Star Wars: Squadrons

Od uzavření licenční dohody mezi Electronic Arts a Disney na použití značky Hvězdné války ve videohrách uplynulo sedm let. Za tu dobu jsme se dočkali dvou Battlefrontů, loni přišla akce Star Wars Jedi: Fallen Order, a pokud nepočítáme plejádu mobilních titulů nebo nedávný datadisk pro Sims, posledním, čtvrtým titulem je Star Wars: Squadrons. Záměrem vývojářů ze studia Motive bylo duchovně navázat na legendární sérii X-Wing a přinést hráčům vesmírnou akci, která nebude úplně triviální a odliší se od potyček ze Star Wars Battlefront. K tomu pak vývojáři slíbili, že vedle multiplayeru nabídne hra i příběhovou část, nebude obsahovat žádné mikrotransakce, těšit jsme se mohli také na VR režim, a ještě ke všemu se hra neměla prodávat za plnou cenu. Sami určitě uznáte, že jde o povážlivě dlouhý seznam úkolů a stalo se přesně to, čeho jsem se obával. Ne všechny body se totiž podařilo splnit bez výhrad a výsledek zůstává daleko za mým očekáváním.

Od všeho trochu

Když vývojáři z Motive představovali na konci července svoji chystanou hru, věnovali přibližně stejný prostor informacím o příběhové části i detailům ohledně multiplayeru. Mohli jsme proto nabýt dojmu, že nás čekají dvě plnohodnotné složky schopné uspokojit hráče, kteří se buďto vůbec nezajímají o kompetitivní hraní, nebo je naopak neoslovují herní příběhy. Star Wars: Squadrons ale stojí v půli cesty a na obou koncích spektra čeká zklamání. Začneme-li s příběhem, vývojáři lákali na vlastní dějovou linku, jejíž prolog se bude odehrávat těsně po zničení Alderaanu a následně hráče přenese do doby před bitvou na planetě Jakku, která rozhodla o definitivním konci Galaktického Impéria. Nacházet se tedy budeme v době, kdy čerstvě ustavená Nová republika získává převahu a Impérium se z posledních sil snaží zabránit svému pádu, což zní i s přihlédnutím k možnosti hrát za obě strany konfliktu velmi zajímavě. Vývojáři ale učinili rozhodnutí, které vyprávění příběhu nepříjemně podrývá – možnost vytvořit si vlastního pilota.

Zdroj: Electronic Arts

Do letky Vanguard na straně Nové republiky a letky Titan na straně Impéria tak vstoupí úplně noví hrdinové, či hrdinky, které vám hra bude na střídačku předkládat tak, jak je napsaný scénář. V jednoduchém editoru jim můžete přiřknout vlastní jméno, zvolit některý ze základních vzhledů a přidělit jeden z hlasů. Vaše postavy jím ale budou bohužel promlouvat jen skrze generické hlášky pronášené v kokpitu, zatímco v cutscénách a dialozích budou prostě mlčet. V hangárech a plánovacích místnostech tak budete opakovaně svědky velmi bizarních „rozhovorů“, kdy protějšek mluví a je očividně spokojen, že se mu nedostává žádných odpovědí. Vše je samozřejmě koncipováno tak, že ostatní postavy nemluví s vámi, ale na vás, jenže kvůli tomu přichází obrovské odosobnění a stejně jako dialogy, také celým dějem jen nepřítomně proplouváte. Podivné je to i s ohledem na vztahy ostatních členů letky, kteří se pochopitelně oslovují jmény a vám po celou dobu říkají uniformně Vanguard 5 a Titan 3. Co přesně k tomuto kroku vývojáře vedlo, netuším, o možnost nechat hráče vžít se do příběhu ale přichází.

