Historie her podle Duny, část druhá

Jak je možné, že Dune od Crya a Dune II od Westwood Studios vyšly ve stejném roce, už jsme si vysvětlili v prvním díle našeho stručného miniseriálu věnovanému titulům z fantastického vesmíru Franka Herberta. Nyní přišla řada podívat se konečně na slavnější z dvojice, která vstoupila na trh v roce 1992 a zcela zastínila svého francouzského “předchůdce”. Dune II debutovala na DOSu v prosinci 1992 s podtitulem The Building of a Dynasty, respektive Battle for Arrakis v závislosti na jednotlivých regionech a verzích. Později dorazila také na Amigu, Mega Drive a další platformy. Dodnes ji řada hráčů nesprávně označuje za první real-time strategii vůbec, což je titul, který jí ovšem nenáleží. Jde o notoricky známý omyl. Podobně jako Wolfenstein 3D není první first person akcí. V obou případech ale platí, že tyto hry ukotvily tyto žánry, standardizovaly je a zejména je zpopularizovaly do té míry, že jsou chápany jako zástupci prvních moderních mainstreamových úspěchů na tomto poli. Zcela po právu.

Zdroj: Virgin Games

Screenshoty z verze pro PC

I Dunu II vydávala společnost Virgin Games, ale na rozdíl od prvního dílu byla jen volně inspirovaná původními knihami a filmem z roku 1984. To podstatné ale zůstalo. Znovu se tu bojuje o nadvládu nad planetou Arrakis, kde se jako na jediném místě ve známém vesmíru nachází vzácné koření melanž. Tato droga prodlužuje život, prohlubuje vědomí a především umožňuje bezpečné mezihvězdné cesty. O tom, že se tahle strategie stala do značné míry předobrazem celému žánru na dlouhá léta a položila základy, na nichž stavěli mnozí další, nemá smysl vést sáhodlouhé debaty. To je prostě fakt. Už samotnou skutečnost, že jsme si v této výpravné hře mohli vybrat jednu ze tří hratelných stran s jejich specifickými vlastnostmi, následovalo mnoho dalších vývojářů. Pranic nevadilo ani to, že vedle rodu Atreidů a Harkonnenů jsme tu měli i nekanonický Ordos. Ten se přitom neobjevil v žádném z původních románů, ale nejde ani tak docela o výmysl Westwoodu. I když si jej autoři v mnohém dotvořili, alespoň zmínka o něm se objevila už v neoficiálním průvodci z roku 1984 The Dune Encyclopedia. Jejich rodový znak ale nepopisuje jako hada s knihou, ale zkřížené kosti a břečťan na zlatém pozadí. Symbol, který využil Westwood, podle encyklopedie patří rodu Wallach.

V Duně od Westwoodu nechybí navzdory jejímu stáří a žánru skoro nic, co tenhle svět dělá výrazným. Těžíte koření, válčíte s dalšími rody, narazíte na písečné červy i fremeny. Skutečnost, že jde o strategii, není žádnou náhodou. Jak už jsme si vyprávěli v první části této minisérie, Westwood dostal zakázku na Dunu ve chvíli, kdy se plánovalo zrušení adventury od Crya. Takovou licenci nebylo možné nechat ležet ladem a právě strategie se zdála být vhodným žánrem pro videoherní adaptaci, která by dobře vystihla boj o koření a nadvládu nad planetou Arrakis. Skutečným předobrazem pro Dunu II se stala real-time strategie Herzog Zwei pro Mega Drive z roku 1989. Hra od japonského Technosoftu přilákala pozornost autorů díky tomu, že byla taktická a současně akční a samotní vývojáři se k této inspiraci hrdě a ochotně hlásí.

Hra se velmi rychle stala hitem a k tomu jí stačilo z dnešního pohledu „zanedbatelných“ 250 tisíc prodaných kopií za celé tři roky.

