Alan Wake II

Chtěl bych vidět do hlav vývojářů z Remedy, když v roce 2010 uváděli první díl série Alan Wake. V té době samozřejmě o žádnou sérii nešlo, pokroucený svět ovlivněný světlem, ale hlavně temnotou, ještě nestihl nikoho pořádně vyděsit a hlavní hrdina teprve čekal na to, až si ho oblíbí miliony hráčů po celém světě. Jak o hře smýšlel designér Sam Lake? Čekal, že o třináct let později se vydání druhého dílu stane jedním z nejočekávanějších bodů nebývale silné podzimní sezóny? A dokázal si představit, jaký kult kolem sebe Alan Wake vytvoří? Odpovědi neznám, ale jsem si téměř jistý, že momentálně panuje v Remedy obrovské vzrušení a očekávání, co namlsaní fanoušci řeknou na další porci příběhu, postav, temnoty, záhad a všeobjímajícího děsu, který hru obestupuje od prvních okamžiků a téměř zaručeně se postará o to, že od hraní budete do postele odcházet raději s baterkou.

Dva příběhy v jednom

Pokud bych měl zmínit jedinou věc, která mě na původní hře zaujala, pak je to jednoznačně scénář. Ostatně, jak typické pro hru, v níž je hlavním hrdinou spisovatel. Nečekal jsem proto o nic méně kvalitní zážitek a naopak se dychtivě těšil na to, jak lidé z Remedy zapracují do příběhu novou hratelnou postavu. S klidným srdcem mohu potvrdit, že se jim to povedlo a vše navíc dokázali velmi obratně naroubovat na přeci jen trochu pozměněný žánr. Zatímco první díl byl thriller s prvky hororu, druhý díl je plnokrevným hororem, jak o něm několikrát v uplynulých měsících mluvil Sam Lake. Pokud totiž tenhle žánr automaticky spojujeme s hrůzou či zděšením a očekáváme, že v nás vyvolá nefalšovaný strach, pak Alan Wake II plní tohle zadání na jedničku s hvězdičkou. Ačkoliv místy sklouzává k lekačkám, vycházejícím z kontinuální kolize našeho světa se světem temnoty, dokázal měl někdy vyděsit jen tím, co pronáší ostatní postavy za bílého dne. Pocit, že něco není v pořádku, že coby hráči vnímáte velmi podivné chování obyvatel městečka Bright Falls, je fantastický a hodně návykový. Hra za to vděčí nejen dobře napsanému scénáři a dialogům, ale také dávkování tolik potřebných odhalení, která sice vnáší trochu světla do celé záhady, ale nezapomínají na sebe vršit další a držet vás tak neustále v napětí.

Zdroj: Remedy Entertainment

Abych byl konkrétní, tyhle pocity si užijete především se Sagou Anderson. Agentka FBI přijíždí do Bright Falls spolu se svým parťákem Alexem Caseym skvěle zahraným Samem Lakem, a už jejich chování v autě naznačuje, že s nimi možná není něco úplně v pořádku. Velmi rychle se pustí do vyšetřování rituálních vražd, které se odehrávají v lesích za Bright Falls a kolem nechvalně proslulého jezera Cauldron, aby rovnýma nohama skočili do fikce z pera Alana Wakea. Tam, kde vývojáři s prvním dílem skončili, totiž o třináct let ve skutečnosti i ve hře pokračují a celá premisa, že všechno dění někdo řídí skrze stránky rozepsané knihy, zůstává na místě. Má ale tentokrát víc vrstev a hlavně dochází k jejich prostorovému i časovému prolínání. Těžko se to popisuje, aniž bych cokoliv prozrazoval, ale mnohem častěji budete narážet na tyhle příběhově i pocitově velmi bohaté kolize a užívat si je. Se staženým zadkem, ale užívat.

Saga, nebo Alan?

Hraní za Sagu je v tomto případě tradičnější, pokud bych to porovnával se zážitkem z prvního dílu. Budete se pohybovat ve známých lokacích, některé z nich jsou vytvořené přesně podle reálií původní hry, jiné doznaly svého rozšíření, spoléhat na svou baterku i hrstku zbraní, a neustále kontrolovat množství baterií do svítilny. Mechanismy zůstaly v podstatě identické, nesnaží se o žádnou revoluci ani něco vysloveně nového, ale fungují podle očekávání a kvalitativně zůstávají konzistentní. Hra není přehnaně akční, i když závěrečné souboje kapitol bývají hodně intenzivní, a jde spíše o pozvolné prozkoumávání světa, snahu vyhýbat se zbytečně velkým a divokým střetům a zapojování mozku. Budete ho potřebovat nejen na logické hádanky, ale také na pochopení, co se kolem vás děje. Za tímto účelem se můžete opět spolehnout na rozházené stránky zmíněného rukopisu vznikající knihy, které si můžete poslechnout i ve větším klidu z myšlenkového paláce Sagy.

