Dojmy z předběžného přístupu Dune: Spice Wars

Několik měsíců před tím, než vstoupila strategie Dune: Spice Wars do programu předběžného přístupu, jsme ji na Vortexu se zájmem sledovali. Rozhodně není tajemstvím, že spolu s Jirkou patříme k fanouškům díla Franka Herberta i her, které si tento svět vzaly za předlohu, a proto nás přirozeně zajímalo, jakým způsobem se s látkou popasují vývojáři ze Shiro Games. Mimochodem autoři povedeného Northgardu. Výsledek zatím nelze hodnotit způsobem, jaký bychom si přáli – hra není ani zdaleka dokončena a bude trvat ještě několik měsíců, než bude k dispozici veškerý obsah a než vývojáři všechno náležitě odladí. Už nyní se s vámi ale můžeme podělit o první dojmy a začít z nejasných stop v dunách na planetě Arrakis věštit, jaký asi může být osud téhle 4X záležitosti. První kontakt proběhl spolu s vámi během našeho streamu, poté jsem se do bitvy o koření pustil podrobněji a přináším zprávy z bojiště, které zatím nemusí působit stoprocentně pozitivně.

Zdroj: Funcom

Jak už bylo naznačeno výše, Dune: Spice Wars je strategie, která se v mnohém podobá zmíněnému Northgardu. Ti, kdo předchozí titul Shiro Games hráli, si mohou snadno představit, co je přibližně čeká, vy všichni ostatní se musíte spokojit s ne úplně dostatečným popisem nové Duny jako hybridu mezi 4X strategií a tahovkou. Mírným problémem může být, že z obou těchto světů si nová Duna půjčuje jen trochu a není tudíž ani tak komplexní, jako nejzářivější představitelé žánru 4X, typicky Civilizace, ani tak rozvážná, jak umí být pro změnu tahové strategie. Jde ale spíš jen o nastavení očekávání a hlavně budoucí dopracování načrtnutých systémů, jako jsou například agenti či diplomacie, které při vhodném rozšíření mohou vyplnit stávající hlad po dalších možnostech, potažmo zábavě a nových situacích.

Vzhůru na Arrakis

Na druhou stranu se ale nedá říct, že by už v tuto chvíli nepřicházela Dune: Spice Wars s okamžiky, při nichž zažíváte hrůzu, stejně jako opojný pocit vítězství. S přihlédnutím k tomu, že hlavním cílem hry je vybudovat silnou říši a stanout nad všemi konkurenty, čeká vás dobývání náhodně rozvržených regionů a následná snaha udržet je před podobnými zájmy ostatních. V tomto ohledu je proto důležitý už první krok, který učiníte před odstartováním hry, a řeč je přirozeně o výběru frakce, se kterou se do boje o koření na Arrakis pustíte. Pokud jste obeznámeni se světem Duny, určitě vás dosavadní skladba nepřekvapí – Atreidé, Harkonneni, Fremeni a pašeráci. Na první pohled by se dalo říct, že se za všechny hraje tak nějak stejně, jsou to ale drobné rozdíly v jejich vlastnostech, bonusech a postizích, které s postupujícími hodinami hraní prohlubují všechny odlišnosti i nutnost vlastního přístupu ke hře jako takové.

Aniž bych chtěl rozepisovat úplně všechny vlastnosti do detailu, hra dobře rozlišuje charakter jednotlivých frakcí a ještě před příletem na planetu ve vás vyvolá určitý pocit, jak byste měli postupovat. Atreidé jsou svázaní disciplínou a morálkou, snaží se navázat s Fremeny rovnocenný vztah, ale i nadále si zachovávají vysoké postavení v radě Landsraadu. Harkonneni jsou jejich protipólem, domorodých obyvatel si ani trochu neváží a intrikaření jim jde mnohem lépe, bavíme-li se především o výsledcích hlasování ve zmíněné radě. Pak tu jsou samozřejmě pašeráci a Fremeni, kteří se pohybují trochu mimo hlavní proud a jejich společnou nevýhodou je omezený přístup k Landsraadu. Naproti tomu ale mohou například instalovat vlastní velitelské buňky ve vesnicích nepřítele, mít lepší přístup k černému trhu pro prodej koření, případně – to se samozřejmě týká Fremenů – pohybovat se bezpečněji po písku a uzavírat spojenectví s ostatními síči mimo vaše kontrolované území. Když k tomu připočtete ještě nutnost zvolit si některého z rádců, kteří rovněž přichází s vlastními bonusy, jako je třeba možnost odhalit naleziště koření nebo snázeji proplouvat hlasováním v Landsraadu, jeví se Dune: Spice Wars jako velmi pestrá záležitost, kterou bude zábavné rozehrávat znovu a znovu.

Tuhle dunu jsem už někde viděl

Jenže to je zatím ta největší mýlka, kterou hra ve své rozpracované, leč začištěné a výtvarně zdařilé verzi momentálně vyvolává. Nechápejte mě špatně, tohle není důvod ke zdrcující kritice – Dune: Spice Wars není v předběžném přístupu jen tak pro nic za nic – v tuto chvíli ale výběr vstupních veličin ovlivňuje samotnou hratelnost jen nepatrně. Při první druhé hře to není tak markantní a vlastně rozumím tomu, že spoustu hráčů si přístup opatří už jen proto, že jsme tu roky žádnou strategii z tohoto univerza neměli, a po několika hodinách srší optimismem. Faktem ovšem je, že třeba hlavní mechanismus – obsazování vesnic – s sebou přináší stále ty stejné problémy, s nimiž se potýkají všechny frakce bez rozdílu. V první řadě, Dune: Spice Wars není primárně válečnou strategií, takže množství vašich jednotek budete počítat na prstech dvou rukou a s ohledem na přísné limity zdrojů vás při rozšiřování celého území čeká nepříjemné přesouvání vojáků křížem krážem tam, kde jsou náhle potřeba.

