Star Trek: The Next Generation – A Final Unity

Chtěli jste to? Máte to mít. Ponoříme se společně do historie Star Trek her. Zkontrolujte si inerciální tlumiče, připněte si komunikátor na hruď a phaser za opasek, čeká nás divoká jízda. S pomocí strážce věčnosti podnikneme první cestu proti proudu času. Cílová stanice: květen 1995. Tehdy vyšla na planetě Zemi adventura Star Trek: The Next Generation – A Final Unity.

Nová generace byla teprve druhým hraným Star Trek seriálem. Ve Spojených státech série běžela od roku 1987 do roku 1994 a jejích 178 epizod se rozprostíralo napříč sedmi sezónami. Televizní seriál přilákal k obrazovkám po celém světě miliony nových fanoušků, posbíral velké množství ocenění a dobrodružství lodi Enterprise D po velením kapitána Picarda patří dodnes mezi nejpopulárnější v historii Star Treku.

Pokud jde však o videohry, ještě v první polovině 90. let dominovala interaktivní zábavě posádka původní Enterprise kapitána Kirka. V listopadu 1994 však vstoupil do kin první celovečerní film s Picardem, Rikerem, Worfem, Datem a dalšími známými hrdiny. Ten bezprostředně navázal na natáčení závěrečných epizod seriálu, a bylo tak načase konečně předat Nové generaci žezlo i na počítačích a konzolích. Nešlo sice o první titul s touto posádkou, ale byl zásadní. Tohoto úkolu se ujalo studio Spectrum HoloByte, které proslavila série leteckých simulátorů Falcon. Titul A Final Unity, který kombinoval klasickou point & click adventuru, relativně svobodné cestování a průzkum vesmíru i taktické bitvy, vydávala společnost MicroProse a podobně jako seriálová předloha dodnes patří k tomu nejlepšímu na poli Star Trek her.

Jak se ale něco takového stane? Co odliší dobrou stratrekovou hru od špatné? Nezbytné je, aby šlo o kvalitní titul jako takový a přitom uspokojil fanoušky i po stránce kánonu a autentičnosti. Adventuře A Final Unity se povedlo splnit obě podmínky a svorně si ji pochvalovali fanoušci i hráči seriálem nepolíbení. Protože jednoduše šlo o kvalitní počin.

Posádka Enterprise D se během rutinní hlídky na hranicích Neutrální zóny oddělující prostor Spojené federace planet a Romulanského hvězdného impéria zaplete do událostí nevídaných rozměrů. Loď Hvězdné flotily vyslyší nouzové volání Garidianů, kteří požádají o azyl. Tito blízcí příbuzní a spojenci Romulanů unikají před vlastními lidmi a v nárazníkovém pásu mezi oběma velmocemi ihned hrozí hráči první konfrontace a střet s válečným ptákem. Toto náhodné setkání odstartuje pátrání po tajuplném pátém svitku, jehož nalezení by mohlo pomoci odvrátit válku, protože garidinská společnost se řídí zásadami ne nepodobnými těm romulanským, jejichž podstatu stanovují právě svitky. Legendami opředený ztracený kus pak může pomoci od základu proměnit všechny vnitřní vztahy a vazby, jimiž se zmíněná rasa řídí.

Posádce kapitána Picarda není žádné dobrodružství cizí, a tak se rozhodne žádosti o pomoc vyhovět, načež se roztáčí kolotoč nepředvídatelných událostí, které Enterprise zavedou na mnohá zajímavá místa a povedou dokonce k objevu zapomenuté civilizace jménem Chodakové, jejíž impérium ovládalo kvadranty alfa a beta milion let před založením Federace. A co je ještě zajímavější, tato nově vytvořená rasa se autorům her tak zalíbila, že se později objevila i v titulech Future’s Past, Star Trek Generations podle stejnojmenného filmu a povedené tahové strategii Star Trek: Birth of the Federation. Pokaždé ale s drobnými obměnami. Z hlediska fiktivní chronologie byly pak události A Final Unity zasazeny do období mezi první a druhou epizodou závěrečné sedmé sezóny, což mimo jiné znamená, že fiktivní postavy jsou obeznámené s větší částí historie, kterou definovala Nová generace.

I když je příběh převážně lineární, opakovaně narazíte na situace, které hráči dávají jistou svobodu rozhodnout se. Tyto volby pak drobně ovlivňují průběh celé hry. Na vaší obratnosti v dialogu kupříkladu záleží, když se schyluje ke konfrontaci a pokud si povedete diplomaticky, můžete se střetu ve vesmíru zcela vyhnout. To ostatně není vůbec od věci, protože taktické stanoviště pana Worfa nepatřilo mezi nejoblíbenější. Bitvy ve vesmíru sice působily ambiciózně, ale nefungovaly moc dobře a hráče adventur spíže obtěžovaly. Nejinak tomu ostatně bylo už v případě konkurenčních adventur 25th Anniversary a Judgment Rites od Interplaye z let 1992 a 1993. Tehdy jsme však ještě seděli na můstku původní Enterprise.

