Bayonetta 3

Hideki Kamija je náš oblíbený blázen. Nevyložte si to špatně, jde o poklonu, ostatně kdo jiný než blázen a herní bůh může odejít od vývoje série Resident Evil, protože ty hry jsou „příliš civilní“, když se předtím pokusil procpat do čtvrtého dílu nesmrtelného démona jako hlavního hrdinu? Kdo jiný by ze zbytků zamítnutého (a trochu ohořelého) designu dokázal postavit Devil May Cry, a potom zrežírovat Viewtiful Joa a napsat Okami? Kdo jiný by jako své životní dílo stvořil Bayonettu, brýlatou čarodějnici, která klidně mohla utéct ze seriálu pro teenagery, kdyby tedy v takových trhali andělům křidýlka, a pak je dávali na gril s cibulí?

Za hranicí ulítlosti

Ano, když si stanovíte stupnici herní ulítlosti od jedné, kam patří Arma a jiné hry na usnutí, do pěti, kde trůní třeba ten Devil May Cry, Bayonetta osciluje mezi číslicí dvacet čtyři a sedmdesát, podle toho, jak se autor té které úrovně vyspal a co předtím jedl. A pil. Bayonetta je jediná hra na světě, kde budete střílet do hlavy démona, který vypadá jako pavoučíma nohama prorostlý dům vaší prababičky, to všechno na praskající stěně padajícího mrakodrapu, který právě žere drak – a vám to nepřijde divné. Bayonetta (hrdinka) je evropská čarodějnice, jak si ji představují Japonci, tedy s kostěnými brýlemi, vysokými podpatky a červeným lízátkem v puse. Mlátí, střílí a na kusy trhá mytologické bytosti, totiž anděly, démony a jinou biblickou havěť, pro ostrou hlášku nejde daleko – a ještě to celé dělá nahá, protože může. Nebo nahá… Oblečená do vlastních vlasů, které umí tvarovat do roztodivného odění, jež zmizí, když se opravdu soustředí; nicméně netěšte se (nebo neděste), Japonci umí s kamerou čarovat tak, že se vaše Nintendo Switch, na který Bayonetta 3 exkluzivně vychází, ani nezačervená.

Zdroj: PlatinumGames

Bayonetta je totiž v první řadě exkluzivní troll – a kromě oponentů, spolubojovníků a náhodných kolemjdoucích epesně trolí i hráče. Nikdy nevíte, na čem jste. V zásadě jdete do příběhové rubačky s pohledem třetí osoby, kde probíháte masivní úrovně a tlučete všechno, co tam potkáte, ale to je celé jen šalba a klam. Hra střídá žánry rychleji než Bayonetta pistole, žádné prostředí není tím, čím se může zdát, a třicetimetrová mechanická kosatka, která vám půjde po krku, může vylézt odkudkoliv, klidně z koše.

Fantastický souboj

Alfou a omegou Bayonetty je bezpochyby bojový systém – a nic než bojování v těch nejulítlejších prostředích proti těm nejšílenějším oponentům ve hře nehledejte. Teoreticky to opravu má příběh, ten je ale tentokrát ještě víc do počtu, než tomu bylo u minulých dílů. Vyprávění se rozsype už v prologu, kdy se načne dnes už kapku zprofanované téma multiverzů, jedna Bayonetta umře, druhá jde na rande a z trhliny mezi dimenzemi (nebo možná z hlubin prostoročasu nebo ze skladu nářadí, z filmečků to není stoprocentně jasné) se vynoří armáda nových nepřátel, Homunkulů. Což je všechno fakt úplně jedno, hratelnost je postavena tak, že máte úroveň, ta má nějaký začátek – a v dosažení konce vám brání asi sto nebo dvě stě potvor, které holt musíte rozkouskovat. Bayonetta (a zase trojka víc než předchozí díly) je striktně členěna na koridory a uzavřené prostory. Jakkoliv běháte v košatých exteriérech, Tokio nebo starý chrám je ve skutečnosti jedna dlouhá ulice, která se periodicky zavírá a vy musíte vymlátit to, co se vyspawnuje, aby se cesta zase odemkla. Kolem této premisy se točí hrstka (ale opravdu hrstka) nápaditých hádanek – a samozřejmě tradičně hromady a hromady odbočkových her a miniher. Jednou sjíždíte na drakovi mohutnou vlnu cunami, jindy proskakujete pavoukovitým démonem hroutící se velkoměsto tak stylově, že si Spider-Man hledá novou práci, a dojde i na 2D stealth akci z bočního pohledu nebo špetku společenských her.

