Tennis World Tour 2

Bílý sport na poli videoher se vrací do módy. Za tím si stojíme. Jeho comeback jsme si ale přeci jen představovali trochu jinak. I když se od roku 2018 na tomto kurtu přetahují hned dvě značky – AO Tennis a Tennis World Tour – konkurenci příliš neprospívá skutečnost, že za druhými díly obou zmíněných her stojí stejní autoři. Australský tým Big Ant Studios vydal v rozmezí pouhých devíti měsíců dvě tenisové hry, přičemž si obě přímo konkurují, ale současně se v mnohém odlišují. Zřejmě není náhodou, že každá má vlastní přednosti i nedostatky. A kdyby se z obou značek to nejlepší vměstnalo do jediného titulu, možná bychom se místo dvou průměrných her dočkali nakonec jednoho opravdu povedeného tenisu. Tennis World Tour 2 ale sám o sobě na vítězství pomýšlet nemůže.

Musím přiznat, že k nástupci Tennis World Tour jsem byl skeptický. Ani ne tak kvůli tomu, jak dopadl první díl, jako spíš z důvodů, které jsem v krátkosti zmínil v úvodu. Abychom si zcela rozuměli, pro mě coby pro fanouška tenisu je to podobná situace, jako by vám někdo řekl, že nové ročníky sérií FIFA i PES dělá ten samý tým. Z pohledu videoherního fotbalu jde o něco nepředstavitelného, ale digitální dvorec zřejmě snese leccos. Hra na první pohled působí, jak byste čekali od titulu, který vychází v relativně těsném závěsu za jinou tenisovou hrou od stejného studia. Menu je velmi spartánské, nabídka režimů vás ničím nepřekvapí, celková prezentace je strohá až uniformní. Kdybyste se zadívali na výčet klíčových vlastností nebo novinek, zjistili byste, že Tennis World Tour 2 má jen máloco nabídnout v konkurenci starších titulů. Můžete si zahrát exhibiční zápas, pustit se do celého turnaje, případně s vlastním hráčem rozjet dlouhou kariéru. Nechybí trénink, který vás provede základy ovládání, a samozřejmostí je i lokální a on-line multiplayer.

Karetní bonusy představují jednu z mála skutečných odlišností titulu, bohužel ale musím prohlásit, že jde o jeden z nejhloupějších nápadů v historii tenisových her.

To nejlepší, co můžete o nabídce a navigaci prohlásit, je, že je přehledná a svižná. V hlavním menu bohužel narazíte i na balíčky karet a příslušný obchod. Ten naštěstí spoléhá jen na in-game měnu. Autoři se vám nesnaží z kapes vytahat žádné skutečné peníze prostřednictvím mikrotransakcí. Na nové balíčky si vyděláváte samotným hraním, bez ohledu na zvolený režim. Když ušetříte dost penízků, můžete si koupit některý z různě hodnotných paklíků, který ukrývá kartičky, z nichž si tvoříte vaše oblíbené kombinace. S těmito kartami pak nastupujete do zápasů a můžete je ve vhodný moment zahrát, a ovlivnit tak drobně schopnosti hráče. Karetní bonusy představují jednu z mála skutečných odlišností titulu, bohužel ale musím prohlásit, že jde o jeden z nejhloupějších nápadů v historii tenisových her. Jde o naprosto nadbytečný mechanismus, který se snaží popřít to, na čem v zápase skutečně záleží – na schopnostech hráče a vaší hře. Naštěstí mi paradoxně nepřišlo, že by karty měly nějaký zásadní vliv na dění na kurtu, a tak jsem je jednoduše ignoroval bez ohledu na to, že soupeři s nimi stále operovali. Veškeré úsilí, které šlo do návrhu a vývoje této funkce, bylo podle mě zcela zbytečné. Kartičky a tenis prostě nejdou dohromady.

Šok vás čeká také ve chvíli, kdy si prvně vybíráte svého svěřence z řad licencovaných hráčů. Samotný výběr si zasluhuje pochvalu, protože jak dobře víme, žádná tenisová hra nedokáže přijít s plejádou hvězd, která by uspokojila všechny. Pokud nemá obsáhlý editor a sdílení obsahu jako AO Tennis 2. Ve zdejší sestavě nalezneme řadu předních hráčů a mezi nimi i Petru Kvitovou. Ale ouha. Co to sakra? Nedovedu si vysvětlit, jak k tomu došlo, ale většina tenistů a hlavně tenistek si je opravdu jen vzdáleně podobná. Připomínají spíš jakési karikatury sama sebe, které nepěkně zdůrazňují nějaký specifický vzhledový rys. I když pár hráčů vyvázlo s relativně slušnou fasádou, většina vypadá hůř než amatérské kreace fanoušků vzniklé v rámci komunitního obsahu pro AO Tennis 2. Zejména ženy tu mají pořádnou ránu a jejich obří hlavy a klaunské boty mě zřejmě budou ještě dlouho pronásledovat i v nočních můrách. Adekvátním trestem pro autory by zřejmě bylo jen to, kdyby byli nuceni své výtvory prezentovat skutečným tenistkám. Takhle nějak si představuji, že může v extrémním případě dopadnout snaha o to spojit do jedné hry nesourodé modely od různých autorů.