Kánonem omezený příběh

Na druhou stranu toho mnoho neztrácíte – v patnácti misích, kterým vždy předchází brífink a několik graficky velmi zdařilých animací, zpravidla jen následujete některého z parťáků, zastřílíte si proti dvěma třem vlnám nepřátelských stíhaček, splníte speciální úkol a letíte domů. Jistě, co byste asi čekali od vesmírné akce nežli střelbu po nepřátelích, jde ale o uniformnost jednotlivých misí, výrazně se opakující náplň a jen minimum zajímavých speciálních momentů, jako je například bombardování cílů v útrobách velkých stanic nebo tiché pronásledování. Takže když vám i v desáté misi po zlikvidování hlavního cíle znovu některý ze spolubojovníků oznámí, že na místo skočily další a pak ještě další nepřátelské stíhačky, které je pochopitelně nutné zlikvidovat, chcete natočit svoji loď k nejbližšímu asteroidu a na dřeň vyškrabaný koncept konečně narušit něčím neočekávaným.

Ve výsledku ale nefungují ani klidnější momenty, kdy vám někdo prostřednictvím rádia sděluje další informace anebo vysvětluje, co se bude dít teď. Ačkoliv vám je další postup mise zřejmý například z brífinku, musíte vždy velmi trpělivě počkat, než proběhne dialog mezi vašimi spolubojovníky. V takovém případě se navíc čas záhadně zastaví, celá letka dramaticky zpomalí, zamíří na úplně opačnou stranu a po dalších vteřinách útrpného čekání se za doprovodu podivných animací otočí a potvrdí vám, co už několik minut víte. Jinými slovy řečeno – všemi misemi probíhá velmi přísný skript, který rozbíjí veškerou dynamiku a působí značně omšele. Přichází s tím i některé bugy, kdy například po onom rádiovém intermezzu přestane fungovat zaměřování cílů a i když děláte, co se po vás chce, hra to neakceptuje. Pravda, po celou dobu přibližně šesti hodin, za které se dá příběhová část dohrát, se mi to stalo jen několikrát, vždy jsem ale kvůli tomu musel restartovat celou misi, protože poslední checkpoint už byl chybou ovlivněn. Příběhová část tak bohužel vyznívá zcela na prázdno, nevyvolává ve mně vůbec žádné emoce, a i když jsem daleko od tvrzení, že bych si nepamatoval jednotlivé postavy, nejsou ničím zajímavé a s předepsaným kanonickým koncem jejich osudy vlastně nic neznamenají.

Perfektní pocit z letu

Nechci tím ale říct, že by hraní Star Wars: Squadrons bylo za každých okolností nudné. Ve chvílích, kdy jste pánem vlastní lodi, kterou můžete sledovat výhradně z first person pohledu, vystupuje na povrch poměrně chytlavá hratelnost, která navíc přímo podléhá vašemu umu. Ze začátku vás téměř jistě čekají nemotorné okamžiky a každou trefu náležitě oslavíte. S přibývajícími hodinami se z vás ale téměř jistě stane obávaný pilot a začnete si pro někoho možná trochu krkolomné ovládání užívat. Jen pro pořádek, hru jsem odehrál na počítači, a i když jsem měl nutkání ovládat ji gamepadem, nakonec jsem zůstal u komba myš-klávesnice. Každá ze čtyř lodí na obou stranách je poměrně pohyblivá, a kromě určování směru můžete nezávisle rotovat kolem podélné osy. Vzhledem k trojrozměrnému prostoru a absentujícímu horizontu tak prostým otočením lodi úplně změníte perspektivu, čehož lze skvěle využít v těsných soubojích jeden na jednoho i během snahy setřást dotírající naváděnou raketu. Pokud si navíc vypnete všechny ukazatele a budete se spoléhat jen na přístroje v pěkně vymodelovaných kokpitech, může se dostavit i silný pocit nostalgie a pravděpodobně uznáte, že odkaz v úvodu zmiňované série X-Wing je opravdu znát. Dobrému zážitku pak prospívá i skvěle vybalancovaná obtížnost, která vám sice nepromine úplně všechno, ale rozhodně nefrustruje a velmi příjemně nutí k lepším výkonům.

