Starfield můžete obdivovat, můžete ho kritizovat, ale není snadné ho ignorovat. Přes všechny spory a rozpory se jedná o jednu z nejvýraznějších her posledních let. Ale dokázala dostát vysokým očekáváním a obstát v konkurenci jiných titulů? To je otázka, kterou se pokusíme zodpovědět v nadcházející recenzi. Není zdaleka první, vlivem okolností jsme se do hry nemohli pustit v úvodní vlně. A tak jsem znovu stál před otázkou, jak moc s naším hodnocením pospíchat. I když jsem původně neplánoval “kazit” si zážitek tím, že strávím většinu posledních dní s ovladačem v ruce a probdím několik nocí, nakonec jsem se přeci jen rozhodl udržet s naší recenzí těsnější kontakt s první várkou. Tohle dilema mi významně usnadnila skutečnost, že jsem se při svých dobrodružstvích převážně velmi dobře bavil a vesmír Starfieldu jen velmi neochotně opouštěl. Stejně se nevyhneme podezření, že když vyjde naše hodnocení dnes, bude to moc “brzy”, a když až zítra, bude to příliš “pozdě”. Já ale zařadil nejvyšší rychlost i proto, abych maximum stihl objevit sám, než mi to někdo vykecá. A to bych radil i vám. Záměrně jsem se také spíš vyhýbal ostatním testům, abych se nenechával ovlivnit v úsudku, ale samozřejmě vím, kde se pohybují některé známky. A můžu začít třeba tím, že dokážu svým způsobem pochopit ty vysoké i ty nízké.
Problém recenze Starfieldu představuje to, co je jinak jeho devizou. A sice velikost. Recenze by neměla suplovat příručku a není mou ambicí povědět vám o hře úplně všechno. Ono to dost dobře není ani možné, pokud má být rozsah únosný, a vlastně to není ani žádoucí. Je to asi jako kdybyste dnes ráno vylezli z jeskyně a někdo by vám chtěl u snídaně vysvětlit, že je tu nějaký Assassin’s Creed a co všechno v něm jde dělat. Pro naše potřeby ale postačí, když se na začátku spokojíme s tím, že rukopis Bethesdy je tu znát na každém kroku, a navzdory tomu, že jde o první novou IP od tohoto studia po mnoha letech, vychází samozřejmě ze základů, které najdeme i ve Falloutu a The Elder Scrolls. Vypravíme se do 24. století, ale zdejší budoucnost má k utopické idylce Star Treku daleko. Lidstvo se sice vydalo ke hvězdám, ale plnohodnotně dokázalo kolonizovat a obydlet jen pár světů. A navíc tak nečiní z touhy po poznání. Jednak se Země stala neobyvatelnou a když už se někdo vydává objevovat další planety, většinou tak činí ze zištných důvodů. Zdejší vesmír je nebezpečný, vztahy jsou napjaté a mezi různými frakcemi často panuje jen křehké příměří. A to jsme přitom dosud nenarazili ve vesmíru na jiný inteligentní život. Peníze nikdo na rozdíl od Star Treku nezrušil, lidé nepracují pro své ideály a zatímco jedni žijí v přepychu a bohatství, na jiných světech se spíš jen přežívá a živoří. Výjimkou z pravidla je uskupení Constellation. Jde o skupinu nadšenců a průzkumníků, která obdivuje dávné dobrodruhy a objevitele a navazuje na původní poslání vesmírných agentur. Právě k této organizaci se připojíte.
Přestože Bethesda označuje premisu a otevření hry za jedno z nejlepších, mně naopak přišlo, že minimálně zpočátku nepůsobí zápletka příliš nápaditě.
Ve Starfieldu si vytvoříte vlastní postavu, načrtnete stručně její charakter i historii a velmi rychle jste vrženi do víru událostí. Nehledě na to, koho si vysníte, vaše dobrodružství odstartuje v dole, kde dojde k mimořádnému objevu tajuplného artefaktu. Zdá se, že s ním máte nějaké spojení, ale víc vám k tomu pro vaše vlastní dobro nepovím. Musím nicméně prozradit, že velká část hlavní příběhové linky se točí právě okolo hledání dalších takových artefaktů, o jejichž původu a smyslu se můžete dlouho jen dohadovat. Přestože Bethesda označuje premisu a otevření hry za jedno z nejlepších, mně naopak přišlo, že minimálně zpočátku nepůsobí zápletka příliš nápaditě. Ba co víc, ani hratelnost nebyla řadu hodin nijak třeskutě originální. Rozhodně jsem se nenudil, ale plnil jsem spíš standardní questy jako v mnoha jiných hrách před Starfieldem, i když mě za artefakty vývojáři tahali po mnoha světech. Dlouho šlo ale jen o to něco najít, získat a přinést nazpět. Trudnomyslnosti jsem nicméně nepropadl zejména díky vesmíru, který mi velmi rychle přirostl k srdci. I když po technické stránce je zážitek rozporuplný, někdy je na pohled Starfield velmi pěkný a jindy není zdaleka tak lichotivý, jeho estetika mi po celou dobu přišla mimořádně přitažlivá. Má své specifické kouzlo, které na mě zafungovalo. Starfield mě bavilo objevovat, bylo to jako velké dobrodružství, během nějž se jsem mohl dozvědět víc o zdejší historii. A naší možné budoucnosti. A přestože začátek působí dost obyčejně, příběh zpočátku poněkud banálně a první hodiny vás v tomto dojmu ještě utvrdí, nakonec se i scénář slušně rozjezde a přijde s několika zvraty a překvapeními. Udělaly mi velkou radost, ale jejich povahu nemohu pro vaše dobro ani naznačit.
Důležitou roli ve vyprávění hrají vaši společníci nejen z organizace Constellation, i když vyvoleným jste opět vy. Navazujete vztahy nejen s různými frakcemi, ale i jednotlivci. Jak vřelé a těsné budou, už záleží hlavně na vás. Vaši parťáci vás mohou doprovázet na jednotlivé mise a samozřejmě mají obvykle také nějaké vlastní úkoly, jak to známe třeba z Mass Effectu a dalších her. Ačkoli Starfield nabízí obrovské množství úkolů, příležitostí a aktivit, měli byste počítat s tím, že páteř hratelnosti tvoří akce na povrchu a ve vesmíru, dialogy a cestování. Do značné míry samozřejmě záleží na vás, jak bude výsledný mix pestrý a co si ze zdejší nabídky vyberete. Já se třeba snažil vyhýbat konfrontaci a lidi ukecat, abych dosáhl svého. Vás může bavit například obchodovat, stát se námezdním lovcem, zkoumat cizí formy života, stavět vlastní lodě nebo třeba základny na neobydlených planetách. Příjemné je, že vás nikdo do ničeho nenutí a můžete si vybrat. Pokud vás nebaví výroba a upravování věcí, můžete si je klidně jen koupit nebo posbírat po padlých nepřátelích. Jestliže vás neláká editor vesmírných korábů, můžete upgradovat pouze dílčí systémy výchozí lodě, případně si rovnou koupíte za patřičně tučný obnos celý nový koráb. Ve zdejším světě jsem strávil desítky hodin, než jsem se ujistil, že můj názor na hru už se nezmění, ale s radostí mohu říct, že se sem plánuju dál vracet, a věřím, že široká nabídka aktivit hráčům umožní, aby možnosti Starfieldu objevovali postupně. A pokud se vám nějaká oblast nebo aktivita nelíbí, můžete ji celkem jednoduše ignorovat. Nechápu to tak, že nás vývojáři chtějí přimět dělat všechno. Dávají nám na výběr, aby si každý našel to svoje.
