The Callisto Protocol

The Callisto Protocol je další mimořádně rozporuplná hra této sezóny, jež bude rozdělovat hráče navzdory tomu, že se všeobecně mělo za to, že půjde o jeden z největších hitů roku, který pomyslně ozdobí jeho závěr. Novému týmu Striking Distance Studios se pod vedením zkušeného autora značky Dead Space Glena Schofielda nepochybně hned napoprvé povedlo v některých ohledech vytvořit špičkovou hru, která se směle může měřit s těmi nejlepšími v oboru. Jenže její obsah není vždy tak přesvědčivý, jako je lákavý na pohled. A pak je tu ta věc se sci-fi hororem od EA. Kde končí pocta a kde začíná kopie? A lze vůbec v případě hry od stejného autora mluvit o vykrádání? Klást si tuto otázku budete často, protože Dead Space tu na vás vykukuje na každém kroku. Může to být velká přednost, ale také Achillova pata novinky.

Vypravíme se do budoucnosti vzdálené 300 let. Hlavním hrdinou je pilot Jacob Lee, který se vlivem nešťastných okolností ocitne v přísně střeženém vězení Black Iron. To se nachází na Jupiterově měsíci Callisto a i když tu náš hrdina ztroskotá, v samotném vězení skončí proti své vůli. Jak se brzy ukáže, právě začíná jeho nejhorší den v životě. Premisa se zdá být přímočará a i já si během vývoje kladl stran příběhu některé otázky, které zůstaly až do vydání nezodpovězeny. Mělo to dobrý důvod. Vývojáři pro naše dobro lecos tajili, a tak budete během prologu možná podobně zmatení jako samotný protagonista. Zatímco úvod je pořádně napínavý, později vyprávění trochu ztratí dech, ale k tomu se ještě dostaneme a zatím si tím nebudeme kazit náladu.

Co všechno připomíná nebo alespoň evokuje Dead Space? Počítačové terminály, ovládání dveří, podoba skříněk, rozhraní hlavního hrdiny, ukazatel zdraví, šlapání na nepřátele, animace vlastní smrti, fungování zbraní, jejich vylepšování, manipulace s předměty, struktura hry…

Není možné mluvit o hře The Callisto Protocol a neskloňovat současně znovu a znovu Dead Space. Tohle srovnání mi nečiní žádnou velkou radost, ale je nevyhnutelné. Asi by na něj došlo, ať by Glen Schofield udělal jakýkoli sci-fi horor, ale tenhle je skutečně tou nejvěrnější možnou variací na známé téma. Zda je to dobře, či nikoli, nechám zčásti i na vás. Bude totiž hodně záležet na vašem výkladu a interpretaci. Pokud Dead Space milujete a chcete prostě víc téhož, i když v jiném vesmíru, dostane se vám toho vrchovatou měrou. Pokud jste se těšili na duchovního nástupce, ale současně věřili v novinky a vyhlížíte víc originálních nápadů, možná budete zklamaní. Je to o to palčivější problém, že remake prvního dílu Dead Space vyjde už na konci února a nevyhnutelně dojde k přímému srovnání.

Co všechno připomíná nebo alespoň evokuje Dead Space? Počítačové terminály, ovládání dveří, podoba skříněk, rozhraní hlavního hrdiny, ukazatel zdraví, šlapání na nepřátele, animace vlastní smrti, fungování zbraní, jejich vylepšování, manipulace s předměty, struktura hry… Je toho opravdu hodně. Samotný začátek s příletem na Callisto můžete také chápat jako svého druhu odkaz nebo poctu. Podobně jako narážku na odřezávání končetin v Dead Space, když vám krví napsaný vzkaz na zdi radí, abyste stříleli do chapadel. Někdy to působí jako příjemná vzpomínka, jindy je toho ale možná až moc na úkor něčeho nového. Autoři hrají hodně na jistotu a ocenil bych, kdyby přišli s více překvapeními, jako to svého času udělal právě Dead Space. Na poli příběhu i hratelnosti. The Callisto Protocol se ale raději drží osvědčených postupů a téhle opatrnosti je podle mě škoda, protože jsem doufal, že si tým chystá něco vlastního. Scénář stejně jako gameplay je tak spíš derivátem toho, co už jste zažili jinde. A když se snaží například v prostředí autoři odlišit od toho, jak vypadaly třeba interiéry lodi Ishimura, vyleze jim z toho pro změnu něco na způsob stanice Sevastopol z Alien: Isolation.

