Za střelecké incidenty nemohou videohry, ale bicykly

V návaznosti na množící se tragédie, při nichž takzvaní šílení střelci se zbraní v ruce připraví o život množství nevinných obětí, jsem se pustil do důkladného průzkumu. Podrobně jsem zmapoval a analyzoval podobné případy za posledních 20 let a našel mezi nimi souvislost, o níž až dosud politici mlčeli. Na základě vlastní studie a dříve nashromážděných stop jsem došel k nezpochybnitelnému závěru, který mohu podložit sérií nezvratných důkazů.

V 99 procentech zkoumaných případů se povedlo doložit, že útočníci ovládali jízdu na kole.

Prapůvodní příčinou a spouštěčem těchto tragických událostí nejsou videohry, ba dokonce ani psychické problémy samotných střelců. S největší pravděpodobností k těmto smutným incidentům nevede ani rozšíření zbraní ve Spojených státech. Ze starších výpovědí plyne znepokojivý závěr, který v uplynulých 20 letech vyšetřovatelé trestuhodně ignorovali. Prapůvodcem těchto tragédií jsou jízdní kola.

V 99 procentech zkoumaných případů se povedlo doložit, že útočníci ovládali jízdu na kole. Někteří z nich jezdili pravidelně, ať už na vlastním nebo vypůjčeném stroji. Nezanedbatelná část pachatelů vlastnila v průběhu života ne jeden, ale hned několik bicyklů. Část z nich přitom investovala nemalé prostředky do další výbavy. V garáži byl objeven stojan na kolo, koupili si ochrannou helmu (!), nosili speciální oblečení. Podotýkám, že na jízdní kolo lze přidělat i lahev s potenciálně nebezpečnou kapalinou a do košíčku lze uložit větší množství zbraní.

Cyklisté v ulicích jsou časovanou bombou, která hrozí vybuchnout bez varování.

I když se nepovedlo ověřit, zda některý z pachatelů dojel na místo činu na kole, mnozí se tímto způsobem pohybovali jen pár dní před spácháním trestného činu. Ti nejaktivnější z nich sami sebe nazývali cyklisty, věnovali se této činnosti nejen při cestě do školy nebo do zaměstnání, ale i o víkendech jako formě zábavy. Poněkud nápadné. Proč cestovat, když nemusíte? Zjevně šlo o trénink. Někteří z nich, jak se mi podařilo vypátrat, se sdružují do zájmových organizací a oddílů a takzvané cyklistice se věnují i na profesionální úrovni.

S ohledem na vše vyřčené je nad slunce jasné, že prapříčinou nepochopitelných masových vražd jsou jízdní kola. Tento ďábelský mechanismus dal do pohybu neblahé události a z prozatím nevysvětlitelných příčin povzbudil pachatele v jejich jednání. Je proto na místě volat po omezení bicyklů, regulaci dosud volného prodeje a dohled nad jejich výrobou. Cyklisté v ulicích jsou časovanou bombou, která hrozí vybuchnout bez varování.

…

Zpátky do reality. Tahle fikce se může zdát neuctivá a necitlivá k obětem nanejvýš zavrženíhodných trestných činů i pozůstalým. Stejnou fantasmagorií ale jsou dvě dekády laciných útoků, které naprosto neinformovaní lidé uštědřují celé digitální kultuře. Videohry inkasují podobné rány, které lze označit za podpásovky, pokaždé, když dojde k nějaké tragédii, při níž hrají roli zbraně, “ideálně” v rukou mladých lidí.

Politici, samozvaní odborníci a mnohdy bohužel i mainstreamová média pak společně ochotně přiživují hysterii a strach z “nové” formy zábavy. I po desetiletích jsou hry snadným a vděčným cílem. Tváří v tvář podobnému neštěstí všichni hledají viníka. Na někoho nebo na něco je potřeba ukázat prstem. A protože samotní pachatelé jsou svým způsobem mnohdy obětí jiných vlastních problémů, které je k nesmyslnému násilí vyprovokují, je mnohem snazší ukázat prstem na obecnou věc namísto konkrétního člověka.

