The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom

Nejlepší na nové Zeldě je, jakou důvěru ve vás tvůrci vložili. V rámci hlavního questu míříte do města uprostřed jezera, kam vede most, momentálně spadlý, protože je konec světa a údržbáři místo údržbování někde něco pijí nebo umřeli. U mostu postává postava, která konstatuje, že spadlý most je spadlý most, počkáme, snad někdo přijde a opraví to. V běžné hře byste čekali. Nebo dostali quest nebo by někdo přišel nebo by přišlo osvícení a hrdina by si sám napsal do úkolovníku, kam má jít a co tam udělat, když tedy most není. Tady ne. Spadlý most je totiž spadlý most a cesta dál nevede, konec příběhu. To vy si musíte sami v hlavně srovnat, že do města fakt potřebujete – a jít hledat jiné způsoby, protože opravář nepřijde nebo ne letos. Vyšplháte se na vysokou horu opodál, splachtíte na příručním padáku, chytnete se skály a vylezete po ní. Nejde o to, že by bylo nějak těžké plán zmíněné operace vymyslet nebo dokonce provést. Vtip je v tom, že vám hra neřekne, že máte vůbec něco dělat. Protože vám věří.

The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom je zázrak. Nemusíte být fanoušci Nintenda (i když trochu ano, protože potřebujete mít Switch), nemusíte mít zvládnuté všechny díly letité série nebo aspoň všechny liché, nemusíte mít 200 hodin v předchozím Breath of the Wild, jakkoliv na něj Tears of the Kingdom vlastně přímo navazuje. Je fajn vědět, že Zelda je princezna a Link ne. Pomůže, když tušíte, že Master sword je meč mečů a ten s těmi zrzavými vousy je padouch, jinak ale můžete přistoupit ke hře jako nepopsaný list. Odmění se vám jen těžko představitelným zážitkem, dobrodružstvím, jaké jste ještě nepotkali a nevěděli, že vám chybí. Dá vám meč do ruky, koně… tedy koně ne, toho musíte najít na louce a zkrotit, mapu (jen kousek, zbytek dokreslíte) a úkol – ve světě se zase probudilo zlo a jedině kurážný hrdina ho dokáže zastavit. Tak jděte.

Nežene vás dopředu úkolovník, žene vás zvědavost a zmíněná touha po dobrodružství, protože sejít kousek z cesty a prozkoumat prokletou pevnost je tak přirozené…

Hrubé žánrové zasazení Tears of the Kindgom (stejně jako Breath of the Wild) by mohlo znít třeba akční adventura s RPG prvky ve velkém světě, ale škatulky nikdy Zeldě neseděly. Primárně je to hra pro lidi s otevřenýma očima – a srdcem. Po krátké úvodní eskapádě, kde se naučíte všechny triky a dostanete základní schopnosti, se vám otevře celý svět, ten ale není ani nepřátelsky nevyzpytatelný, kdy nevíte, kam jít a proč, ani uměle nalinkovaný, aby vás vedl od vykřičníku k vykřičníku. Je vytvořen unikátním stylem přesně tak, že vždycky víte, co dělat – ale rádi se necháte cestou vyrušit, protože jste přirozeně zvědaví. Máte dojet do pouště a víte, kde je poušť, ale cestou k ní potkáte opravdu zajímavou horu s podivnými stavbami nebo jeskyni s pokladem nebo skřítka v nesnázích. Nemusíte nabírat otravné questy, a pak koukat na mapu, kde je plnit, hra sama vám malé příběhy přímo předkládá a vy se jim věnujete tak, jak jdete kolem. Nežene vás dopředu úkolovník, žene vás zvědavost a zmíněná touha po dobrodružství, protože sejít kousek z cesty a prozkoumat prokletou pevnost je tak přirozené…

