25. 9. 2024
Je dobrým zvykem, že s každým příchodem nového ročního období vychází nová soulsovka, tentokrát ovoněná pestem s extra porcí parmazánu a bolesti. Je to tak, Italové už si také smáčí chodidla v žánru akčních RPG s nekompromisní obtížností, přičemž do obvyklého mixu herních mechanismů pečlivě zapékají svou vlastní vizi italského fantasy světa. Představte si Dark Souls, ale místo temnoty přidejte více slunce, bohatou vegetaci a teatrální pompéznost s všudypřítomným šumem moře. Enotria: The Last Song je dokonalou reprezentací italské nátury, kde se vášeň mísí s laxností a kde forma předchází funkci.
Nenechte se klamat úvodem, Jyamma Games mají za sebou řadu mobilních titulů a Enotria je jejich první AA titul pro konzole a PC. Ne nadarmo tak útočí na cílovku soulsborne milovníků z podobného úhlu, jako to dělá například Lies of P, Steelrising či reinkarnovaná polská akce Lords of the Fallen, tedy z úhlu titulů, které se nesnaží nikterak výrazně inovovat žánr, ale rozšiřují ho svým vlastním zasazením, vizuálním stylem či malými dílčími odchylkami. Je na tom něco špatného? Ne nutně, je naopak svěží, že se segment, jemuž vévodí titáni z FromSoftware, průběžně revitalizuje více či méně hybridními pokusy. A skutečnost, že jde o první velký projekt Jyamma Games, úvodní silný dojem jen posiluje!
Lehněte si do trávy, zavřete oči a zasněte se! Vaše putování pro jednou nezačíná v zaprášené kobce bez přístupu světla, ale v malé jeskyni, jen abyste se po několika krocích dostali do prosluněného slunečnicového pole lemujícího pobřeží městečka Quinta, které jako by z oka vypadlo přímořským sicilským letoviskům. Idylka je sice náhle přerušena prvním maniakem, který se vás pokusí nabodnout na vidle, ale dovolenkový sentiment rozhodně přetrvá po celou dobu hraní. A je to právě nádech venkova se změnou kontrastu oproti obvyklé soulsovce, dávající Enotrii dostatečný náboj, který si velmi chytře udržuje až do samotného závěru.
Prosluněnou Quintu střídá propršená Litumnia inspirující se Benátkami a například Falesia Magna těží z vlivů Etrusků a Říma. Každá z lokací má svůj unikátní nádech a je silně cítit, že jsou autoři na své rodáctví náležitě pyšní stejně jako na vlastní historii a kulturu, kterou do hry vcelku unikátním stylem hudby a vizuálního designu promítají. Užívání si svěží letní prezentace v téhle míře by mělo být až trestné, ale když už si říkáte, že by vás nějaká z lokací měla přestat bavit, vždycky vás posune do něčeho trošku jiného, ať už jsou to bažiny nebo doly uprostřed vyspělého města, kde místní poblázněná šlechta těží meteorický materiál. Není obvyklé, že bych v úvodu recenze vypichoval prezentaci, ale v případě Enotrie jde o natolik výrazný aspekt, že si jej všimnete už během úvodních sekund hraní.
Samotný příběh se vypráví zažitým způsobem, tedy velmi subtilně a vizuálně, přesto od začátku víte, že jste vrženi do světa, který je v područí Canovaccia, zvrácené divadelní hry, kde místo požíračů duší v roli bossů vystupují teatrální monstra ve škraboškách a legínách. Kde místo ohnišť odpočíváte při rozplétání hudebních uzlů a kde kultura vyhrává nad zmarem a špínou. Při hodnocení celku se nejedná o nic tak objevného, řadu elementů vyobrazených v Enotrii jste už viděli izolovaně jinde, ale právě díky synergii prezentace a designu světa působí v podání Jyamma Games novátorsky. Přesto se příběh navzdory minimalistickému vyprávění zdá být trošku předčasně utavený a některé z konců jsou generické a bez přidané hodnoty pro rozhodování, o který ze závěrů budete usilovat.
