The Last of Us Part II

Vyznačuje se výjimečná hra výjimečnými nároky na toho, kdo ji má zhodnotit? Pokud bychom to takhle měli brát, můžeme se po dvou větách rozejít s konstatováním, že The Last of Us Part II je vskutku výjimečná hra a dalšími minutami se vůbec neobtěžovat… Dobře, předpokládám, že jste přišli proto, abyste zjistili něco víc o titulu, na který čekáte dlouhých sedm let a zřejmě vás zajímá, jakým směrem se ubírá příběh Joela a Ellie, případně co dalšího vývojáři z Naughty Dog do pokračování The Last of Us přidali. Upřímně, nemohu vám toho prozradit ani ukázat příliš, vlastně je toho mnohem méně, než bych sám považoval za přípustné, ale mělo by to stačit alespoň do doby, než si tuhle hru půjdete koupit. A o to, že byste nešli, příliš velké obavy nemám.

Balík emocí

Předně by asi mělo zaznít, že jsem z nejrůznějších důvodů neodolal a obeznámil se s dubnovými úniky příběhu. Pokud jste na tom byli podobně, mohu vám s klidem říct, že nedávná slova autora hry Neila Druckmanna nebyla jen křečovitou snahou zamést problém pod koberec. Bez kontextu nevyzní zvraty ani z poloviny tak dobře, jak je prezentuje finální hra a s čistým svědomím prohlašuji, že jsem si příběh skvěle užil. Co je důležité, v dubnu uniklé informace neinterpretují všechny okolnosti tak, jak se skutečně stanou, a pokud jste se obávali, že by kvalita zpracování děje měla v porovnání s prvním dílem klesnout, obávali jste se zbytečně.

Zdroj: Sony

Příběh má několik úrovní a vrstev, mísí se v něm z jedné strany události, které skandálně a bez přípravy zaútočí na všechny vaše smysly a z druhé strany zase poklidné intimními momenty, v nichž dojde na nostalgické vzpomínání i filosofování, které nepůsobí hloupě. Hádky, chvíle smíření, strach, bolest, úleva, vztek, smutek… Jmenujte jakoukoliv emoci a zaručuji, že ji ve vás druhé The Last of Us vyvolá, pokud tedy nejste úplně neteční. A co víc, vývojáři skvěle pracují s načasováním a umí jen tak, mezi řečí, vytvořit parádní cliffhanger, na jehož pokračování si dílem scenáristických kliček musíte vždy nějakou chvíli počkat.

Seriálový start

Abych byl trochu konkrétnější, mohu prozradit, že příběh velmi plynule naváže tam, kde skončila jednička. Joel odjel s Ellie zpět do Jacksonvillu, a ačkoliv to nemuselo být z úplně poslední scény prvního dílu patrné, snaží se co nejlépe zapojit do fungování tamější komunity. Na tomto místě odvedli vývojáři skvělou práci a prostřednictvím vynikajících dialogů i náznaků menších příběhů, odehrávajících se mezi obyvateli opevněného městečka, skutečně nechávají hráče vstoupit mezi ně. Bude to znít jako klišé, ale pokud by tímto způsobem začínala druhá řada očekávaného seriálu, diváci by byli jistě spokojení. Žádné tlačení na pilu, v úvodní hodince dvou velmi pozvolný rozjezd, kterému sekundují skvělé herecké výkony. A nenechte se zmást – dobré herce si už vývojáři najít umí, jen málokdo má ale dostatek zdrojů a kapacit, aby dokázal jejich um věrohodně převést na jedničky a nuly. Vývojářům z Naughty Dog se to ale podařilo a je fascinující sledovat každý jeden detail mimiky obličeje i dalších pohybů.

Animaci si užijete obzvláště v mistrně provedených cutscénách, v nichž byl odveden pořádný kus digitální filmařiny a mám pocit, že řemeslná zručnost Naughty Dog překonává i kvalitu Red Dead Redemption 2.

Najít jedno slovo, které animaci plnohodnotně popíše, je poměrně obtížné, řekl bych ale, že nejvíce se k tomu blíží slovo „organická“. Až na vyslovené drobnosti, jako je prolnutí rukavic s prsty na rukou při nasazování působí veškerá animace měkce, přirozeně a maximálně plynule. Vývojáři si navíc nehledali zbytečné zkratky, a tak animovali jako o závod prsty na kytaře, jemné bubnování na zárubeň dveří, do toho všeho nechávají promlouvat pocity skrze krabacení obličeje, kroucení očí a nechybí ani plejáda komplexních rozpoložení jednotlivých postav od zcela uvolněné až po maximálně napjaté a ve střehu. Proč tohle všechno popisuji, ptáte se? Protože to hraje hlavní roli napříč 25 hodinami, které vás odhadem v The Last of Us Part II čekají. Obzvláště si pak animaci užijete v mistrně provedených cutscénách, v nichž byl odveden pořádný kus digitální filmařiny, a jak už jsem avizoval v preview z vybrané části hry, nabyl jsem pocit, že řemeslná zručnost Naughty Dog překonává i dojem z Red Dead Redemption 2.