Zdroj: Bethesda
Když se vrátím k hlavní náplni hry, faktem je, že spousta úkolů mi nepřišla nijak výjimečná příběhem ani hratelností. Pokud od Starfieldu čekáte nějakou revoluci, nedočkáte se jí. Oceňuju, že lze titul plnohodnotně hrát z pohledu první i třetí osoby. Ve vesmíru i na povrchu. Pěší akce je docela slušná. I když gunplay nepatří k úplné špičce, jako střílečka funguje Starfield poměrně dobře. Jeho brzdou je na Xboxu framerate omezený na 30 fps. Zatímco při běžném cestováním pocitově není tak limitující, v často frenetických soubojích po 60 fps zatoužíte. Souboje ve vesmíru jsou na pohled velmi vděčné, dobře se ovládají, ale možná mě překvapilo, že nejsou trochu komplexnější. Asi jsem hrál moc vesmírných simulátorů a očekával náročnější správu lodních systémů. Prim ve Starfieldu hraje samotný vesmír a jeho objevování. Místy si člověk opravdu připadá jako nějaký dobrodruh, který se vydává na nezmapovaná či opuštěná nebezpečná místa. Vůbec mi nevadí, že je většina planet neobydlených nebo pustých, nechci dělat autorům advokáta, ale jak už zaznělo, tohle není žádná utopie a zapadá to do celkové koncepce světa. Když se snesete na nějakou takovou nepříliš důležitou planetu, dost mi to připomnělo objevitelské výpravy v prvním Mass Effectu. Liší se povrch, gravitace, okolní prostředí, ale většinou tu není moc co dělat. Možná proto mě ani netrápilo, že světy nejsou obrovské. Stejně není kam jít. A navíc se na rozdíl od Mass Effectu musíte obejít bez vozítka či jiného přibližovadla. Na významnějších místech na vás čeká přeci jen víc. I když ani klíčová sídla nejsou vlastně velkými otevřenými městy, jak byste možná doufali, nabízí řadu příležitostí a různorodá prostředí. New Atlantis asi nejvíc evokuje blahobytnou optimistickou metropoli. Akila City futuristickou verzi westernového městečka, které spojuje estetiku divokého západu a Falloutu. Na Marsu panuje chudoba a zmar v těžební kolonii, která připomene Total Recall. A třeba Neon je kyberpunkovým městem, kde kvete černý obchod, asijské motivy, byznys s drogami i dalším potěšením.
Posledně jmenované město mi připomnělo, že Starfield toho má se Cyberpunkem vlastně společného víc než jen tuhle konkrétní lokaci. Nemá smysl zacházet do podrobností. Jde o celkový dojem. Dílčí aspekty nejsou tak převratné, jak jsem čekal, nebo spíš doufal. Podobně jako v titulu od CD Projektu mi ale Bethesda leccos vynahrazuje právě prostředím a atmosférou. Také Starfield dokázal vybudovat uvěřitelný komplexní vesmír, založit podobně jako Mass Effect na první dobrou možnou novou space operu, ale jeho autoři by mohli přitlačit na náplni, která není špatná, ale ani nepřekvapí. Podobně jako myslím, že se může zdát, jak už bylo řečeno, příběh po mnoho hodin poněkud neambiciózní. Problém podobných her – a pro produkci Bethesdy to platí dvojnásob – je, že pozitiva není snadné vyčíslit a exaktně změřit. Baví mě obrovská svoboda, kterou mi Starfield dává. Líbí se mi, jak se při jeho hraní cítím. Líbí se mi, že questy mohu splnit různým způsobem a moje cesty mě mohou zavést na úplně jiná místa než vás. Nový neznámý vesmír mě překvapil na každém kroku tím, co jsem objevil nebo na koho jsem narazil. Jako obvykle je ale na druhé straně snazší vyjmenovat, co vše se na novince zase tak moc nepovedlo. A kdyby šlo jen o porovnávání matematického výčtu plusů a minusů, asi bychom dokázali najít zdrcující výčet negativ. Podstatné pro mě bylo, že mi velká část z nich nezkazila celkový dojem ze hry.
Zdejší otevřenost je do značné míry iluzorní a platí to nejen pro místa, kde se pohybujete po svých, ale také rozparcelování vesmíru.
Ale budiž, pojďme na to. Na rozdíl od hudby, ozvučení a dabingu grafika rozhodně nepatří ke špičce. Jak už bylo řečeno, někdy navzdory tomu vývojáři dokáži vykouzlit hezké scenérie nebo interiéry plné smysluplných doplňků. Ale jindy se třeba ve městech naplno obnaží, že se scénám nedostává detailů. Podobně se to má s obličeji a jejich mimikou. Hra má světlejší i velmi slabé chvilky. Vadí mi, že hra nenabízí skoro žádné prvky přístupnosti a i její nastavení je dosti spartánské. Esteticky se mi zalíbil interface a inventář, ale musím přiznat, že není vždycky jaksepatří přehledný. Třeba ve zbraních se při větším množství orientuje opravdu nešikovně a správa vašich věcí nepatří k nejpříjemnějším činnostem. Naproti tomu na vesmírnou navigaci a cestování jsem si nakonec zvykl velmi dobře. Důvodem je ale mimo jiné skutečnost, že Bethesda řeší velkou část cestování za pomoci fast travelu. Hezky to ilustruje například bizarní slepá “mapa” měst a dalších míst, která v podstatě funguje jen jako orientační přehled čtvrtí a významných míst, kam se při jejich objevení můžete rychle přesouvat. A tím se dostáváme k jednomu z největších témat Starfieldu. Zdejší otevřenost je totiž do značné míry iluzorní a platí to nejen pro místa, kde se pohybujete po svých, ale také rozparcelování vesmíru. Nejde ani tak o nahrávací obrazovky, které jsou poměrně svižné, ale skutečnost, že svět je strašně fragmentovaný a ruší to ponoření. Jenže svým celkovým designem je navržen tak, abyste vlastně nakonec fast travelu také podlehli, protože si jím leccos usnadníte a ušetříte čas, byť to narušuje kouzlo, že jste opravdu tam. Pokud sníte o “No Man’s Sky s příběhem”, tady ho nenajdete.
Nejde jen o to, že nelze z oběžné dráhy plynule vstoupit přímo do atmosféry, přistát a vystoupit bez jediného loadingu a naopak. Nejsou to jen společníci a neobydlené planety, které připomenou první Mass Effect. Je to rozsekání jednotlivých míst, která spíš než živoucí města připomínají jakési huby. A to jim ubírá na velikosti, nebo možná spíš velkoleposti. Trochu po vzoru Citadely z Mass Effectu. O ní byste také neřekli, že je malá, vlastně byla docela velká, ale nakrájená na mnoho menších míst. Třeba New Atlantis je na tom podobně. Na orbitu planety se dostanete skokem přes loading. Na povrch přes další loading a animaci. Pak zjistíte, že jednotlivé nepříliš velké čtvrti odděluje také nahrávací obrazovka. A když někam chcete vejít, ať už je to budova, nebo výtah, obvykle na vás čeká další loading, byť se najdou i některé výjimky a menší stavby, do nichž je možné vstoupit přímo. Nevadilo mi to tak moc, jak jsem čekal, nebo jak se na internetu asi řeší, ale zážitku to škodí a působí to jako překonané řešení. Ve vesmíru je to dost podobné. I když vás nenutí vývojáři skákat z místa na místo, nemá vlastně smysl pokoušet se o něco jiného. Při dokování na vesmírnou stanici sledujete další animaci. A při vstupu na ni vás čeká po pár krocích opět loading. Je to prostě fakt, který je třeba vzít na vědomí. Asi jako skutečnost, že zdejší vámi objevené planety nefungují jako v No Man’s Sky a pokud se nezabavíte objevováním, průzkumem, stavěním a skenováním, vlastně ani nemá smysl, abyste na nich trávili víc času, než je podle questu nezbytně nutné.
