Sága Assassin’s Creed prospívá, ale zapomněla na kořeny

Píchnu do vosího hnízda. Ne že bych si liboval v tom pouštět se během oblevy na tenký led, konfliktním tématům se obvykle spíš vyhýbám, pokud je to možné. Ale ságu Assassin’s Creed považuji za srdeční záležitost. Není to určitě moje nejoblíbenější herní značka, ale jako milovník historie se už 13 let navzdory všem vzletům a pádům opakovaně pouštím do digitální paměti našich předků. Za tu dobu série fanoušky opakovaně ohromila i zklamala, vystřídala se na přibližně desítka studií a stovky, možná tisíce vývojářů. Bez ohledu na lepší i horší díly jsem si užíval, jakým způsobem sága mísí fakta s fikcí a obdivoval jsem ji i pro schopnost nadchnout běžné hráče alespoň na moment do dějepisu. Koneckonců pořád jsem přesvědčený, že historie píše ty nejlepší příběhy. Hra, která sama reflektuje lidskou evoluci, se navzdory kritice a obvinění ze stagnace opakovaně pokusila celkem úspěšně modernizovat sama sebe. Teď mám však pocit, jako by navzdory výborně hodnoceným posledním dílům ztratila pro mě osobně něco ze své původní přitažlivosti.

Kam až můžeme zajít ve snaze stále hru inovovat, aniž bychom ji připravili o celý její původní genetický kód?

I když názory na jednotlivé díly se budou nepochybně různit, asi se shodneme v tom, že počínaje prvním dílem vždy některá následující pokračování jen udržovala status quo a drobně rozvíjela už existující principy, zatímco jednou za čas přišel díl, který se více či méně úspěšně pokusil o nějakou radikálnější změnu, ať už šlo o implementaci multiplayeru, mořeplavbu nebo příklon k akčnímu RPG. Jednotlivé díly nemá smysl jmenovat, nepochybně sami dobře víte, jakou mají reputaci a proč. Assassin’s Creed určitě nesmí ustrnout v čase, jinak by ho historie odepsala. Vědí to fanoušci a nepochybují o tom ani vývojáři. Klíčová otázka zní: Kam až můžeme zajít ve snaze stále hru inovovat, aniž bychom ji připravili o celý její původní genetický kód? Obávám se, že i přes příznivá hodnocení Origins a Odyssey – zejména ve srovnání s Unity a Syndicate – se něco takového začíná dít a já cítím, jak se to projevuje v tom, že se pomalu proměňuje i můj vztah k této značce.

Obdivuji vývojáře za to, jak se jim povedlo přeměnit akční adventuru spíš na akční RPG. Líbí se mi mnohé nové prvky obsažené v posledních hrách a stále mě šokuje, jak komplexní zážitek dokáží vytvořit. Kolik obsahu nacpou do hry, jak obrovské světy pro nás vytvářejí, skutečnost, že mapy jsou stále větší a plné aktivit, misí, výzev i úkolů. Na druhé straně, právě velikost pro mě začíná být u Assassina trochu na překážku. Z nějakého důvodu pro mnoho lidí stále zůstává délka her měřítkem jejich kvality, nebo minimálně jedním ze zásadních měřítek. Netvrdím, že jde o nepodstatnou veličinu, ale pokud se tu nebavíme o extrémně nízkých hodnotách k danému žánru či cenovce, málokdy je pro mě krátkost hry negativem. A Assassin’s Creed podle mě nikdy nebyl skromným titulem, který by na hráčích šetřil. Když ale v posledních měsících ve světle všech spekulacích o novém vikinském dílu přemítám o další hře, musí říct, že její rozloha a délka mě spíš děsí. Doslova mě odrazuje představa, že jen samotný příběh zase potrvá desítky hodin. A co hůř, po jeho dokončení člověk i podle mapy dobře ví, že hru vlastně pořádně nevytěžil.

Můžete namítnout, že mě nikdo nenutí dohrát titul na 100 procent a vyzobat vše do posledního puntíku. Origins a Odyssey vám ale na každém kroku připomínají, o kolik se ochudíte, když do hry neinvestujete nadstandardní množství času nad rámec základního příběhu. S tím se mi nějak obtížně smiřuje. Částečně je to pochopitelně dáno tím, že musíme v rozumném termínu přinést recenzi, ale ani bez této odpovědnost mě neláká představa plácat se ve hře několik týdnů až měsíců. Není snad nutné na tomto místě vést sáhodlouhé debaty o tom, jak s přibývajícím věkem, povinnostmi a starostmi člověku čas na podobné kratochvíle ubývá. To je prostě fakt. Měl jsem to štěstí a současně čest hodnotit většinu her z této série, ale včera jsem se přistihl, když jsme se o pokračování bavili se Zdeňkem, že se na něj vlastně ani netěším už tolik coby hráč, ale spíš jako recenzent. A zvědavost stran novinek přerůstá obava z rozsahu hry.

