Doom Eternal

Před vydáním Dooma z roku 2016 se řada hráčů právem obávala, zda studio id Software dokáže po mnohaletém vývoji a odchodu některých klíčových osobností dostát své dřívější pověsti mistrů FPS a navázat na legendu, která se na dlouhá léta stala synonymem pro tento žánr. Koneckonců o pět let starší Rage se sice třeba mně osobně velmi líbil, ale velkou díru do světa neudělal. Doom Eternal už vstupuje na trh jako horký favorit a jedna z nejočekávanějších her roku. Pokračování je ve většině ohledů větší, komplexnější, bohatší a pestřejší než předchůdce. I když tak hra místy ztratila něco ze své původní přímočarosti a klasického pojetí, výhody této evoluce naštěstí převažují nad drobnými nedostatky.

Doom Eternal je v tuto chvíli k dispozici na PC, PS4 i Xboxu One. Verze pro Switch vyjde později stejně jako v případě minulého dílu. Hru pohání vůbec poprvé nová generace enginu id Tech 7, která se nepochybně časem objeví v dalších titulech od id Software a Bethesdy. Stejně jako naposledy se vedle příběhové kampaně můžeme těšit i na multiplayer, ten ovšem tentokrát nemá podobu klasického deathmatche, ale místo něj vývojáři vsadili na novinku v podobě asymetrického on-line režimu Battlemode. K němu se ale ještě dostaneme. Páteří hry nadále zůstává tradiční singl, který navazuje na důvěrně známé pojetí předchozího dílu, ale hratelnost autoři rozšířili a doplnili o neuvěřitelnou spoustu nových prvků.

Hra má zpočátku trochu pomalejší rozjezd a tempo v prvních hodinách možná neodpovídá tomu, co byste od Dooma čekali.

Zpočátku vás možná překvapí, že právě nikterak intelektuálně náročný Doom najednou bere příběh mnohem vážněji než dřív. I přes jistou nadsázku nejde o parodii ve stylu Hvězdné pěchoty. id Software nám servírují relativně seriózně míněný příběh, který ale nakonec stejně nevybředne z vod průměru. A pokud budete zcela ignorovat textové záznamy, ty zajímavější části scénáře vám mohou dokonce zůstat zcela utajeny. Jestli autoři chtěli vyvrátit mýtus, že příběh ve hrách je stejně (ne)důležitý jako v pornu, povedlo se jim to naneštěstí jen zčásti. Jinak je ovšem jejich snaha rozšířit vesmír Dooma o nové prvky, místa i mytologii příkladná. Navštívíte velmi rozmanité lokace a nad jejich architekturou člověk nejednou žasne.

Na kochání ovšem není čas. Na každém kroku vám jdou totiž po krku démoni, monstra a další pekelní zplozenci. Hra má zpočátku trochu pomalejší rozjezd a tempo v prvních hodinách možná neodpovídá tomu, co byste od Dooma čekali. Ale důvodem je skutečnost, že Eternal je dlouhá hra, která si spoustu obsahu šetří na další hodiny. Než si osvojíte všechny základní dovednosti, vybavení a mechanismy, nemůžete rozpoutat to pravé peklo na Zemi. Jakmile se ale plejáda vašich schopností rozroste, stává se mnohem variabilnější i samotná akce, která díky všemožným taktikám a novým akrobatickým pasážím působí velmi pestrým dojmem.

Do rukou se vám dostane celá plejáda klasických zbraní, jejichž fungování lze navíc opakovaně modifikovat a vylepšovat. Mezi různými módy střelby pak přepínáte přímo během akce podobně snadno jako mezi odlišnými granáty. Tím však výčet upgradů ani zdaleka nekončí, ale naopak začíná. Hlavní hrdina investuje nejrůznější unikátní body a jednotky do vlastního obleku, nových schopností, perků, pasivních i aktivních bonusů a zapomínat samozřejmě nesmíme ani na levelování zdraví a vlastních schopností. Jinými slovy, někdy je toho až příliš. Tohle množství úprav představuje pro mě osobně asi nejspornější bod celé hry. Jakkoli z vás každá nová funkce, každý utracený bod a investovaný bonus činí ještě zajímavější a obratnější mašinu na zabíjení, minimálně v prvních hodinách, tato novinka extrémně fragmentuje hratelnost a tříští vaši pozornost. Trochu to připomíná nemoc looter shooterů nebo moderních Assassinů, kteří vás neustále nutí obměňovat výbavu v inventáři namísto toho, abyste si užívali hru.