Virgin vzal tento nápad i vzor a představil jej Westwoodu, který souhlasil, že se do hry pustí. To ještě jeho zaměstnanci netušili, že vývoj adventury od Crya pokračuje, že vyjde a že je dokonce předstihne, takže se z jejich Duny stane Duna II. Kromě strategie Herzog Zwei se ale autoři odvolávají také na inspiraci hrami Populous, Military Madness či Civilization, ale také rozhraním počítačů Mac, jejichž prostředí se už tehdy dlouho výborně ovládalo myší. Autoři se domnívali, že tehdejší tahové válečné strategie stagnují, postrádají inovace a zájem o ně mezi hráči upadá. Byli ale současně přesvědčení, že tento žánr má mnohem větší potenciál, když bude dostatečně dynamický a vzrušující. Jak se ukázalo, měli pravdu. I když francouzská adventura vyšla dřív než real-time strategie od Westwoodu, což ji “odsoudilo” k číslovce dvě, proti čemuž autoři protestovali, o pozornost ani popularitu Duna II nepřišla. Právě naopak. Její nevykalkulovaný přesah pro celý žánr jí zaručil nehynoucí slávu a takříkajíc nesmrtelnost.

Rád bych příběh zdramatizoval a napsal, že média a hráči nedokázali ve své době ihned rozpoznat potenciál téhle novinky, ale byla by to bohapustá lež. Hra se velmi rychle stala hitem a k tomu jí stačilo z dnešního pohledu „zanedbatelných“ 250 tisíc prodaných kopií za celé tři roky. Holt jiná doba. Po PC verzi dorazily výše zmíněné porty pro Amigu a Mega Drive, i když ani jeden nedosahuje kvalit originálu. Na Amize hra vypadala velmi podobně, na konzoli od Segy pak nabídla odlišnou grafiku i rozhraní, které vycházelo z potřeb odlišné platformy a ovládání. Některé nápady ale ovlivnily zase pozdější hry od Westwoodu. Duna II se stala takovým pojmem, že se kromě regulérního pokračování, které vyšlo až v roce 2001 pod názvem Emperor: Battle for Dune, dočkala i jako jedna z prvních her moderního remaku. No moderního. Dune 2000 vyšla už v roce 1998 na Windows a o rok později ve značně odlišné verze na první PlayStation. V Duně 2000 už také bylo možné ovládat více jednotek současně.

Zdroj: Virgin Games

Screenshoty z verze pro Mega Drive

Vedle oficiálních příspěvků o popularitě originálu asi nejlépe svědčí neoficiální produkce. Fanoušci z řad oddané komunity vytvořili obrovské množství vlastních verzí a úprav. Minimálně za zmínku stojí například modernizovaná edice v podobě Dune Legacy. Pokud hledáte něco ještě modernějšího, líbit by se vám mohl neoficiální “remaster” Duny 2000 v podobě komunitního projektu OpenRA. Jmenovat si ale zaslouží také Dune Dynasty, Dune II – The Maker, Super Dune 2, tahová Dune III nebo Dune IV. Dune II se dočkala i portu pro Android a dnes si ji můžete zahrát třeba také přímo v internetovém prohlížeči.

Jako posledně jsem si i tentokrát nechal na závěr malé zajímavosti. Hráči například vypátrali, že umělá inteligence v Duně II podvádí a dostane kredity, pokud je v úzkých. Stane se tak například ve chvíli, kdy ztratí nějakou budovu. Hráč naopak čas od času přijde o malou část kreditů, jejichž výše vychází z množství spotřebované energie. Jinými slovy i na Arrakis platíte účty za elektřinu, ačkoli si ji sami vyrábíte. Trochu absurdní představa, když vaším úkolem je dobývat ve hře nejcennější látku ve známém vesmíru. Ale teď už mě prosím omluvte, koření musí proudit a já jsem zatím nesplnil plán imperátora.

Zdroj: Virgin Games