Vampyr

Možná si ještě vzpomenete, že než přišla sága Stmívání a jí podobné, měla upírská tématika své nepopiratelné kouzlo a nestala se synonymem pro uslzená emotivní dramata, která mají při pohledu na spanilého Roberta Pattinsona rozněžnit probouzející se city mladých dívek po celém světě. Kdysi dávno patřili vampýři a jejich mytologie k tomu nejlepšímu, co hororový žánr mohl nabídnout bez ohledu na to, zda jste sáhli po knize, filmu či hře. A s trochou štěstí se i díky novince od pařížského studia Dontnod Entertainment povede slovanské legendě tuto pošramocenou reputaci napravit a vrátit jí její bývalou pověst. Autoři Life is Strange vydávají netrpělivě očekávané akční RPG Vampyr a nám navzdory několika přešlapům udělali velkou radost.

Jestliže jste viděli naše preview, které jsme publikovali přesně měsíc před vydáním hry, máte velmi pravděpodobně dost konkrétní představu, co od titulu čekat. Vampyr nás zavede do Londýna roku 1918, jehož obyvatele decimuje pandemie španělské chřipky. Naším svěřencem se stane doktor Jonathan Reid, který má coby lékař v popisu práce lidem pomáhat. Hned na samém začátku se ale sám stane obětí upíra, který jej z nám neznámého důvodu promění v dalšího nočního tvora. Na rozdíl od Interview s upírem však Jonathan se svým stvořitelem nenaváže blízký vztah ani se zprvu nemůže spolehnout na rady žádného mentora. Vaším úkolem tak bude i to zjistit, kdo a proč na vás vlastně seslal takové prokletí. Jak ostatně praví jeden z přiléhavých citátů, sama smrt není trestem, pravým utrpením by bylo nikdy nepocítit vysvobození v její náruči.

Jak ovšem brzy v kůži doktora Reida zjistíte, španělská chřipka není zdaleka jediným, natožpak největším problémem Londýňanů. Křivolaké uličky britské metropole v nočních hodinách prochází mnohé nebezpečné bytosti, a po setmění se tak ven vydává jen málokdo. Coby upír patří mezi noční ptáky i Jonathan odsouzený nespatřit víc denní světlo. Navzdory tomu hra působí pestrým dojmem a pohledem upíra zjistíte, že i noc a temnota má mnoho podob.

Ačkoli se s naší pomocí snaží hlavní hrdina zjistit, zda má jeho nově nabitá nesmrtelnost nějaký hlubší smysl, nezapomíná ani na své lidské kořeny. I když záleží na vás, jak se bude jeho charakter, okolní svět, osudy jeho obyvatel a celá hra dál vyvíjet, minimálně zpočátku má doktor Reid na výběr. A pak ostatně ještě mnohokrát v průběhu hry můžete dalšími volbami vše korigovat. Jonathan se nedávno vrátil z bojišť první světové války, ale platí také za uznávaného odborníka v oblasti krve a transfúze. Jaký paradox, že se nejcennější lidská tekutina stala právě jeho jedinou potravou. Každopádně své prokletí může využít a původní znalosti i nově nabyté zkušenosti využít pro dobrou věc. Ať už to spolu souvisí, nebo ne, je třeba se vypořádat nejen se zmíněnou chřipkou, ale i množícími se případy, které připomínají útok a proměnu Jonathana.

Rukopis autorů Life is Strange je přitom patrný na každém kroku a jakmile se do hry ponoříte, nebudete pochybovat o jejich slovech, že se akčním RPG nezřekli nervy drásajících dilemat a osudových voleb, které hráči tak oceňovali v případě melancholické adventurní série. Volit musíte neustále, ať už v dialozích, anebo přímo v akci a často budete muset o svém rozhodnutí pořádně přemýšlet a pokusit se odhadnout možné následky. Ty jsou přitom obvykle zásadní a rychle ovlivňují a proměňují svět okolo vás. Budete například loajální k místní upírské aristokracii, která vás nečekaně přijme do svého společenství a proměníte na jejich žádost v upíra urozeného umírajícího Londýňana, který má však velice pochybný charakter? A nebo budete riskovat, že přízeň svých nových společníků ztratíte? A co se stane, když jejich přání uposlechnete a jak to zapůsobí na jednu z místních čtvrtí, když jejího prominenta s neomezeným bohatstvím i apetitem vypustíte jako vlka mezi nicnetušící jehňátka?