Spoustu volnosti v uzavřených arénách

Déle probírat, co se ve hře stane, jednak nemůžu a jednak příliš nechci, vzhledem k tomu, že by si touhle odyseou měl projít každý sám. Prozradím nicméně, že se v zasněženém Jacksonvillu dlouho nezdržíte a zakrátko se ocitnete v Seattlu, kde si už příroda bere zpět to, co jí člověk před mnoha desetiletími sebral. Ani to přitom není poslední zastávka, byť setrvání v Seattlu vyplní převážnou část hry, postupně se však podíváte ještě do dalších míst, která jsou zpracována se stejným důrazem na detail, jako všechna ostatní. Sluší se rovněž vymezit, že The Last of Us Part II není hra s kompletně otevřeným světem, takže vás v souladu s příběhem bude vždy přesouvat z jedné uzavřené lokace do druhé. Píše se ale rok 2020 a megalomanský přístup Naughty Dog znamená, že některé části hry jsou opravdu hodně rozsáhlé, až nabydete dojmu, že otevřené možná jsou. Přes nejrůznější přelezy, podlezy a skritpované sekvence vás ale vývojáři vždycky dostanou, kam potřebují a nechají vás opět prozkoumávat další a další části hry. Ani na tom ale neshledávám nic špatného, a ačkoliv platí, že cesta k příběhovému předělu vede vždy jenom jedna, těch dílčích si můžete najít poměrně dost.

Pozor, v akci je původní PlayStation 4

Četné dotazy před vydáním recenze směřovaly k tomu, jak běží The Last of Us Part II na základní revizi konzole. Vyzkoušeli jsme několik částí hry a shledali jsme výkon naprosto dostačující. Pocitově hra netratí nic na své kráse, a pokud máte konzoli v dobrém stavu, neměla by se pokoušet odletět po celou dobu hraní. Jisté kompromisy jsou ale znát na délce načítání a doby, za kterou se celá hra inicializuje.

Pokud jste hráli první díl, moc dobře víte, že esencí celé hry je snaha přežít. Vyjádřeno tím, co se v The Last of Us Part II děje, to znamená mít po ruce dostatek nábojů a surovin k rychlému vyrábění lékárniček, výbušnin nebo vylepšených zbraní pro boj zblízka. Na střední úroveň obtížnosti vám hra nejednou pořádně zatopí, a pokud skutečně nebudete věnovat dostatek času prozkoumávání polorozbořených domů, daleko se nedostanete. Odměnou vám nicméně bude další porce neskutečných detailů, ať už se bavíme o odlišném vybavení jednotlivých bytů, dopisech a vzkazech, vyprávějících jímavé příběhy o lidech, kteří se na stejném místě ocitli před vámi a samozřejmě o spoustě harampádí, které jsou pro Ellie důležité.

Celý systém je závislý na tom, zda objevíte konkrétní tematické časopisy, otevírající vždy jednu větev vylepšování, pak už je volba na vás.

Do spousty míst přitom nevede přímá cesta a musíte se skutečně dívat kolem, abyste vchod našli, což je skvělé zpestření prozkoumávací části a velmi přirozeně vás tak hra přinutí setrvat na místě o trochu déle a plně si jej užít. Nezřídka pak narazíte na pracovní ponky, kde je možné za sesbírané šrouby vylepšit jednotlivé zbraně, případně na krabičky s léky, které fungují jako platidlo, chcete-li zlepšit některou z dostupných schopností. Celý systém je závislý na tom, zda objevíte konkrétní tematické časopisy, otevírající vždy jednu větev vylepšování, pak už je volba na vás. V rámci několika úrovní dané větve můžete postupně navýšit zdraví, zrychlit výrobu předmětů nebo zvýšit šanci, že naleznete ve světě víc věcí. Vývojáři nijak neexperimentovali a nenutí k žádnému tvrdému grindování, určitě je ale bez šance za jeden průchod kompletně dokončit vývoj postavy, k čemuž po dohrání slouží režim New Game+.