Když člověk zapátrá v paměti, anebo v databázích typu HowLongToBeat, uvědomí si, že velikost hry rostla nenápadně s většími i menšími výkyvy. Bavíme se tu pochopitelně o hlavní sérii, nikoli spin-offech. Už jednička z roku 2007 ale spolykala, pokud jde o hlavní náplň, skoro 15 hodin. Rozhodně to nebyla malá hra. I další díly se držely okolo 15 až 20 hodin. Zlom přišel až s Assassin’s Creed IV: Black Flag. Hru je sice podle odhadů možné dohrát přibližně za 22 hodin, ale povážlivě se prodloužil čas, který můžete ve hře strávit vedlejšími úkoly a nepovinnými aktivitami. Ty jsou však s příběhem úzce provázané. S Unity a Syndicate se obsah vrátil zase trochu do normálu, ale zejména proto, že autoři měli víc starostí s přechodem na další generaci, novým enginem, snahou hru modernizovat a také ustát oprávněnou kritiku fanoušků. Revoluční byla na Unity nakonec hlavně ta Paříž a nikoli hra samotná. Následovala vynucená pauza a po ní velký comeback, který pořádně zamíchal kartami. Vývojáři šlápli na plyn, přepracovali značně celý koncept a k radosti fanoušků představili řadu kladně přijatých změn.

Pořád si můžu letitým trikem napískat do stejného křoví třeba celou posádku nepřátelského tábora, skočit z věže do kupky sena nebo vrazit skrytou čepel do krk nepříteli a pak vyslechnout jeho poslední slova.

Origins i Odyssey jsou povedené hry. Uspokojily i mou potřebu setkat se s velikány dané doby a získat iluzi, že jsem to byl vlastně já, kdo v tichosti pootočil kormidlem dějin, tak jak je známe. Ale nějak v tom už chybí ten Assassin’s Creed. Problém není v letopočtu nebo zvoleném místě. Už předchozí dobrodružství ukázala, že konflikt s templáři lze naroubovat na leccos. A ostatně linka ze současnosti nikdy nepatřila k mým oblíbeným částem. Vždy jsem měl za to, že by se hra spíš měla zbavit okovů Animu a Absterga a stát se historickou hrou v pravém slova smyslu. Řekli byste ale o nových Assassinech, že to je stealth akce? Jakási starověká variace na Splinter Cell, Hitmana nebo Metal Gear? To asi ne. Mnohem blíž chtějí mít autoři třeba k Zaklínači, v němž očividně našli zalíbení. Hry postrádají jednotný kompaktní příběh, protože neustále odvádí vaši pozornost někam jinam a fragmentují hlavní zápletku řadou drobných questů. Z Assasinů se vytratila jakási žánrová ukotvenost a přímočarost, kterou ovšem nelze automaticky zaměňovat za nízkou obtížnost.

Původní hry působí ve srovnání s aktuálními díly komorně a přehledně. Navzdory tomu, že se také odehrávají ve značně rozlehlých kulisách plných rozptýlení. Netvrdím, že jsou moderní díly horší než ty předchozí. Spíš je tomu nezaujatě vzato právě naopak. Ale když se tak utápím v záplavě vybavení nebo žasnu nad rozlohou “sebemenšího” ostrůvku ve středomoří, kladu si otázku, kam se vytratila ta původní hratelnost. Nakolik je ještě pro Assasina typické a klíčové šplhání po majestátních budovách? Kdy jsem se naposledy skutečně obdivoval nějaké pečlivě vytvořené město? Proč mě hra nenutí víc spoléhat na plížení a kradmý postup, než přímou konfrontaci a otevřenou akci? Jasně, pořád si můžu letitým trikem napískat do stejného křoví třeba celou posádku nepřátelského tábora, skočit z věže do kupky sena nebo vrazit skrytou čepel do krk nepříteli a pak vyslechnout jeho poslední slova. Nicméně tato klišé, která v sérii zůstávají, jsou paradoxně tím, co bych klidně obětoval, pokud by výsledkem byla zase stealth akční adventura tak akorát inspirovaná Princem z Persie. Nechávám si však zajít chuť, protože šéf Ubisoftu Yves Guillemot jasně prohlásil, že už se k původní koncepci nevrátí. Škoda. Dřív značku definovala konkrétní města. Pak to byly země. A dnes celé regiony. Snad to v případě další hry nebude rovnou kontinent. Leccos tomu nasvědčuje. Méně je někdy více.