Upírská detektivka

Překvapit by vás navzdory hutné informační masáží mohlo, že Vampyr mnohdy připomíná detektivku a obecně adventuru. Přesně ve stylu Life is Strange. Ať už pohotovou odpovědí anebo nadpřirozenou vůlí, často se budete snažit z ostatních vymámit nějakou informaci, anebo je ovlivnit, aby něco udělali. Abyste ale někoho mohli ovládnout, přesvědčit či vypít, musíte mít i patřičnou úroveň.

Vliv rozhodnutí na větvení příběhu na mě udělal velký dojem. Odolat pokušení je přitom velice obtížné. Doslova. Hra totiž postrádá klasickou volbu obtížnosti. Ta je jen jedna. A pokud se rozhodnete zachovat si zbytky svého lidství, čeká vás skutečně strastiplná cesta. Ve snaze nezmařit žádný nevinný lidský život budete čelit obrovské výzvě. Celá hra se stane opravdu hodně těžkou a vy budete skutečně trpět se svým hrdinou. Nutkání vypít ostatní obyvatele Londýna bez ohledu na jejich hříchy i ctnosti je nesmírně silné. Ale jakmile jednou tenhle práh překročíte, velmi pravděpodobně zjistíte, že cestu zpátky už není snadné najít. Takže možná budete muset kromě krve vypít i svůj kalich hořkosti až dna. Jenže to je jedna z nejsilnějších stránek celé hry. Vampyr je opravdová lidská tragédie, protože doktor Reid je upír se svědomím, které jej odlišuje od dalších místních příšer. Trpíte, když si krev odpíráte a nemůžete se postavit silnějším nepřátelům, protože vaše schopnosti se rozvíjejí nesmírně pomalu. Trpíte ale i v momentě, kdy instinktu a novým pudům podlehnete. Pak se totiž budete pro změnu cítit opravdu zle kvůli tomu, co jste udělali. Že zabíjíte nevinné, že jejich smrt poznamenává další postavy jako jejich příbuzné a známé. A v samém důsledku pak mají tyto akce vliv na celé čtvrti.

Když totiž budete obzvlášť bezohlední a nenasytní, bezpečnost a kondice čtvrti se natolik zhorší, že o život během vašeho spánku přijdou i zbývající lidé, které jste se z nějakého důvodu rozhodli ušetřit. Zlé síly získají v daném regionu navrch a vy najednou koukáte jako sůva z nudlí, že jste přeci zabili jen pár skoro nepodstatných lotrů, z nichž jste vytěžili minimum zkušeností, a přitom všichni ostatní obyvatelé se stali obětí někoho jiného a vy nemáte z jejich smrti ani tolik potřebné XP. To jsou teprve obtížné volby. Koho zabít a kdy, když už? Jak se jeho smrt projeví na okolí a co přinese? A kdy se rozhodnout jít spát a vylepšit své zkušenosti, protože jindy to nejde a během této doby se věci dějí bez vašeho přičinění. Lékařská etika versus touha po krvi, vnitřní zápas hlavního hrdiny, který vás nutí vybrat si mezi hladověním a Hippokratovou přísahou – to nebyly jen reklamní žvásty. Tento popis skutečně trefně charakterizuje velkou část hratelnosti. Jonathan svádí vnitřní souboj a musí si vybrat, zda zabít, nebo čelit většímu riziku, že bude sám zabit. A to přitom nezapomeňte, že je sám jednou z obětí. Rozhodnout se, kdo si zaslouží žít a kdo zemřít, ale pro něj ani pro vás není o nic snazší. Pokud však nevěříte rčení, že účel světí prostředky, pak pro vás bude snaha o “normální” život opravdovou výzvou.

