WarioWare: Move It!

Party hry hrají podle trochu jiných pravidel. Měly by být snadné na ovládání, intuitivní, rozhodně ale nemusí být spravedlivé. Jistě, že jde o zábavu, nikoliv ale zábavu jednotlivce, nýbrž celé skupiny hráčů. Středem pozornosti totiž není nutně ten, kdo hraje, možná ještě důležitější je spokojenost diváků. A tak se tu zcela cíleně pracuje s tématy jako frustrace, zesměšnění, překvapení, zmatek, absurdita nebo trapnost. Dvojnásob to platí v případě série party her WarioWare od Nintenda, která se rozrůstá o nový díl s podtitulem Move It!

ZÁKLADY

Jednotilvé díly WarioWare by už pomyslně vytvořily hodně povedenou partičku kumpánů, se kterými vyrážíte na rozjařený večírek s rizikem nedozírných následků, ale současně s jistotou povedené zábavy. Je to už dvacet let, kdy vyšly první díly Mega Microgames – v Evropě Minigame Mania – na GameCube a Game Boy Advance. Podle mého subjektivního názoru pamětníka jsou dodnes nepřekonané, během těch dvou dekád ale vyšla zhruba desítka dalších her a zejména některé handheldové díly jsou opravdu fantastické a kreativní. V tuhle chvíli již předposlední WarioWare s podtitulem „Get It Together!“ vyšel před dvěma lety už na Switch a poté, kdy jsme se tehdy dokázali dát trošku dohromady, teď budeme… promiňte mi můj vytříbený slovník… hejbat zadkem. Je tu Move It!

Zdroj: Nintendo

Party hry jsou obvykle tvořeny minihrami, v případě série WarioWare jsou to ovšem spíše mikrohry. Trvají totiž několik málo sekund a jejich podstata spočívá v tom, že musíte rychle přijít na to, co máte dělat, ať už podle příkazu nebo podle předmětů na obrazovce, načež to musíte pohotově provést. V jedné klasické mikrohře, která se v drobných obměnách objevuje snad ve všech dílech WarioWare, se například nahoře objeví velký nos a dole se pohybuje zleva doprava a zpátky prst. Objeví se nápis „Pick!“, načež musíte prst rychle správně zasunout do nosní dírky. Máte na to skutečně jen krátký okamžik, sekundu nebo dvě. Pokud díru trefíte, pokračujete dál, okamžitě následuje další mikrohra a všechno postupně zrychluje. Následují také složitější resp. vzácnější hry, které jste třeba ještě neviděli a musíte hádat, co se v nich po vás chce. Pokud díru netrefíte, typicky přicházíte o jeden ze tří životů. A pokračujete dál, až dokud neztratíte všechny životy, čímž hra končí, vy se trochu vydýcháte, setřesete ze sebe ten zvláštní pocit trapnosti, který dnešní mladá generace označuje slovem „cringe“ a pouštíte se do toho chytlavého tažení znovu.

HEJBNI ZADKEM

Move It! v tomhle jednoduchém základním konceptu pokračuje, přináší ale výhradně pohybové ovládání. Funguje jen v TV režimu a s Joy-Cony v ruce. Máte dvě možnosti – buď můžete absolvovat příběh, hezky sami či s jedním spoluhráčem, každý se dvěma Joy-Cony. A nebo je tu party režim pro dva až čtyři hráče, kdy každý hráč drží v ruce Joy-Con jenom jeden.
Ať už s jedním nebo se dvěma Joy-Cony, stojíte před televizní obrazovkou a podle instrukcí mácháte rukama a hýbete tělem ve více než 200 různých mikrohrách. Mnohé z nich jsou převzaté z minulých dílů (mj. ze Smooth Moves na Wii) s většími či menšími inovacemi, takže například zmíněné dloubání do nosu tu probíhá s oběma rukama nad hlavou, které musíte nasměrovat do dvou nosních dírek zároveň. Mnohé mikrohry jsou ale zcela nové, takže předchozí zkušenost nemusí být vždycky výhodou.

Pod vámi na obrazovce projíždí běžící pás a na něm čas od času bílé místo, které musíte patřičným pohybem ve správnou chvíli orazítkovat svým zadkem.