Je třeba říct, že Tears of the Kingdom navazuje bezprostředně na Breath of the Wild, a pokud jste hráli ten, budete jako doma. Nepůsobí přitom vůbec jako draze zabalené DLC, jakkoliv objevujete týž svět, postižený novou katastrofou. Současně je ale dobré dodat, že pokud v minulém dílu nebo Zeldách obecně kovaní nejste, vůbec to nevadí. Nevstupujete do rozepsaného příběhu, píšete nový. Karty jsou rozdány znovu od začátku, objevený „nový“ padouch vás připraví o všechny schopnosti (a málem o život), Zelda zmizela, což už je takový její koníček, takže tu zase stojíte sami v neprobádané mapě a vzhůru za dobrodružstvím. Příběh je taky nový a vlastně je to možná první nejviditelnější změna od Breath of the Wild, kde se Nintendo v otevřených světech teprve rozkoukávalo a dění tak ustoupilo do pozadí před klíčovou explorací. Tady se autoři kouzelných příběhů vrací v plné síle, děj má spád, a jakkoliv je pořád hlavně v druhém plánu, protože v prvním jste vy a ten kůň a meč, najednou zase dává zápletka smysl, má spád i nečekané zvraty a zhusta se z lehkovážného putování barevným světem mění v antickou tragédii – pro hraní do vlaku klidně přibalte kapesník.

Tak, teď už k hraní. Nejdůležitější je asi to, co padlo na začátku, to o tom mostě a mrtvých údržbářích. Tears of the Kingdom se odehrává ve velikánském otevřeném světě, kde můžete jít, kam chcete, a příběh vás u toho vede za ruku jenom trochu. Víte dobře, co je potřeba udělat, jen vám není jasné, kudy přesně cesty povedou a co se na nich stane. Přitom ale nebudete tápat ani bloudit. Mapa není poseta otravnými otazníky – mapa je svět, který budete chtít objevovat a poznávat, protože právě to je to dobrodružství. Jestli vás tohle leká, protože u hraní si přece chcete hlavně odpočinout po těžkém dni v práci nebo na pláži, nemusí – k hraní nepotřebujete wikipedii, nemusíte se bát, že něco zkazíte nebo někam přijdete pozdě, svět je sice plný stvůr (proto potřebuje hrdinu), někde je horko, jinde zima, k čemuž se musíte obléknout nebo si uvařit lektvar, ale jinak je vlastně úplně bezpečný. Co víc, odvážím se říct, že právě takové hraní je ten pravý odpočinek. Tears of the Kingdom je hra, která po vás nic nechce – jen vyrazit do magického světa a naplno si tu cestu užít.

Aby se vám cestovalo lépe, nafasujete hned na začátku hrst gadgetů, udělátek, vylepšení, které vám z už tak nápaditého bloudění udělají teprve zážitek, na který nezapomenete. Kromě obligátního padáku, který vám dovolí plachtit krajinou, užívat si scenérii a skákat na potvory shora, to je hlavně čtveřice speciálních schopností – a nebyl by to tým kolem Zeldy, aby tyhle schopnosti nebyly zase originální a unikátní. První je lapač předmětů: cokoli ve světě leží a není přibito (nebo ne moc silně), můžete zvednout a položit jinam. Zlí skřeti například rádi skladují poblíž základen sudy s výbušninou, tak sudy zvednete a přemístíte jinam, třeba do vzduchu nad skřety, ať se gravitace taky pobaví. Nebo je dáte do ohniště, u kterého sedí. Přemisťovaný objekt nemusíte jen někam položit, můžete ho přilepit k jinému objektu, a pak hýbete dvěma. Třeba dvěma sudy s výbušninou, nebo taky sedmi sudy s výbušninou. Nebo prkny, které dohromady tvoří žebřík. Ve světě objevujete pozůstatky technické civilizace, a tak můžete najít třeba vlaštovku, z polymeru a dost velkou na to, abyste se na ní svezli: tak ji šoupnete na místo, odkud sjede, a postavíte se na ní. Protože to byla civilizace technická, možná také někam položila motor – a ten už teď umíte vzít a k vlaštovce přilepit, čímž máte letadlo. Stejně si uděláte vůz na elektrický pohon s plamenometem na přídi nebo třeba banální vor, abyste se dostali přes řeku, kde je proud moc prudký na plavání.

Fantazii se meze nekladou a skoro cokoliv je možné.

Právě používání a lepení věcí a fyzikální engine, který hře pomáhá běžet, otevírá před vámi nekonečné možnosti. Třeba v řešení hádanek, kde budete zhusta improvizovat nebo se budete snažit hru přechytračit a často vám to vyjde. Musíte se dostat přes divokou vodu, ale druhý břeh je strmý? Zkuste letadlo, splachtit z vysoké hory opodál – nebo prostě porazte hrst stromů a místo voru si stlučte most! Fantazii se meze nekladou a skoro cokoliv je možné.

