Assassin's Creed Valhalla

Musel jsem se podívat dvakrát, abych uvěřil, že obrovský žánrový posun v rámci série Assassin‘s Creed nastal před pouhými třemi lety. Do té doby akční adventura začala přejímat stále více prvků rozmáchlých her na hrdiny a co se nepodařilo tímto způsobem přetvořit v Origins, uspokojivě dotáhlo řecké Odyssey. Z Assassin‘s Creed se stalo RPG mamutích rozměrů a nezdá se, že by Ubisoft sundal nohu z plynu. Navzdory předchozím vyjádřením a obecné snaze francouzského vydavatele změnit zaběhnuté postupy mohu potvrdit, že další část ságy, odehrávající se v éře vikinských nájezdů do oblasti dnešní Anglie, je vyčerpávající. Příběh Assassin‘s Creed Valhalla nedohrajete dřív než za 50-60 hodin, pokud nebudete vysloveně spěchat, a i poté můžete strávit stejnou dobu postupným čištěním mapy a objevováním dalšího obsahu. Jinými slovy řečeno, pokud milujete hry s otevřeným světem a ještě k tomu vás baví severská mytologie, našli jste hru, se kterou můžete pohodlně strávit zbytek roku. Otázkou ale zůstává, za jakou cenu.

Zdroj: Ubisoft

Hodnotit jakýkoliv díl Assassin‘s Creed vyžaduje poměrně značnou dávku respektu. Ne nutně jen ke hře jako takové, ale především k vývojářům z Ubisoftu, kteří jsou jako jediní na světě schopní posílat mezi hráče jednu velkou hru za druhou v tak hektickém tempu. Nešlo by to jednak bez velkého množství studií a jednak bez vzájemného sdílení již vytvořených postupů a celých herních součástí, z čehož se ale pro Ubisoft zákonitě stává dvojsečná zbraň. Jsem daleko od tvrzení, že je Valhalla jen reskinem Odyssey, na druhou stranu ale ochotně podepisuji, že viditelných změn v herních mechanismech není mnoho a ovlivňují je spíše zdánlivé maličkosti, které však mohou mít ve výsledku značný dopad. Pořád ale dostanete typickou hru od Ubisoftu, v níž budete postupně odhalovat jednotlivé části mapy, přesouvat se z místa na místo, svádět boje v táborech a hradech nepřátel, mluvit s řadou historických osobností, ovlivňovat tok dějin nebo jen tak odpočívat u plejády vedlejších aktivit, z nichž můžete mít nejen potěchu, ale i další prospěch. Současně s tím pak Valhalla nabízí spoustu skvělých tajemství, některá z nich opravdu hodně velká a časově dosti náročná, stejně jako plejádu glitchů, bugů a nelogických momentů, u kterých budete jen kroutit hlavou. To všechno je Assassin‘s Creed Valhalla, hra, která po krátkém prologu v prologu začíná v Norsku roku 873.

TYPICKÝ ASSASSIN

Podobně jako v případě Odyssey, úvodní část hry není jen jednohubkou, která by v jiných hrách sloužila maximálně k rychlému seznámení s ovládáním a uvedením do děje. Když jsem po šesti hodinách opouštěl rodnou zem a okolnostmi dohnán směřoval s nevlastním bratrem a synem krále Styrbjorna za novým životem v Anglii, musel jsem se pousmát. I přes masivní dávku dosavadního obsahu, dialogů, bojových sekvencí a obecného objevování jsem za sebou nechával zpola prozkoumanou mapu, která rozhodně nevydala všechna svá tajemství. S vědomím, že se dá do Norska vrátit, ale zakotvily naše lodě v opuštěné osadě Ravensthorpe a ani na tomto místě se nedá říct, že by hra opravdu začala. Poprvé před vás ale předkládá část, v níž se můžete svobodně rozhodovat, což se v budoucí vesnici a ústředním městě našich seveřanů projevuje postupnou stavbou jednotlivých budov. Na konto vlastní osady jsme toho od vývojářů slyšeli hodně – že jde o místo, kam se budete vždycky vracet, odkud budete vyrážet na všechny své výpravy a že zde vždycky naleznete trochu míru a klidu pro zotavení z vyčerpávajícího dobývání cizího území. Realita je bohužel trochu odlišná a ono slibované pouto není tak silné.