Dokončení komba znamená speciální techniku, která ve světě Bayonetty vypadá třeba tak, že se z nebe vynoří obří astrální verze čarodějčina chodidla, jež nepřátele nakopne okovanou špičkou nebo propíchne podpatkem.

Souboje jsou živé, responzivní a famózní. Bayonetta odjakživa jde cestou absolutní kontroly nad postavou: jakýkoli útok můžete v libovolném okamžiku přerušit úskokem, což je hlavní (a skoro jediný) obranný mechanismus. Systém, který exceloval v Devil May Cry blahé paměti, ale známe ho třeba i z původních dílů God of War a hromady japonských rubaček, vám dovolí střídat rychlé a silné údery do působivých komb, kterými protivníky bijete, střílíte, zvedáte, odhazujete a vůbec distribuujete po okolí. Ten aspekt kontroly je nejdůležitější – dokončení komba znamená speciální techniku (která ve světě Bayonetty vypadá třeba tak, že se z nebe vynoří obří astrální verze čarodějčina chodidla, jež nepřátele nakopne okovanou špičkou nebo propíchne podpatkem), ale kdykoli v jeho průběhu můžete útok otočit do obrany. Tím se z Jean-Claude Van Damme stylu „já kopu tebe, ty kopeš mne a odolnější vyhraje“ stává doslova vražedný balet, kde protivníka v letu bouchnete, kopnete, ale místo dalšího kopu přemetem uhnete jeho vrženému kopí, z čehož plynule přejdete do dalšího protiútoku (ve kterém mu zmíněné kopí vpravíte do jater). Obranu nemusíte nijak směrovat nebo usměrňovat, klíčové je jenom časování – hrdinka si sama zvolí vhodný obranný manévr a na oplátku ještě všechno okolo na pár sekund zmrazí v čase, aby byla odveta ještě pohodlnější. Když hrajete opravdu dobře, nic vás nikdy netrefí.

Démon a tancující Bayonetta

Bojový systém Bayonetty 3 je vypilován do maxima. Kromě nádherně zběsilé rychlosti (hra běží 60 FPS i v těch nejšílenějších situacích, čemuž tedy za oběť padla grafika, ale o tom za chvíli) přináší i nové triky. K dispozici můžete mít až dvě sady zbraní současně (defaultní a ikonické jsou údery a kopy spolu se dvěma páry rychlopalných pistolí, připevněných na rukou a nohou), abyste mezi nimi za běhu přepínali a měnili tím kromě bojových technik i kompletní pohybový styl. S velikou palicí se z mrštné čarodějnické potvory stává robustní, systematický stroj na zabíjení, vrhací rotující disky na řetězech vám umožní bojišti kralovat tak, že Kratos raději přešel na sekeru, a tak dále. Každá zbraň má přidruženého démona, ve kterého se částečně můžete proměňovat: v rámci komba tak můžete odplachtit opodál na motýlích křídlech, nebo se na chvíli vmorfovat do agilního predátora či pavouka. Zásadní novinka je pak přímo démon sám. Postupně ve hře získáte (tu na chvíli, tu napořád) pod kontrolu několik silných a kolosálních potvor – od začátku máte drakoještěra a motýlí dominu (neptejte se), později přibude hrst dalších, v jeden okamžik k dispozici mohou být až tři. Démona si jednak můžete vyvolat na pomoc: tím převezme iniciativu, vy mu jen zprostředkovaně bufferujete povely (udeř, kousni, zmraz, sežer), bojuje on a Bayonetta opodál tančí.

