k organičtějšímu dojmu z boje.

Pro souboje ale platí do značné míry totéž jako pro velkou část hry. Definuje je velká svoboda. Záleží jen na vás, zda se skupinky nepřátel efektivně zbavíte jediným dobře mířeným hodem výbušniny mezi další explozivní materiál. Jinak se s nimi klidně můžete trápit mnohem déle. A podobné je to s plněním mísí. Opět je to něco, co o sobě tvrdí řada her, ale málokdy mám pocit, že mohu opravdu k dobývání nepřátelských základen například přistoupit skutečně různě. Jasně, s plížením se tu daleko nedostanete, ale jinak můžete být hodně kreativní. Půjdete do akce sami, nebo osvobodíte skupinku spolubojovníků, kteří vám pomohou? Pustíte se do nepřátel po svých, anebo usednete do kokpitu nějakého bojového stroje, který nejprve ukořistíte?

Podobně se to má s přesuny na větší vzdálenost. Klidně můžete jít od jednoho úkolu k druhému nejkratší cestou a nikde se nezastavovat a nezdržovat. Ale také můžete sejít z cesty a splnit si některé z vedlejších úkolů, které na vás budou čekat i po skončení příběhu. Když vám naopak v cestě stojí nebezpečná základna nepřítele, nemusíte ji nutně hned dobýt. Můžete ji obejít a jít oklikou. Možná vás to jen bude stát čas navíc. A možná při takové cestě objevíte něco mnohem zajímavějšího. A někdy prostě jen zrovna kápnete na stíhač v tu pravou chvíli a k dalšímu cíli se dopravíte během okamžiku, zatímco jindy byste tu samou trasu šli s různými přestřelkami po cestě třeba půl hodiny.

Příběhová kampaň nabízí spoustu napětí i zábavnou hratelnost. Užijete si souboje s bossy, budete nacházet pozůstatky padlých kolegů i upgradovat svou výbavu. I když jsem si zdaleka nejvíc oblíbil kotvičku, která usnadňuje pohyb, přitahování předmětů i kradení bojových strojů, postupně si odemknete i další speciální výbavu, jako jsou trysky, senzor pohybu a energetický obranný štít. Na kampani mě vedle recyklace některých kulis a trochu sterilních interiérů mrzí jen dvě další věci. Podobně jako mnoho jiných her podle mě z pohledu hratelnosti autoři úplně nezvládli finále. Vedle očekávaných soubojů s bossy, kde v rychlém sledu po sobě musíte udolat hned několik padouchů, sáhli třeba k takové banalitě, jako je několik arén, kde se na vás ve stylu hordy hrnou vlny stále silnějších nepřátel. Přitom z hlediska příběhu vyprávění graduje perfektně a finále vyprávění mě rozhodně uspokojilo. Druhým zbytečným zklamáním je absence kooperace. Podle vývojářů dorazí později, ale je obrovská škoda, že po ročním odkladu hry chybí, stejně jako kreativní režim Forge.

I přes některé obecné výtky je hra pro více hráčů už nyní technicky v lepší kondici než třeba nový Battlefield, který nic jiného než multiplayer nenabízí a samozřejmě není free-to-play.

A tím jsme se plynule probojovali k multiplayeru. Free-to-play hru pro více hráčů dokonce autoři vydali dřív než kampaň. A už její počáteční úspěch naznačil, že se nám tu rýsuje překvapivý favorit mezi letošními střílečkami. On-line hra je stejně zábavná jako singl. Je to skvělý mix nového a tradičního. 343 dělají opravdu dobře, že se nesnaží kopírovat trendy a jdou vlastní trochu starosvětskou cestou. Někdy se jim to možná může trochu vymstít, jako třeba v případě sbírání zkušeností a levelování battlepassu, ale to je spíš nezvyk než chyba v pravém slova smyslu. Navíc se tu komunitě dál snaží vyhovět. Pokud se vám stýská po klasických multiplayerových střílečkách jako Unreal Tournament, jste na správné adrese. Kompaktní arény a malé týmy v tradičních režimech jsou příjemnou změnou ve světě moderních stříleček. Osvěžující je i skutečnost, že životnost soupeřů se tu nepočítá v milisekundách. A přitom stejně jako v kampani i on-line hra umí nabídnout větší prostor a bojové prostředky na otevřených mapách, které mají zase jinou dynamiku.

Skutečnost, že za multiplayer se nemusí platit, považuju za opravdu agresivní tah. A může tu být zaděláno na velký úspěch. Pořád je pro mě ale neodmyslitelnou součástí celého balíčku Halo Infinite. Během testování mě jen zarazilo, že jsem měl častěji problém s vypadnutím ze serveru než u jakýchkoli jiných on-line stříleček. Nechci autory omlouvat tím, že se multiplayer stále testuje, podobně jako je čeká ještě spousta práce na poli boje s cheatery. Pravdou ale je, že i přes některé obecné výtky je hra pro více hráčů už nyní technicky v lepší kondici než třeba nový Battlefield, který nic jiného než multiplayer nenabízí a samozřejmě není free-to-play.

Reparát z grafiky

Nakonec jsme se tak propracovali k technické stránce, která samozřejmě oba režimy spojuje. To nejjednodušší, co můžete na adresu Halo Infinite říct, je, že vypadá mnohem lépe než před svým původním plánovaným vydáním. Nakonec je na hru opravdu pěkný pohled, i když nemusí všem lichotit specifický styl této série. Rozhodně jsem ale neměl při hraní na Xboxu Series X pocit, jako bych sledoval něco zastaralého nebo nehodného současné konkurence. To, že Halo má svůj vlastní jedinečný rukopis a design, je věc jiná. Hudba je pak přímo strhující a nejde nutně jen o místa, kde soundtrack cituje důvěrně známé motivy. Zaposlouchat se do doprovodu mi dělalo obrovskou radost. A zdaleka nezmíním jen z povinnosti skutečnost, že všichni hlavní aktéři podávají při dabingu velmi dobrý výkon a svými hlasy podporují zmíněné emotivní a osobní vyprávění.

Co mohu říct o Halo Infinite závěrem? Měli byste si ho zahrát, i kdybyste se dosud o tuhle sérii moc nezajímali. Je to titul, který rozhodně stojí za pozornost. Ne protože je to neodmyslitelný souputník a symbol Xboxu už 20 let. Na tom při hodnocení nezáleží. Ale protože je to prostě povedená hra.