Draugen

Mysteriózní explorativní adventura Draugen od norského nezávislého studia Red Thread Games mě nutí klást si otázka, jak dlouhá by vlastně měla videohra být s přihlédnutím k její ceně. A to obvykle není téma, kterým se v recenzích zabývám. Jakkoli totiž fandím komorním dobře dávkovaným titulům a navzdory kritice, které jsem na toto konto nedávno podrobil Layers of Fear 2, mám pocit, že novinka Ragnara Tørnquista se dopustila opačného extrému. Po 6 letech ve vývoji jsem totiž závěrečné titulky spatřil přibližně za dvě a půl hodiny. A možná by to nebyl problém, kdybych měl pocit, že autoři nastolené téma vyčerpali beze zbytku. Na druhé straně to byl současně jeden z nejintenzivnějších zážitků na tomto poli za několik posledních měsíců. A pokud bych si měl vybrat, řekl bych, že vývojáři Draugenu odvedli o stupeň lepší práci než zmíněný Bloober Team nebo příbuzný horor Close To The Sun. A věřte mi, že cenovka stanová na 20 eur, s tím nemá nic moc společného.

Draugen není horor v pravém slova smyslu, ale strašidelný být umí. Je to příběhový first person psychologický thriller, který samotní autoři popisují termínem Fjord Noir. Hra nás zavede do Norska roku 1923, kam se hlavní hrdina Edward Charles Harden vypraví najít pohřešovanou sestru Betty. Společnost mu dělá jeho mladá chráněnka Lissie, ale občas je obtížné rozlišit, kdo se tu vlastně o koho stará. Edwarda pronásledují vlastní démoni, kteří v řídce osídlené oblasti vesničky Graavik vystrčí růžky. Měli byste tak bedlivě sledovat duševní rozpoložení hlavního hrdiny, jehož samotní autoři označují za nespolehlivého vypravěče. Draugen vypráví příběh neobvyklého přátelství, rodiny, kterou rozvrátila tajemství, a muže pronásledovaného vlastní minulostí. Místo, kam je hra situovaná, i hlavní hrdina nás konfrontují s tématem lidské izolace. A že jde o chytrý scénář, dobře napsaný příběh i postavy, o tom není nejmenšího sporu. Ragnar Tørnquist a jeho tým složený z bývalých vývojářů Funcomu a her The Longest Journey, Dreamfall nebo The Secret World jsou sami o sobě zárukou poctivého vyprávění, které nezklame ani náročnějšího konzumenta.

V Draugenu není nouze o příběhové zvraty, šokující odhalení ani pamětihodné momenty. Z hlediska hratelnost jde o poměrně přímočarou záležitost, která se spoléhá na minimalistické ovládání i mechanismy. Ačkoli máte k ruce diář, téměř jej bohužel nevyužijete a na klasické adventurní hádanky, inventář nebo kombinování předmětů si musíte také nechat zajít chuť. Což je škoda. V hlavní roli jsou tu postavy, prostředí a zápletka. Na ploše několika málo dní se seznámíte s hlavním hrdinou i jeho společnicí. Lissie autoři popisují jako nezávislou postavu, která reaguje na Edwarda, respektive vaše akce. A výsledek připomíná jednu z nejvěrohodnějších postav ve světě videoher, což je vzhledem k okolnostem dvakrát zajímavé. Lissie ovládá docela chytrá umělá inteligence, komunikuje s hráčem a může se s vámi pustit do realistického a lehce dynamického dialogu. Nepředstavujte si nic revolučního, ale faktem je, že je to pořádně ukecaná postava, má charisma a i díky ní se novinka odlišuje od zástupu obvyklých walking simulátorů, které vás izolují od dalších lidí. Když jí nevěnujete pozornost, může se urazit, když se na ni nedíváte, zatímco k vám mluví, klidně se na vás i oboří. A jestliže ji přerušíte, klidně za čas naváže na nedokončenou myšlenku.

Pokud jde naopak o stylizaci, atmosféru, náladu nebo důležitost přírodních kulis, připomene Draugen hry jako Everybody’s Gone to the Rapture, What Remains of Edith Finch, The Vanishing of Ethan Carter nebo koneckonců chystaný český titul Someday You’ll Return. Nevelká vesnička má nesporné kouzlo, mraky klidně plují po obloze a tu a tam efektně zastíní slunce, čehož si hned všimnete na hře světla a stínu. Prostředí se však neproměňuje jen vlivem počasí, ale odráží rovněž Edwardovo rozpoložení. Grafika je vůbec moc pěkná a vzhledem k tomu, že jde v první řadě o konverzační adventuru, vás potěší míra detailů, kterou se pyšní obličej Lissie. Nicméně animace její mimiky by mohla být ještě o něco živější, čehož si povšimnete při delších promluvách. Jinak si ale realistická společnice zaslouží velkou pochvalu a dobře je napsaný i hlavní hrdina. Jediným vážnějším nedostatkem na jinak vycizelované technické stránce je snad občasná nutnost trefit správně aktivní bod v prostředí, ale s tím se potýká řada podobných titulů.

Na Draugen se však nejen skvěle kouká, ale rovněž se moc pěkně poslouchá. Dabéři odvedli vynikající práci a hudební doprovod je prostě brilantní. Soundtrack složil Simon Poole, kterého určitě budou znát fanoušci starších her od Funcomu. Naneštěstí po obsahové stránce hra strádá. Jak už jsem naznačil zpočátku, Draugen je velmi, ale opravdu velmi krátký. I když mi to obvykle vůbec nevadí, tady příběh skončí příliš náhle, nechává řadu nezodpovězených otázek a některá odhalení jako by jiné nejasnosti zcela relativizovala. Když tak titul pokoříte, možná vám bude něco chybět. Rozhodně jsem měl pocit, že jsem se po celou dobu velmi dobře bavil, ale finále přišlo příliš brzo a bylo velmi úsečné i v pojetí. Při sledování závěrečných titulků jsem tak neměl pocit, že byl můj hlad po odpovědích i zábavě zcela uspokojen. Ostatně, samotní autoři moji nechuť “akceptovat” nedovyprávěný konec trochu přiživili závěrečným vzkazem, že se ústřední dvojice zase vrátí. Podobně komorní jako příběh a jeho rozsah je i prostor, v němž se pohybujete. Je třeba ovšem autorům přičíst naopak k dobru, že vás skoro nikdy nenutí do zbytečného pobíhání tam a zpátky a sami si často hru vědomě a záměrně zkracují tím, že nechávají některé očekávané generické pasáže přeskočit střihem.

Draugen si své příznivce bezesporu najde, o tom ani v nejmenším nepochybuji. Už teď o tom svědčí popularita hry třeba na Steamu. Na konzole titul dorazí později. Já nicméně musím být o trochu zdrženlivější a fanouška ve svém nitru držet na uzdě. Přestože se mi tento druh her velmi líbí a užil jsem si i novinku, nemohu přehlédnout některé její nedostatky. Pokud se ale smíříte s vědomím, že je to počin velice krátký a jeho závěr vás nemusí stoprocentně uspokojit, měli byste o něm rozhodně vážně přemýšlet.