Problematický dabing

Jak už jsme vás upozornili v recenzi a našem zpravodajství, kolem Bayonnety 3 se rozhořela kauza související s dabingem hlavní hrdinky. Před necelými dvěma týdny se nechala původní dabérka Hellena Taylor slyšet, že práci nepřijala kvůli směšnému honoráři. Ten měl být podle jejích slov 4000 dolarů za práci na celé hře, což se jí nelíbilo s odkazem na to, že Bayonnetu defacto stvořila a hlavně, že se hře v uplynulých letech dařilo a získala na značné popularitě. Vyjádření herečky bylo v rozporu s tím, co tvrdili lidé z PlatinumGames, kteří se údajně kvůli vytíženosti Taylor rozhodli obsadit Jennifer Hale. To však spustilo lavinu reakcí a protichůdných vyjádření, do kterých jsou vtažení i hráči a vše zatím nemá kloudný konec. Naposledy se sama Hellena Taylor zamotala do svých výroků a defacto potvrdila verzi, se kterou podle svých zdrojů obeznámených se situací kolem dabingu přišel novinář Jason Schreier.

Nejde o nějakou proměnu nebo náhražku za nový set zbraní, vtip je v tom, že démona vyvoláte instantně, Bayonetta sama z bojiště nezmizí a něco ji může tlouct, musíte tedy chytře manévrovat a mazaně taktizovat: odhodíte potvory na hromadu, uskočíte pryč a vyvolaným ptakoještěrem je přejedete. Další krok je použití potvor v rámci komb – když dokončíte sérii útoků do působivého finále (což je typicky pět seků nebo kopů, zakončených speciální technikou), můžete hned navázat útokem démona ještě v rámci komba. Případně může démon vplout do protivníkova útoku a užuž dopadající pěst překousnout. Všechno je to plynulé a akční, ovládání naprosto intuitivní, do krve snadno přecházející, a co je nejdůležitější, komba, úskoky, vyvolávání démonů a jejich akce ani na sekundu nezpomalí zběsilé tempo na obrazovce. To naopak zpomalí finální kousek, kdy se do konkrétního démona na chvíli přímo vtělíte (a ještě ho tím trochu vyboostujete) a bojujete v jeho kůži, což je ale událost speciální a poctivě vybojovaná podobně, jako si Kratos nabíjí svůj ukazatel vzteku. Jak už jsme navíc psali, démonů je k dispozici několik a každý umí něco jiného – jeden dělá silné plošné útoky, jiný odhazuje, třetí mrazí na místě, takže bitka s tuhým bossem typicky spočívá v pátrání po jeho slabinách, a pak nalezení vhodného protiprvku, který se mu obřími zuby do zmíněných slabin zakousne.

S démony se pojí i drobné environmentální hádanky: hořící pavouk je například ohnivzdorný, a tak když někde narazíte na požár, proměníte se na chvíli v pavouka a ohně přeťapkáte. V jedné z nesčetných speciálních postranních misí se krajina pod vámi neustále pohybuje směrem k záhubě (neptejte se), tak nahodíte motýlí křídla a z prekérní situace vymanévrujete. Jedna série hádanek spočívá i v hrátkách s časem, kde dokážete kus krajiny kolem měnit nakrátko do stavu v minulosti či budoucnosti: z rozpadlého mrakodrapu pak můžete vykouzlit mrakodrap funkční, nebo dotyčnou stavbu zmrazit v okamžiku rozpadu a tím po padajících v čase zmrzlých troskách vyskákat na střechu. Zase: šílené nápady, originální triky, nikdy neviděné kratochvíle, přesně to je Bayonetta.