V praxi to totiž funguje tak, že upír prostě krev potřebuje. Potřebujete ji, abyste si osvojili a vylepšili nové nadpřirozené schopnosti. Potřebujete ji v soubojích s vašimi nepřáteli. I když není tak docela pravda, že hrou lze projít, aniž byste zmařili jediný život, jak autoři slibovali, protože jako na běžící pásu zabíjíte ty, kteří vám jdou po krku, a nevyhnete se ani zabití, které titul hráči nadiktuje, faktem zůstává, že zabíjení civilistů je samo o sobě dostatečným dilematem. Nejde jen o to, zda cizí život zmařit, ale i kdy a jak. Čím více toho o své budoucí oběti zjistíte, tím více zkušenostních bodů obdržíte po jejím vypití. Reid jako doktor také může nebožáka nejprve vyléčit a až poté jej posvačit, protože zdravý člověk rovněž garantuje více XP než nemocný. To vše chce ale čas. Lék si musíte nejprve opatřit, respektive vyrobit z dostupných ingrediencí. Pokud vůbec máte k dispozici potřebný recept. Zjistit všechna tajemství každého z několika desítek obyvatel je také nesnadné, protože hovorem s ním obvykle odhalíte jen zlomek detailů. Další přinesou až stopy, na které narazíte často náhodou nebo při rozhovoru s jinými lidmi. Ale protože jejich vazby jsou těsné a všechna zdejší NPC mají svou osobnosti, minulosti i motivace, snadno se také stane, že smrtí jednoho si uzavřete cestu k nějakému vedlejšímu úkolu nebo informaci.

Klasické sandboxy a open world tituly často nabízejí tolik aktivit, že to hráče až zahlcuje a rozptyluje, takže se paradoxně kampani věnuje méně než přemíře aktivit.

Když už se řeč stočila ke questům, je třeba zdůraznit, že vývojáři nepřeháněli, když říkali, že Vampyr je hra zasazená do částečně otevřeného světa, který vám zpřístupňují podle vlastního uvážení a potřeb titulu. I když hra nabízí i několik zdánlivě náhodných událostí a vedlejších úkolů, není to snadbox a vše je podřízeno hlavnímu příběhu. Přesně jak studio vysvětlovalo a slibovalo. Vampyr je příběhovou hrou, kde vás nemá nic moc rozptylovat a souhlasím s autory i v tom, že klasické sandboxy a open world tituly často nabízejí tolik aktivit, že to hráče až zahlcuje a rozptyluje, takže se paradoxně kampani věnuje méně než přemíře aktivit. Navzdory tomu si ale v novince přijdete jako v otevřeném světě, a to je podstatné. I když často narazíte na zavřené dveře a cesta z jednoho konce Londýna na druhý obvykle měří nanejvýš několik set metrů, zdejší svět žije a dýchá. A s ohledem na to, že se jím pohybujete v noci ani nijak neruší skutečnost, že ho obývá jen pár desítek lidí. Jak už totiž bylo řečeno, jde o opravdové osobnosti s množstvím dialogů a informací. Ostatně hra je neuvěřitelně ukecaná. Ale opravdu strašně a pokud vás dlouhé rozhovory nebaví, nebo přímo nudí, budete jistě v pokušení přeskočit je. Ochudíte se tak ale o značnou část toho, čím je Vampyr výjimečný. Rozhodně ale počítejte s tím, že rozvětvené hovory trvají dlouhé minuty a častokrát si vzpomenete na Kodžimovy hry.

Překvapit by vás navzdory hutné informační masáží předcházející vydání titulu mohlo i to, že Vampyr mnohdy připomíná detektivku a obecně adventuru. Přesně ve stylu Life is Strange. Ať už pohotovou odpovědí anebo nadpřirozenou vůlí, často se budete snažit z ostatních vymámit nějakou informaci, anebo je ovlivnit, aby něco udělali. Abyste ale někoho mohli ovládnout, přesvědčit či vypít, musíte mít i patřičnou úroveň. V každém případě tempo hry je zajímavým způsobem proměnlivé. Někdy dlouhé minuty jen mluvíte a mluvíte, chodíte, pátráte nebo ohledáváte nějakou mrtvolu a na souboj skoro nedojde. Zdají se být do počtu. A jindy se zase hra promění ve skutečnou akci, při níž uplatníte všechna svá upírská nadání, která si osvojíte. Jonathan se ohání i konvenčními zbraněmi, které může rovněž vylepšovat, ale větší potěšení vám asi udělají jeho zvláštní schopnosti a jejich šlechtění. Díky jejich volbě a chytré kombinaci si můžete zvolit i svůj vlastní styl hry, tempo a způsob boje. Dáváte přednost útoku, či obraně, hrubé síle, anebo úskoku? Ani tady každopádně není lehké rozhodnout se v půli hry, že se chcete specializovat úplně jinak. Jak vidíte, volby vás ve Vampyru provázejí na každém kroku.