Jednotlivé domy stavíte na předem určených místech provizorních stanů za suroviny, které lze získat přirozeně v postupu hrou nebo cíleným pleněním. Vždy vám odemknou nové možnosti, jako je další stupeň vylepšování zbraní, změna vzhledu vaší postavy, rybaření nebo obchod se zajímavějšími komoditami, než jaké naleznete u standardních obchodníků. Upřímně ale říkám, že nebýt budování vesnice spojeno s dlouhodobým úkolem hlavní dějové linie, do Ravensthorpu bych se v podstatě nemusel vůbec vracet a bez bonusů z ní bych se ve hře obešel. Jde například o zahájení oslavy, pokud vybudujete dostatečnou infrastrukturu zejména co se týká domů produkujících jídlo. Na nějaký čas se vám zlepší dílčí atributy, což se může projevit v nadcházejícím boji či před konci jednotlivých kapitol, na které je příběh rozfázován, pomoc ale není tak výrazná, abyste účinky skutečně pocítili a nic dalšího vás zřejmě k vesnici pojit nebude. Počítá se do toho i možnost přivolat si v blízkosti vodních toků vlastní loď podobně jako přivoláváte koně, tedy prostřednictvím teleportu, ani to ale dělat skutečně nemusíte. Chcete-li plenit, stačí v blízkosti daného místa zatroubit na válečný roh a akce začne, aniž byste k místu dorazili po vodě. Chcete-li se přesouvat po mapě, dřív, nebo později zvolíte fast travel, případně koně, který se dostane téměř všude a je ve výsledku rychlejší než loď. Hned několik ze zmiňovaných novinek tak dle mého vyznívají do prázdna a rozhodně nepřichází žádné neoddělitelné spojení s domovem, na kterém by vám extra záleželo. Možná i proto, že vesnic a měst, která v průběhu děje začnou vykazovat vůči Eivorovi náklonnost, je mnoho a téměř všude získáte veškerý servis, který nabízí i Ravensthorpe.

VIKINSKÉ DĚJINY Z RYCHLÍKU

Dáno je to zejména tím, že příběh funguje jako zkondenzovaný extrakt dějin a snaží se prostřednictvím jedné jediné postavy nastínit tehdejší okolnosti. Severští nájezdníci před staletími postupně získávali vliv v jednotlivých částech poměrně roztříštěné země, a to i skrze dosazování loajálních vůdců na patřičná místa. V případě Assassin‘s Creed Valhalla se to ale rychle zvrtne v mírně naivní představu o válečníkovi, který si na začátku přál získat respekt pro svůj klan, ale záhy instaluje v jednotlivých regionech jednoho krále za druhým a na konci kapitol se vždy ujistí, že kdyby bylo náhodou potřeba, může počítat s jeho podporou. Ať už válečnou, nebo politickou. Když se to opakuje potřetí, začnete si možná říkat, že tenhle Eivor je opravdu kabrňák. Když se to ale stalo po osmé, věrohodnost celého zážitku se vytratila a nad zdánlivou důležitostí a vlivem hlavního hrdiny jsem musel už jen pochybovat. Možná si říkáte, že ve hře na hrdiny přece není možné hrát za nicku, která by nikoho nezajímala, s čímž souhlasím. Pořád je ale možné události zpracovat logicky, bez přehnaných pompézních momentů, které nedávají smysl a působí spíš komicky, nežli vážně a dospěle. Je to škoda, protože jinak se hra snaží být ještě surovější, realističtější a temější ve svém zpracování, než řecké Odyssey, jen tomu neodpovídají činnosti, které ve hře děláte.