I bez boje však šlo rozdělit herní úseky na ty odehrávající se přímo na palubě lodi, kde hráč fakticky řídil jednání kapitána Picarda trochu ve stylu starších interaktivních filmů od Crya. A pak tu byly výsadky na hvězdné základny i povrch planet, kde před každou misí bylo dokonce nutné zvolit složení vašeho týmu. Asi vás nepřekvapí, že na můstku Enteprise hráč v kůži Picarda konzultoval situaci s dalšími vyššími důstojníky a převážnou většinu problémů řešil konverzací. Sami jste ale mohli ovládat navigační systémy nebo zmíněné zbraně. Nechyběla samozřejmě ani tradiční databáze, která pomohla především svátečním divákům zorientovat se ve spletité mytologii Star Treku.

Z můstku lze rovněž kontaktovat velitelství Hvězdné flotily, nebo se se turbovýtahem přesunout do strojovny, transportní místnosti či na holopalubu. Zatímco holopaluba sloužila především jako “projekční místnost”, kde jste si mohli připomenout už viděné příběhové animace, role strojovny a transportní místnosti byla zajímavější. Pokud jste lodní systémy nesvěřili Geordimu, mohli jste se sami ujmout jejich správy. U transportérů pak skládáte váš výsadkovým tým podle specializace jednotlivých členů posádky a rozhodujete také o tom, s jakou výbavou do mise půjdete. Samozřejmostí pak je, že v momentě, kdy potřebujete někoho ošetřit, nesvěříte tento úkol třeba Datovi. A naopak doktorku Crusherovou nebudete nutit střílet z phaseru, pokud to nebude nezbytně nutné. Pokud má Geordi zjistit něco o neznámé technologii, měl by zase použít standardní trikordér, nikoli lékařský a tak dále. Vše má jednoduchou logiku a v závislosti na tom, s jakou postavou se o jakou akci a s jakým vybavením pokoušíte, mění se i potenciální výsledek. Protože lze ve hře učinit několik závažných chyb, musíte pečlivě vážit své kroky. V nouzi si poradí s některými problémy více postav, ale jejich efektivita není stejná.

I když interface adventurní části je ještě relativně staromódní a opět připomíná zmíněné adventury od Interplaye a další klasiky, zpracování point and click části je jinak na svou dobu velice moderní. Ne náhodou se o hře ve své době mluvilo jako o výborném interaktivním filmu. Ještě předtím, než dostala tato nálepka nelichotivý podtext a stala se synonymem pro špatně zahrané a bídně zdigitalizované hry-nehry, které v polovině devadesátých let s nástupem technologie CD-ROM učarovaly vývojářům. Naštěstí se ukázalo, že jde o slepou uličku v historii. Nechybí tu samozřejmě ani tradiční inventář, čili ani v tomto ohledu ani v různorodosti postav se hra nijak neodchýlila od receptu, který nastavily starší adventury. Nejen ty startrekové samozřejmě.

Hra měla původně vyjít ještě během vysílání seriálu a navázat na 25th Anniversary někdy v roce 1993. Stejně jako dnes se ale potýkala s opakovanými odklady. Podobné bylo i to, že se dabingu ujali původní seriáloví herci včetně Majel Barrett, manželky tvůrce celého fenoménu, která se kromě mnoha dalších rolí ve Star Treku stala i hlasem lodního počítače. Nepopulární Wesley Crusher tou dobou už naopak nebyl členem posádky.

Hry podle Star Treku se tehdy ještě nepotýkaly s nelichotivou reputací, naopak byly právě na počátku svého rozkvětu, a tak titul zaznamenal značný komerční ohlas. Do roku 1996 se prodalo půl milionu kopií, a to v době, kdy statisícové prodeje ještě znamenaly velký úspěch. Hráči oceňovali na A Final Unity především to, jak věrně napodobila atmosféru seriálu a rovněž výjimečně zdařilé technické zpracování. To vás neurazí ani dnes. Paradoxně přitom větší parádu dělá klasická dvourozměrná adventurní část než svého času inovativní vesmírné 3D bitvy anebo předrenderované filmečky v nízkém rozlišení, které dnes působí poněkud obludně zejména, co se obličejů týče. Ale tak už to chodí. Pochvalu si zaslouží i hvězdný dabing a scénář, který se podle kritiků vyrovnal i některým epizodám. S příběhem ostatně pomáhal jeden ze scénáristů Nové generace.