Z celého vyprávění určitě chápete, že se nám Vampyr opravdu líbil, ale to neznamená, že by byl bez chyby. Navzdory všem kvalitám se autoři dopustili i některých pochybení. Ačkoli Unreal Engine 4 je prověřená technologie, která obvykle podává výborný výkon, na PS4 Pro jsem se potýkal s mnoha problémy. Samotná grafika není špatná, ačkoli více oceníte její celkovou stylizaci a umělecké ztvárnění jako u Life is Strange spíš než technické parametry. Problém je ovšem především s výkonem. Běžně se mi stávalo, že jsem při sprintu městem narážel na nahrávací obrazovky, kdy se hra zasekla a musela načíst další data, protože se svět přede mnou za běhu nedokázal dost rychle nahrát. Vampyr mi sice nikdy nespadl, ale občas jsem narazil i na záseky při vstupu do menu nebo před spuštěním animace. O vhodnosti technologie pro open world hry budete pochybovat i v momentech, kdy máte vstoupit do domu, nebo ho naopak opustit. I když některé menší budovy jsou k dispozici přímo z ulice, od těch větších nebo kanalizace vás odděluje loading. A věřte mi, že je opravdu pořádně dlouhý. Navíc stejně dlouhý je i v případě vašeho úmrtí, takže smrt jsem tu vnímal hned jako dvojí trest.

Obzvlášť otravné je to při soubojích s bossy. Člověk si chce vyzkoušet několik různých taktik, dát si víc pokusů, ale když je každý neúspěch vykoupen zdlouhavým čekáním na další kolo, je o to obtížnější neztratit nervy a trpělivost a nezajít si pro posilnění k nejbližšímu sousedovi. Strašné jsou v tomto smyslu situace, kdy po několika neúspěšných pokusech rezignujete, a bezprostředně po nahrání hry musíte odejít z lokace-interiéru, kde k souboji má dojít, přičemž než se dostanete zpět na ulici, čeká vás další dlouhý loading. Jestli si ještě vzpomenete na to, jak lidé kritizovali u Life is Strange chabou mimiku postav, zřejmě vás pobaví i to, že i Vampyr by si zasloužil propracovanější tváře a lépe čitelné emoce v digitálních obličejích, které vypadají mrtvolně i u živých. Mimochodem na Life is Strange odkazuje i jeden z achievementů a nezalitá květina v pracovně protagonisty. Chvílemi vám také může připadat, že mnohem rozsáhlejší a ambicióznější novinka přerůstá v některých momentech autorům trochu přes hlavu, protože jde o nesrovnatelně náročnější projekt. Také na něm tým pracoval už od roku 2014 a přitom jde stále o relativně malé studio, což je potřeba vzít v úvahu. Nicméně pozitiva u mě jednoznačně převládla.

A blížíme se do finále 

Líbí se mi, jak působíte na svět okolo vás a ovlivňujete veškeré dění ve městě. Ještě víc se mi líbí, jak jsou vaše akce mnohdy nevyzpytatelné a vy si nemůžete být jistí tím, co přesně způsobíte. Líbí se mi, že vás vývojáři nenutí projít všemi dialogy, ale jasně vám naznačí, že svou lenosti nebo netrpělivostí se připravíte o část kouzla i důležitých informací. Nadchla mě atmosféra Londýna na počátku 20. století, který se ale zjevně nechal inspirovat i gotickou estetikou a někdy si tak připadáte spíše jako ve středověku. Když zrovna nenarazíte na automobil nebo jiný výdobytek moderní techniky, vybaví se vám nejednou i viktoriánská Anglie z Assassin’s Creed Syndicate. Zdejší svět je prostě přízračný stejně jako bytosti, které ho obývají. Vampyr má propracovanou mytologii a propletené vztahy. Celý zážitek podtrhuje skvělá hudba, přičemž celý soundtrack se svým minimalistickým doprovodem inspiroval i dobovými nástroji a motivy. Jak už to u podobně rozvětvených her s volbami bývá, občas možná budete pociťovat křivdu, že v některých případech vám autoři svobodu rozhodnout se odepřou, ale tomu se snad ani vyhnout nelze. Já sám jsem si Vampyra užíval a netrápil se tím, čím hra není, ale ocenil to, čím je. Zmíněná věc vás někdy možná rozladí, stejně jako skutečnost, že soubojový systém vám díky některým chybám a kolizím tu a tam nahází klacky pod nohy, ale titul si zaslouží vysoké hodnocení. A nebýt opravdu otravných technických chyb s nahráváním a občas i plynulostí, mohl by klidně usilovat o známku ještě vyšší.