A pak jsou tu samozřejmě pověstné bugy nebo nedokonalá řešení, která narušují iluzi podobně jako nahrávací obrazovky. Výčet by byl klasicky bethesdovsky dlouhý, tak zmíním jen pár namátkou, protože to prostě beru tak, že je to cena, kterou za tyto hry platíme. Po dlouhé době přijdu poprvé za rodiči a rovnou v doprovodu nějaké cizí paní. Nikdo to nijak nekomentuje. Moje společnice postává v kuchyni, courá se kolem mámy a táty a všem to přijde normální. Nastoupím do výtahu nebo nadzemky, zavírají se dveře, můj doprovod to nestihl. Odjíždím. Otevírají se dveře, vystupuji a už tu na mě zase čekají. Díky četným loadingům postavy, které následujete mizí před vámi v otevřených dveřích. Parťáci žádají o rozhovor v naprosto nesmyslných chvílích. Například uprostřed líté bitvy, během výslechu nebo když se máme někde skrývat, nemluvit nebo o sobě nic neprozrazovat. Evergreenem jsou pak situace, když s někým mluvíte a v pozadí se dějí nějaké nepředloženosti. Někdo do NPC nabourá, postavy odněkud spadnou a tak podobně.
Jak jsem říkal, působí to jako zdrcující kritika, protože nedostatků by se našlo dost. Jenže si vzpomeňte na poslední díly série Fallout nebo na Skyrim. V jakém stavu vycházejí a kolik chyb v nich vlastně najdeme i po letech, a přesto jsou to milované a oslavované hry. Starfield je na tom velmi podobně. Přes všechny ty výhrady je na něm něco mimořádného, až velikášského. Je to jeho rozsah a svoboda, pro které se vyplatí tu a tam přivřít oko. Líbí se mi jeho snaha o střízlivou a realistickou vizi budoucnosti a celková estetika. Je to hra plná detailů, míst a příběhů, které čekají na objevení. Kéž bych vám mohl říct, co jsem našel na Marsu, na Měsíci nebo na Zemi… A v neposlední řadě je to titul, který přichází s velmi zajímavým konceptem New Game+, díky němuž může posunout pro některé hráče znovuhratelnost a její příběhovou podstatu na úplně novou úroveň. To je něco, co samo o sobě podle mě zasluhuje velkou pozornost a zvedá to úroveň hry. Jenže o tom bohužel není možné mluvit bez spoilerů.
Můžete vyrábět, obchodovat, stavět základny i lodě
Na mnoha místech narazíte na fascinující detaily
Autoři vás odměňují za kreativitu a zvědavost
Spojení létání, dialogů a akce
Mimořádně zajímavá snaha spojit příběh a New Game+
... i přes velmi pomalý rozjezd
Nevyrovnaná vizuální stránka
Řada questů nevybočuje z klasiky
Málo nastavení a prvků přístupnosti
30 fps omezuje v soubojích
Loadingy a fragmentace světa ruší zážitek
Hra příliš spoléhá na fast travel
Hezké, ale jednoduché létání vesmírem
Množství nelogických momentů a chyb
Pěkný, ale nepřehledný interface a inventář
Bizarní “slepá” mapa
Průzkum neobydlených planet nemá moc smysl
Starfield je synem svého otce. Beze zbytku naplňuje předpoklad, že jde o další velkou hru od Bethesdy. Se vším dobrým i špatným, co to obnáší a co k tomu patří. Vývojáři nezapřou svůj styl a přenáší vše, co se naučili na Falloutu a The Elder Scrolls, do vesmíru. Do vesmíru, který není zdaleka bezchybný, není ani nekonečný, ale je fascinující. Pokud mu dokážete odpouštět a smíříte se s jeho omezeními.
Vazne Zdenecku někomu kdo vam napíše naprosto relevantni kritiku recenze napíšeš ze je zlej a neprejici? Opravdu? Mozna by to chtělo trocha sebereflexe a nejake prasky. To ze dokážete byt velmi neobjektivní je subjektivní názor a ja ho teeba zastávám (viz hry od Sony – a uplne ted vidím jak zase rudnes a chystas se za hlavu. Jelikoz ale jejich hry u vas jsou neustale adorovany a obhajovany tak z toho ten pocit proste mam. Psal uz jsem to mockrát po videa. Ale zpet k recenzi. Ano jestliže recenze drive popisovali hru a jeji stav tak byly lepší. Jak psal pisatel predtim tak na pocity a dojmy nepotrebuju profesionála v podobě redaktora ale muzu si pustit jakýkoliv stream. Od recenze očekávám prave navíc ten technicky rozbor a informace nad rámec pocitu. Sorry ale musel jel reagovat protze mam dojem ze jakákoliv kritika je pro vas posledni dobou důvodem k přehnaný reakcím a nazýváni nekoho zlým a neprejicim na zaklade komentáře pod recenzi je toho krásným důkazem.
Možná bych se zaměřil na to, aby kritika proběhla v rámci základní slušnosti. Kritika není špatná, ale to, co jsou někteří lidé schopni napsat a očekávat, že druhá strana to pouze s pokorou příjme, to mě opravdu hlava nebere. Podle mě si takový komentář odpověď ani nezasloužil, a přesto ji dostal.
Pokud čekám od recenze informace, které zde chybí, je zde více alternativních zdrojů a určitě ani tam nebudou zodpovězeny všechny otázky.
Na tohle: „ Kategoricky nesouhlasím. Recenze je technickou dokumentací a má mít osnovu. Technická stránka, gamedesign, AI, porovnání cena/výkon, klady/zápory….” jsem obsáhle a věcně reagoval, protože tohle skutečně není definice recenze.
Na tohle: „ Realita je taková, že validní info se člověk dozví až z youtube kanálů a ne od „profíku“. Pak se divíte, že se nedokážete patřičně zaplatit.“ – podpásový kopanec, kterými Jezis_kristus dlouhodobě hýří, jsem reagoval konstatováním, že je to zlý a nepřejícný člověk. Představa, že je tohle místo určené nějakému urážení naší práce, je zcela mimo. Proti kritice nic nemám, proto jsem na ni také obsáhle reagoval, zabývám se jí a s lidmi diskutuju
A ještě tedy, ať nezůstane bez odpovědi ta část o adorování her od Sony. Nerudnu, to je tvoje nějaká pomýlená představa, mně fakt nedělá problém se o něčem bavit, ale zase nemůžeš očekávat, že když mi přijde, že nemáš pravdu, že to v rámci diskuze jen přejdu. Nevím totiž, o co to přesně opíráš. Asi se shodneme na tom, že first party hry od Sony – ve většině případů – jsou vyskorozpočtový tituly, zpravidla se spičkovou prezentací, nadprůměrnou velikostí apod., že zkrátka mají parametry her, na kterých pracovalo hodně lidí za hodně peněz, čili to stihli třeba i obstojně otestovat atd. I proto je jasný, že takový hry budou z povahy nadprůměrný, že budou dostávat vysoký známky a nižší budou spíš dány nějakým problémem. Třeba u portu TLOU na PC, o čemž jsme, myslím, dost jasně informovali a nenechali to být. Ale to už odbočuju – ty mluvíš o adoraci her od Sony, dokonce – jestli to chápu správně – mnou samotným. Tak to není a nevím, jak bych to měl dokázat jinak, než třeba následující tabulkou, která zachycuje hodnocení některých z posledních her od Sony českými weby (přirozeně, na Vortexu jsem nerecenzoval všechno jen já):
Vortex, Games, Hrej, Zing, Indian / Metacritic
The Last of Us Part I – 9, 9, 9, 10 / 88
Horizon Call of the Mountain – 8, 8, 8, 7, 7 / 79
Returnal – 8, 9, 9, 9, 9 / 86
Spider-Man: Miles Morales – 8, 9, 8, 8, 9 / 85
God of War Ragnarök – 9, 9, 10, 10, 10 / 94
Gran Turismo 7 – 9, 8, 7, 9, 9 / 87
Horizon Forbidden West – 9, 9, 8, 9, 10 / 88
Jinak si fakt nemyslím, že bych něco „adoroval“. Že se mi líbil příběh TLOU Part II, jsem, myslím, vysvětloval několikrát, resp. to, co se mi na tom líbilo. To třeba byla hra, u níž jsem vyslovil určitý nepochopení nad tím, že nějaká část hráčů neustále zmiňovala woke propagandu a nesmyslný odstranění hlavního hrdiny atd. Jinak fakt nevím, co máš na mysli 🙂 Ke všem hrám už roky přistupuju stejně, musel bych se jít asi zabít, kdybych ještě měl přemýšlet nad nějakým nadržováním. Pro mě to jsou „jen“ produkty, přijde jeden, zahraju ho, zrecenzuju, jdu hrát další a tak pořád dokola. Žádnej osobní zájem nebo potěchu v protežování čehokoliv v tom nemám, nezajímá mě to, nežiju tím takhle. Ale jak říkám, klidně uveď příklady.