Vyhrnout rukávy

Pokud byste se ptali, zda má vývoj nějaký viditelný dopad, pak je odpovědí jasné ano. Schopnosti Ellie na začátku a v pokročilé části hry se nedají srovnat, což ale na druhou stranu není nic extra překvapivého a jde spíše o jistotu, s níž k akční adventuře přistupujete. Více než schopnosti hlavní hrdinky tak promlouvají do postupu hrou vaše vlastní zkušenosti, které se z logiky věci nejvíce projeví v boji. O něm už toho bylo spoustu řečeno v našem preview z předminulého týdne, teď ale konečně přichází prostor k hodnocení. V první řadě je nutné rozlišovat specifika střetnutí s nakaženými a příslušníky frakcí WLF či Seraphite, s nimiž přijdete do křížku častěji, než byste možná chtěli.

Až se pustíte do systematického odklízení nakažených, v podstatě nezáleží, zda stojíte proti clickerům, shamblerům, bloaterům nebo obyčejným runnerům – vždycky musíte postupovat maximálně obezřetně. To znamená v podřepu, s tichou zbraní jako je pistole s tlumičem nebo luk a s prstem na tlačítku pro speciální naslouchací pohled. Jedině tak se lze vyhnout nečekanému odhalení, které má za následek rychlý pohyb nepřátel vaším směrem a pravděpodobně i smrt, po které následuje načtení poslední automaticky uložené pozice. Nemusíte mít ale příliš velký strach, hra vysloveně netrestá a vrací o opravdu malý kousek vzad, takže se dál můžete soustředit na střetnutí. Postupem času přijdete na to, že nakažení zpravidla chodí po předem daných cestičkách, reakce na trochu hluku či světla je z téhle cesty svede, ale nikdy na tak dlouho, abyste nedokázali najít vzorec řešení a postupně se se všemi vypořádali. Spíš než náročný je tenhle souboj o trpělivosti, v opačném případě sice můžete střílet, ale za krátkou chvíli už jednoduše nebudete mít čím.

Každá smrt má svůj význam

Naproti tomu souboje s živými nepřáteli vyžadují kromě opatrného postupu také skvělé načasování, vzhledem k tomu, že málokdy narazíte na někoho osamělého. Cesta k úspěchu proto vede přes rozdělení skupiny, a hlavně pečlivé pozorování, protože zejména příslušníci Seraphitů dělají všechno proto, abyste jejich pozice na první pohled neodhalili. Chování umělé inteligence odpovídá zvolené obtížnosti a jsou chvíle, kdy vás rozhodně nemile zaskočí. Pamatovat například musíte na to, že výše postavení protivníci prohlédnou váš úkryt ve vysoké trávě. Psi pro změnu vycítí vaši stopu a Ellie se musí buďto rychle pohybovat, což zvyšuje riziko odhalení, nebo psy mást odhazováním porůznu se povalujících prázdných lahví a cihel. I tak vás ale umí nepřátelé obejít, zahnat do kouta a ještě přesně udávat vaší pozici velmi věrným pokřikováním a poukazováním na věci, za které se právě schováváte.

Zdroj: Sony

Tím nejsilnějším prvkem všech střetnutí s lidmi je ale skutečnost, že každé NPC má alespoň základní emoční rámec, umí reagovat na aktuální dění, a hlavně přichází do pomyslné soubojové arény s definovanými vztahy vůči ostatními postavám. Nepřeji potom nikomu slyšet hysterický řev psovoda, kterému jste právě zabili čtyřnohého přítele. A jak asi tušíte, snad ještě horší je to v případě, stane-li se obětí přítel dvounohý. Všichni navíc mají jména, takže víte, kdo za vámi zůstal ležet nehybně v trávě a narůstající frustrace spolu se znechucením nad sebou samým se pozvolna vkrádá do příběhu a Ellie patřičně poznamenaná. Nutno přiznat, že takhle hluboké emoce jsem vůči algoritmy ovládaným entitám v blbé videohře ještě doopravdy nikdy necítil, a i když se tohle vnímání v závěru trochu obrousilo, vysloveně ukradené mi skutečně nebylo ani jedno zabití.

Opodstatněná brutalita?

Důvodem je i bezprecedentní míra brutality a detailně vyobrazeného násilí. Podřezané krky, cákance krve, odletující končetiny, je toho opravdu hodně a už nyní je jisté, že The Last of Us Part II nebude pro každého. Těžko říct, jestli za tím stojí odlišný kulturní přístup Američanů, nebo jen jistá netečnost, přicházející s dobou, ale byly momenty, kdy jsem si opravdu říkal, zda je to ještě nutné. Odpovídá však sama hra, a aniž bych opět směl cokoliv bližšího prozradit, věřte mi, že velká část toho všeho má své opodstatnění a příběh umí pohnutky adekvátně vysvětlit. Bez kontextu se ale z místa nehneme a zřejmě až sami budete moci za týden začít zjišťovat, o čem jsem přesně mluvil a jestli na to máte podobný názor, či nikoliv.