Když ovšem dáte stranou oslnivou prezentaci a zaměříte se více na střeva v útrobách hry, všimnete si mnoha paralel mezi zmíněnými tituly jako jsou Steelrising či Lies of P a samozřejmě Dark Souls nebo Elden Ring. Enotria přináší do obvyklého amalgámu umírání a ztráty vzpomínek sloužících k levelování či vylepšování výbavy osvědčený, byť v této kombinaci ne tolik prozkoumaný systém hry kámen, nůžky a papír, kdy si jednotlivé elementy podléhají nebo odolávají navzájem. Například element Fatuo (osud) ubírá více života nepřátelům s elementem Gratia, zatímco Vis je účinnější proti Fatuu. Co víc, každý z elementů aplikuje i několik statusových efektů, a tak se zohledňování elementů a výběru zbraně dostává z roviny teoretické výhody na absolutní nutnost zejména v případě bossů.
Tato dodatečná vrstva přináší další úroveň strategie zejména při vytváření buildů a optimalizaci vybavení, přičemž nejde o nic nového, stejný systém znáte z mnoha jiných RPG, kde je většinou reprezentovaný klasickým a pochopitelnějším systémem ohně, vody, větru a mrazu. Kde ovšem Enotria naráží pomyslnou kosou na kámen, je absence vysvětlování hlubší logiky. Všichni jsme si zvykli, že jsou soulsovky jako žánr relativně přímočaré a díky tomu nemají potřebu herní mechanismy vysvětlovat do hloubky, nicméně Enotria zapomíná tyto skutečnosti vysvětlit úplně a v případě některých záseků se budete muset naučit optimalizovat sami. Spíš než na hloubku herních prvků budete ovšem narážet na jiné problémy. Čert vezmi vylepšování zbraní a kombinování správných dovedností tak, abyste přelstili přestřelené nepřátele, překonávání překážek je na tom všem to nejzábavnější! Soubojový systém ovšem přináší svá vlastní úskalí a notnou dávku neférovosti.
Repertoár nepřátel je nejenom stylem ale i svou variabilitou silnou stránkou Enotrie. Počáteční vidláci z venkova jsou rychle vystřídání biblicky agresivními mega kraby, kolosálními sochami, houbovitými entitami nebo robotizovanými biomechanickými bastardy. Co se čtení nepřátel týká, nebudete mít nouzi o zábavu. Soubojový systém pak sestává z typických prvků uskakování, vykrývání útoků a pečlivého vyčkávání na to správné okno, kdy zaútočit. Hra je v tomhle smyslu významně odměňující a hýčká si ty hráče, kteří rádi vedou kontaktní boj a spoléhají na odrážení útoků, v čemž je novinka mnohem přívětivější než konkurence, a naopak více trestá ty hráče, kteří dosud spoléhali výhradně na uskakování.
Enotria je po svém bezprostředním vydání velmi technicky volatilní, to je bohužel smutná skutečnost. Autoři nicméně přiblížili roadmapu oprav, které budou postupně vydávat až do března 2025. Listopadový patch je kritický z pohledu úprav základních mechanismů, přidá například více naváděcích prvků, lepší tutoriál, snazší resetování statistik či přebalancování zbraní a nepřátel. Lednový patch pak více zaleští například sledování questů a přidá i dabing některých NPC. Dá se očekávat i řada menších patchů mezi velkými updaty, které by měly opravovat závažnější nedostatky. Holt, nová doba...
Co ale jinak uspokojivá střetnutí s nepřáteli kazí, jsou detaily v konfiguraci hry a reakcí nepřátel. Například zlouni se zbraněmi na dálku často střílí v tak krátkých intervalech, že vám ani nedají šanci seknout nebo k nim doběhnout. Stejně tak se zdá, že obří zbraně jako kladiva nebo obouruční meče nejsou navzdory své váze a neohrabanosti schopné rozhodit a přerušit i slabší nepřátele ve všech případech, čímž se z nich spíše stává přítěž. Někteří nepřátelé a bossové jsou navíc přehnaně agresivní a nedají vám ani taktickou a záměrnou možnost se vyléčit či třeba jen máchnout mečem. O to více zamrzí, že v jádru není nic špatně, ale kombinace těchto zdárně malých potíží a mnohdy přehnaně přesílených bossů v nečekaných fázích hry celkový dojem sráží. Vývojáři navíc spoléhají na vysloveně trollící způsob rozmístění nepřátel, a tak můžete očekávat šmejdy schované za těmi nejrohovatějšími rohy, pády ze srázů při epileptickém uskakování na těsných schodištích či staré dobré bouchání do hlavičky palcátem, zatímco jste zaseklí v rohu s poblázněnou kamerou.
