Strávili jsme 4 hodiny s Watch Dogs Legion

Do vydání dalšího dílu série Watch Dogs už zbývá jen necelý měsíc a není divu, že se vývojáři z Ubisoftu snaží všemi možnými způsoby vystoupit z řady a dát na poslední chvíli vědět, proč bychom se o novinku designéra Clinta Hockinga měli zajímat. Vlastní zkušenost s Watch Dogs Legion jsme načerpali už loni na E3, kdy si mohl Jirka vyzkoušet výživnou porci z tehdy aktuální verze, projít se po Londýně, naverbovat nové rekruty z řad obyčejných obyvatel a splnit několik příběhových misí. O více než rok později jsem mohl navázat já prostřednictvím speciálního preview eventu, který Ubisoft uspořádal skrze streamovací aplikaci Parsec. A vzhledem k téměř bezchybnému chodu a překvapivě nízké latenci ovládání jsem si čtyřhodinový výlet za skoro dokončenou a v podstatě kompletně odemčenou verzí hry náležitě užil.

Zdroj: Ubisoft

Ještě než se pustíme do rozebírání mých dojmů, dovolím si na úvod krátké technické okénko. Co se zprostředkování celé akce týče, skrze zmiňovanou platformu Parsec, s níž podepsal Ubisoft letos v srpnu dlouholeté partnerství, jsem se připojoval k německým serverům a byl jsem upřímně překvapen, jak bezproblémově hraní probíhalo. Ačkoliv byly všechny použité záběry a screenshoty pořízeny na straně Ubisoftu, kvalitou se příliš neliší od toho, co jsem mohl sledovat na počítači v Praze, nepočítám-li jen velmi ojedinělé dopočítávání kvality obrazu a nenápadné záseky. Odezva ovládání sice nebyla tak rychlá, jako kdybych hrál dostupnou PC verzi lokálně, xCloud se jí však nevyrovná a pocitově nedosahuje stejně uspokojivých výsledků ani GeForce Now. Přeci jen ale na některých místech muselo dojít k určitým kompromisům a volil jsem s plejádou svých agentů spíše kradmý postup s konfrontací na blízko, než divokou střelbu do všeho a všech. Tím se však elegantně dostáváme k tomu, že Watch Dogs Legion touží plnit roli dokonalého městského sandboxu a postup vám příliš nediktuje.

Zachraňte Londýn

Do hry jsem vstoupil krátce po jejím začátku, kdy už soukromá vojenská organizace Albion dostala mandát ke zjednání pořádku v Londýně poté, kdy metropoli hrozily četné teroristické útoky. Jak se ovšem praví v jednom známém klasické díle, s velkou mocí přichází velká odpovědnost, a právě tuhle vlastnost šéf Albionu Nigel Cass postrádá. Šikanování lidí, zcela otevřeně za hranou přijatelných norem i dřívějších zákonů, ale naštěstí pro Brity nevede k postupné normalizaci společnosti, nýbrž k její rychlé aktivaci a zřejmě vás nepřekvapí, že v tom má znovu prsty hackerská organizace DedSec. Stejně jako v předchozích dílech, i tady samozřejmě nejde jen o přímočarý boj s nepřítelem, když se do celého příběhu zamotávají osudy dalších skupin s vlastními motivacemi, minimálně v úvodních hodinách si ale vystačíte s jednoduchým pravidlem – Albion je zlý a DedSec ho může přemoci. Celý děj je v duchu jiných her od Ubisoftu přetínán v příběhových misích cutscénami, které nepůsobí vůbec špatně, bavíme-li se o hereckých výkonech. Pokud však nepřijmete celkovou estetiku hry, která je značně přestřelená ve smyslu oblečení, doplňků, ale i barev a nejrůznějších efektů, můžete mít problém. Osobně mi v tomto ohledu přišel velmi zvláštní kontrast mezi špínou nebo neutěšeností některých scén s vymóděným vzhledem postav, možná už ale jen trochu stárnu a takhle nějak bude Londýn za několik let skutečně vypadat.

Co se týče herní náplně, Ubisoft ani navzdory proklamovanému rekrutovacímu systému zbytečně neexperimentuje. Mapa Londýna je logicky rozdělena na jednotlivé části, v nichž musíte podobně jako v případě Assassin‘s Creed Syndicate získat dostatečný vliv. To znamená splnit zadané příběhové, případně i vedlejší úkoly a dokončit své snažení finální misí, v níž dáte depresemi sužovaným spoluobčanům najevo, že ještě není tak zle. Vzal jsem si proto za úkol osvobodit od nadvlády Albionu čtvrť Westminster a napojit ji k již osvobozenému Camdenu a centru města. Spíš než obtížný je celý postup hodně systematický a prokouknout mnohokrát použitou formuli není nic složitého. Nutno ovšem férově přiznat, že se vývojáři skutečně snaží ozvláštnit dílčí průběh jednotlivých misí a zdá se, že vliv Clinta Hockinga zaručí skutečné využití možností, které Londýn skýtá. Takže zatímco v jednu chvíli přepojujete elektrické vedení k terminálům nebo zachraňujete bojovníka za svobodu z policejní stanice, aniž byste přitom museli kolem sebe střílet jako zběsilí a namísto toho využili možnosti hackování. Za krátkou chvíli se už dostáváte pomoci pavoučího dronu do hodinového stroje Big Benu a z Watch Dogs Legion se před vašima očima stává skvělá logická trojrozměrná plošinovka.