Tyto aspekty ocenil například i Michael Dorn, představitel pana Worfa. V dobovém rozhovoru sám coby zapálený hráč pochválil hru jako celek, zapojení ostatních herců do dabingu i smysl vývojářů pro detail. Přispěl přitom rovněž několika postřehy a pomohl vyladit Worfovy dialogy tak, aby odpovídaly jeho nátuře i způsobu mluvy. Celkově ale práci scénáristů označil za přesnou. Dorn rovněž zdůraznil, že výhodou hry je, že se nemusí vejít do stopáže jedné epizody a náklady na přidání dalších zvláštních efektů nejsou tak vysoké jako v případě televizního seriálu. Hra tak může fanouška více vtáhnout, což je dávno pochopitelně i její interaktivitou. Maximálně věrné jsou nejen podle herce i zvukové efekty, barevná paleta či chování postav.

Bez zajímavosti není ani skutečnost, že stejně jako starší Star Trek adventury i A Final Unity nabízela volbu obtížnosti, která měla vliv na náročnost vesmírných soubojů, ale podle manuálu také na to, jak nápomocná vám bude svými radami vaše posádka. Podle obtížnost se také zmíněný výsadek sestavil buď automaticky bez možnosti úprav, nebo byly jeho členové předvybraní, ale šlo je vyměnit, případně je třeba celý tým sestavit od začátku ručeně.

I když oblast, v níž se ve hře pohybujeme, umožňuje relativně svobodně prozkoumávat okolní vesmír, kromě navštívení samotného systému nenabízí hra další možnosti, a tak se stejně nakonec musíte vydat k dalšímu vytyčenému cíli vaší cesty.

Už jsem se zmínil o tom, že se hra úzkostlivě drží předlohy, pokud jde o nejrůznější detaily. Nechybí tu tak počítačové rozhraní LCARS známé ze seriálu a celý titul je koncipován jako epizoda, která má prolog i legendární znělku. Ta je téměř stejná jako v televizi, ale na rozdíl od originálu je vytvořena v počítači. Patrick Stewart také znovu nahrál svůj úvodní proslov, i když jeho text je identický. Tím však výčet zajímavostí ani zdaleka nekončí. A Final Unity a její cut scény se zrodily ze starší zrušené hry Star Trek: The Next Generation – A World for all Seasons. Tu v roce 1994 oznámilo studio Spectrum HoloByte pro konzoli 3DO. Mělo jít o plně 3D předrenderovanou moderní adventuru s variabilním příběhem, která byla zjevně až příliš ambiciózní. Ani tady ale neměly chybět vesmírné bitvy, tentokrát však ve stylu série Wing Commander.

Pokud hráč nezasahuje do dění na můstku, postavy občas v rámci diskuse zmíní nějakou starší událost ze seriálu. Minulé zážitky důstojníků se ale reflektují v průběhu celé hry. Zasmějete se ale i díky opomenutím. Worf například jednou mylně označí prvního důstojníka Rikera za kapitána. Pozoruhodná je i skutečnost, že příbuzní Romulanů, zmínění Garidiani, kteří sdílejí i stejnou technologii, stvoření pro potřeby hry, se fanouškům tak zalíbili, že se později objevili i v totální Star Trek konverzi New Horizons 4X strategie Stellaris. Figurují tu dokonce coby jedna z plně hratelných ras. Začátek hry zase některým fanouškům připomněl epizodu Přeběhlík, která začíná velmi podobně. I tady Romulana v malém plavidle pronásledující jeho vlastní lidé v lodi třídy D’deridex a on následně požádá Enterprise o azyl, kterého se mu také dostane. Vývojáři neopomněli ani maličké narážky, jakým je pověstný Picardům manévr, kdy si kapitán upravuje uniformu.

A jsme pomalu ve finále. Ačkoli hra vyšla pro MS-DOS a staré Macy, PC verzi není ani dnes díky emulátorům problém spustit na moderních strojích, takže vám nic nebrání vyzkoušet si ji. Naneštěstí jeden hráček by tu přeci jen byl. Už řadu let titul nelze koupit jinak než v aukcích a v bazarech. O oficiální digitální kopii třeba na GOGu můžeme jen snít. Pokud si k vám však přeci jen tahle výborná hra najde cestu, velmi pravděpodobně zjistíte, že to za tu práci stálo.

A jak se A Final Unity líbí vám? Podělte se s námi i dalšími diváky o svůj názor v komentářích. A samozřejmě nám nezapomeňte dát vědět, zda se vám takový návrat do historie líbí a máme-li se mu věnovat častěji. Hrajte dlouho a blaze.