Velké trápení s malým Resident Evil: Resistance

S velkým napětím jsem čekal, co se vyklube ze hry Resident Evil: Resistance. Capcom opakovaně zkouší experimentovat s multiplayerem v rámci své hororové série, ale Operation Raccoon City z roku 2012 ani Umbrella Corps z roku 2016 se právem netěší u fanoušků dobré pověsti. Asymetrický on-line titul Resident Evil: Resistance zjevně inspirovaný úspěchem Dead by Daylight měl být nejdřív samostatnou hrou, pak nezávazným pokusem a nakonec se z něj vyklubal “bezplatný přídavek“ k remaku Resident Evil 3, který však zjevně není původní součástí hry a dělal na něm jiný tým. Zatímco vylepšená trojka vznikala pod vedením Capcomu ve studiích Red Works, K2 Inc a M-Two, o hru více hráčů se postaral tchajwanský tým NeoBards Entertainment. A na výsledku je to zatraceně dobře poznat.

Hra za padoucha je po všech směrech kreativnější a pestřejší, není proto divu, že bez ohledu na rozbitý matchmaking je o ni mnohem větší zájem.

Resident Evilu 3 nelze po technické stránce vytknout skoro nic, kdežto Resistance nedělá RE Enginu zrovna tu nejlepší možnou reklamu. Osvědčenou technologii jako byste v on-line hře ani nepoznávali. Buď se k multiplayeru nehodí, anebo s ní jednoduše nedokázali autoři tak efektivně pracovat. Ta tam je precizní grafika a vizuální čistota singlu. V podání Resistance se musíte připravit na spoustu bugů, glitchů, chyb, krkolomných animací, prolínajících se objektů a dalších nešvarů. Tím dominantním je ale přinejmenším na PS4 neschopnost nabídnout velké části hráčů hru za takzvaného masterminda, který pronásleduje čtveřici přeživších. Bohužel jsem se stal obětí této chyby, což mi znemožnilo nad rámec betaverzí otestovat pořádně oba nabízené režimy a do značné míry mě to nakonec přivedlo na myšlenku věnovat Resistance trochu jiný materiál, než je klasická recenze.

Ale vezměme to hezky popořadě. Resident Evil: Resistance je multiplayerový režim, který proti sobě postaví čtveřici teenagerů a padoucha. Úkolem obětí je uniknout ze spletitého labyrintu chodeb, mastermind se jim v tom pochopitelně naopak snaží zabránit. Zatímco hra za přeživší víceméně ovládáním připomíná klasický Resident Evil, coby zabiják své testovací subjekty trýzníte s využitím pastí a nepřátel, které kladete do map, přičemž skupinku zoufalých adolescentů sledujete za pomocí bezpečnostních kamer. Mastermind může nebohým pokusným králíkům zhasínat světa, zamykat dveře a všemožně jim komplikovat cestu, házet klacky pod nohy, a zpomalovat tak jejich postup ve snaze připravit je o drahocenný čas. Protože když časomíra vyprší, hráči umírají. S pomocí kartiček také lze vyvolat různorodé potvory, klást nástrahy nebo vybavit kameru střílnou. Hra za padoucha je po všech směrech kreativnější a pestřejší, není proto divu, že bez ohledu na rozbitý matchmaking je o ni mnohem větší zájem. Její potenciál už papírově působí slibným dojmem.

Každý padouch je přitom jiný, má trochu jiné možnosti a především jakési ultimátní monstrum z kánonu ságy, které může být v závislosti na zvolené postavě třeba Mr. X nebo G-Birkin. Toho už ovládá hráč přímo, ale stejně tak se může chopit jiných jednodušších a slabších nepřátel, protože budou s jeho pomocí efektivnější a snadno napáchají v řadách přeživších nejen značná zranění, ale také paniku. Jak už termín “survivor” napovídá, zdánlivě jediným úkolem spolupracujících teenagerů na druhé straně je přežít. Není to ale jen tak. V jejich podání hra připomíná spíš slasher než klasický Resident Evil. Přeživší ztrácení drahocenné sekundy za každou nepovedenou akci, zranění a největší postih pak přichází v případě úmrtí. Smrt tu sice není definitivní, protože se automaticky rodíte znovu, ale pojí se s ní obrovská ztráta času. Vteřinky k dobru naopak získáváte úspěšnými akcemi, plněním dílčích úkolů, zabíjením monster nebo vzájemnou pomocí. Vaším úkolem je dostat se včas k výtahu či bráně, a takto na každé mapě absolvujete tři zóny, než se konečně dostanete k vytouženému cíli. Zdaleka ne vždy jej ale samozřejmě dosáhnete a i když posun do další oblasti znamená instantní časový bonus, pokud hned v první lokaci ztratíte většinu času, velmi pravděpodobně už to do konce hry nedoženete.