Logika vede k radosti

Důvodů, proč sejít z cesty a nějaký čas vůbec neřešit dějovou linku, ale nabízí hra mnohem víc. Jde například o náhodné události na ulici, ke kterým se můžete přimotat, stejně jako je lze úplně ignorovat. Pokud si chcete trochu zabojovat, k dispozici je undergroundová liga pěstních soubojů. A vzhledem k možnostem vašeho telefonu a schopnosti hackovat většinu elektronických systémů, můžete prostě jen sednout do vyhlídnutého vozidla a projíždět se Londýnem do zblbnutí. Město je totiž velmi detailní, opravdu rozsáhlé, neklade vám příliš bariér a jediné, s čím jsem se trochu pral, bylo ovládání. Vývojáři upozorňovali, že kvůli streamovanému hraní může být odezva nepříjemně dlouhá, což se projeví zejména na řízení, spíš než latenci bych ale za problém označil velmi jednoduchý krabicoidní jízdní model, ze kterého žádné velké uspokojení nekouká. V duchu předchozích vět ale můžu i na tomto místě potvrdit, že pokud něco ve Watch Dogs Legion dělat nechcete, najdete alternativní řešení, kterým může být v první fázi odklízení ostatních vozidel z cesty za pomoci hackování a v druhém sledu rychlé cestování pomocí metra. Jen škoda, že k němu němu fyzicky nedochází a jízda do vybrané zastávky je v podstatě jen krátkým loadingem.

V okolí staveb potkáte mnoho dělníků a téměř všichni budou mít u sebe nějaké nářadí. V centru zase narazíte spíše na lidi z kanceláří, a také obsah jejich kapes bude v dané množině takřka identický.

A pak tu máme samozřejmě onu možnost pokusit se prostřednictvím procedurálně vygenerované vedlejší mise najmout pod křídla DedSecu jakéhokoliv občana Londýna, který následně přímo ovlivní celkovou hratelnost a váš zážitek ze hry. Pokud očekáváte nějaké limity, rád vás po čtyřech hodinách hraní vyvedu z omylu. Nepřijde mi totiž, že by se postavy na ulicích výrazně opakovaly, nepočítáme-li do toho logiku fungování společnosti a fakt, že zástupci shodných profesí jsou v danou chvíli vybaveni podobně. Takže ano, v okolí staveb potkáte mnoho dělníků a téměř všichni budou mít u sebe nějaké nářadí. V centru zase narazíte spíše na lidi z kanceláří, a také obsah jejich kapes bude v dané množině takřka identický. Nejde však pouze o výbavu, ale také o vlastnosti a charakter každého jednoho člověka, čímž se více profiluje a poskytuje vám větší variabilitu. Některé postavy jsou navíc velmi výrazné a spolupráci s DedSecem uzavřou jen po dokončení konkrétní mise, což se mi přihodilo s indickým bratrancem Jamese Bonda, který se navíc profesí tajného agenta vůbec netajil. Hádám ale, že ve výsledku i zde bude po nějakém čase možné spatřit v systému určité vzorce a co je nejdůležitější – nedokážu zatím odpovědět na otázku, jak moc je střídání postav potřeba.

Jak využít potenciál

Pokud jste hračičkové a rádi přicházíte na nové postupy, budete mít ve Watch Dogs Legion spoustu příležitostí k seberealizaci. Jak už jsem naznačil, jednotlivé úkoly můžete plnit potichu, můžete střílet z řady zbraní, čekají vás třeba speciální drony, za pomoci kterých překonáte zdánlivě neproniknutelné opevnění nebo uplatníte individuální výbavu lidí, kteří kývli na nabídku DedSecu. V opačném případě ale zřejmě tolik nedoceníte nepochybně propracovaný systém, když se volnost hry obrací proti ní samotné. Přijmete-li fakt, že konkrétní postava je samozvaným hlavním hrdinou, jedinou starost budete mít o jeho, či její život, který se vrátit nedá. Přesto ale lze z boje vyřazeného člověka zachránit některým z dalších a hlavně i s jinými obyvateli Londýna hrát stejně jako doposud. Ony bonusy a speciální perky nebyly dle mého v úvodních hodinách tak výrazné, aby nešly přebít vlastním herním stylem a osobně si nemyslím, že se to v průběhu hry výrazně změní. Připomíná mi to situaci kolem dobývání základen ve Far Cry, o čemž se před vydáním mluvilo v superlativech a vývojáři neustále podtrhovali, kolika možnými způsoby lze dané místo osvobodit. A ano, i když se najdou hráči, kteří skutečně zkoušeli všechno možné, mám za to, že i mnozí z vás už při dvanáctém útoku volili raději tu nejefektivnější, nikoliv nejkreativnější cestu.

To ale samozřejmě není chyba hry nebo něco, kvůli čemu bych chtěl Watch Dogs Legion kritizovat. Naopak, po velkorysé porci hodin strávené v Londýně se na hru těším mnohem víc, než tomu bylo po jejím představení a byl jsem příjemně překvapen, jak svěže a uvolněně celý koncept vlastně funguje. Nebo snad znáte jinou hru, ve které může na krátko střižená slečna v pruhovaném kostýmku řídit patrový autobus, bourat pouliční osvětlení, troubit jako zběsilá a přitom ještě za pomoci hackování odklánět taxíky z cesty? Tak vidíte!