Musím říct, že mě především vadí, že příběh nedává smysl. Jakmile se někam zapojí multiversum, tak je to pro mě varovné znamení, že tvůrci nechtěli moc přemýšel a všechno svedou na „protože paralelní vesmíry voe“. A navíc z velké části jsou hlavní příběh jen úkoly „pober důležité předměty“, takové sbírání dračích duší ve Skyrimu, bohužel se strašně opakují.
Dekuji za recenzi. Vystihl jsi presne Starfield. Kdo cekal uplnou pecku, ze se zacne hned tocit film a pod ma holt smulu. My ostatni co se porad dokola ookousime dohrat Fallouty a pod jsme spokojeny. Dneska jsem to zacal hrat a jako 40 leteho to udrzelo i pres den u televize, misto abych trajdal na slunicku. To je dost na to, ze to za to stoji. I presto ze zacatek je pomalejsi. Diky
Ďakujem za recenziu,osobne súhlasím so známkou 8. Za mňa jediná škoda konzolovych 30 FPS,oželel by som aj detaily aby to šlo vyššie, myslíte že v budúcnosti bude nejaký fix ?
Strašně se chlubily jak chtějí využít spolupráci s AMD pro co nejlepší využití FSR takže bych čekal že tam co nejdřív dají FSR3 až bude k dispozici. Pokud bude na konzolích frame generation tak minimálně VRR 40fps režim by vypustit měli.
Nic proti Jirkovi, ale poslední dobou se (nejen zde) rozmáhá takový esejistický styl recenzí, ze kterého se člověk vlastně nic nedozví. Má to propady fps? Dá se vypnout něco z postprocesingu i na konzoli? V čem je ta audio stránka tak super – 7.1 zvuk, realistické nazvučení střelby nebo prostě jen dobrá hudba? Jak se leveluje? Ubíhá ve hře čas a střídá denní doba, případně má to vliv na mise? Je tu stealth a lockpicking? Rozhovory jsou nějak větvené a má na ně vliv nějaká vlastnost postavy? No tak kluci, přece nepíšete recenze jenom pro blondýnky 🙂
Chápu, ale takových otázek může položit skoro nekonečné množství. Tím ostatně v té recenzi vlastně začínám. Recenze nemůže odpovědět na všechny otázky. A není to ani její ambice. Zejména u tak velkých her je potřeba vybrat si to, co autor považuje za důležité pro něj. Alespoň já to tak dělám.
A jen namátkou. Na omezené nastavení si stěžuju právě třeba i proto, že HUD lze customizovat minimálně a na konzoli v grafice najdeš jen filmové zrno, motion blur a hloubku ostrosti. Líbil se mi soundtrack a jeho skladby, zvukové efekty i dabing. Leveluješ sbíráním XP a odemykájím nových schopností, po nichž následuje splnění navazující výzvy, viz druhý stream. Můžeš se zkusit plížit, ale moc jsem tomu nedal. Páčení zámků ve hře je a není na něm nic zvláštního, proto jsem se ho ani nezmiňoval. Dialogy jsou samozřejmě větvené jako v ostatních hrách od Bethesdy, mají vliv na plnění misi a zohledňují schopnosti postavy, případně to, zda za vás odpoví společník. To jsou ty zmíněné základy z Falloutu a TES, na nichž hra stojí.
Chápu tvůj postřeh, rozumím, že jsi v recenzi nenašel odpověď třeba na všechny své otázky, ale i od toho je tu diskuze. Přiznejme si, že hru takového rozsahu nejde a ani nemá smysl snažit se popsat celou. Recenze nesupluje přeci Wiki. Je to tedy moje přesvědčení alespoň. Proto jsem si vybral věci, které jsou podle mě v hodnocení a vnímání klíčové, jako je například obsáhleji rozebraná fragmentace světa.
Jistě, můžeš kategoricky nesouhlasit, ale je to asi jako kdybys kategoricky nesouhlasil s tím, že v noci je tma a ve dne světlo. Budu si o tobě myslet, že ses zbláznil. Recenze totiž ani náhodou není žádnou „technickou dokumentací“, už tady vlastně přemýšlím, jestli vůbec pokračovat, ale budiž.
Publicistická či popularizační recenze, o které se tady bavíme, nemá žádnou pevně stanovenou osnovu. To se zakládá jen na tvé mylné domněnce a chybném vnímání celého útvaru. Recenze má samozřejmě stanovené rysy, lidé jako Bečka, Jílek, Osvaldová nebo třeba Halada je však definují poměrně volně. Jde zkrátka o shrnující posudek, který má za úkol informovat veřejnost o daném díle a představit jeho hlavní rysy. Dále upozorňuje na umělecký výkon, hodnotí kvality a třeba i společenský význam nebo přesah. Tedy vše, co naše recenze splňují. Můžeme se spolu maximálně bavit o tom, nakolik jde o recenzi a nakolik o kritiku, která dává více prostoru hodnotící části, ale to je tak nějak celé.
Chápu, že „dřív bývalo líp“, ale já jsem upřímně rád, že se recenze nepíšou jako před 30 lety. Ony to totiž tehdy téměř nebyly recenze, ale o vyčerpávající popisy toho, co hry obsahují. Ona hodnotící část pak mnohdy chyběla úplně.
Zbytek komentovat nechci, jsi prostě zlej, nepřející člověk, co ví všechno nejlíp, ale s tím se nějak dokážu vyrovnat.
Nesouhlasíš s něčím, co já netvrdím a v čem ti neodporuju:). Napsal jsem jen tolik, že žádná recenze nemůže odpovědět na všechny otázky a není to jejím posláním. Je to stejný rozpor, jako když píšeš, že na podobné dojmy jsou tu youtubeři, a současně tvrdíš, pro validní info musíš také za youtubery. Autor zmiňuje podstatné věci relevantní pro hodnocení. Takové, které jsou překvapivé, důležité nebo jiné, než třeba vývojáři tvrdili a zdůraznili.
Nevím, v jaké branži by podobný přístup obstál nebo neobstál, protože psaní o hrách a jejich recenzování je hodně specifická disciplína. Třeba jako kritika nové desky. Dělám to přes 20 let a za tu dobu se skutečně leccos změnilo. Ani dřív ale nebylo normální popsat hru od A do Z. Ale faktem je, že tradice pedantsky popisných recenzí na úkor skutečného hodnocení a argumentování je u nás zakořeněná z devadesátých let mnohem hlouběji než třeba na Západě. Souvisí to s tím, že v časopise bylo jen pár obrázků a žádná videa. Recenze byla často prvním kontaktem se hrou a bylo tedy nezbytné ji představit čtenáři se vším všudy. To je tak možné to jediné, co se přeci jen v posledních letech mění. Není už nezbytné přistupovat k hráči jako nepopsanému listu papíru.
Ale vlastně nevím, zda to má smyls psát, protože i tvoje poslední věta ilustruje to, co některé jiné příspěvky cos tu publikoval dřív. Na Vortex, zdá se, jako bys chodil snad z donucení. Stejně tě nepřesvědčím, že jsem se snažil do recenze dát to nejdůležitější nebo signifikantní pro mě. A vlastně to ani není mým cílem:).
No, mně se třeba recenze líbila, udělal jsem si z ní dost přesný obrázek o tom, co je Starfield zač, ale upřímně mi taky chyběl nějaký rozbor toho RPG aspektu – typ levelování, vývoj postavy, jaké jsou k dispozici perky, schopnosti atd. Přece jen je Starfield RPG, tohle by v recenzi být mělo.