Doom je klasická akce a Eternal se ve všech směrech snaží držet osvědčené receptury na frenetickou jízdu. Nicméně kvůli modernímu pojetí upgradů a vylepšování tu vzniká malý rozpor, protože jeden systém trochu popírá druhý a vzájemně si odporují. Tyto aktuální trendy vás zbytečně zahlcují a rozptylují vaši pozornost. Považuji to za jediný vážnější přehmat autorů, ani ten však naštěstí nic nemění na tom, že přímo v akci se budete bavit senzačně. Eternal se totiž hraje fantasticky. Hra má perfektní gunplay a v pozdějších fázích i adrenalinové tempo, které vám nedá vydechnout ani na minutu. Proti vám stojí neúprosné zástupy nepřátel včetně mnoha staronových klasických monster, jejichž vzhled ještě lépe respektuje první hry. K potyčkám dochází na každém kroku, ale ty největší masakry se odehrávají v rozlehlých a komplexních mnohaúrovňových arénách, které z vás dostanou to nejlepší. Jsou plné bonusů i akrobatických prvků, které vám umožňují zůstat neustále v pohybu, protože zastavit se na místě znamená většinou rychle zemřít.

Jakkoli se může zdát, že Eternal je primitivním festivalem násilí, v němž stačí vypnout mozek a stisknout spoušť, hra je nejen překvapivě obtížná, náročná na ovládání, ale žádá si i strategický přístup.

I když slabší démoni neplní později ani tak roli ohrožení jako spíš skryté zásoby léků, brnění i munice, na celé téhle krvavé lázni je vzrušující především to, že když si chvilku nedáváte pozor, když ztratíte pozornost, ránu z milosti vám klidně uštědří i obyčejný pekelník poté, co zdoláte všechny giganty okolo něj. Díky nové technologii z nepřátel odpadávají nejen kusy masa, ale po dobře mířených ranách i jejich smrtící výbava, která je činí zranitelnějšími. Na každého přitom platí něco jiného. Jakkoli se totiž může zdát, že Eternal je primitivním festivalem násilí, v němž stačí vypnout mozek a stisknout spoušť, hra je nejen překvapivě obtížná, náročná na ovládání, ale žádá si i strategický přístup. Neustále si musíte udržovat povědomí o vašem okolí, o počtu nábojů, o nepřátelích a zvolit doslova vhodnou cestu, na níž popravíte jednoho zlosyna po druhém. Hra vás mnohdy odmění za to, že jste odvážní a zariskujete, namísto toho, abyste příliš taktizovali, krčili se v koutě nebo zbaběle vyčkávali. Bezhlavý přístup ale také nevede k úspěchu. Hratelnost není tak zběsilá a divoká, jak to může vypadat. Naopak si žádá precizní přístup podobný twin-stick shooterům.

Je třeba v této souvislosti ale upozornit, že Doom vás donutí hrát určitým stylem, ať se vám to líbí, nebo ne. Můžete být kreativní v akci, můžete vymýšlet pestré tance plné olova, výbuchů a plazmy, ale nemůžete popřít to, jak autoři hru nastavili. Nelze bojovat s jejím pojetím a vyvážením. Pokud byste se například rozhodli ignorovat některou ze základních akcí, nejspíš nepřežijete. A nebo ne dost dlouho, případně si učiníte hru nesmírně obtížnou. Bez využívání dorážek čepelí, bez plamenometu a pily nebudete mít jednoduše k dispozici dostatek zdrojů. Na každém kroku vás “omezuje” v běsnění minimum munice i lékárniček. Musíte si je vybojovat. A nepřátele nestačí jen konvenčně ustřílet. Jak už bylo řečeno, slabší nepřátelé jsou tu od toho, aby doplnili vaše zásoby. Ale v závislosti na tom, zda použijete glory kill, pilu nebo plamenomet se dočkáte odlišné odměny. Na to musíte neustále myslet a podřídit tomu svou strategii. V Doomu nejde jen o to, že démony zabíjíte, ale hlavně o to, jak je zabíjíte. Ne kvůli efektu, ale kvůli efektivitě.

Ve velkých, pestrých a nápaditých úrovních je radost hledat skryté předměty a pilovat své umění. S mnohdy překvapivým prostředím se ale pojí druhá kontroverzní novinka, a tou jsou akrobatické pasáže. Úseky, kterými musíte proskákat za pomoci double jumpů, nosníků, plošinek, dashů a zdí, po nichž může hlavní hrdina šplhat. Ačkoli proti plošinovkám jako takovým nic nemám a užil jsem si i jejich first person podání třeba v případě Mirror’s Edge, měl jsem z této novinky v případě Dooma velkou obavu. Pravdou je, že vaše tempo občas tyto úseky zbrzdí. Čas od času nevíte, jak se dostat dál, nebo kam se vůbec máte vydat, a chvíli se rozhlížíte po okolí, než vás něco trkne. Samotné platformingové úseky jsou pak někdy zajímavější, jindy spíš frustrující. Z nějakého zvláštního důvodu mi ale nakonec tahle diskutabilní inovace nevadila tak moc, jak jsem se domníval. Ano, představuje určité narušení rytmu podobně jako nutnost ladit výbavu, ale vnímám ji současně i jako způsob, jak hru zpestřit a vyhnout se stereotypu. Navíc při pádu do bezedných propastí neumřete, ale autoři vás jen poměrně benevolentně přemístí zpět k předchozímu pevnému bodu. Bez skákacích pasážích bych se ve hře klidně obešel, jsou pořád přinejlepším nejednoznačným přídavkem, ale hra kvůli nim není horší. Přímo v soubojích pak tyto prvky a nové dovednosti člověk upotřebí docela rád a rozšiřují vaše možnosti.