Nástup na kurt pak provází další rozpaky. Hra je velmi skoupá na jakoukoli omáčku. S výjimkou samotného zápasu vše působí strašně sterilním dojmem. Na kurt spěšně dorazí tenisté a už se začíná. Stejně rychle vše končí. Autoři si dávají málo záležet na prezentaci a atmosféře. I když je k dispozici záznam hry i možnost zopakovat si vítězný míček, vše je zbytečně uspěchané a hráči působí na kurtu jako stroje, které se sice trochu usmívají a jindy trochu mračí, ale chybí jim alespoň náznak opravdových emocí. Grafika jako taková přitom neexceluje ani na dvorci. Antuka i tráva je opět placatá textura, která se na pohled neliší od betonu nebo jiného umělého povrchu. Diváci vypadají jako zombie, tenisty nesledují, jak prozradí některé detailní záběry, a navíc jsou v poloprázdném hledišti rozptýlení, jakoby je hra ani nezajímala. Kdo někdy zažil osobně nějaký grandslam, dobře ví, že v ochozech je hlava na hlavě a atmosféra by se dala krájet. Sběrači míčků strnule spočívají u sítě a ani ostatní postavy se moc neprojevují. Příliš nevynikají ani animace samotných hráčů, které sice nejsou vyloženě špatné, ale dech vám také nevyrazí. Klasickým problémem je jejich neschopnost plynule navazovat. A konečně nabídka kamer je také poněkud spartánská, ale to mě příliš netrápí vzhledem k tomu, že se obvykle spokojím s tou výchozí, protože je jednoduše nejpřehlednější.

Možná se ptáte, jak tenhle výprask pro Tennis World Tour 2 může dopadnout. Jasný kanár? Všechny míčky v outu? A teď pozor, přichází grandiózní obrat. Po sérii dvojchyb totiž australský tenista konečně přebírá iniciativu a ukazuje, v čem je jeho síla. Tennis World Tour 2 dokonale demonstruje, že titul nemusí být špatný skrz na skrz jen proto, že to tak na první pohled vypadá. V samotné hře totiž nečekaně vyniká. Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše a rovnou prozradím, že navzdory vší kritice, za níž si stojím, se novinka přiblížila skutečnému tenisu jako málokterá hra za několik dlouhých let. Celé ovládání stojí na správném načasování úderů, a to včetně servisu. Odehrát míček ve správnou chvíli znamená odehrát ho přesněji a svižněji. Přesně jako ve skutečnosti. Díky tomu vám mohu říct, že tento pocit ze skutečné hry Tennis World Tour 2 simuluje mnohem lépe než konkurence včetně AO Tennisu 2, který jinak ve většině ohledů novinku převyšuje. O tom totiž skutečný tenis je – míček nesmíte trefit příliš brzy ani příliš pozdě, protože to vede ke ztrátě kontroly a v samém důsledku i přesnosti.

Titul se výborně ovládá, nad míčkem máte dokonalou kontrolu a dokážete lépe předvídat už během úderu, zda půjde dovnitř, či ven.

Díky tomu má tento titul neobyčejný rytmus a působí velmi dynamickým dojmem. Paradoxně si toho nevšimnete hned, ale až po první hodince či dvou. Tam, kde se hra a její variace u konkurence začínají pomalu vyčerpávat, se Tennis World Tour 2 teprve rozehřívá a ukazuje, jak pestrý může bílý sport ve skutečnosti být. Titul se výborně ovládá, nad míčkem máte dokonalou kontrolu a dokážete lépe předvídat už během úderu, zda půjde dovnitř, či ven. Mnohem efektivněji zvládnete přecházet na síť, kombinovat různé údery a skutečně začnete během zápasu strategicky přemýšlet a nesnažíte se jen uhonit soupeře zleva doprava a nazpět. Už dlouho mi nečinilo takové potěšení zahrát protivníkovi stopball rovnou za síť, přehodit ho vysokým lobem, anebo ho prohodit míčkem k základní čáře, zatímco se sotva stačil dostat k síti. Rozmanitě působí i hra soupeře. Samozřejmě v závislosti na zvolené obtížnosti, ale i těch je na výběr poměrně hodně, abyste si dokázali stále posouvat laťku nahoru. Nezapomeňte ale na přirozené vlohy a formu tenistů. To vše vede k tomu, že jsem v Tennis World Tour 2 zažil situace, které ostatní tituly nebyly schopné zreplikovat. Hráči chybují, dopouští se nevynucených chyb, míčky končí v outu, v síti a tak podobně. Na druhé straně přitom tenisté bojují o každý fifteen, snaží se vybrat smeč, anebo naopak smečí odpovědět na lob či míček s vysokým odskokem.