Kvalita zvuku je takové všelijaká. Soundtrack nijak zásadně nehodnotím jelikož to je subjektivní záležitost ale upřímně nějak se mi do paměti nezapsal a určitě to není taková geniální záležitost jako třeba ve WIII. Ale zase sem nedohrál hru celou tak třeba se zlepší. Povedené jsou zvuky lodí. Zbraně zase jsou spíš takové flusátka. Nic extra. Ozvučení měst co jsem měl tu čest tak nic z čeho bych padal na hubu. Night City v CP je ozvučeno o třídu lépe. Chybí jakékoliv nastavení pro surround. Ve zvuku se nastavuje pouze hlasitost což považuji za špatný vtip… no takže asi tak.
Nějak se mi nedostává možností reagovat v rámci vlákna, takže jen poděkuju za všechny reakce, zejména za tu ohledně audia – je vyčerpávající.
Pro redakci – on je pak ale celý text recenze vlastně zbytečný a odpovídá na to, proč dnes málokdy diskutující celou recenzi přečtou, když nakonec jediné podstatné je číslo a klady a zápory. Nikdo určitě po Jirkovi nechce příručku ke hře, ale třeba systém levelování, stealth nebo ukecávání postav řeší Bethesda i jen v rámci jedné série různě, tak by určitě stálo za to tohle zmínit.
Asi záleží s jakými zkušenostmi člověk ke hře přistupuje. Já tu bethesdí káru táhnu od časů Morrowindu a už jsem unavený z toho stále stejného, generického prostředí, botoxových tváří, plochých dialogů a šedozeleného filtru. Obzvlášť když vedle bydlí krásná a dokonalá sousedka jménem Baldurs Gate 3 🙂
Za mě je to jen lehce nadprůměrná hra 6/10 (podle klasického hodnocení) ke které se po vypršení Game Passu možná vrátím až bude v nějaké kompletní edici za stejnou cenu jako to předplatné na měsíc.
Dneska jsem zrovna BG3 dohrál a je to supr, ale ten konec mě dost zamrzel svojí useknutostí, fakt by to potřebovalo nějakej solidní epilog pro plnohodnotnej zážitek…doufám že Starfield bude aspoň tohle mít lepší.
Urcite to není 10/10 ale je to dost dobré..a být tam líp udělané létání vesmírem v mých očích by to byla 9 pěkná ps na PC 5800x 3070 32gb ram s modem na dlss high něco ultra 1440p ve městě 60 fps v „dungu“ i přes 100 tak že zas takové tragické to není škoda že to dlss tam není jako standart v nastavení :/ PS díky za pěknou a důkladnou recenzi vortex top!
Na PC to nejede o moc líp. Otřesná optimalizace. S 5600x, 3070ti a 32 GB Ram se stěží dostanu na 60 fps ve 1440p. A téměř nikdo to v recenzích neřeší (chápu, že tato recenze je z konzolové verze, ale i tak). Hrozný rok pro PC hráče.
Mám nahratých len asi 30h ale väčšinu negatív spomínaných v recenzii som nepozoroval, dokonca som sa stretol s minimom bugov a ak už nejaké boli tak nič vážne. Za mňa je to zatiaľ hra roka ktorá nemá vo svojom segmente konkurenciu, poslednou hrou ktorú som si podobne užíval bol Mass Effect: Andromeda a to už bolo teda pekne dávno. Netvrdím, že hra je dokonalá, tých loadingov je na mňa tiež až dosť ale keby mi povedali že môžem mať ďalší Mass Effect len musím pretrpieť loading každých 10min tak neváham a beriem všetkými desiatimi.
V recenzii sa píše: „Vadí mi, že hra nenabízí skoro žádné prvky přístupnosti“ aké prvky by akože mala poskytovať? Niektorú z tých zbytočných hlúpostí ako režim pre slepcov atď? To už sa z toho stal nejaký typ štandartu?
V Mass Effectu byly perfektní rozhovory a hlavně postavy měli duši a charakter. Bohužel ve SF to působí opět všechno uměle a roboticky. Mimika postav průměrná až špatná, gestikulace jak u robotů… Ale tak u creation enginu to asi nikdy nebude lepší i kdyby tomu dali milion polygonů.
Asi tvá vlastní zkušenost? Radši jdi opět na kontrolu, nebo si zahraj jiné open-world hry z posledních let ať víš jak se motion capture a technika posunula. 🙂
Doufám, že ty „dve tri po hube“ naučí spíš tebe, aby ses choval jako civilizovaný člověk. Nazývat snahu ostatních vývojářu o to, aby si hendikepovaní lidé mohli také užít hry „zbytočné mrhanie prostriedkami“ je největší výblitek, co jsem na internetu za poslední měsíce viděl. Jediná zbytečná věc jsi tu ty a tvoje názory. Jsi perfektní exemplář pro zástupce komunity nazvané „small d*ck energy“.
Díky za krásnou ukázku cancel culture v praxi. „Mě to nezajímá, takže jsou to zbytečnosti. Proč by měli slepí hrát videohry?“ Nebo jak mám tomuhle přístupu rozumět? Jak by se ti líbilo mít telefon, televizi, konzoli, počítač bez obrazu, bez jakéhokoli displeje? Nemoct si, co já vím, třeba ani nakoupit na Alze? To se nechci hádat, jenom se a) opravdu ptám, protože nechápu, jak jsi to myslel, a b) předkládám jiný úhel pohledu, realitu jiného člověka, která je úplně stejně relevantní a validní jako ta tvoje.
A ano, standard se z toho konečně, naštěstí, pomalu stávat začíná. Může se ti to nelíbit, můžeš to nechápat, můžeš s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeš dělat. To je něco jako nadávat na Windows 11, nebo obecněji na to, že se aktualizují operační systémy a každou chvíli se mění jejich UI. Někoho to rozčiluje, ale kvůli tomu se to dít nepřestane. Lidi jako já se snažili vývojáře něco naučit a docílit přístupnosti od 90. let, než přišel v roce 2020 Naughty Dog, něco s tím konečně udělal a ukázal ostatním, že to reálně jde. Takže se nemůžeš divit, že mi v tomhle kontextu tvůj přístup připadá podobně scestný, jako když někdo hlasitě propaguje a chválí třeba totalitní režimy.
Nie je to hlúposť pre to že to nezaujíma mňa, hlúposť je to už len z podstaty veci. Mňa to nerozčuľuje a je mi jedno ak to niekto implementuje len v tom nevidím zmysel. Hra je audiovizuálne dielo, ak ho nemôžem vidieť tak asi nie je určené pre mňa, áno je to smutné ale tak to je. Je to zbytočné mrhanie prostriedkami na niečo čo nemá zmysel a mohli by sa venovať niečomu zmysluplnejšiemu.
Pretože nemôžem reagovať na komentár nižšie napíšem to sem: Nechovaj sa jak tupé decko a nepodsúvaj mi veci ktoré som nepovedal Zdenko. Je to len môj názor, nikomu nič neurčujem ani neprikazujem, doslova som písal že mi je jedno ak to niekto implementuje alebo nie. Ak ti príde normálne útočiť na niekoho za to že povoe svoj názor tak to si väčší chuj ako som si pôvodne myslel. A kľudne mi daj BAN a polešti si tým ego.
Prosím tě, už nic nepiš, jen to zhoršuješ a začíná se mi to dost nelíbit :)) Doslova píšeš, že to je AUDIOvizuální dílo, takže zase pro změnu lidi, kteří neslyší, nemají nárok na titulky, protože to je podle tebe hlúposť? Co si vlastně vůbec dovoluješ určovat, co je hloupost, a co není? Lidi s hendikepem nemůžou ovládat neupravené auto, takže je hlúposť, aby jim někdo ta auta upravoval, aby mohli jezdit? Lidi s hendikepem nemůžou chodit, takže je hlúposť, aby jim někdo vyráběl protézy/křesla? Kdo si jako myslíš, že jsi?