Nehráči žasli nad účelově vybranými “obscénnostmi“ z Mortal Kombatu, Wolfensteina 3D, Dooma, Carmageddonu nebo Postalu, které podávaly velmi zkreslený obrázek o této kultuře.

Terčem kritiky se pravidelně stávají zbraně. Ale stejně často bohužel i videohry. Média i odborníci hledají “nápadné” shody a souvislosti mezi případy. A od konce devadesátých let se nepodařilo z úvah vymýtit pevně zakořeněný mýtus, že násilné myšlenky v lidech probouzí právě hry. Jeho počátky přitom sahají až do doby, kdy skutečně hry nehrála většina lidí, pro část společnosti byly záhadou a měly příchuť zakázaného ovoce. Bavíme se tu o době, kdy svět ještě neznal věkové omezení a nehráči prvně žasli nad účelově vybranými “obscénnostmi“ z Mortal Kombatu, Wolfensteina 3D, Dooma, Carmageddonu nebo Postalu, které podávaly velmi zkreslený obrázek o této kultuře. Některá média a lidé se této zkreslené vize drží dodnes.

Právě proto ostatně vznikly ratingové komise a asociace. Aby se například nevhodné tituly nedostaly do rukou lidem, kterým ještě nepatří. Aby rodiče věděli, co kupují svým dětem. Proto vznikly další účinné mechanismy a nástroje, s jejichž pomocí lze sledovat a hlídat čas strávený před obrazovkou i kontrolovat jednotlivé hry. Rozhodně nechci zpochybňovat, že existují tituly, které jsou pro děti nevhodné. Netvrdím, že se ve výjimečných případech nemůže stát libovolné fiktivní vyobrazené násilí katalyzátorem k tomu, aby člověk s duševními problémy nezačal svět vnímat zkresleně. Nemá ale smysl z her dělat obětního beránka, který má být na základě izolovaných výjimečných případů podroben další regulaci, nějakému zvláštnímu dohledu nebo dokonce obsahové cenzuře po vzoru amerických filmů ve třicátých letech, u nichž také “odborníci” hlídali délku polibku, hloubku výstřihu i cudnost manželského lůžka.

Rock and roll a lascivní tanec Elvise Presleyho podle puritánů a strážců tradiční morálky nutil mládež souložit jako o život.

V tom je celá pointa. Před desítkami let lidé ze všech špatností, tragédií i společenských poklesků obviňovali nemravné filmy a nestydaté hollywoodské hvězdy. Později to byl rock and roll i lascivní tanec Elvise Presleyho, který podle puritánů a strážců tradiční morálky nutil mládež souložit jako o život. A ještě před videohrami se podobné pozornosti “těšil” třeba rap, hip hop nebo komiksy. Lidé uvažují zkratkovitě, snaží se pojmenovat příčinu problému a digitální kultura je proto už 20 let pranýřovaná za něco, co nezapříčinila. Kdyby neexistovala, našli by si její kritici jinou oběť. A tento stav bude trvat tak dlouho, dokud se nestane z videoher naprostý mainstream, nic na tom nezmění desítky studií ani posudků. Příčinou násilností totiž nejsou videohry a zodpovědní lidé by měli pátrat po skutečných důvodech namísto honu na čarodějnice.

Tragikomické je, že i v roce 2019, kdy nějaké hry hraje drtivá většina mladých lidí, se stále najdou populisté, kteří jsou schopní říct, že tato zábava je něčím, co všechny smutné případy spojuje. Ano, většina střelců pravděpodobně hrála nějaké hry. Stejně jako jejich vrstevníci. A kromě toho sledovali akční filmy, četli komiksy se superhrdiny, sportovali, koukali na YouTube, používali sociální sítě a “někteří” možná dokonce tajně hledali na internetu pornografii, ačkoli ještě nebyli plnoletí. To ovšem není důvod, proč někdo z nich vzal do ruky zbraň, namířil ji na ostatní a stiskl spoušť…