Call of Duty: Black Ops 6

Call of Duty: Black Ops 6 od studií Treyarch a Raven je v poněkud zvláštní pozici. Ještě před vydáním jsme si mohli všimnout, že kvůli zpackanému remaku Modern Warfare III od Sledgehammer Games na něj část příznivců arkádových stříleček hleděla skrz prsty. Na druhou stranu, díky černé ovci série může odpůrce a fanoušky už pouze překvapit. A zároveň má příležitost napravit reputaci značky. Jenže také se nevyhne srovnání s povedeným Cold War z roku 2020, jelikož svým způsobem se jedná o nepřímo navazující pokračování odehrávající se tentokrát v devadesátkách. Je to vskutku složitá situace, jelikož ať udělá cokoliv lépe než loňský díl, který mají hráči ještě stále v živé paměti, pořád je otázkou, zda tím dokáže překonat i svého pokrevního bratra ve zbrani.

Agent s povolením zabíjet

Právě Call of Duty: Black Ops Cold War bylo posledním dílem franšízy se zdařilou kampaní pro jednoho hráče. Vývojáři spolu s vydavateli z Activisionu si pravděpodobně uvědomovali tuhle skutečnost, a proto vzali téměř vše, co minule fungovalo, nově si jako kulisu vypůjčili válku v Perském zálivu (ačkoliv se podíváte i do jiných oblastí) a vytvořili Black Ops 6 – špionážní drama s mírným náznakem konspirací a racionálně vysvětleného nadpřirozena. Vyprávění dějových událostí je smysluplné a plynulejší, díky čemuž působí víc filmově než kdykoli jindy. Oproti Cold War je akčnější a s více heroickými pasážemi, čímž se vytratila špionážní atmosféra podobná thrilleru Jeden musí z kola ven, a má blíž k bondovkám.

Zdroj: Vortex

Nepovažuji to vyloženě za problém, ale vyvěšuji žlutý praporek, jelikož zápletka se mírně stáčí k něčemu, co jsme již v sérii mohli vidět. Nelze však upřít nečekané odhalení a – na poměry stříleček – emocionálně nabité vyvrcholení. Vyprávění rovněž exceluje ve filmových scénách s vysokou produkční a grafickou úrovní a má charakterově bohaté postavy s prvotřídním dabingem a přirozenějším chováním během rozhovorů. Byť dojem opět kazí němý protagonista. Ryze lineární postup vhodně střídá akční a plíživé sekvence, navíc v mnoha misích hra umožňuje si vybrat, jakým způsobem ji provedete, čímž se vytrácí stereotyp. To však neznamená, že podporuje znovuhratelnost, jelikož bez ohledu na zvolený přístup je závěr stejný.

Střelba do vlastních řad

Herně dostanete staré známé Call of Duty s přímočarým střílením, plynulým pohybem a vylepšenými drobnými prvky usnadňujícími míření, krytí, překonávání překážek a podobně. Díky přístupnosti a snadnému ovládání lze bez potíží a takřka přirozeně absolvovat přestřelky i na ovladačích, které navíc u PlayStationu 5 znásobují zážitek skrz částečnou haptickou odezvu. Přehledné uživatelské rozhraní je díky množství přizpůsobení možné upravit dle vlastních preferencí, proto v tomto ohledu nespatřuji potíže. Navíc tvůrci mysleli i na uživatele s asymetrickou poruchou sluchu či barvoslepostí, což považuji za sympatické gesto, které umožní hraní dalším lidem.

Bohužel titul se střílí do vlastní nohy ve snaze obohatit hratelnost, protože realizace většinou působí jako výčet nedomyšlených experimentů. Část v otevřeném světě má hlavní a vedlejší úkoly s de facto totožnou myšlenkou a cílem, který se liší pouze předmětem k zneškodnění. Jedná se tak o umělé prodloužení hrací doby bez kousku originality. Podobný dojem mám i z nadpřirozené pasáže, která sice vhodně zapadá do událostí a na chvíli přináší akční osvěžení s mírným nádechem Dooma, ale množství generických cílů opět jen zbytečně natahuje hraní. Více typů elitních jednotek s ukazateli zdraví a nutností do nich vyprázdnit několik zásobníků je veskrze záležitostí, kterou jsme také již viděli. Navíc jejich eliminaci usnadňuje výběr spotřebních předmětů, jako jsou granáty či injekce s power upy. Částečně pomohou i perky, které lze za ukořistěné peníze během misí zakoupit po upgradu základny, jenže až na několik výjimek mi nepřipadalo, že bych vylepšení zbraní či postavy vyloženě pocítil. V kampani zakomponované prvky z multiplayeru a Warzone jsou bohužel daní, kterou příznivci režimu pro jednoho hráče musí zaplatit. A pravděpodobně ji bude platit i do budoucna. Neohromí ani příliš snadné volitelné hlavolamy, jejichž obtížnost je s ohledem na žánr sice fér a do kontextu špionážní hry zapadají, ale zkrátka jim chybí trocha důvtipu, ačkoliv našlápnuto měly dobře.