Takhle hluboké emoce jsem vůči algoritmy ovládaným entitám v blbé videohře ještě doopravdy nikdy necítil.

Jednu výtku ale k soubojům přeci jen mám, a nakonec se stala z větší části důvodem, proč na konci recenze nebude svítit plný počet deseti bodů. Vím, že spoustu hráčů chce za své peníze co nejvíce obsahu, a proto si možná někteří z vás začnou klepat na čelo, proč bych měl chtít opak. Jak jsem se ale probíjel skrz několik dní strávených v Seattlu a další neméně rozsáhlé sekvence, začal jsem velmi silně pociťovat, že množstvím soubojů dramaticky trpí dávkování příběhu. Ačkoliv jsou jednotlivé scény zpracovány bez sebemenší chybičky a umí tempo gradovat, v prostřední části hře jednoduše dojde dech. Pořád je krásná na pohled, fascinující mírou detailů a volností v přístupu k prozkoumávání i bojům. Přesun od příběhového předělu k dalšímu ale mnohdy trvá několik hodin, vyplněných klidně pěti šesti velkými střety, a když se situace za celou dobu hned několikrát opakuje, začne být hra spíše námahou nežli požitkem. Upřímně si myslím, že proškrtání některých částí a obecně zkrácení by hře prospělo, i když respektuji, co jsem naznačil před chvilkou. Nehodnotím proto míru obsahu, ale jeho vliv na to, co je pro mě u The Last of Us Part II nejvíce důležité – tedy příběh.

Materiál na pokračování

Ve výsledku ale budou rozhodovat emoce, které podmiňuje i vizuální zpracování a fantastická hudba. Ústředním motivem je pochopitelně kytara, vzhledem k Joelově slibu, který dal Ellie v prvním díle. Jako tenká linka se proto tenhle motiv vine momenty, které mají promluvit o rozpoložení hlavních postav a drží důležité scény pohromadě až do samotného finále. Během celých 25 hodin strávených v tomhle úžasném světě, při kterých se PlayStation 4 Pro nerozjíždí naplno tak často, jak bych očekával, proto budete doslova žasnout, co dalšího si za každým rohem vývojáři přichystali. Je libo změna denní doby? Žádný problém. Déšť? Toho je ve hře ažaž. Burácející vlny a malá loďka, která se mezi nimi nebezpečně kolébá? Samo sebou! Do toho pak přimíchejte monstrózní interiéry budov i klaustrofobické podzemí. Čvachtající mokřady, bytové komplexy plné spór a nakažených, nečekaná přátelství, a ještě méně očekávané zrady, které se divoce promíchávají a nedávají vám ani na chvilku vydechnout. Je toho zkrátka tolik, že byste jen těžko hledali hru, která by se v tomto ohledu druhému dílu The Last of Us dokázala vyrovnat. A nestane se tak ani v mnohokrát probírané míře nastavení pro zpřístupnění hry těm, kdo se potýkají s nějakým hendikepem. Vývojáři nelhali, když slíbili více než 60 nejrůznějších možností, prostřednictvím kterých si můžete přemapovat ovladač, klidně i držený vzhůru nohama, zvýšit kontrast, zapnout vizuální i zvukové nápovědy, nebo si jen nastavit velikost a barvu titulků, které jsou v případě české textové lokalizace rovněž potřeba.

A co dál?

Pokud dohrajete The Last of Us Part II, hra vám nabízí unikátní možnost vrátit se z přehledného menu ke každému střetnutí, na které jste v průběhu hraní narazili. Ať už se jedná o minutový, nebo půlhodinový souboj, vše si můžete zopakovat s výbavou, kterou jste měli na daném místě k dispozici. Toužíte-li do příběhu skočit znovu, hra disponuje i režimem New Game Plus a umožňuje dokončit vývoj postavy, případně si některé pasáže trochu ulehčit. Nemluvě o tom, že si můžete procházet plejádu artworků a odemykat modely jednotlivých postav.

Přesto mě hluboce mrzí, že informace, které zazněly v recenzi spolu se záběry, použitými do videa, nemohou v tuto chvíli úplně přesně vystihnout všechny důležité aspekty. Na spoustu z nich se totiž vůbec nedostalo, přičemž ovlivňují celý zážitek a mohou pohled na hru dramaticky měnit. Věřte mi proto, že pokud nezaznělo něco, na co jste třeba čekali, není to dáno tím, že bych vám chtěl takové informace zatajit. V zájmu dodržení slibu – tedy recenzovat bez spoilerů – musím s těžkým srdcem zamlčet vlastně úplně všechno, co si nedokážete sami domyslet z dostupných trailerů, jen jednu jedinou věc vám na konci přeci jen prozradím. Tahle hra na sexuální orientaci hlavní hrdinky doopravdy nestojí.