Druhým fascinujícím udělátkem je navraceč času. Prostě najednou zastavíte svět, vyberete objekt, který se před nedávnem pohyboval, a zavelíte mu, aby se plynule vrátil. Schopnosti samozřejmě můžete kombinovat, takže umístíte balvan nad hejno potvor, on na ně spadne a pohmoždí je, vy vrátíte čas, čímž se balvan zase vznese, aby vzápětí spadnul zas. Takhle driblovat můžete tak dlouho, než vás potvory najdou a začnou bít, nebo dokud vám jich nebude líto. Skvělá věc na vracení času je i to, že funguje jako „undo“: někde postavíte pomocí lepiče předmětů lávku, dáte ji trochu křivě a ona spadne. Vžžžž a už zase stojí, chytnete, polohu mírně upravíte. Nejzábavnější použití je pak trestání zlotřilých nepřátel – potvory, ve světě se potulující, jsou inteligentní, a když můžou, seberou si do bitky s vámi někde lepší zbraň, nebo na vás něco hodí. Třeba sud s výbušninou, který skřeti tak rádi skladují poblíž své základny. No a sud letí, skřet se směje, sud už je skoro u vás, vrátíte čas, sud letí zpátky a skřet se nesměje, protože už tam není.

Zdroj: Nintendo

Třetí schopnost, kterou dostanete do ruky, je lepič předmětů na výbavu. Zjednodušeně řečeno, cokoliv, co ve světě najdete a můžete zvednout, také můžete nalepit na meč nebo na štít. Zní to zvláštně, ale zase vám to umožní nebývalé kreace. Přilepte si oblíbený výbušný sud na štít, a příští potvora, která vás do štítu praští, vás už nepraští. Nebo si na štít přilepte pružinu nebo kámen. Ve hře nejsou jiné zbraně než meče, kopí a klacky, protože jiné zbraně nepotřebujete. Chcete mohutné kladivo, kterým budete dobře rozbíjet skály a těžit rudu? Přilepte si ke klacku balvan nebo železnou bednu. Chcete sekeru na porážení stromů? Najděte placatý kámen. Část nepřátel jsou robotické autonomní systémy, ze kterých padají ostré rohy a bodce, ideální k vylepšení zbraně s útočným číslem osm na útočné číslo čtyřicet. A na přidání elektrického výboje do každého úderu. Nebo vyrobení plamenometu přilátáním ohňometného chrliče na obušek.

Poslední abilita je ze všech nejpodivnější – tunelovač skrz stropy. Upřímně z ní asi budete nejprve rozpačití: hrajete ze třetí osoby a nahoru moc nekoukáte, jenže ono vám to zase umožní hrát jinak. Krajinou chodí velcí kamenní bossové, které porazíte tak, že na ně vylezete a rozbijete citlivé místo na hřbetě – teď můžete vlézt pod potvoru a protunelovat se skrz. Spousta nepřátelských pevností je několikapatrová, vy můžete bojovat v přízemí, a když se seběhne potvor moc, instantně se posunete o patro výš a něco na ně hodíte, třeba výbušný sud. Samozřejmě je tunelování klíčové u řešení prostorových hádanek a při procházení dungeony. Schopnost nefunguje jen na nějakých konkrétních, k tomu připravených místech – je aktivní všude, kde je dostatečně blízko nad vámi strop, což vám zase dovolí přistoupit k nějakým problémům netradičně. Shora.

Oproti minulému dílu je svět ještě větší – a ještě nápaditější. Kromě základního království všude kolem je ještě jedno menší nad vámi v podobě ve vzduchu plovoucích ostrovů.

Tak, a teď si to představte pohromadě. Máte veliký otevřený svět, v něm spoustu koutů k prozkoumání, zajímavých míst a malých příběhů. K tomu máte koně, meč (a na něm přivařené kopí) – a všechny ty nekonečné možnosti. Jak je asi patrno, nástroje nejsou tentokrát jen jednoduché jednorázové hračky – jsou to koncepty, které vám pomohou zásadně měnit pravidla hry. Struktura je podobná jako posledně: svět je plný překvapení a nástrah, ale i nádherných míst a tajuplných hádanek. Hlavní úkol vás dovede do čtyř koutů, kde vyřešíte čtyři lokální problémy v nápaditých dungeonech, za což pokaždé dostanete ještě jednu bonusovou schopnost, kterou by bylo škoda vyzradit. Až tohle splníte, odkryjete mapu a prozkoumáte tajuplné obrazce, po světě se náhle objevivší, až k tomu prožijete dostatek dobrodružství, najdete nejlepšího koně a skamarádíte se s ním, objevíte nejlepší zbraně a poklady, probudíte tajemné víly a necháte si od nich vylepšit brnění, až odkryjete dostatečné množství tajuplných svatyň, z nichž každá je mini-dungeon, logická hádanka nebo bojová aréna sama o sobě, až porazíte dost krajinou se potulujících bossů, až… No prostě až si užijete největší dobrodružství svého života, můžete postoupit ke grandióznímu finále. Během toho všeho nejezdíte jen krajinou a netlučete potvory mečem. Hledáte kreativní řešení problémů, bavíte se zneužíváním systémů a dobře fungující fyzikou. Létáte na padáku, zapalujete trávu pod stády skřetů, poletujete nad nimi na vznášedle a zasypáváte je šípy nebo výbušnými sudy; nemají je skladovat tak blízko…