Jak už bylo řečeno výše, příběh je členěn na jednotlivé kapitoly, jejichž průběh je přibližně do dvou třetin v podstatě identický. Eivor si z mapy vybere další region, v němž je potřeba šířit slávu svého klanu a během několika minut se přimotá k politicko-vojenské hře důležitých osobností, které mu obratem prokazují úctu a vkládají do jeho rukou svůj život i kariéru. Máte tak možnost narazit například na krále Oswalda, Ecgberhta I. a pochopitelně i Alfréda Velikého, potkáte také biskupa Wulfhera, řadu rebelujících vládců a spolupracovat budete i se syny Ragnara Lothbroka. Velikost hry je ale vykoupena tím, že postup kapitol mívá stejnou šablonu a každý z příběhů, navíc už bez doprovodu české lokalizace, je spojen s křivdou či nutností pokořit někoho, kdo s Eivorovým novým přítelem nesouhlasí. Všechny příběhové mise tak fungují buďto jako příprava budoucí velké bitvy, nebo poklidnější vyšetřování za doprovodu tichých pasáží a snahy vyhnout se střetu s velkou přesilou. A i když se pokaždé pohybujete na jiných místech a některá z nich – zejména masivní hrady – vyzařují nezdolný majestát, zřejmě se nezbavíte pachuti, že ve hře opakujete v podstatě ty stejné věci pořád dokola a znovu jen záleží na tom, jak hodně si chcete hrát, případně jak dlouho.

Ráz krajiny je dobře patrný z obrázků a videí a nutno přiznat, že zejména ráno a podvečer připomíná svou paletou třetího Zaklínače.

Světlými momenty příběhu jsou zvraty, mnohdy nečekané a dosti zásadní, spolu s nutností na několika místech učinit některou z důležitých voleb. Většinou ke konci kapitol připadne Eivorovi čest i úděl rozhodnout o osudu jedné, či více postav a hra následně velmi dobře maskuje všechny možné dopady. Osud se díky některým volbám pootočí až za pěknou řádku hodin, což příjemně vytrhává z určité letargie a umí potěšit i mírně šokovat. Ne všechna rozhodnutí ale mají skutečný dopad, což jsem testoval hned několikrát. Bez ohledu na mou volbu proběhla daná scéna stále stejně a nevšiml jsem si, že by něco až ke konci příběhu ovlivnila. I to je ale součást hry, kdy si nemůžete být nikdy s ničím stoprocentně jistí, což se mi všeobecně zamlouvá a jen škoda, že hráči nedostanou takových situací k rozhřešení víc, třeba na úkor několika kilometrů čtvereční mapy.

KAM SE VYDÁME TEĎ?

Ano, rozloha hry je totiž opět zcela odzbrojující, byť se to nemusí na první pohled zdát. Jak už bylo řečeno výše, Valhalla skrývá spoustu tajemství a míst, kam se můžete vydat, nic bližšího ale prozrazovat nebudu a doporučuji, abyste se vyhnuli zveřejněnému seznamu achievementů či trofejí. Buď jak buď, po většinu času se budete pohybovat po přibližně 120 kilometrech čtverečních Anglie, od východního pobřeží až po dnešní města jako Birmingham nebo Gloucester. Ráz krajiny je dobře patrný z obrázků a videí a nutno přiznat, že zejména ráno a podvečer připomíná paletou třetího Zaklínače. Mapa je doslova posetá nejrůznějšími ukazateli, ať už se bavíme o místech pro synchronizaci krajiny se simulací v Animu, místy pro nájezdy, samotnými městy a hlavně nepřeberným množstvím zlatých, bílých a modrých světýlek, reprezentujících poklady, artefakty a náhodné události, které pro účely Valhally slouží jako vedlejší mise. K tomuto vzletnému pojmenování ale mají opravdu hodně daleko a ve většině případů jde jen o velmi krátké momenty, jejichž splnění vám nepřihraje příliš zkušeností a funguje spíš jen pro pobavení a pocit, že o světě hry víte zase něco víc. Abyste tato místa objevili, je zapotřebí využívat schopností vašeho opeřeného společníka, který se hodí rovněž ve velkém počtu příběhových misí. Na základě zvolené obtížnosti totiž ne všechny postavy přesně určí, kam máte dojít a je proto vždy nutné ve vytipované oblasti, kam se dostanete díky hrubému geografickému popisu, pohlédnout na krajinu z výšky a navigovat se po svém.