Velmi sledovaným aspektem před vydáním byla délka kampaně. Po loňském zklamání byla spousta fanoušků skeptická vůči slibům tvůrců, že tentokrát bude režim pro jednoho hráče delší než v posledních letech. Ale opravdu je, jelikož jsem v něm s poctivým plněním vedlejších úkolů a hlavolamů strávil téměř deset hodin. Je však nutné myslet na fakt, že výsledné číslo uměle natahují právě generické cíle v některých experimentálních misích. Herní čas však považuji vzhledem k žánru a obsahu za adekvátní, možná až na hraně svého limitu, a upřímně si již nedokážu představit, co bych v podobně laděném titulu dělal déle.

Tradice vítězí nad nemrtvými

Od dalšího hraní jsou tu režimy pro více hráčů. Začnu klasickým multiplayerem, jelikož na něm lze najít i pozitiva, byť se opět týkají zpravidla již roky zaběhnutých prvků. Tvorba krátkých zápasů je v Black Ops 6 svižná. Zábavnou střelbu s bohatým výběrem zbraní efektivních tak, jak by laik očekával, podporuje výčet ultimátních schopností zvaných scorestreaky. Na ně však lze dosáhnout jen pokud získáté patřičné skóre dřív, než umřete. Díky tomu jsou zápasy vyvážené a nehrozí časté frustrující úmrtí kvůli neovlivnitelným situacím. Bohatě totiž stačí časté umírání v chaotických přestřelkách. Levelování účtu je na desítky hodin, přičemž úrovně odsýpají, takže dopamin zůstává na vysoké hladině. A aby hráč měl motivaci zůstat u titulu déle, vrátila se prestiž fungující jako multiplayerové new game+ odemykající jedinečné skiny a další serepetičky.

Zdroj: Vortex

Multiplayer však rovněž pokulhává v novinkách. Celkově 16 map (dvanáct pro 6v6 a čtyři pro 2v2 a face off zápasy) vytvořených podle lokalit z kampaně má unikátní level design, kterému nechybí ani více vertikálních vrstev. Menší rozměry u většiny herních módů podporují typickou zběsilost přestřelek, ale pro tradiční Deathmatch režimy jsou paradoxně příliš velké, což vede ke hře na kočku a myš. Chápu, pokud někomu klidnější tempo vyhovuje, ale nemělo by se stávat, že proběhne celou nebo většinu mapy, aniž by potkal jediného protivníka. Nový 6v6 režim Kill Order by díky nutnosti zneškodnit a bránit označené hráče mohl poskytnout taktickou náplň, jenže tvůrci by nejdřív museli upravit pravidla hry, která by k tomu motivovala. Takto se jedná jen o Team Deathmatch, v němž mají dva hráči terč na zádech. Mimochodem režimy Invasions, Ground War nebo War Mode dostupné nejsou.

Dále se úplně neosvědčilo obohacení pohybu mechanismem zvaným Omni-Movement umožňujícím sprintování, skluzy i skákání ve stylu Maxe Paynea do všech směrů a rychlejší ohlížení o 360 stupňů. Je to dvojsečný meč. Pohybování se sice zrychlilo, což umožňuje snazší vyhýbání se nepřátelské palbě i orientaci v prostoru, jenže naopak v momentě, kdy chcete přejít ze sprintu k zalehnutí se paradoxně stáváte snadným cílem. Prvek pije krev i při snaze o svižné krytí za překážkou, jelikož při dopředu provedené šipce krytí přeskočíte a do vykouknuté hlavy dostanete jednu přesnou ránu mezi oči. Chvíli tedy trvá, než si zvyknete a podobné manévry správně načasujete. A ačkoliv na počítači považuji nový prvek za neutrální, výhrady k němu mám na PlayStationu, kde zkrátka působí nepatřičně a složitě na zvládnutí. Věřím, že je možné se jej po patřičném tréninku naučit, ale u hry uzpůsobené tak, aby ji zvládali různě zkušení uživatelé všech věkových kategorií, je řešení na ovladačích zatím poněkud nešťastné. Zajímavě funguje i zvýšená penetrace skrz některé zdi umožňující eliminovat krytého soupeře skoro jako s hackem. Potíž je rovněž u perků, protože u některých nelze příliš rozpoznat účinnost. Na druhou stranu na výběr jich není příliš a v případě volby tří perků stejné třídy si odemknete specializaci, jejíž výhody již pocítíte. O znatelnosti výhod některých modifikací zbraní, nebo nevyladěném oživení hned vedle protivníků bychom mohli také polemizovat.