Také skutečnost, že vyjma Fremenů mají všechny frakce totožné budovy, nepřidává na pocitu variability a čím máte vesnic víc, tím je tahle momentální plochost markantnější.

Obsazená vesnice může mít samozřejmě vlastní posádku, ale i ta logicky spotřebovává lidskou sílu, což se může velmi rychle nepříjemně zvrtnout. Proto v drtivé většině obsazených vesnic uděláte jen to, že postavíte lapače vzduchu, abyste měli vodu, postavíte velitelské centrum, abyste měli lidi, zvolíte mezi výrobou plastoceli nebo třeba stavbou obranné věže a jdete dál. S vesnicemi už v podstatě nelze dále pracovat a míst, kde se alespoň něco změní výskytem surovin či koření v daném regionu, není mnoho. Také skutečnost, že vyjma Fremenů mají všechny frakce totožné budovy, nepřidává na pocitu variability a čím máte vesnic víc, tím je tahle momentální plochost markantnější. Možná, kdyby bylo regionů méně, aby byly rozdíly ve fungování či významu vesnic více patrné, pocit by byl lepší, to by ale zase utrpěla celková velikost mapy a soupeřit by zřejmě nemohly všechny frakce najednou. Je to nesnadný úkol pro vývojáře, ale pohledem hráče musím konstatovat, že motivace ke čtvrté páté hře se mi hledala poměrně těžko.

Nemusí téct, stačí, že kape

Rozhodně ale nechci Dune: Spice Wars automaticky potápět, protože potenciál leží v některých dalších mechanismech, jako je politikaření nebo fungování agentů. Ti mohou infiltrovat nepřítele, provádět sabotáže, zjišťovat důležité informace nebo se dokonce pokusit zabít vůdce konkurenční frakce, což je způsob, jak ji vyřadit ze hry. Přerozdělování a vylepšování agentů ještě není úplně dotaženo a narazíte na jejich limity po hodince dvou pečlivějšího přístupu, ale s ohledem na to, jak úzce je Duna s takovými záležitostmi spojena, vypadá tato část hry docela slibně. Stejně jako několikrát zmiňované hlasování v Landsraadu, které probíhá v jasně stanovených cyklech a otevírá možnost jak si přilepšit, stejně jako někomu pořádně uškodit. Zvýšená cena produkce budov, nižší cena za výkup koření, vojenská podpora Landsraadu po omezenou dobu a spoustu dalších věcí, které cyklicky vstupují do hry a vždycky trochu zamíchají kartami. Co je ale ještě ďábelštější – po hlasování vidíte, jak hlasovali ostatní, což by zejména v multiplayeru mohlo vyvolat hodně zajímavé situace ne nepodobné handrkování nad deskovkami.

Další věc, která sice může působit jako šikana, ale funguje především jako motivace k rozšiřování území a hledání nalezišť koření, je pravidelná splátka melanže Kosmické gildě. Množství koření, které musíte v časovém limitu několika dní odevzdat z vlastních zásob, se neustále zvyšuje a nutí vás neustále balancovat mezi tím, co prodáte korporaci CHOAM, a co si necháte ve skladech pro gildu. Pořád přitom musíte sledovat cenu, za kterou se koření prodává, abyste v danou chvíli netratili a třeba i přiškrtit přísun peněz do doby, než se cena zvýší a vy námahu na písku skutečně zúročíte. Ne vždy to ale jde, takže jen s hrůzou sledujete, jak pomalu se zaplňují sklady a jak červeně vypadá váš celkový účet, když se do prostoru roztáhnete příliš rychle a nemáte zdroje ani finance na udržení celé říše. Pomoct si pak můžete dalšími speciálními budovami v hlavním městě či výzkumem, který je navázaný jen na čas a po dokončení jednoho bádání se můžete automaticky pustit do dalšího. Rozdělení na čtyři hlavní kategorie je vcelku jasné, ale postrádá celkovou pestrost a hlubší propsání do samotné hry. A pak je tu samozřejmě diplomacie, tedy přímé vyjednávání s ostatními frakcemi, které však v tuto chvíli nefunguje a nedá se vlastně nijak smysluplně využít. Až funkční bude, očekávám ve stejném poměru pevná spojenectví i zrady v tu nejméně očekávanou chvíli, ať už za ní budu stát sám, nebo někdo jiný. Taková Duna prostě je a tuhle atmosféru dokázali lidé ze Shiro Games vystihnout velmi dobře.

Závěrem se sluší doplnit, že Dune: Spice Wars je něco diametrálně odlišného od legendární Duny dvojky, kterou předpokládám většina z vás, milovníků real-time strategií staví i s ohledem na dávku nostalgie hodně vysoko. Ne, ve Spice Wars nebudete bojovat tak vehementně a spíše než to si budete opravdu připadat jako v tahovce, kdy je potřeba před vypnutím udělat ještě tohle a možná ještě támhleto. Pořád se ale můžete těšit na pouštní červy nebo nenadálé bouře, které ovlivní hru, stejně jako tak bude i po několika hodinách činit docela komplikované rozhraní s nepříliš výraznými výstrahami třeba o probíhajícím obchodu či útoku na některou z vašich vesnic. Cesta za dokončením tak pro vývojáře ani zdaleka nekončí a bude záviset na řadě věcí, jestli se z Dune: Spice Wars stane další milovaná strategie, nebo jen klon Northgardu se všemi pozitivy i negativy. Hru budu i nadále sledovat, ale po 15 hodinách testování všeho možného si dávám pauzu.