To ale rozhodně neznamená, že tu není vůbec nic nového. Inovací prošel třeba soubojový systém. I když na první pohled připomíná Dead Space a další hry, jeho rytmus je jiný. Musíte si zvyknout na to, že častěji budete bojovat zbraněmi na blízko a že munice je snad ještě méně než v jiných podobných titulech. Prostřílet se až do finále nejde. Nebudete na to mít dost nábojů ani kreditů na jejich zakoupení. Jinak by tahle cesta byla nepochybně o hodně snazší. Autoři důrazně trvají na tom, abychom si osvojili nezvyklý uhýbací systém, který se na gamepadu provádí levým analogem. Načasování a preciznost je klíčem k úspěchu. Obvykle tak nepřítele párkrát praštíte, pak po něm možná jednou dvakrát vystřelíte a nakonec ho zase dorazíte chladnou zbraní. Můžete to zkoušet i jinak, ale podle mě moc jiných variant fungovat nebude. Do nepřítele nejde jen mlátit hlava nehlava, bez úhybných manévrů proti přesile nepřežijete. Zbraně sice budete vylepšovat, jsou super, ale snad ani jednou za celou hru jsem si i přes poctivé prozkoumávání a ohledávání rozdupaných ostatků nepřátel neřekl, že jsem po zuby ozbrojen a mám munice, co hrdlo ráčí.

Určitě se naučte využívat také smrtících pastí a nástrah v prostředí, které vám umožní zbavit se nepřátel rychleji. K tomu slouží i gravitační rukavice, která na rozdíl od její obdoby v Dead Space slouží skoro výhradně k boji. Typický příklad je, že uchopíte protivníka a hodíte ho do turbíny nebo přišpendlíte na bodáky. Škoda podle mě je, že taková hra i dnes hodně spoléhá na skripty. Tím myslím i přímo v souboji. Mnohé situace se stanou pokaždé stejně, nepřátelé se objevují podle nějakého plánu. Když se má třeba zvednout nějaká “mrtvola” a zaútočit na vás, je to pokaždé ta samá, i když hru spustíte znovu. Větší dynamiku může do soubojů přinést až moment, kdy nepřátele umí zmutovat a záleží jen na vaší rychlosti a šikovnosti, zda k tomu dojde. Pokud máte rádi výzvu, opravdu rádi, může být pro vás boj o život v The Callisto Protocol motivující. V opačném případě bych vás měl trochu varovat. Přibližně do poloviny, možná dvou třetin hry, mi nepřišlo, že je novinka nějak výjimečně náročná, i když už jsem ty ohlasy z prvních recenzí zaznamenal. Později jsem musel dát prvním hráčům zapravdu. Vím, že každý má laťku obtížnosti někde jinde, takže nechci hned říkat, že hra patří k těm nejtěžším, ale umí být opravdu frustrující.

Samotní autoři titul nazývají survival hororem a i když nepochybně obsahuje survival prvky a je zasazen do temného prostředí plného monster, je to podle mě především akční sci-fi v kulise hororu. Ale není strašidelná.