Singl je dlouhý a hutný a přitom nepůsobí ani na moment jako natahovaný nebo vycpaný vatou. Nabízí i několik překvapivých momentů, jakým je hra za démona. A pochopitelně také řadu bonusů, výzev nebo speciálních úrovních, které však už objevíte sami. Ruku v ruce se skvělým ovládáním, úžasným designem světa, zbraní i jednotlivých monster pak jde technické zpracování a grafika jako taková bez ohledu na stylizaci a estetickou stránku. Eternal jsme na základě obdrženého kódu testovali na Xboxu One X a běžel tu jako z praku, navíc hra fantasticky vypadá. Člověku se ani nechce věřit, že podobných zážitků se mu dostane na dosluhující platformě. Nějaké zaváhání hardwaru si člověk uvědomí až při úplně šílených situacích, kde se na vás třeba monstra sesypou v nějaké slepé uličce a ze všech najednou tryská krev i sliz, všechno okolo vás hoří a exploduje, zatímco z protivníků se sypou cenné zásoby. To ale není nic, co by vás vyvedlo z míry. Větší starost mi občas dělal nějaký ten bug v kombinaci s designem úrovní, kdy vás nepřátelé “uzamknou” někde v rohu nebo vás jinak omezí v pohybu a vy během pár sekund jejich soustředěné palby umíráte, protože jste se nemohli vymanit z jejich sevření za přispění blokace terénem. Stejně brilantní jako grafika jsou i zvuky a hudební doprovod, který dodává tempo i energii vaší akci. Kromě soundtracku od Micka Gordona bych vám ale doporučil třeba přes Spotify do akce pustit i Led Zeppelin, AC/DC nebo Black Sabbath.

Autoři tvrdí, že klasický deathmatch je beznadějně zastaralý, překonaný a nemá návaznost na singl, což Battlemode zjevně ano. Ale mně prostě potyčky mariňáků chybí.

Jedno však konzolové verzi chybí. Xbox One podporuje ovládání za pomoci klávesnice a myši. Ale Eternal tuto možnost trestuhodně ignoruje. Je to obrovská škoda. Jakkoli mi vůbec nevadí hrát akce na gamepadu, Doom je prostě hra ušitá na míru PC standardu. S ovladačem nikdy nebudete tak přesní a efektivní, jak se po vás chce a jak byla hra zamýšlena. Je zcela zjevné, že ačkoli si hru samozřejmě skvěle užijete, zůstanete ochuzeni o některé nejjemnější nuance. Být totiž s gamepadem tak rychlý a přesný vyžaduje mnohem větší zkušenost než na klávesnici a myši. A hra pochopitelně nijak nepromítá odlišné ovládací schéma do obtížnosti nebo množství nepřátel. To by ostatně určitě nikdo ani nechtěl. Ale škoda promarněné šance. Jaká jiná hra už by měla oficiální podporu PC periferií využít, když ne právě Doom?

A na samý závěr je tu multiplayer. Namísto klasického deathmatche dali id Software přednost jedinému režimu nazvanému Battlemode, v němž se dva hráči ujmou některého z velkých démonů a jeden Doom Slayera. Novinka je to zajímavá a nepochybně si najde své fanoušky. Je to lítá řež, v níž coby mariňák zúročíte všechny zkušenosti ze singlu, protože vám zatápí monstra, která ovládají skuteční lidé. Trýznit jednotlivce v kůži pekelníka, který může povolávat do akce další posily, má také něco do sebe. Ale navzdory všem vysvětlením pro mě klasický multiplayer a tradiční módy nahradit nedokázala. Kdyby tu byla jako doplněk, byla by milým zpestřením, dalším režimem v řadě. Battlemode totiž nepostrádá hloubku, každá postava se ovládá jinak, mají mnoho různých schopností a monstra můžete upravit i k obrazu svému. Jakkoli jsem ale k zápasům na kola přistupoval s otevřenou hlavou, multiplayer si mě nakonec nezískal. Autoři tvrdí, že klasický deathmatch je beznadějně zastaralý, překonaný a nemá návaznost na singl, což Battlemode zjevně ano. Ale mně prostě potyčky mariňáků chybí, i když jsou podle id Software a Bethesdy odtržené od singlu. Multiplayer v předchozí hře stejně jako editor levelů SnapMap vznikl ve spolupráci s týmy Certain Affinity a Escalation Studios, zatímco Battlemode mají na svědomí přímo id Software, ale pořád si kladu otázku, proč zavrhovat něco, co minule fungovalo a autoři nemohli získat dojem, že to byl propadák. Takto chybí hře více hráčů variabilita a pokud vás z nějakého důvodu i přes své nesporné kvality a investované úsilí Battlemode nechytne, nemá vám momentálně multiplayer co nabídnout.