Co se týče hraní za Alana, je v porovnání s původní hrou velmi specifické a mnohem víc adventurní.

Protože jde o agentku FBI, očekává se od ní, že bude spojovat stopy, přicházet s dedukcemi a přehledně si na zdi skládat obraz celé záhady. Na tomto místě ale musím bohužel připustit, že ne všechno, s čím vývojáři přišli, přesně zapadá do toho, jak je hra vystavěna. Ačkoliv nemám nic proti lepení papírků na zeď a napojování červených provázků, profilování se do důležitých vedlejších postav je za hranici uvěřitelnosti a vnáší do hry pro mě paradoxně trochu nadpřirozený prvek. Ačkoliv je celá hra paranormální, Saga vystupuje jako racionální, možná až zbytečně chladně uvažující příslušníce FBI, takže odhalování umístění některých předmětů, o nichž nemá sebemenší tušení, jen tím, že se „profiluje“ do některé postavy, na mě nepůsobilo dobře. Děje se tak v prostřední části navíc docela často, takže tenhle nepříjemný pocit narůstal, ale s ohledem na množství informací je asi nezbytné podat hráčům ruku a trochu je vést. V tomto ohledu se ale nedá říct, že by byl Alan Wake II příliš lienární nebo jednoduchý – věcí, které můžete přehlédnout nebo si je jen špatně spojit, je opravdu hodně a musíte být pečliví a připravení na to, že značnou část hry budete číst a prohlížet fotky.

Co se týče hraní za Alana, je v porovnání s původní hrou velmi specifické a mnohem víc adventurní. Jak je totiž známo, Alan zůstal uvězněný ve světě temnoty, hledá cestu ven i za pomoci své tabule s nápady, ale není to pro něj ani snadné, ani rychlé. Pohybuje se po velmi osobité části potemnělého New Yorku, potýká se se stínovými monstry, odhaluje ozvy minulosti a snaží se napsat takovou knihu, která by ho konečně z temnoty vyvedla. Dám-li stranou fakt, že kostra hlavních činností se několikrát zopakuje, vývojáři uplatňují své scenáristické nadání i zde a přichází vždy s nečekanými a místy i šokujícími nápady. Pokud nejste připravení na to, že děs Alana Wakea s sebou může nést i velmi bizarní obrazy a scény, pak budete velmi překvapení, ale já si osobně rychle zvyknul a přijal tenhle svět takový, jaký je. Když totiž Remedy popustí uzdu kreativity a plně využije toho, že Alanův svět nestojí na zcela reálných a fyzikálně správných zákonech, vybublává na povrch možná až trochu zvrácená snaha míchat všechno se vším, pomrkávání na ty, kdo znají i další hry od Remedy a hlavně probourávání pomyslných čtvrtých zdí a mixování celého zážitku se skutečným světem. Je toho příliš? V některých pasážích ano a ze svého individuálního pohledu bych na některých místech trochu ubral, jako celek je ale i tahle zběsilá část celého zážitku skvělá a velmi pěkně se postupně spojuje s linkou Sagy a divných obyvatel Bright Falls.

Hnus i krása Alanova

Zážitku samozřejmě pomáhá estetická stránka hry, která vsadila na odzbrojující nasvícení v obou světech, detailní ztvárnění prostředí a zajímavé obrazové efekty. Opět, nelze prozrazovat příliš, abych vás o tenhle zážitek neochudil, ale věci často nejsou takové, jaké se zdají a hrátky se světlem tu mají velmi důležitou roli. Jak už bylo zřejmé z výše uvedeného, hrál jsem na PlayStationu 5 a narazil jsem během hraní jen na drobné glitche grafiky a v jednom případě i rozbití animace hlavní postavy. V prvním případě nebylo co opravovat, prolnutí textur, některé neostré detaily při divoké manipulaci kamerou nebo trochu zblázněný pathfinding některých postav beru jako něco, co zřejmě nejde zcela odladit. V tom druhém pak stačilo hru znovu spustit a vše bylo v pořádku. Nechci tedy přecházet fakt, že hra není zcela dokonalá a někdy se umí trochu rozbít, z druhé strany by to ale nebylo ani na odebrání celého bodu ve finální známce. Tady už ale bohužel zase musím připomenout bugy, které mi zabránily v progresu, a nechat si otevřená vrátka, kdyby se je vývojářům s vydáním nepodařilo odladit. Nebude to problém o rozměrech Cyberpunku 2077, tak rozsáhlý Alan Wake II ani není, jen bych nerad činil závěry, než uvidím finální výsledek.