Oproti minulému dílu je svět ještě větší – a ještě nápaditější. Kromě základního království všude kolem je ještě jedno menší nad vámi v podobě ve vzduchu plovoucích ostrovů. A až prozkoumáte místní anomálii, která vypadá jako díra do pekla, zjistíte… že je to díra do pekla. „Hlubiny“, tajuplné podzemí, se rozprostírá téměř pod celou mapou, má svá vlastní pravidla a úskalí, své vlastní hádanky a vlastní nebezpečí. Kromě jednoho příběhově důležitého okamžiku do něj vůbec nemusíte – ale chcete. Stalo se mi, že jsem úplně náhodou při něčem úplně jiném objevil obyčejnou studnu, ve které byla díra do neprozkoumaného místa v podsvětí. Jen jsem nakoukl – a strávil šest hodin, které teď patří k mým nejúžasnějším herním zážitkům vůbec. Bloudění šílenou tmou, stloukání vozidel, aby se bloudilo rychleji, střílení semínek svítících květin, aby bylo aspoň něco vidět, hledání nových baterií do auta, matení stád extrémně nebezpečných goblinů ohlupujícími houbami, po kterých útočí na své soukmenovce, šplhání na nekonečné skály, kterým nevidíte vrchol, protože je tma, nacházení nečekaných pokladů, povídání si s duchy… To je něco, na co vás vlastně nikdo nepřipraví. Obrovský nepřátelský svět, který je tu navíc – a který vás zase bude lákat k prozkoumání.

Je to hra pro lidi, kteří chtějí jedinečné zážitky, ale Elden Ring je pro ně třeba příliš těžký nebo těžkopádný nebo nesrozumitelný.

Hra vychází výhradně na Nintendo Switch, což je šest let stará konzole, a jakkoliv to výtvarný styl a pestré barvy dovedně maskují, neohromí vás mírou grafických detailů a dokonalými obličejovými animacemi. I tak vás překvapí, jak zázračně všechno funguje. Všechny tři zmíněné světy, nebeské ostrovy, království dole a hlubiny, nejsou samostatné úrovně, jsou bezešvě pospojovány do jednoho perfektního celku. Můžete skočit z ostrova na nebi, řítit se k zemi, trefit se do pekelné díry v ní a propadnout do podsvětí, to všechno v jednom tahu a s překvapeně přihlížejícími skřety, když letíte kolem. Každou chvíli narazíte na něco nového. Každou chvíli se necháte odlákat od hlavního příběhu, protože tady by díra v zemi určitě neměla být a támhleten ostrov na nebi je les, což je zvláštní a stojí to za prozkoumání.

A to je nejnovější Zelda. Hra pro lidi, kteří chtějí jedinečné zážitky, ale Elden Ring je pro ně třeba příliš těžký nebo těžkopádný nebo nesrozumitelný. Pro lidi, kteří nevěděli, že jim ve virtuálním životě chybí pořádné dobrodružství – a jak může být neuvěřitelné. Je trošku dětinská, jako všechno japonské, místy hodně vážná, jako všechno, co je dobré, ale hlavně je to hra v tom nejryzejším významu slova, významu „hrát si“. Není to jen nějaký příběh, jenž sledujete v televizi, je to svůj vlastní svět, kterým budete bloudit, který budete poznávat, ve kterém budete tu chvíli, která je potřeba pro jeho záchranu, žít. Je to určitě jedna z nejlepších her pro Nintendo Switch a dost možná jedna z nejlepších vůbec. Hra, kde budete pořád objevovat něco nového a kam se rádi budete znovu a znovu vracet. Hra, o které jste nevěděli, jak moc vám chyběla.