Stejné, jako kdysi. A tak je to dobře

A přesně to je i Bayonetta 3. Je klišé žehrat u nových dílů sérií na to, že přinášejí znovu to samé. To platí zejména o těch nepočetných – Bayonetta má fakt tři díly, žádné poddíly, samostatná rozšíření nebo odbočky, je tedy fér si jednou za pět, deset let zahrát to samé v novém prostředí. Bayonetta 3 přináší hromadu malých drobných nápadů, třeba ty démony, fungl nový příběh a nějaké nové postavy, ale jinak je to pořád ta stará dobrá Bayonetta – stejná hra v trochu lepším kabátě. Ne vyloženě hezčím. První díl vyšel kdysi na Xbox 360, předělávka pak na Switch a posléze na všechny konzole včetně počítače. Dvojku už sponzorovalo Nintendo a zahrajete si ji jen na Switchi (a Wii U, považte), zatímco trojka je na tom stejně (bez Wii U). Na Switch je stvořena – a podle toho vypadá. Nepochopte to špatně, Bayonetta 3 je vizuálně fenomenální, primárně ale díky nespočtu efektů a šílených situací na obrazovce se odehrávajících. Souboj na stěně padajícího mrakodrapu, který žere drak, nebyla metafora – to se vám fakt bude dít. Protivníci po vás budou házet vlaky nebo výletní lodě, budete kopat potvory na zádech letící obří velryby, a pak budete mlátit i tu velrybu. Všechno kolem vás se ustavičně hýbe, padá, vybuchuje, bortí se, staví se, pluje, letí a hoří – a stejně nemáte ani na moment pocit, že jste se ztratili, že nevíte, kam jít, nebo kde je nahoře a kde dole. Daň za to je, že modely věcí jsou banální, většinou kvádrovité, detailů je minimum, a když se začne dít něco opravdu kolosálního (bitva na špičce vlny cunami, prodírající se velkoměstem), je okolí načrtnuto opravdu jen velmi jednoduše. To všechno proto, aby se hra nikdy nezpomalila a nezastavila – a opravdu se jí to daří. Akce ani framerate nikdy nepoleví, vyjma samozřejmě povinných filmečků a návštěv místního obchodu se suvenýry.

Zdroj: PlatinumGames

No, a to je Bayonetta 3, nová krev ve starých žilách. To, co dělá, dělá famózně. Jakoukoliv misi si můžete kdykoliv zahrát znovu na libovolnou obtížnost, můžete se účastnit nesčetných výzev a speciálních minimisí (přežij alespoň minutu, nenech se ani jednou praštit, smíš útočit jen z protiútoku,…). O příběhu můžeme konstatovat, že tu v zásadě není, což je škoda, minule mi připadal funkční. Akce je ulítlá a šílená tak, že si za chvíli zvyknete a další pád mrakodrapu málem odzívtáte – je ale fér přiznat, že i po deseti hodinách vás autoři znovu překvapí něčím novým. Bayonettu taky dabuje nová herečka, aféru kolem toho jste možná zaznamenali, ve hře si ale výměny spíš nevšimnete – Bayonetta totiž nehraje, jen hláškuje, vysmívá se protivníkům a občas pronese nějaké to moudro, třeba že mít víc rukou znamená víc masa na rožeň. Pro fanoušky je trojka povinná, neznalí budou na začátku možná trochu tápat, ale do akce se dostanete rychle – nic jiného vám nezbyde, protože zprava se řítí na parníku drak, a když se do něj nepustíte, přejede vás. Těžko říct, proč jsem čekal ještě o něco víc – akce je zběsilejší, než kdy byla, novinky bojového systému jsou opravdu nové a jinde (ani v žádné jiné hře) nevídané, všechno šlape a jede jako správně namazaný stroj. Jakkoliv je divné připustit, že jsem se v druhé půlce trochu nudil, bez ohledu na to, že jsem na konci konci textu, který popisuje, jak se šílenost vrší na šílenost a že hra představuje gejzír vizuálních nápadů. I tak je důležité Bayonettu 3 ze všech sil doporučit. Je důležité, že se hry ne vždy berou vážně, že dokážou být hravé, šílené a ulítlé. Bayonetta je takových her král. Tedy královna. S brýlemi. A čtyřmi pistolemi. V botách.