Hra za přeživší sama o sobě také není v principu úplně zlá. Každá postava má jiné schopnosti a díky nutnosti být zastoupena jen jednou v dané hře jsou hráči nuceni si osvojit více hrdinů a mohou pak v týmu efektivněji spolupracovat. Alespoň v teoretické rovině. Další schopnosti si navíc odemykáte v průběhu hry, stejně jako kosmetické doplňky. Problém je v tom, že řada hráčů, jak je zvykem, absolutně nechápe, co se po nich ve hře chce a když už konečně narazíte na sehraný tým, po konci zápasu se vždy rozpadne bez možnosti pokračovat ve stejné partě dál. Přitom dílčí úkoly nejsou bůhvíjak komplikované. V jedné zóně musíte posbírat klíče a aktivovat je na příslušném místě, v další najít zombie s bezpečnostní kamerou a s ní odemknout několik terminálů a konečně do třetice je třeba rozbít trojici přístrojů. Mezitím se samozřejmě od hráčů očekává, že budou používat své zvláštní schopnosti, jako je léčení nebo hackování kamer. Všichni si přitom mohou pomáhat alespoň v základních akcích, jakým je možnost postavit zraněného soupeře znovu na nohy nebo jej rychleji vysvobodit z pasti.

Skutečný problém představuje pouhá čtveřice dostupných map, které navíc ničím nevynikají. Ty dvě lepší jsou přinejlepším průměrné, zbývající dvě – kasino a strašidelný park – pak vyloženě špatné.

Tohle všechno se odehrává na pozadí zombie apokalypsy v Raccoon City v roce 1998. Mastermind má na výběr čtyři postavy, mezi nimiž najdeme Alex Wesker či Annette Birkin, přičemž na začátku je k dispozici jen jedna a k těm dalším se musí propracovat za pomoci jejího levelování. Na druhé straně přeživší jsou od samého startu k vašim službám všichni, ale i tyto postavy levelují, jak už bylo řečeno. Každá přitom zvlášť, a tak je vhodné se zaměřit na pár konkrétních oblíbenců, kterým co nejrychleji odemknete nové sloty i schopnosti. I když už základní výchozí sada funguje slušně, je zjevné, že čím déle hrajete, tím máte více možností a výhodu nad nováčky. O to paradoxnější je, že další bonusy a schopnosti si neodemykáte přímo, ale musí vám náhodně padnout z lootboxů, do nichž investujete utržené peníze ze hry. Upřímně řečeno, málokde mě tenhle systém obtěžoval víc. Zřejmě i proto, že se do celého titulu nijak zvlášť nehodí. Aby to bylo jo nepřehledné, za jiné penízky si pak přímo ve hře kupujete další výbavu jako zbraně, munici nebo lékárničky, ale ta vám nezůstává a do akce pokaždé nastupujete s minimálním arzenálem.

Čtyři padouši na výběr jsou díky svým odlišnostem a pestré hratelnosti dostačující. Šestice přeživších, z nichž se verbuje tým po čtyřech také není nijak omezující. Rozdíly mezi nimi sice nejsou až na jejich speciální dovednosti tak markantní, ale to vůbec nevadí. Další hrdinové mají přitom do hry přibývat. Už 17. dubna se dočkáme Jill Valentine, která sice moc nezapadá do konceptu teenagerské vyvražďovačky, ale bude jistě vítaným přírůstkem. Skutečný problém však představuje pouhá čtveřice dostupných map, které navíc ničím nevynikají. Ty dvě lepší jsou přinejlepším průměrné, zbývající dvě – kasino a strašidelný park – pak vyloženě špatné. Nemají dobrou strukturu a nejsou ani příliš pohledné. Vedle laboratoří Umbrelly je tak asi nejlepší nakonec úroveň, která už se objevila v betě, jakkoli tomu možná vzhledem k její průměrnosti nebudete chtít uvěřit.

Všechny do jedné jsou pak mapy zoufale stísněné a jako takové kulisy naprosto nevhodné pro pohyb větší skupinky hráčů, kteří jsou osamocení extrémně zranitelní a pohromadě se zase vzájemně pletou do cesty a brání si ve výhledu. Zdejší kulisy nejsou atmosféricky klaustrofobické, ale doslova vám brání v pohybu. Jen si představte, jak by se vám líbilo, kdyby se vedle vás třeba v proslulé policejní stanici v Raccoon City neustále v úzké chodbě motali další tři hráči, všude po zemi se válely nášlapné pasti a do toho na vás ze všech stran dotírali nebezpeční nepřátelé. V takový moment obvykle mastermind zhasne a vy se jen modlíte, že se z toho zmatku, blikanců, explozí a výstřelů nějak vymotáte. Akce je kvůli tomu všemu nesmírně chaotická a přitom stále platí, že spolupráce by měla být klíčová a bez ní se daleko nedostanete. Ale spolupracujte efektivně, když si vzájemně překážíte…

