The Council – Episode 1: The Mad Ones

Rozvětvené příběhové adventurní série nikdy nehraju opakovaně. Natožpak abych si dokončenou epizodu zopakoval hned poté, co jsem ji pokořil. Jednak proto, abych se nepřipravil o iluzi unikátního příběhu, jehož odlišnosti chci probírat s přáteli. Ale také proto, aby se opakovaným průchodem nenarušila ona křehká bariéra, díky níž uvěříte tomu, že na vašich volbách skutečně záleží. Protože všichni tak nějak povědomě tušíme, že dříve či později vyjde najevo krutá pravda – scénáře interaktivních filmů často nejsou tak komplikované a rozvětvené, jak bychom si přáli. První epizoda nové historické pětidílné série The Council mě přiměla toto pravidlo okamžitě porušit.

Novinku od francouzského studia Big Bad Wolf jsem sledoval od jejího oznámení s velkými nadějemi. Ale výsledek předčil má očekávání. Debut týmu, který v roce 2014 založili bývalí vývojáři z Ubisoftu a Cyanide, není jen další zaměnitelnou příběhovou adventurou v řadě. Její scénář je překvapivě spletitý a na vašich volbách tu skutečně záleží od prvního momentu. Následky vašich slov i činů tu prožíváte bezprostředně a díky tomu jen roste vaše chuť pustit se do dobrodružství znovu. Propracované mechanismy totiž obohacují hratelnost a podporují znovuhratelnost způsobem, který jsme dosud neokusili.

Hlavním hrdinou adventury je člen tajného spolku Louis de Richet. Ten se roku 1793, nedlouho po vypuknutí Velké francouzské revoluce a vzniku Spojených států amerických, vydává na soukromý ostrov nedaleko anglického pobřeží. Setkat se tu má se svou matkou, která však za záhadných okolností zmizí ještě předtím, než se na místo dostaví. Na nehostinném místě vystavěl svou rezidenci tajemný Lord Mortimer, který tu pořádá neméně záhadné recepce. Nejde však o jen tak ledajaké opulentní večírky. Pozvánku na ostrov obdrží jen ti nejvznešenější hosté z nejvybranější společnosti. Mezi státníky, politiky a šlechtici tak narazíte třeba na papežské legáta, prvního amerického prezidenta George Washingtona nebo mladého důstojníka Napoleona Bonaparta. Jestliže máte rádi historii, užijete si pestrou směsici postav z celé Evropy, z nichž každá mluví se specifickým přízvukem, má odlišné motivace, osobnost, přednosti i slabiny.

Právě vaše schopnost “číst” v ostatních hostech je klíčová, jestliže si chcete vést obratně nejen v akci, ale i v dialozích. Znalost dějepisu vám ale bude oporou i při hraní. Pokud se kupříkladu chcete spřátelit s Napoleonem, musíte vytušit, jaké jsou jeho pohnutky, názory i cíle. Jestliže správně odhadnete jeho názory na vývoj revoluce, snadněji se mu vlichotíte do přízně. Pakliže ve hře zaslechnete nějaké povědomé příjmení, které si dokážete s některou z postav spojit, velmi pravděpodobně se ukáže, že skutečně jde o osobu, která vás napadla. Z hlediska historické přesnosti a souvislostí odvedli autoři obrovský kus práce a záleží jen na vašem vztahu k historii, zda jejich úsilí dokážete ocenit.

To by však samo o sobě ani zdaleka nestačilo. Jak už jsme naznačili, titul odlišuje od podobných her řada novinek a prvků, které si tým vypůjčil z žánrů, které byste v interaktivním filmu neočekávali. I když klasické adventurní prvky byste hledali ve hře marně a tradiční hádanky se omezují na objevení a automatické využití konkrétního potřebného předmětu, jsou to překvapivě RPG mechanismy, skilly, perky a levelování, které ze hry činí jedinečný zážitek. Znáte ostatně jinou moderní adventuru, v níž si volíte povolání? Louis de Richet může s vaší pomocí pátrat po ztracené matce a řešit další záhady v kůži detektiva, diplomata nebo okultisty. Každý je vybaven jiným rejstříkem dovedností, zvláštních schopností a znalostí. A můžete nám věřit, že si velmi záhy začnete uvědomovat, jak vás vaše vlastní specializace často omezuje. Co chvíli totiž v rozhovorech i akcích narážíte na připomínku toho, že byste bývali mohli učinit nebo říci něco výhodnějšího, pokud byste sáhli po jiné profesi.