Chování lodí ovlivňují i postupně se odemykající modifikace, rozdělené do celé plejády kategorií. Změnit můžete hlavní palubní zbraň, vedlejší podpůrné systémy, rakety, vlastnosti trupu nebo motoru. V kombinaci s manuální správou energie, kterou lze přečerpávat mezi štíty, zbraněmi a pohonem, tak máte opravdu hodně možností, jak souboje ovlivnit, což se bude po dokončení příběhu hodit v multiplayeru. Podobně jako v případě příběhové části ale ani online složka nepůsobí kompletním a plnohodnotným dojmem, vzhledem k tomu, že nabízí pouhé dva módy a hrstku oblastí, kde se boje odehrávají. Klasický dogfight pěti lodí proti pěti se hraje příjemně, přináší extra výzvu v podobě přirozenějšího chování protivníků a vyšší obtížnosti, je ale tím nejstandardnějším, co si umíte představit. Druhý režim – Fleet Battles – pak představuje trochu delší variantu dogfightů, kdy nejde jen o fragy, ale také o posouvání bojové linie, snahu ubránit svou mateřskou loď a zničit tu soupeřovu. Nevím, jak by fungovaly jiné klasické multiplayerové režimy, ale vývojáři to zřejmě nechtěli ani zkusit, a pokud vás nemotivují kosmetické blbinky do kabiny a některé dosud nevyzkoušené modifikace lodí, ani tady trvanlivou zábavu nenajdete. Nezdá se mi navíc, že by v hodnocených zápasech nějak extra fungoval matchmaking a souboje výkonnostně zcela odlišných hráčů jsou na denním pořádku. Problém je taky s tím, že hráči ještě před spuštěním hry zmizí z lobby, ale zápas přesto začne s početní nevýhodou pro jeden z týmů.

VR laskomina

Končit na tomto místě, Squadrons bych udělil průměrnou známku a i sníženou cenovku 1000 Kč označil za možná až příliš vysokou. Hra ale skýtá ještě jednu věc, která spoustu věcí vysvětluje a dovoluje nahlížet na obsah mnohem smířlivěji. Zdá se totiž, že titul skutečně od prvních okamžiků vznikal pro VR a je ho možné tímto způsobem hrát skrz naskrz. I proto zřejmě působí hangárové předěly mezi příběhovými misemi jako point-and-click adventura, nemáte-li headset na hlavě, i proto máte při hraní bez VR pocit, že výhled z některých lodí je až komicky omezený. V momentě, kdy totiž VR režim spustíte, dostáváme se do úplně jiné sféry zážitku a neváhám Squadrons rázem postavit ve smyslu prezentace a dojmů těsně za Half-Life: Alyx. Bez ohledu na snížené rozlišení – osobně jsem hrál s Oculus Quest připojeným k PC – je celý pocit naprosto fantastický, díky jasně zpracovaným přístrojům i radaru máte dokonalý přehled a ono kýžené ponoření do hry se konečně dostavuje. Multiplayer je na tom snad ještě lépe a nutí hrát dál a dál, dokud vás nebolí oči a hlava a žaludek a bůhvíco ještě. Jen škoda, že daní za plynulost i ve VR bylo celkové snížení kvality grafiky. V dialozích nebo při prozkoumávání lodí neuvidíte nic, co by vás trápilo, spíše naopak. V momentě, kdy ale opustíte dok a vrhnete se vstříc vlastnímu letu, uvidíte spoustu nedodělků a podivných zastaralých efektů, které neustále tahají za oči. Nejmarkantnější je to na výbuších, které jsou navíc tím nejčastějším, co v soubojích uvidíte a na tomto místě připomínají Squadrons i dekádu staré tituly. Ploché a divně se prolínající textury výbuchů, mizející a náležitě ohyzdné části explodovaných lodí nebo zvláštní animace pomalu letících stíhaček nelze přehlížet a jinak povedený dojem znovu sráží níž.

I proto nemůžu mluvit o příliš velkém úspěchu a vzhledem k chybějícím plánům na jakékoliv pozdější rozšíření hry se zřejmě musíme smířit, že víc než těsný nadprůměr Star Wars: Squadrons nejsou. Pokud ale máte VR, ihned si hru pořiďte, klidně i coby součást předplatného EA Play a jděte do toho. Za zelený obličej, žaludek na vodě a roztočený svět mi to osobně opravdu stálo!