Nenechte se vysmát, pokud vaše srdce žadoní po další nekompromisní soulsovce, tady ji dostane střízlivou měrou, ale i coby harcovníci žánru budete cítit výrazně ostré zuby. Možná si autoři ukousli moc velké sousto, možná je to jenom výsledek každodenních čtyřhodinových siest, tak či tak, Enotria trpí nekonzistencemi v balancování obtížnosti. Je to spíše smutné, ale u některých bossů oceníte až epicky špatnou navigaci prostředím, jelikož řadu vysloveně přesílených enemáků můžete velmi snadno zaseknout ve dveřích. A co dělat, když vám dojdou špinavé taktiky? Můžete samozřejmě levelovat, ale co lépe, experimentovat s různými typy vybavení a kombinacemi masek, které ve hře slouží jako obdoba brnění. Novinka nicméně řeší problém, který většina konkurenčních her záměrně vytváří a tím je skutečnost, že vám svět Enotrie rozdá spoustu materiálů na vylepšování, čímž posílí vaši chuť experimentovat.
Lies of P, ale i velikáni jako Elden Ring nabízí ohromné množství zbraní a výbavy, ale dají vám v rámci jednoho hraní jen omezené množství surovin (případně jej nabídnou skrze duši drásající grind), jimiž můžete výbavu vylepšit a tím i přirozeně potlačují vaši ochotu zkoušet nové věci. The Last Song vám naopak dá možnost ty nejvzácnější materiály i do jisté míry dokoupit, takže se i v konečné fázi hry můžete bezpečně rozhodnout pro kompletní změnu svého setupu a přejít na jiný set. To je ostatně tak trošku i nutnost s ohledem na vrstevnatost mechanik a potíže s nevyváženou obtížností. Záměr je ovšem to, co se cení a hojnost zdrojů má na hratelnost rozhodně pozitivní dopad, přičemž sbírání nové výbavy posiluje i bohatost úrovní, které jsou proseté tajemstvím a desítkami nepovinných lokací.
Kombinace vizuálního stylu a technické preciznosti přidává na dojmu, že hru vytváří mnohem seniornější tým, než byste z popisu čekali.
Ačkoliv se možná neshodneme v otázkách hratelnosti nebo RPG prvcích, jednu věc musíme společně zanést do kamene. Enotria: The Last Song vypadá absolutně senzačně! Kombinace vizuálního stylu a technické preciznosti přidává na dojmu, že hru vytváří mnohem seniornější tým, než byste z popisu čekali. Nepochybně na tom má podíl Unreal Engine 5, který poskytuje nástroje dostatečně silné na to, aby i relativně malá studia dokázala vyprodukovat fantasticky vypadající titul. Nasvícení funguje skvěle, kvalita textur je oslnivá a celková ambientní bohatost úrovní je ve všech případech odzbrojující. Animace nepřátel nejsou vždycky nejlepší, občas působí desynchronizovaně, ale vezmeme-li v potaz fakt, že jde o hru s rozpočtem násobně menším, než mají zavedené značky a vydavatelské domy, nejde si obecně na nic stěžovat.
A tak se nabízí zamyšlení. Když už se podařilo vytvořit novou a relativně odlišnou hru takto mladému uskupení, proč si nedali na čas hru odladit a opravit? Jsou to totiž právě fatální bugy všeho druhu, které nejenže kazí zážitek, ale v mnoha ohledech vás mohou dokonce kompletně zablokovat v postupu. Rozbitých her vychází spoustu, nicméně zážitek z Enotrie se může během sekundy přeměnit z extatického na absolutně prokletý, když se vám například neobjeví boss v aréně, zmizí klíčový předmět, propadnete se podlahou nebo s vámi NPC odmítá mluvit. Dejme stranou desítky malých glitchů spojených s ovládáním, kamerou, haprující grafikou i nepřáteli skákajícími svévolně do propasti, jako kdyby byli nasáklí cordycepsem. Enotria má problém se spolehlivostí a ve fázi, kdy vznikla tato recenze, vám nemůžu osobně zaručit, že dokážete hru dohrát právě kvůli vleklým problémům na všech frontách. Situace je dokonce natolik vážná, že autoři oddálili DLC z deluxe edice a připravili roadmapu zaměřenou na opravování problémů.
Je téměř jisté, že dva měsíce po vydání bude Enotria: The Last Song jinou hrou, která dokáže právoplatně boxovat ve vyšší váhové skupině, než ve které se nachází. Skvěle vypadá, navzdory absenci inovací se i dobře hraje a nabízí zase trošku něco nového, ale ráda vám připomene, že každá minuta strávená v ní může být vykoupená zbytečnou frustrací.
jan.vsetecka86 napsal: Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