Naopak, ja som rád, že sa tento aspekt začína zohľadňovať v hodnoteniach hry. V mojich užívateľských recenziách na nemenovanom webe mám tento aspekt hodnotený v každej hre, pretože som práve nebadal, aby to niekto pravidelne hodnotil. Som rád, že som sa mýlil a že to niekto hodnotí. Je rok 2023 a pokiaľ nadávame, že sa hry posunuli niekam, kam sme nechceli, toto je naopak jeden z aspektov, ktorý hodnotím ako pozitívny progres. TLOU, GOW a podobné hry herným vývojárom ukázali, že sa to dá a nevidím dôvod, prečo si to neosvojiť ako štandard. Toto nie je téma politickej korektnosti, toto je púha empatia, ktorá ti evidentne chýba.
Tak tak. Můžeme se všichni hádat jak moc to je dobré nebo špatné ale zkrátka 10/10 je holý nesmyl. No dávali to zejména Xbox servery takže tam se není čemu divit.
pokud tu 10/10 dává autor recenze, protože se mu ta hra tak líbí, tak je to v pořádku. pokud dává 10/10 protože je to xbox exklusivita, pak už to v pořádku není 😀
Recenzent by měl objektivně zhodnotit všechny aspekty hry. Jak ty dobré tak ty špatné i v porovnání s dnešními standarty u jiných her a vnést do toho i své subjektivní zkušenosti, poznámky a podle toho se snažit dát rozumný verdikt ve kterém si danou známku obhájí. (Vortex dal 8, Games třeba 7…subjektivní rozdíl v jednom bodu ale vesměs oboje recenze vypichují a zatracují podobné věci takže oboje lze brát jako relevantní). Pokud ale recenzent záměrně vypichuje jen to dobré a ignoruje to co je špatně tak na tom něco smrdí a buď je silně zaujatý, nebo je to špatný recenzent a pak je taková recenze irelevantní a nepodstatná. 🙂
Hodnocení je přece z podstaty subjektivní. Každý věci dává recenzent různou váhu dle svých subjektivních preferencí. Měl by recenzent na tvůj nátlak zohledňovat aspekty, který mu buď nevaděj, nebo mu připadají nepodstatný? Ne, 10/10 nemusí být a priori nesmysl. Nesmysl je to třeba tehdy, když dáš 10/10 něčemu, co jsi v textový části nepochválil. Pak jo. Vždycky to je ale jen pokus o převedení dojmů do bodový škály. Proto o body ve finále vůbec nejde. Jde o ty postřehy.
Do toho bych se pánové nepouštěl, pokud nechcete vést seriózní debatu. 😀
Jádro celého sporu je v tom, že společnost postrádá jasnou shodu na základních filosofických principech. Tento konflikt je ve své podstatě mnohem starší a hlubší, než si mnozí dokáží byť jen připustit, což ve společnosti (IMHO) vede k názorovému chaosu a rostoucí frustraci v mnoha kategoriích společenského života. Téma „objektivní recenze“ nevyjímaje.
Pohled na subjektivitu/objektivitu máme ve zkratce trojí.
Decartovský, kantovský a v neposlední řadě ještě postmoderní.
Já se to pro kontext pokusím shrnout.
A už teď se musím moc omluvit, protože tyto debaty se do diskusí moc nehodí. Ty jsou dobré někde ke stolu s dobrým nápojem.
Takže:
1. Descartes se zaměřoval na absolutní subjektivitu myšlení jako celkového základu pro objektivní poznání. V dnešní době už je tento směr špatně uchopitelný, protože se blbě aplikuje na problémy moderní společnosti. Decartes v podstatě tvrdil, že si můžeme být jisti pouze vlastním myšlením.
2. Kant oproti tomu zdůrazňoval objektivitu, která vychází z kategorických imperativů a naší získané zkušenosti. Mluvíme o takzvaném kritickém idealismu. Zaváděl určitý stupeň objektivity do poznání, i když jasně zdůrazňoval, že naše objektivita je rámovaná naší zkušeností. Prostě. Čím více zkušeností a znalostí získáme, tím jsme objektivnější.
3. Postmoderní filozofie naopak zpochybňuje absolutní objektivitu a mnohdy napadá kategorické imperativy, přičemž zdůrazňuje relativitu a kontingenci poznání. Postmodernisté jednoduše tvrdí, že objektivní realita se nedá uchopit, protože naše poznání je vždy ovlivněno nějakými subjektivními faktory, jako třeba jazykem, kulturou, společností, mocenskou struktur apod. Tvrdí, že každý pohled na realitu je bezvýhradně subjektivní a kontingentní (=není nutně pravdivý, ani nepravdivý).
Sami aplikujte na tuto debatu. Ke kterému názorovému směru patříte? 🙂 I trollové se tu najdou. Jsou jasná trojka, protože rádi zneužívají slepých míst postmoderního přístupu. Ostatně jako všichni eskamotéři, podvodníci a dezinformátoři.
A abych nebyl úplný otrava.
Spor o hodnocení Starfieldu mne také zaujal, a i když se názorově kloním spíše ke kritikům, tak Jirkova úsudku si velmi vážím, proto hře ještě šanci dám.
Obecně je proces hodnocení bytostně subjektivní, byť třeba podle nějakých konsensuálně přijímaných kritérií, což dělá třeba justice, že. Recenze je ale svobodný publicistický útvar, recenzent není monopolní arbitr.
Recenze (IMHO) není tak svobodná, jak by se mohlo zdát.
Může být ovlivněna přísnými pravidly i zákony prachobyčejných tržních mechanismů.
Rozptyl je velký. Od vědeckých recenzí (jsou velmi přísné) až po recenze entertainmentu (jsou naopak benevolentní až subjektivní). Někde mezi jsou pak recenze umění jako takového.
Zajímavé je, že jsou to hlavně (ne však úplně výhradně) recenzenti entertainmentu, kteří používají striktní klasifikační hodnocení. V jiných odvětvích jsou spíše posudky – nejlépe většího počtu – odborníků.
Recenzent počítačové hry, filmu (ale i třeba jídla či automobilů) tak jednoduše přijímá roli hodnotitele, ale s určitou snahou zříci se přímé odpovědnosti za svá vyřčená hodnocení. Ano, v takovém případě pak často slyším věty o subjektivitě recenze a svobodě publicistického žánru.
Díky svému povolání jsem měl možnost na to téma nesčetněkrát mluvit s novináři, ale nikdy jsme se nedostali dál než do bodu recenze vs. kritika.
A tady se vlastně obloukem dostávám na začátek, kdy jsem říkal, že recenzenti entertainmentu mohou být odvislí od tržních mechanismů. V tomto případě si vždy musíme odpovědět na několik zásadních otázek. Jaká je role recenzenta? Jaká je cílová skupina? Jaké jsou estetické aspekty (například konflikty zájmů)? A vzít v potaz vývoj médií a kultury, protože zejména v posledních desetiletích musíme čelit vzniku tzv. názorových bublin. Jednoduše. Lidé vyhledávají recenzenty s podobným vkusem, což může vést k ještě větší subjektivitě v recenzích.
Důležité je asi říci, že tento „konflikt“ zatím nemá jasné řešení. Většinou to závisí na konkrétním médiu, kontextu a očekáváních publika. Některá média preferují objektivitu, zatímco jiná upřednostňují osobní pohled a styl recenzenta. Důležité je, aby bylo vždy jasné, jaký je přístup a cíl konkrétní recenze. Musí být zachována důvěryhodnost a integrita recenzenta.
BTW, abych nebyl špatně pochopen. Tohle není útok na Jirkovu recenzi. Vstoupil jsem do diskuse pouze proto, abych (snad) pomohl pochopit ten konflikt, který v diskusích je.