Říkal někdo survival horor?

V textu padla zmínka o tom, že došlo k žánrovému posunu. Od thrilleru s hororovými prvky v Remedy ještě přitlačili a Alan Wake II je čistokrevným hororem. Zaznívalo ale také, že vývojáři budou klást důležitost na survival prvky, což mi ale ve výsledku nepřišlo zcela správně řečeno. Nemusíte jíst, nemusíte pít, nic nestavíte, ani žádný crafting hra neobsahuje, jen vylepšování zbraní a Alanových schopností. Jde spíše o trochu pečlivější práci s inventářem a zdroji, které máte po ruce. Vše samozřejmě ovlivňuje zvolená obtížnost - vyzkoušel jsem všechny tři - obecně ale platí, že Alan Wake II umí být poměrně zákeřná a složitá hra, nedáte-li si pozor. Na druhou a třetí obtížnost dochází náboje poměrně rychle, vzácné jsou ale i baterky do svítilny, které jsou nezbytné pro přežití. Pokud si tedy chcete užít bez většího stresu, než jaký hra přirozeně vyvolává, nevykašlete se na prozkoumávání. K tomu slouží i přehlednější mapa než v prvním dílu, ale také třeba speciální perk, který do mapy zapisuje předměty a zajímavá místa, jen když kolem nich projdete.

Co ale bez výhrad pochválit mohu, je hudební doprovod, tak důležitý pro oba díly, který se stává místy i přímou součástí herní náplně a není jen prvkem pro dokreslení atmosféry. Skladby si navíc můžete pouštět ze soukromých přemýšlecích míst Alana i Sagy, případně zde sledovat i některé zhlédnuté reklamy či poslouchat proslovy další důležité postavy, která je s vámi v podstatě pořád. I to dodává hře příjemnou hloubku, protože postupné uvědomování, kdo že ona postava je, hraje důležitou roli v celém vyprávění i zjišťování, jak se to vlastně s hrdiny tohohle šíleného příběhu vlastně má. Odhalovat jej ale budete chtít tak jako tak, pokud nastoupíte na vlnu bizarních výjevů a přijmete za svůj fakt, že Alan Wake II se ani nesnaží být tradičnou hrou, jak by moderní pokračování původní hry mělo za normálních okolností slibovat. Důvodem je i zahrnutí velkého množství hraných sekvencí, tedy zejména v části s Alanem, které je radno nepřeskakovat a nasávat pro pochopení dalších kroků a konsekvencí.

Co říct a neprozradit?

Mluvit blíže o příběhu, rozhodně není na místě, takže ještě zmíním, že minimálně z toho, co jsem za více než deset hodin stihl vidět, drží hru pohromadě epizodní koncept, rámující jednotlivé kapitoly hry. Co se týče přepínání postav a volnosti v tom, jak budete hru hrát, vše je vcelku logicky vysvětleno a servírováno, takže spíš než pochybnosti převládaly pocity dychtivosti, zjistit, jak se vše zase před finále spojí. Z hraní na PlayStationu 5 mohu ještě dodat příjemnou práci s ovladačem DualSense a hlavně uspokojivý technický stav, nabízející přeci jen i režim výkonu. Jen rozlišení bych si ve finále představoval skutečně vyšší, protože i režim kvality ve stabilních a hratelných 30 fps, nenabízí nativní rozlišení 4K, ale jen 2258 x 1270 obrazových bodů. V případě režimu výkonu je to pak rozlišení 1505 x 847, které se dynamicky zvyšuje na hodnotu 1440p, alespoň tedy podle příručky, kterou jsme k recenzování obdrželi. Hra nepadala, byť trpěla na výše popisované bugy, a skutečně jen málokdy dělala něco, co byste od ní nečekali.

Ve výsledku se jedná o trochu zvláštní, ale za mě dosud velmi povedenou záležitost, o které bych musel změnit mínění jen kdyby přišel ke slovu nějaký nesmyslný konec. To se ale prozatím nezdá a finální verdikt už mám v hlavě nastaven. Jaký bude, to férově doplním až po dohrání hry, snad to už ale nebude příliš dlouho trvat a dočkáte se od nás i videorecenze. Pokud jste ale chtěli jednoduchou odpověď, jestli se pokračování máte bát, nebo se na něj naopak těšit a držet očekávání vysoko, pak rozhodně platí druhá možnost.