Jedinečnost WarioWare spočívá v nepředvídatelnosti a výstřednosti. Nikdy nevíte, jestli se máte červenat trapností, nebo řvát nadšením. Brzy tomu ale podlehnete a vyberete si nadšený řev. Sedíte třeba na bobku, Joy-Con držíte v pravé ruce na koleni. Pod vámi na obrazovce projíždí běžící pás a na něm čas od času bílé místo, které musíte patřičným pohybem ve správnou chvíli orazítkovat svým zadkem. Samozřejmě dojde i na frenetické máchání rukama, kdy se musíte během pár sekund co nejvíce hýbat. Nebo oběma rukama navíjíte toaletní papír (ano, záchodové téma je WarioWare blízké), případně pomyslným pícháním trefujete balonky. Ťukáte si se skleničkou, sekáte dřevěné klacky, setřásáte ze sebe provaz, plavete kraul, podáváte ruku, otáčíte palačinku, otevíráte šuplík… A tak dále a tak dále, od triviálních úkonů po naprosto šílené nápady. Sestavy miniher se samozřejmě liší podle toho, jestli hrajete sami (se dvěma Joy-Cony) nebo probíhá party (s jedním). Také se liší základní postoj, který vám hra před začátkem každé minihry přikáže zaujmout. Někdy musíte dát ruce v bok, jindy je máte nad hlavou nebo Joy-Cony držíte v pěstích nad sebou. Postoj je důležitý proto, aby pak bylo absolvování mikrohry stále rychlé, změny ale ve výsledku trochu narušují tempo.

Obecně je tu trochu problém v intuitivnosti. Zatímco v předchozích dílech se mikrohry ovládaly jedním tlačítkem, D-padem nebo případně dotekem obrazovky, tady je najednou princip ovládání z podstaty věci složitější a mnohem různorodější. Logicky pak hapruje také detekce, což v šibeničním časovém limitu a se třemi protihráči po boku není vůbec příjemné. Vývojáři se mohli spokojit s opravdu jednoduchými mikrohrami postavenými jen na těch nejzákladnějších pohybech. Jsem ale rád, že to neudělali – hra by byla sice mnohem intuitivnější, současně ale i povrchnější. Frustrace v situaci, kdy víte, co máte dělat, ale hra správně nepřečte váš přesný pohyb v krátkém časovém okně, je extrémně nepříjemná, ale postupem času si jemné nuance ovládání různých miniher osvojíte a benefit rozmanitosti a různorodosti ovládání jednotlivých miniher jednoznačně oceníte. Hra se nedostatky v detekci snaží vyřešit postupným odemykáním obsahu a také polopaticky prezentovaným tutoriálem, přesto si žádá určitou trpělivost a tu zejména mladší hráči nebudou vždy ochotni s hrou mít.

VZHŮRU NA OSTROV

Motivace? Inu, řeč je o party hře, takže žádný propracovaný příběh nečekejte. Je tu tradiční šílená zápletka, kdy Wario vyhraje výlet na ostrov pro sebe a svých dvacet přátel. Způsobí tam značný rozruch, což je eufemismus, ale nechte se překvapit, načež všichni společně prožijí nezapomenutelné dobrodružství, každý samozřejmě po svém. V praxi to znamená, že se pohybujete na ostrově po jednotlivých stanovištích a odemykáte v nich postupně všechny minihry. Na konci každé lokace jsou bossové – bitvy s nimi jsou přeci jen o něco delší, a máte tu pak samozřejmě i muzeum, ve kterém si můžete všechny už odemčené minihry přehrát sólo ve všech třech obtížnostních variantách. Party režim zase funguje v několika tematických a dosti šílených i nápaditých režimech, např. Listen to the Doctor nebo Medusa March, byť už si některé pamatuji z předchozích dílů. Každý má trochu jiný princip, od jednoduché deskovky po úplně obyčejné PvP.

Určité problémy v pohybovém ovládání jsou místy dost nepříjemné – na jednu stranu hra ztrácí ze své pověstní přístupnosti a intuitivnosti, na druhou stranu pohybové minihry v ideální situaci představují úplně jiný level zábavy.

Asi už jste i z pohledu na obrázky pochopili, že vás čekají naprosto absurdní a záměrně přehnané situace, což platí i pro audiovizuální design. Výrazná stylizace ostrova je jedna věc, pak jsou tu ale jednotlivé minihry, které se nebojí jít do extrémů ve smyslu uhozenosti. Něco působí až experimentálně a nehotově, ale celé to má ve výsledku svůj unikátní styl, který se na mejdany a uvolněné party dobře hodí. Ať už to bude na nějakém večírku ve větší skupině se spoustou diváků, nebo někde v herním studiu v odpočinkové místnosti ve dvou hráčích, náramně se pobavíte. Na svůj účet, nutno říct.

Hodnotit WarioWare je ale zároveň trochu oříšek. Nová pokračování v sérii vždy inovují v jednotlivostech, celkově jsou ale stále stejná, což je ovšem naprosto pochopitelné. Limit pohybového ovládání hře nevyčítám – pokud chcete hrát tradiční mikrohry pomocí tlačítek a v handheldovém režimu, sáhněte po dva roky starém dílu. Určité problémy v pohybovém ovládání jsou místy dost nepříjemné – na jednu stranu hra ztrácí ze své pověstní přístupnosti a intuitivnosti, na druhou stranu pohybové minihry v ideální situaci představují úplně jiný level zábavy. Všechno závisí na tom, jak dobrou partičku hráčů kolem sebe máte. Pokud jste nudní patroni, tahle hra není pro vás. Ale kdo o sobě dokáže říct, že je nudný patron?