Nejde totiž nutně o samotnou tuhost. Nezáleží třeba ani na tom, kolik máte zrovna zdraví. Spíš to někdy může působit nespravedlivě nebo nešikovně. Když nějak nepoznáte, že vás za dalším rohem čeká jeden obzvlášť otravný opakující se mini-boss, vběhnete do souboje nepřipravení jedna dvě. Máte plno lékárniček, ale není čas je aplikovat. Naopak nemáte dost nábojů, s nimiž byste přitom problém mohli relativně dobře vyřídit. Nepřítel vás klidně jednou ranou pošle na onen svět a vy se perete s toporným ovládáním, které postrádá rychlé otočení nebo možnost svižně přepínat mezi zbraněmi. Jejich výběr je na gamepadu opravdu nesmyslně krkolomný a pomalý v situaci, kdy rozhodují zlomky sekundy. Z toho si asi domyslíte, že s délkou hry, se to má také všelijak. Záleží na vaší šikovnosti. Někdo to zvládne za méně než 10 hodin, někomu to může trvat i dvakrát déle, pokud se zasekne v nějakém souboji nebo situaci kvůli nešťastně namíchané výbavě.

Přes souboj se dostáváme konečně k jedné z nejpalčivějších otázek. Je to skutečně horor? Podle mě ne. Samotní autoři titul nazývají survival hororem a i když nepochybně obsahuje survival prvky a je zasazen do temného prostředí plného monster, je to podle mě především akční sci-fi v kulise hororu. Ale není strašidelná. Nevím, jestli to chápete jako výtku, nebo prostě konstatování faktu, ale já se u hry prostě nebál. A to mě vyděsí kdeco. U hororů z poslední doby je to obecně problém. Někdo by mohl namítnout, že konzervativní hráči už při vydání prvního dílu Dead Space říkali, že to není skutečný horor. Ale podle mě byl. U něj jsem se opravdu bál a vystraší mě i dnes. The Callisto Protocol si libuje v explicitním násilí, ukazuje vám mnohdy groteskní výjevy a tu a tam na vás něco vybafne, ale ani tehdy jsem se nelekl. Je spíš napínavý a intenzivní než strašidelný.

Zdroj: Krafton

A přitom by mu to papírově mělo jít výborně, protože, když nic jiného, titul skvěle vypadá. Zdůrazním, že jsem hrál verzi pro PlayStation 5 a tu také hodnotím. Vsadil jsem na volitelný režim výkonu a i přes některé drobnosti a lehká zakolísání jsem se u něj zjevně nepotýkal s problémy, které hráči hlásí na dalších systémech, tedy zejména na PC. Naopak jsem se kochal. Až na maličkosti jako oheň hra vypadá výborně a technické zpracování obecně mi udělalo velkou radost. Ve tvářích můžete obdivovat ty nejjemnější detaily, jako je lesknoucí se pot na čele hrdiny pod maskou. Nepřátelé jsou odporní, skvěle navržení a velmi realističtí. Díky pokročilé grafice vyniknou také herecké výkony nebo dabing. A když už je řeč o technickém řešení, velmi se mi líbila i implementace haptické zpětné vazby na ovladači DualSense. Po čase opět dávalo smysl i to, že hlas z vysílačky slyšíte z reproduktoru gamepadu. A pochvalu rozhodně zasluhuje i hudba a zvukové efekty.

Na závěr se sluší zmínit, že hra je v zásadě velice lineární a i když občas narazíte na nějakou odbočku, po většinu času jdete rovnou za nosem a bloudění vám nehrozí. Obejdete se ostatně bez mapy a navigace. Víc mě mrzí, že ve hře chybějí skutečné hádanky a logické puzzly, což je další atribut správného survival hororu, který The Callisto Protocol postrádá. V tomto smyslu byl znovu štědřejší i Dead Space. A občas vás budou otravovat nějaké drobnosti jako nevhodně umístěný checkpoint nebo skutečnost, že nemůžete během chůze poslouchat audio deníčky, které naleznete. Jde to jen v inventáři. Přitom právě příběh by potřeboval dostat více prostoru i originality, jelikož opravdu hodně času strávíte putováním a bojováním, aniž by se události nějak vyvinuly. Výsledkem je přesto poměrně povedená hra, která ale podle mého soudu mířila mnohem výš a měla také větší potenciál. Jestliže vám ale nevadí, že není úplně originální ani strašidelná, možná dostanete přesně to, po čem toužíte.