Já Jirkovu recenzi čtu tak, že upřednostnil aspekt zábavy nad celkovou kvalitou hry. To je vcelku legitimní postoj. Obhájit si ho však musí sám. 😊
Stejně tak třeba respektuji postoj Laca z kanálu Karporace (je povoláním scenárista), který říká, že kvalita dialogů a napsaný příběh Starfieldu jsou naprostá fušeřina.
Recenzenti entertainmentu svoje hodnocení komprimujou do bodový škály jenom proto, že konzumenti entertainmentu jsou požitkáři, kteří tuhle berličku vyžadují. Víc v tom není. Autor vědeckýho článku potřebuje upozornit na vědecko-výzkumný nedostatky, protože vědecká metoda má na rozdíl od zábavy svoje zásady, nepotřebuje znát nějaký bodový hodnocení často anonymního recenzenta.
Pokud čekám od recenze informace, které zde chybí, je zde více alternativních zdrojů a určitě ani tam nebudou zodpovězeny všechny otázky.
Na tohle: „ Kategoricky nesouhlasím. Recenze je technickou dokumentací a má mít osnovu. Technická stránka, gamedesign, AI, porovnání cena/výkon, klady/zápory….” jsem obsáhle a věcně reagoval, protože tohle skutečně není definice recenze.
Na tohle: „ Realita je taková, že validní info se člověk dozví až z youtube kanálů a ne od „profíku“. Pak se divíte, že se nedokážete patřičně zaplatit.“ – podpásový kopanec, kterými Jezis_kristus dlouhodobě hýří, jsem reagoval konstatováním, že je to zlý a nepřejícný člověk. Představa, že je tohle místo určené nějakému urážení naší práce, je zcela mimo. Proti kritice nic nemám, proto jsem na ni také obsáhle reagoval, zabývám se jí a s lidmi diskutuju
A ještě tedy, ať nezůstane bez odpovědi ta část o adorování her od Sony. Nerudnu, to je tvoje nějaká pomýlená představa, mně fakt nedělá problém se o něčem bavit, ale zase nemůžeš očekávat, že když mi přijde, že nemáš pravdu, že to v rámci diskuze jen přejdu. Nevím totiž, o co to přesně opíráš. Asi se shodneme na tom, že first party hry od Sony – ve většině případů – jsou vyskorozpočtový tituly, zpravidla se spičkovou prezentací, nadprůměrnou velikostí apod., že zkrátka mají parametry her, na kterých pracovalo hodně lidí za hodně peněz, čili to stihli třeba i obstojně otestovat atd. I proto je jasný, že takový hry budou z povahy nadprůměrný, že budou dostávat vysoký známky a nižší budou spíš dány nějakým problémem. Třeba u portu TLOU na PC, o čemž jsme, myslím, dost jasně informovali a nenechali to být. Ale to už odbočuju – ty mluvíš o adoraci her od Sony, dokonce – jestli to chápu správně – mnou samotným. Tak to není a nevím, jak bych to měl dokázat jinak, než třeba následující tabulkou, která zachycuje hodnocení některých z posledních her od Sony českými weby (přirozeně, na Vortexu jsem nerecenzoval všechno jen já):
Vortex, Games, Hrej, Zing, Indian / Metacritic
The Last of Us Part I – 9, 9, 9, 10 / 88
Horizon Call of the Mountain – 8, 8, 8, 7, 7 / 79
Returnal – 8, 9, 9, 9, 9 / 86
Spider-Man: Miles Morales – 8, 9, 8, 8, 9 / 85
God of War Ragnarök – 9, 9, 10, 10, 10 / 94
Gran Turismo 7 – 9, 8, 7, 9, 9 / 87
Horizon Forbidden West – 9, 9, 8, 9, 10 / 88
Jinak si fakt nemyslím, že bych něco „adoroval“. Že se mi líbil příběh TLOU Part II, jsem, myslím, vysvětloval několikrát, resp. to, co se mi na tom líbilo. To třeba byla hra, u níž jsem vyslovil určitý nepochopení nad tím, že nějaká část hráčů neustále zmiňovala woke propagandu a nesmyslný odstranění hlavního hrdiny atd. Jinak fakt nevím, co máš na mysli 🙂 Ke všem hrám už roky přistupuju stejně, musel bych se jít asi zabít, kdybych ještě měl přemýšlet nad nějakým nadržováním. Pro mě to jsou „jen“ produkty, přijde jeden, zahraju ho, zrecenzuju, jdu hrát další a tak pořád dokola. Žádnej osobní zájem nebo potěchu v protežování čehokoliv v tom nemám, nezajímá mě to, nežiju tím takhle. Ale jak říkám, klidně uveď příklady.
A jen namátkou. Na omezené nastavení si stěžuju právě třeba i proto, že HUD lze customizovat minimálně a na konzoli v grafice najdeš jen filmové zrno, motion blur a hloubku ostrosti. Líbil se mi soundtrack a jeho skladby, zvukové efekty i dabing. Leveluješ sbíráním XP a odemykájím nových schopností, po nichž následuje splnění navazující výzvy, viz druhý stream. Můžeš se zkusit plížit, ale moc jsem tomu nedal. Páčení zámků ve hře je a není na něm nic zvláštního, proto jsem se ho ani nezmiňoval. Dialogy jsou samozřejmě větvené jako v ostatních hrách od Bethesdy, mají vliv na plnění misi a zohledňují schopnosti postavy, případně to, zda za vás odpoví společník. To jsou ty zmíněné základy z Falloutu a TES, na nichž hra stojí.
Chápu tvůj postřeh, rozumím, že jsi v recenzi nenašel odpověď třeba na všechny své otázky, ale i od toho je tu diskuze. Přiznejme si, že hru takového rozsahu nejde a ani nemá smysl snažit se popsat celou. Recenze nesupluje přeci Wiki. Je to tedy moje přesvědčení alespoň. Proto jsem si vybral věci, které jsou podle mě v hodnocení a vnímání klíčové, jako je například obsáhleji rozebraná fragmentace světa.
Dřív to bylo normální. V každé jiné branži by současný přístup neobstal. Na dojmy tu jsou youtuberi.
Realita je taková, že validní info se člověk dozví až z youtube kanálů a ne od „profíku“. Pak se divíte, že se nedokážete patřičně zaplatit.
Publicistická či popularizační recenze, o které se tady bavíme, nemá žádnou pevně stanovenou osnovu. To se zakládá jen na tvé mylné domněnce a chybném vnímání celého útvaru. Recenze má samozřejmě stanovené rysy, lidé jako Bečka, Jílek, Osvaldová nebo třeba Halada je však definují poměrně volně. Jde zkrátka o shrnující posudek, který má za úkol informovat veřejnost o daném díle a představit jeho hlavní rysy. Dále upozorňuje na umělecký výkon, hodnotí kvality a třeba i společenský význam nebo přesah. Tedy vše, co naše recenze splňují. Můžeme se spolu maximálně bavit o tom, nakolik jde o recenzi a nakolik o kritiku, která dává více prostoru hodnotící části, ale to je tak nějak celé.
Chápu, že „dřív bývalo líp“, ale já jsem upřímně rád, že se recenze nepíšou jako před 30 lety. Ony to totiž tehdy téměř nebyly recenze, ale o vyčerpávající popisy toho, co hry obsahují. Ona hodnotící část pak mnohdy chyběla úplně.
Zbytek komentovat nechci, jsi prostě zlej, nepřející člověk, co ví všechno nejlíp, ale s tím se nějak dokážu vyrovnat.
Nevím, v jaké branži by podobný přístup obstál nebo neobstál, protože psaní o hrách a jejich recenzování je hodně specifická disciplína. Třeba jako kritika nové desky. Dělám to přes 20 let a za tu dobu se skutečně leccos změnilo. Ani dřív ale nebylo normální popsat hru od A do Z. Ale faktem je, že tradice pedantsky popisných recenzí na úkor skutečného hodnocení a argumentování je u nás zakořeněná z devadesátých let mnohem hlouběji než třeba na Západě. Souvisí to s tím, že v časopise bylo jen pár obrázků a žádná videa. Recenze byla často prvním kontaktem se hrou a bylo tedy nezbytné ji představit čtenáři se vším všudy. To je tak možné to jediné, co se přeci jen v posledních letech mění. Není už nezbytné přistupovat k hráči jako nepopsanému listu papíru.