Co se týče průzkumné části hry, na které je navázáno získávání surovin pro budování vesnice a vylepšování vlastního vybavení, jde o přesně opačný případ a je pravděpodobné, že vám hledání pokladů zabere opravdu hodně času. Ačkoliv díky speciálnímu rentgenovému režimu vidíte ukryté truhlice skrz všechny překážky i terén, cestu k nim musíte najít sami, což vyžaduje trochu akrobacie i přemýšlení. Cesta vpřed bývá zamčená nebo jinak pečlivě zamaskovaná a podobně jako v předchozích dvou dílech tak musíte nechávat vybuchovat lahve s olejem, odsouvat překážky, případně skrze otevřená okna rozbíjet šípem zámky dveří, abyste se mohli dostat dovnitř. Pokud nechcete, většinu z těchto činností dělat nemusíte a je možné omezit se na nezbytné minimum pro postup příběhem, mohu ale potvrdit, že bez obecného grindování se ani ve Valhalle neobjedete. Stejně jako truhly se surovinami jsou totiž shodným způsobem v krajině ukryty i speciální schopnosti zapsané v knihách vědění, bez kterých se už ale zejména v souboji obejdete jen těžko. Suroviny také potřebujete pro vylepšování vlastního vybavení, kterého tentokrát ve smyslu zbroje a zbraní není mnoho a ještě k tomu budete muset většinu sami opět najít bokem mimo hlavní dějovou linku. Hra vás ale na druhou stranu nepenalizuje tolik, jako v předchozích hrách, nebudete-li na doporučené úrovni pro daný region či příběhovou misi. Nestává se také, že by o trochu silnější nepřátelé, včetně bossů, nebyli k poražení a rozhodování, kdy, co a čím si průchod ulehčit, tak opět spadá do rukou hráče a je podmíněno jeho šikovností. Jinak řečeno, kvůli rozdílu několika málo úrovní vás nečeká nutnost věnovat hodinu dvě vylepšováním schopností hlavního hrdiny a průchod příběhem je díky tomu mnohem plynulejší.

DVA ŠTÍTY? NENÍ PROBLÉM!

Tím se pochopitelně dostáváme k soubojům a jejich zpracování, které je pocitově ještě akčnější než v Odyssey. Eivor může vzít do rukou dvojici jednoručních zbraní, zbraň a štít, případně obouruční masivní sekeru, kopí či palici, čímž vzniká dostatek prostoru pro experimentování a upravování stylu podle preferencí hráče. Mně osobně nejvíce vyhovovalo kombo dvou menších, ale pekelně rychlých seker, kdy pravá – dominantní – vždy vedla lehký, či těžký útok a levá spustila specifickou vlastnost, v tomto případě zrychlené zasazování úderů výměnou za rychlejší úbytek staminy. Díky možnosti zbraň si vylepšovat přímo v menu a popisované benevolenci mezi vaší a protivníkovou silou, tak umí Valhalla vykouzlit opravdu skvělé válečné momenty, které zůstávají přesně na hranici únosnosti a uspokojivé výzvy. Jen je vhodné zapojit do úderů také častější vykrývání, na které klade soubojový systém velký důraz a při odemknutí některých schopností umí nejen protivníka odrazit, ale také jím solidně otřese, případně ho na oplátku ještě trochu zraní. Samozřejmostí je také zamykání cílů, případně rychlá rotace mezi nimi, abyste vždy stáli protivníkovi čelem a mohli ve správný čas reagovat. Jen na úskoky je potřeba trochu si zvyknout, protože Eivora doslova odhazují značný kus od nepřítele, ke kterému je často zapotřebí znovu se úskokem vrátit.