Existuje hromada lepších kooperativních zombie vyvražďovaček…

A pak zde máme zombíky. Samostatný režim původně nabízel dvě mapy, v nichž pátráte po záhadném spouštěči apokalypsy. Vývojáři si pravděpodobně vzali Zdeňkovu výtku z loňské recenze Modern Warfare III k srdci a konečně v otevřeném světě plném easter eggů, vedlejších úkolů a arkádových power upů vedou hráče za ruku, aby věděli, co mají dělat. To však nezabraňuje občasnému chaosu a nespolupráci mezi náhodnými hráči v týmu. Nezáživná je i pokaždé se opakující náplň, takže stereotyp se dostaví velmi brzy. Nemluvě o nové mapě, v níž úkoly spočívají jen v procházce bez nápadu. Celý herní mód působí jako prachobyčejný nepromyšlený grind, který může chvíli bavit pouze se třemi dalšími přáteli. Režim by možná byl atraktivnější, kdyby alespoň významněji zvyšoval levely, které jsou pro účet sdílené napříč režimy, a tím by si hráči rychleji odemykali vybavení. Jelikož existuje hromada lepších kooperativních zombie vyvražďovaček, není důvod si režimu všímat.

Ještě není konec

Kromě původních módů již postupně přibývají další. Vývojáři přitom stále vydávají různé opravné a vylepšovací balíčky, takže hratelnost se během následujících měsíců může v některých aspektech změnit. Zda k lepšímu, či horšímu, ukáže až čas. Těsně po vydání ale platí, že Call of Duty: Black Ops 6 zkrátka nadále dělá dobře to, co celou dobu umí, aby masy příznivců arkádových stříleček dostaly to, co chtějí. Audiovizuálně a technicky se jedná o špičkové dílo, jehož kvality oceníte zejména na high end počítačových sestavách. Na PlayStationu 5 jsou naopak znát kompromisy u kvality textur či odrazů, aby se dosáhlo stabilních vysokých snímků za sekundu, přesto je však akce na monitoru sledovatelná. A díky vyladěnému ovládání je možné při zapnutém cross-play hraní konkurovat i počítačovým uživatelům, kterých je v lobby pokaždé většina.

Dále je dobré vědět, že…

– Nemá oficiální češtinu.
– Používá RICOCHET Anti-Cheat.
– Po každé aktualizaci je nutné odsouhlasit smluvní podmínky. Mírně otravná záležitost.
– Multiplayer již (zatím) nevnucuje mikrotransakce jako u MWIII. Možná to však přijde s novými kosmetickými balíčky apod.
– Sólo postup v zombie módu je možné uložit na jedné pozici. Ta je platná po určitou dobu, nebo dokud hráč během mise nezemře. Také pozastavení hry je časově limitované.

Jenže kámen úrazu je v nevhodně provedených inovacích pro všechny dostupné režimy, což zanechává špatný dojem. Ve výsledku hrajete titul, který sice spouštíte prvně, ale v mysli vás nahlodává pocit, že jste jej už někdy dřív zažili. Tím narážím na fakt, že jej lze označit jako Cold War s nepovedenými experimenty. Ano, můžete se dobře bavit u kampaně i téměř nekonečného multiplayeru, mě samotného baví během večera odehrát pár zápasů, ale když se oprostíte od adrenalinové a dopaminové jízdy, uvědomíte si, že vlastně už několikátým rokem hrajete to samé. A pak jen pokrčíte rameny a spustíte další herní seanci, nebo titul navždy odinstalujete z disku a počkáte na další ročník. Ten letošní je však díky dostupnosti v Game Passu alespoň možné levně vyzkoušet. Poté si každý sám dokáže říct, zda mu stojí za plnou cenu.