A tím výčet pozitiv nekončí, příjemná překvapení na vás totiž číhají i mimo kurt. I když je grafika slabá a prezentace spartánská, nějakým zázrakem se mi v kariéře povedlo vytvořit ženu, která nepůsobí jako úplná zrůda. Na rozdíl od soupeřek. Zdejší kariéra je sice zbavena veškerých příkras a příběhových omáček simulující život tenisty mimo hřiště, jak se o to snažil AO Tennis 2, ale ve svém staromódním pojetí je tento režim stále velmi zábavný. Máte k dispozici kalendář a se svým novopečeným talentem plánujete program. Objíždíte turnaje, trénujete, hledáte nové trenéry i manažery nebo se zapojujete do exhibičním zápasů. Sbíráte body do žebříčku i zkušenosti a tím se postupně propracováváte k lepším schopnostem i dalšímu vybavení. Samozřejmostí je možnost zvolit si délku zápasů, ale jednotlivé turnaje se pak už liší v závislosti na jejich prestiži a velikosti. Najdeme mezi nimi dokonce i Prahu a moje překvapení bylo o to příjemnější, že větší část hráčů tvořili logicky Češi a navíc disponovali poměrně uvěřitelnými jmény. Pokud vás maraton zápasů unaví, můžete některé z nich simulovat, ale jejich průběh už nijak neovlivníte. Přímo v zápasech můžete zkusit využít alespoň jestřábí oko, které vám skutečně občas pomůže.

I když jsem kritizoval grafiku a technické zpracování, kvituji s povděkem alespoň snahu zpracovat nějak chování antuky a její proměňující se podobu s ohledem na pohyb na kurtu. Hráči tak zanechávají v povrchu stopy od bot. Není to ideální, ale je to aspoň něco. Pokud máte rádi dlouhé pětisetové bitvy, určitě vás potěší možnost opustit zápas a uložit si jeho průběh třeba i v rámci exhibice. Pochvalu zaslouží také menší inovace v podobě vedlejších výzev v průběhu zápasů. Ty jsou nepovinné a ukládají vám zvítězit třeba za specifických podmínek, vyhrát míček nějakým způsobem, použít konkrétní úder a tak podobně. Odměnou jsou vám pak body navíc, které můžete investovat do kartiček nebo výbavy. Pokud výzvu splníte, nebo naopak promarníte, obdržíte rovnou další. Pobavila mě ale chyba, kdy mi hra uložila dát eso. Až na to, že jsem byl na příjmu a servíroval soupeř.

Přesto přese všechno Tennis World Tour 2 nedosáhne na lepší známku než AO Tennis 2. Důvodem je celá plejáda zmiňovaných chyb a nedostatků, které hyzdí jinak příjemnou hru. Na rozdíl od AO Tennisu novinka nenabízí žádný komunitní obsah a editor s výjimkou tvorby vlastního svěřence, kterým by dohnala absentující hvězdy, turnaje či vybavení světových značek. Tennis World Tour 2 oproti prvnímu dílu postrádá i doprovodný komentář, který by zatraktivnil sledování zápasu. Ve srovnání s AO Tennisem 2 zase nemůžete na kurtu vyjádřit žádné emoce. Nadbytečné mi z pohledu ovládání přijde i tlačítko pro sprint, já bych rychlost pohybu po dvorci nechal volit automaticky nebo podle síly stisku analogové páčky. Poslední vážná výhrada se pak týká licencí, respektive season passu. Je fajn, že se Tennis World Tour 2 prodává za sníženou cenu, ale nabídnout k němu hned takzvaný annual pass a další placené balíčky mi přijde krajně nešťastné. V takzvaném Legends Packu najdete jen dva hráče, kterými jsou Gustavo Kuerten a Marat Safin, což je při vší úctě zvláštní volba. Tournaments and Stadia Pack pak nabízí Roland Garros a menší licencované turnaje, které mají často vlastní infografiku, svůj styl, animace a celkově mnohem lepší prezentaci, vedle níž zbytek fiktivních turnajů, byť inspirovaných skutečností, působí velmi ploše. Alespoň jeden grandslam by přitom měl být ozdobou každé tenisové hry, a to už v základní verzi.