Zdroj: Ubisoft

V přímém kontrastu s akčními pasážemi je samozřejmě i ona plíživá část, fungující hodně podobně jako v Odyssey či Origins. Je příjemné, že obtížnost lze nastavit pro stealth separátně od obtížnosti soubojů a prozkoumávání světa, pořád ale hra nepřichází s uspokojivým chováním umělé inteligence. Vzhledem k tomu, že Eivorův věrný havran Synin – případně jakýkoliv další, ke kterým se můžete dostat – neumí označovat nepřátele, musíte být ještě ostražitější a neustále sledovat pohyb nepřátel. Hra je ale velmi benevolentní a v kombinaci s opravdu velkým množstvím nejrůznějších glitchů zůstávají protivníci často zcela neteční, když uvidí tělo padlého spolubojovníka. V opačných případech vás uvidí na obrovskou vzdálenost, přesně zamíří a zalarmují celé ležení, aby vás následně přestali po minutě hledat, přesunete-li se rychle kamsi do křoví. Vznikají tak komicky bolestné momenty, které vám někdy výrazně pomohou a někdy zcela překazí plány, takže jste nuceni k opakování celé sekvence. Samozřejmostí je pak možnost lákat další a další nepřátele do křoví pomocí pískání, nejsem si už ale jistý, jestli jde zkrátka o pokračující žert, nebo se jen v tomto ohledu nikam Ubisoft neposouvá.

MÉNĚ JE VÍCE

Podobné pochyby jsem ale měl na mnoha jiných místech, a ačkoliv se k tomu dostávám až v závěru, technický stav Valhally v mnohém ovlivňuje výsledné hodnocení. Plně respektuji, že ve hře s velkým otevřeným světem, kde je spoustu událostí výsledkem chování umělé inteligence a jejího rozhodování, vzniknou chyby. Je ale problém ubrat na celkovém rozsahu výměnou za to, že se odladí velmi výrazné nedostatky v grafickém zpracování a chování postav? Upřímně, Assassin‘s Creed Valhalla je množstvím všemožných chyb, glitchů, nesmyslného chování nepřátel, bugů a dalších podivností ta nejrozbitější AAA hra, kterou jsem za poslední roky hrál a nerozumím tomu, že to Ubisoft nechal zajít tak daleko. Že někdo projde skrze psa nebo prase, to beru jako žert. Když se někde nesepne animace a postava pluje vzduchem, raději koukám jinam. Ale když se příběhové postavy neobjeví na místě, kde se objevit mají a vy nemáte jinou možnost, než třeba celé obléhání hradu opakovat, to už je silné kafe. Nedostatky se ale týkají i všeobecné úrovně grafického zpracování, zejména vlasů a vousů, které neustále kolidují s Eivorovým oblečením a kroutí se jako zdivočelé pružiny. A masivní souboje? Masivní souboje, působící jako divadlo pro hráče, kdy kolem několik nepřátel bojuje, ale ostatní jen nečinně z povzdálí čekají, až na ně přijde řada? Tohle bych radši neviděl vůbec, přesto se hra snaží zapojovat vždy velké množství bojovníků, aby uhranula pompézností, bez ohledu na to, že jde jen o směšnou kašírku.

Proč se někdo schovává v táboře nepřátel, který musíte kompletně anihilovat, aby vám řekl, že další mise proběhne tam a tam, přičemž budete dělat tohle a tohle?