Technickou stránkou jsem začal a s ní také skončím. Vedle nepříliš přesvědčivé grafiky a nešťastného level designu totiž hru trápí plejáda chyb, které jsou nejen nehezké na pohled ale především poškozují hratelnost a vybalancování celého zážitku. Vše odstartuje zdlouhavým matchmakingem, který v případě hry za přeživší zabere někdy až pár minut, při snaze hrát za masterminda ale na PS4 klidně i několik desítek minut. Naprosto běžné jsou chyby v kolizním systému, nenavazující animace, poskakující nebo zaseknutí nepřátelé, kteří nereagují na střelbu, případně umírají v glitchi po několika sekundám na úplně jiném místě. Hra nepůsobí strašidelně, ale spíš nechtěně komicky a štve vás tím, jak neohrabaně se ovládá. Tempo singlu se na on-line nehodí máte pocit, jako byste se pohybovali se svázanými kotníky. Lidé si vzájemně nechtěně blokují dveře, procházejí skrz objekty a zasekávají se na těch nejneuvěřitelnějších místech. Běžnou součástí hry jsou momenty, kdy vás mastermind v kůži nějakého ultimátního monstra mlátí přes zavřené dveře, modely se proplétají a z vás vyprchává život s hořkým úsměvem na tváři. Za mnoha potížemi také stojí nestabilita připojení na straně masterminda, na kterém je zbytek hry závislý. Spoustou her vás tak průběžně provází hláška o problémech s jeho konektivitou, což spouští jen další sérii chyb a bugů.

Výsledkem je naprosto zbytečný titul, který sice není úplný propadák, ale vlastně se sám divím tomu, proč jsem s ním trávil takové množství hodin.

Mohlo by se zdát, že při všem vyřčeném je to ta nejhorší hra na světě, v pravdě strašidelný zážitek. Ale tak tomu úplně není. Základní koncepce hry a její pravidla jsou zajímavá. Nicméně vše naráží na příšerné technické zpracování, nesoudný level design a minimum map, které vás brzy začnou nudit nehledě na jejich nevalnou kvalitu. Výsledkem je naprosto zbytečný titul, který sice není úplný propadák, ale vlastně se sám divím tomu, proč jsem s ním trávil takové množství hodin. Možná ve snaze zase si ještě jednou zkusit masterminda. Možná protože jsem si pořád říkal, že bychom nakonec měli přinést klasickou recenzi Resistance, abychom za kapitolou Resident Evil 3 napsali definitivní tečku. Ale jak jsem ve světě asymetrického multiplayeru ztrácel další dny, naprosto jsem přišel o chuť věnovat hře nějakou nadstandardní péči v podobě samostatného videa. Tím spíš, že ji ani nemohu přes veškerou snahu pořádně vyzkoušet. A vzhledem k tomu, co momentálně představuje, asi chápete, že jsem se zrovna nehrnul do toho koupit si hru na jinou platformu.

Závěrem se tak znovu ukazuje, že na asymetrický multiplayer si sice v posledních letech leckdo brousí zuby, ale zdaleka ne všichni si s touto náročnou disciplínou poradí. A zdaleka ne každá látka je pro ni nejspíš vhodná. Pořád si stojím za tím, že na hodnocení Resident Evilu 3 nemá Resistance vlastně dopad. Není dost povedený na to, aby výslednou známku zvýšil a vynahradil vám kratší kampaň, ale na druhé straně to není ani nedílná součást hry nebo taková katastrofa, abych kvůli tomu remaku ještě nějaký bod strhl. Je to zjevný přílepek, o který zřejmě většina veteránů ani nestála a raději by dali přednost tomu, aby součástí nové verze zůstal vystřižený režim The Mercenaries: Operation Mad Jackal. Resistance působí jako prototyp, který neměl dost času dozrát. Základní myšlenka možná není špatná, i když samotná koncepce multiplayerové akce v kulisách Resident Evilu mě stále úplně nepřesvědčila. Ale v tuto chvíli postrádá režim obsah i preciznost, která je jinak Capcomu vlastní. Opravdu se nelze ubránit dojmu, že někoho v ústředí při pohledu na finální hru napadlo: “Sakra, vždyť je to pořád jen o fous lepší než ten Project Resistance na začátku. Jen další rozbitá beta s omezeným obsahem. Tak teď to buď můžeme zahodit, dalších 12 měsíců vylepšovat s nejistým výsledkem… Anebo to přibalit k Resident Evilu 3 zdarma a vynahradit tím lidem kratší kampaň.”