Naštěstí povolání nejsou rigidní, a tak si můžete i v kůži detektiva osvojit některé ze schopností diplomata či okultisty. Nebude to ale jednoduché. Rozvětvený strom schopností čítá celkem 15 skillů, které lze dále zlepšovat, a tak musíte dobře zvážit každý investovaný bod. Vývojáři navíc chytře zapojují do hry postupně všechny, a tak jen co se vypořádáte s chybějící jazykovou výbavou, narazíte hned vzápětí třeba na to, že neumíte páčit zámky. To na vás vytváří neustálý příjemný nátlak a nutí vás zpochybňovat správnost počátečního rozhodnutí. Neměl jsem udělat spíš tohle? Neměl jsem se naučit raději tamto? Co chvíli vás hra upozorňuje na příležitosti a možnosti, které vám unikly. Přitom podobně jako v dalších podobných hrách ani tady není nouze o nervydrásající volby, před něž vás titul postaví. Když se rozhodnete mluvit s jednou postavou, informace od druhé už získat nemusíte. Máte zariskovat a rozlepit důvěrné psaní, i když to neumíte tak, aby se na váš čin nepřišlo? Musíte se rozhodovat, komu stranit, i zda zasáhnout, anebo raději nechat události plynout. V časovém limitu je často třeba také identifikovat nějaký důležitý předmět, který vám napoví něco o vašem protějšku.

Vaše možnosti manévrování v rozhovorech jsou přímo závislé na vašich skillech. Univerzální odpovědi tu jsou k dispozici také, ale obvykle nejsou tak efektivní, nebo vám nepřinesou nic navíc. Při hře navíc můžete uplatnit kromě aktivních a pasivních bonusů i různé pomůcky. Ty vám pomohou doplnit energii, kterou vyčerpáváte používáním skillů, odhalí vám skryté slabiny ostatních postav anebo naopak dokáží anulovat nějaký negativní postih, které můžete rovněž obdržet. Plejádu vlastních schopností můžete dokonce vylepšovat za pomoci četby knih, které posbíráte v průběhu hraní. Každá přitom logicky ukrývá jiné vědomosti. Největším spojencem vám ale vždy bude znalost psychologie a um odhadnout povahu jednotlivých lidí. Jakmile se něco o charakteru vašeho protějšku dozvíte, musíte si to zapamatovat, protože se vám to bude v budoucnu hodit.

I když vám v průběhu hry dává titul jasně najevo, že tu vám něco uniklo, tam jste si zavřeli cestu k druhé možnosti, s tou hlavní zbraní se autoři vytasí po uzavření každé z kapitol. Rekapitulace vašich úspěchů i neúspěchů totiž nepřichází až v závěru epizody, jak byste čekali, ale dočkáte se jí několikrát i v jejím průběhu. A tak zjistíte, kolikrát jste udělali chybu, anebo kolik příležitostí jste úplně minuli. A právě ty budou vaši představivost a fantazii dráždit nejvíce. Upozorní vás na to, že jste mohli učinit nečekaný objev anebo být svědky zásadní události. A tak vaše chuť zkusit to znovu jinak dál roste. Záleží jen na vás, zda tomuto vábení podlehnete, anebo k němu zůstanete hluší. Vše ale nasvědčuje tomu, že cesty jednotlivých hráčů se mohou v závislosti na povoláních, akcích a rozhovorech hodně různit.

To ale neznamená, že je hra bez chyby. Jakkoli jsou jednotlivé osoby velice plastické po stránce osobnosti, jejich vizuální zpracování už pokulhává. Od menší nezávislé hry člověk nemůže čekat zázraky, ale faktem je, že stylizace titulu je trochu zvláštní, nebo přinejmenším nevyvážená. Zatímco prostředí, v němž se pochybujete, tedy dekadentní sídlo plné uměleckých skvostů, je přísně realistické a překypuje nejmenšími detaily, obličeje postav jsou spíše karikaturou, ať už záměrnou, anebo neúmyslnou. Možná tak chtějí vývojáři zdůraznit některé vlastnosti jednotlivých lidí, nebo se v jejich tváří má zrcadlit zkaženost jejich duší, ale nepůsobí moc jasně. Animace jsou taktéž velmi toporné a totéž platí pro pohyb a ovládání hlavního hrdiny. Zapomenout můžete i na to, že byste z obličejů, mimiky a gest ostatních vyčetli víc než nejzákladnější emoce. Kdepak, tady nemůžete očekávat mistrovství L.A. Noire.

Nedostatky technického rázu však blednou ve srovnání s obsahem. The Council nabízí dospělý propracovaný příběh s příměsí mysticismu a tajemství, který zjevně poskytuje dostatek svobody a kreativity tam, kde nás ostatní podobné hry často vedou za ruku. I když to třeba netušíme. Tady můžeme unikátním způsobem formovat osobnost a rysy hlavního hrdiny, jehož styl přizpůsobujeme v průběhu hry vlastním potřebám. Výsledkem je zcela nový přístup k tomu, jak se vypořádat s jedním z hlavních nedostatků interaktivních filmů, jímž je pro mnoho hráčů pocit, že vlastně ve skutečnosti nehrají. Díky RPG prvkům je titul mnohem interaktivnější a dovoluje svobodněji a kreativněji řešit jednotlivé situace tam, kde se ostatní podobné hry spoléhají především na emoce a prožitek. A jakkoli ani na takovém pojetí nemusí být nic špatně, vývojáři z Big Bad Wolf přinejmenším dokazují, že se dá k celému konceptu přistoupit z odlišeného úhlu.