Tím nejhorším jsou ale pro mě nelogické momenty, vycházející zřejmě z předpokladu, že hráči budou mezi každou příběhovou misí plnit plejádu vedlejších činností. Jako pěst na oko tak působí chvíle, kdy se rozloučíte s nějakou postavou – třeba i v jejím značném alkoholovém opojení – aby vás hra vybídla s touto postavou promluvit na jiném místě ve stejné vesnici. Vše trvá minutu, maximálně dvě, vy víte, že jste nešťastníka právě snesli ze střechy a opilý si dával šlofíka pod stromem. Jenže hra ho ihned teleportuje jinam, aby vás dobrácky vítal, zcela střízlivý, jako kdyby vás rok neviděl. Nebo když musíte někoho pronásledovat, následně osobu spoutat a dovést do tábora. Proč to ale neudělají vaši družiníci, když pronásledovaná osoba běží prakticky kolem nich a proč vás oni, po pětiminutovém odloučení, opět vítají, jako kdyby už téměř zapomněli, kdo jste? Úplně nejhorší jsou ale chvíle, kdy s někým vedete dialog, ten skončí domluvou, že se potkáte na jiném místě a řeknete si víc. Načež se tedy do místa dopravíte, abyste zjistili, že sraz proběhne uprostřed tábora nepřátel. Proč? Proč se někdo schovává v táboře nepřátel, který musíte kompletně anihilovat, aby vám řekl, že další mise proběhne tam a tam, přičemž budete dělat tohle a tohle? Nerozumím, proč mise nenavazují logicky, přirozeně a uvěřitelně a proč musí mít člověk pořád pocit, že hraje jen genericky pospojovaný slepenec událostí, byť jejich průběh nemusí být vůbec špatný.

JE TO JEŠTĚ ASSASSIN?

Abychom ale nekončili takhle nepříjemným komentářem, zbývá pochopitelně odpovědět na otázku, jestli je Valhalla ještě vůbec Assassin‘s Creed. Už dřív zaznívaly názory, že s postupným vymizením hlavního sporu mezi assassíny a templáři začíná být hra zkrátka jen sci-fi RPG v historických či fantasy kulisách. Což o Valhalle i díky zapojení severských božstev a mytologie sedí skvěle. Přesto ale na očekávaná spojení dojde a obávaný Order of the Ancients má své zastoupení i ve Valhalle. S pátráním po jednotlivých členech řádu vám navíc od prvních okamžiků budou pomáhat skuteční assassíni – Basim a Hytham – kteří současně představí Eivorovi tajemství skryté čepele. Eivor je ale do velké míry obhroublý viking, a ačkoliv dar přijme, skrývat ho rozhodně nechce. Ze skryté čepele je tak čepel zcela přiznaná, která ale stále částečně dovoluje přímé zabití vybraného nepřítele. Neplatí ale, že tímto způsobem zabijete na jednu ránu kohokoliv – je-li vaše úroveň až příliš nízká, nepříteli vždy kousek života zbude a začne se bránit.

Vzhledem k rozsahu a velikosti hry je pravděpodobné, že jsem nezmínil úplně všechno. Třeba proklamovaná změna pohlaví skutečně probíhá v menu a děj hry zásadně neovlivňuje, nepočítáte-li do toho občasné milostné pletichy. Hra rovněž nabízí nepřeberné množství vedlejších aktivit, od pití piva na čas, přes rétorskou bitvu flyting, až po lučištnické souboje. Můžete také objevovat tajuplné menhiry a snažit se z nich vyextrahovat přírodní sílu k posílení vašich schopností, nebo se jen tak projíždět lodí a nechat si od spolubojovníků vyprávět vtipné příběhy. Čili ano, je toho opravdu hodně, co vám Valhalla za standardní cenu nabízí, nečekejte ale téměř žádný pokrok či cokoliv nového a jen drobné změny v přístupu ke hráči a jeho vystupování ve světě skrze jeho postavu. V kombinaci s nelogickým chováním všech kolem vás, plejádou technických chyb a některých designových podivností tak v mých očích výsledek rozhodně nevyznívá tak zvláštně jako Watch Dogs Legion, ale obecně už se opravdu těším, až si dá Ubisoft zase chvíli pauzu a třeba i díky impulsu nástupu nových konzolí potěší hráče skutečnými novinkami.

Ve videorecenzi mylně zazní, že se hra odehrává v roce 1873. Jde pochopitelně o rok 873, za chybu se omlouvám.