Ale vlastně nevím, zda to má smyls psát, protože i tvoje poslední věta ilustruje to, co některé jiné příspěvky cos tu publikoval dřív. Na Vortex, zdá se, jako bys chodil snad z donucení. Stejně tě nepřesvědčím, že jsem se snažil do recenze dát to nejdůležitější nebo signifikantní pro mě. A vlastně to ani není mým cílem:).
Pro redakci – on je pak ale celý text recenze vlastně zbytečný a odpovídá na to, proč dnes málokdy diskutující celou recenzi přečtou, když nakonec jediné podstatné je číslo a klady a zápory. Nikdo určitě po Jirkovi nechce příručku ke hře, ale třeba systém levelování, stealth nebo ukecávání postav řeší Bethesda i jen v rámci jedné série různě, tak by určitě stálo za to tohle zmínit.
Za mě je to jen lehce nadprůměrná hra 6/10 (podle klasického hodnocení) ke které se po vypršení Game Passu možná vrátím až bude v nějaké kompletní edici za stejnou cenu jako to předplatné na měsíc.
V recenzii sa píše: „Vadí mi, že hra nenabízí skoro žádné prvky přístupnosti“ aké prvky by akože mala poskytovať? Niektorú z tých zbytočných hlúpostí ako režim pre slepcov atď? To už sa z toho stal nejaký typ štandartu?
Pretože nemôžem reagovať na komentár nižšie napíšem to sem: Nechovaj sa jak tupé decko a nepodsúvaj mi veci ktoré som nepovedal Zdenko. Je to len môj názor, nikomu nič neurčujem ani neprikazujem, doslova som písal že mi je jedno ak to niekto implementuje alebo nie. Ak ti príde normálne útočiť na niekoho za to že povoe svoj názor tak to si väčší chuj ako som si pôvodne myslel. A kľudne mi daj BAN a polešti si tým ego.
A absolutně nepochopím, že tomu někdo seriózně dal 10/10.
Xbox servery jsou snad pro Xbox uživatele. Nevidim v tom problém.
Jádro celého sporu je v tom, že společnost postrádá jasnou shodu na základních filosofických principech. Tento konflikt je ve své podstatě mnohem starší a hlubší, než si mnozí dokáží byť jen připustit, což ve společnosti (IMHO) vede k názorovému chaosu a rostoucí frustraci v mnoha kategoriích společenského života. Téma „objektivní recenze“ nevyjímaje.
Pohled na subjektivitu/objektivitu máme ve zkratce trojí.
Decartovský, kantovský a v neposlední řadě ještě postmoderní.
Já se to pro kontext pokusím shrnout.
A už teď se musím moc omluvit, protože tyto debaty se do diskusí moc nehodí. Ty jsou dobré někde ke stolu s dobrým nápojem.
Takže:
1. Descartes se zaměřoval na absolutní subjektivitu myšlení jako celkového základu pro objektivní poznání. V dnešní době už je tento směr špatně uchopitelný, protože se blbě aplikuje na problémy moderní společnosti. Decartes v podstatě tvrdil, že si můžeme být jisti pouze vlastním myšlením.
2. Kant oproti tomu zdůrazňoval objektivitu, která vychází z kategorických imperativů a naší získané zkušenosti. Mluvíme o takzvaném kritickém idealismu. Zaváděl určitý stupeň objektivity do poznání, i když jasně zdůrazňoval, že naše objektivita je rámovaná naší zkušeností. Prostě. Čím více zkušeností a znalostí získáme, tím jsme objektivnější.
3. Postmoderní filozofie naopak zpochybňuje absolutní objektivitu a mnohdy napadá kategorické imperativy, přičemž zdůrazňuje relativitu a kontingenci poznání. Postmodernisté jednoduše tvrdí, že objektivní realita se nedá uchopit, protože naše poznání je vždy ovlivněno nějakými subjektivními faktory, jako třeba jazykem, kulturou, společností, mocenskou struktur apod. Tvrdí, že každý pohled na realitu je bezvýhradně subjektivní a kontingentní (=není nutně pravdivý, ani nepravdivý).
Sami aplikujte na tuto debatu. Ke kterému názorovému směru patříte? 🙂 I trollové se tu najdou. Jsou jasná trojka, protože rádi zneužívají slepých míst postmoderního přístupu. Ostatně jako všichni eskamotéři, podvodníci a dezinformátoři.
A abych nebyl úplný otrava.
Spor o hodnocení Starfieldu mne také zaujal, a i když se názorově kloním spíše ke kritikům, tak Jirkova úsudku si velmi vážím, proto hře ještě šanci dám.
Recenze (IMHO) není tak svobodná, jak by se mohlo zdát.
Může být ovlivněna přísnými pravidly i zákony prachobyčejných tržních mechanismů.
Rozptyl je velký. Od vědeckých recenzí (jsou velmi přísné) až po recenze entertainmentu (jsou naopak benevolentní až subjektivní). Někde mezi jsou pak recenze umění jako takového.
Zajímavé je, že jsou to hlavně (ne však úplně výhradně) recenzenti entertainmentu, kteří používají striktní klasifikační hodnocení. V jiných odvětvích jsou spíše posudky – nejlépe většího počtu – odborníků.
Recenzent počítačové hry, filmu (ale i třeba jídla či automobilů) tak jednoduše přijímá roli hodnotitele, ale s určitou snahou zříci se přímé odpovědnosti za svá vyřčená hodnocení. Ano, v takovém případě pak často slyším věty o subjektivitě recenze a svobodě publicistického žánru.
Díky svému povolání jsem měl možnost na to téma nesčetněkrát mluvit s novináři, ale nikdy jsme se nedostali dál než do bodu recenze vs. kritika.
A tady se vlastně obloukem dostávám na začátek, kdy jsem říkal, že recenzenti entertainmentu mohou být odvislí od tržních mechanismů. V tomto případě si vždy musíme odpovědět na několik zásadních otázek. Jaká je role recenzenta? Jaká je cílová skupina? Jaké jsou estetické aspekty (například konflikty zájmů)? A vzít v potaz vývoj médií a kultury, protože zejména v posledních desetiletích musíme čelit vzniku tzv. názorových bublin. Jednoduše. Lidé vyhledávají recenzenty s podobným vkusem, což může vést k ještě větší subjektivitě v recenzích.
Důležité je asi říci, že tento „konflikt“ zatím nemá jasné řešení. Většinou to závisí na konkrétním médiu, kontextu a očekáváních publika. Některá média preferují objektivitu, zatímco jiná upřednostňují osobní pohled a styl recenzenta. Důležité je, aby bylo vždy jasné, jaký je přístup a cíl konkrétní recenze. Musí být zachována důvěryhodnost a integrita recenzenta.
BTW, abych nebyl špatně pochopen. Tohle není útok na Jirkovu recenzi. Vstoupil jsem do diskuse pouze proto, abych (snad) pomohl pochopit ten konflikt, který v diskusích je.
Já Jirkovu recenzi čtu tak, že upřednostnil aspekt zábavy nad celkovou kvalitou hry. To je vcelku legitimní postoj. Obhájit si ho však musí sám. 😊
Stejně tak třeba respektuji postoj Laca z kanálu Karporace (je povoláním scenárista), který říká, že kvalita dialogů a napsaný příběh Starfieldu jsou naprostá fušeřina.
Recenzenti entertainmentu svoje hodnocení komprimujou do bodový škály jenom proto, že konzumenti entertainmentu jsou požitkáři, kteří tuhle berličku vyžadují. Víc v tom není. Autor vědeckýho článku potřebuje upozornit na vědecko-výzkumný nedostatky, protože vědecká metoda má na rozdíl od zábavy svoje zásady, nepotřebuje znát nějaký bodový hodnocení často anonymního recenzenta.