Sonic Frontiers

Jak už jsem, doufám, mnohokrát dokázal, ačkoliv si přirozeně vytvářím v hlavě názory na věci kolem sebe, v případě recenzování se prvními dojmy nenechávám příliš ovlivňovat. Ať už v dobrém, nebo špatném. V souvislosti se hrou Sonic Frontiers, tedy nejnovějším dílem slavné série, která však od svého představení dávala jasně najevo, že to bude zkoušet trochu jinak, u mě nepřevládaly pozitivní emoce a veselý jsem nebyl ani po letní vlně nových videí. Hra se prezentovala zvláštně, působila jako prázdná schránka, kde skoro až nedopatřením běhá vždy rozverný ježek Sonic a doslova hledá místa, kde by se mohl očekávaným způsobem vyblbnout. Ovšem paradoxně o to větší chuť jsem měl zjistit, jak je to se hrou doopravdy a možná jsem se i chtěl nechat ujistit, že Sega určitě nezapomněla dělat hry s rychlonohým ježkem. Jenže, já to v té hře nenašel a místo pocitu uspokojení či zadostiučinění přišla jen úleva, že tuhle frustrující, překvapivě depresivní a na mnoha místech nepříliš funkční hru už mohu konečně odložit.

Něco tu nehraje

Na pohled není něco v pořádku už od úplného začátku. V momentě, kdy se na scéně poprvé objeví ježkův úhlavní sok doktor Robotnik, vybafne na vás grafika, která je všechno, jen ne moderní. A i když se jen velmi nerad uchyluji k rychlým soudům, v nichž bych podobu nové hry přirovnával ke grafickému ztvárnění z předchozích generací konzolí, na tomhle místě jsem se podobnému pocitu ubránit nedokázal. O trochu lépe je na tom hned další filmeček, navazující na Robotnikovo pátrání po tajemném zařízení, ve kterém vidíme známou partu ve složení Sonic, Tails a Amy. Zaujala je aktivita na poloostrově Starfall Islands, ale jejich letadlo vcucne podivný kybernetický vír a jediný, komu se podaří uniknout, je titulární hrdina. Následuje trocha uklidnění, protože se Sonicem poprvé vběhnete do klasicky vyhlížející úrovně, která je sice ve 3D, ale jinak velmi připomíná staré dobré levely ze skvělých 2D dílů a je od začátku do konce dostatečně dynamická. Pak to ale přijde. Sonic se konečně dostává do otevřeného světa, který je jedním z nejvýraznějších prvků Frontiers a vy coby hráči nastupujete cestu frustrace mísící se s jen občasnými záchvěvy něčeho zábavného či zajímavého.

Zdroj: Sega

Svět Sonic Frontiers se rozprostírá na celkově pěti ostrovech, které se od sebe liší svou podobou, skladbou nepřátel, hádanek, výzev a částmi příběhu. Na papíře to zní dobře, možná trochu prvoplánově, ale dobře, jenže výsledek trpí na technickou nedokonalost hry a celkovou pustotu, která Starfall Islands objímá pevně jako matka novorozeně. Tenhle svět je zhmotněná deprese, kterou by možná pozitivně naladění hráči označili za melancholii, ale v kontrastu s povětšinou zábavnými či napínavými dobrodružstvími ježka Sonica na vás ve Frontiers skutečně čeká hmatatelný zmar. Vaši přátelé se ztratili neznámo kde, ve světě kolem vás se jen sporadicky nachází něco, co se samo hýbe, ale nedá se zrovna mluvit o tom, že organicky. Všude kolem se doslova povalují nejrůznější odrážedla, ve vzduchu visí spletence kolejnic a všechno připomíná hutnou technicistní surrealistickou atrakci, na kterou jste si vstupenku rozhodně nekoupili.

Kudy kam?

Jednu z otázek, kterou si položíte bezprostředné poté, kdy se rozplácnutý ježek konečně zvedne z trávy, je kam. Kam jít a kudy nejlépe? Na tomto místě mohu pochválit vývojáře ze Segy v tom, že dávají hráči volnost a zejména na dalších ostrovech nenásilně vedou k prozkoumávání. Škoda jen, že zdejší svět je velmi fádní a nepříliš zajímavý. Tím neříkám, že zde není co objevovat či sbírat – zvlášť, když velkou část věcí sbírat musíte proto, abyste se dostali dál – ale nejčastější interakce se smrskává na aktivování několika plošin tím, že na ně skočíte, případně něco obkreslíte speciální Sonicovou schopností Cyloop, využitelnou i v boji. Ano, ve hře jsou i trochu barvitější minihry, jako jsou bludiště, hackování, překonávání vytyčené trati na čas i oblíbené rybaření, ale není jich mnoho a docela rychle se začnou opakovat. Tou nejčastější věcí, kterou budete nad rámec akrobacie dělat, tak zůstává odhalování mapy, které se ale opět vrací k tomu nejtriviálnějšímu, co lze ve hře dělat – plošinky a kreslení kruhů na zemi. Jen někdy vás dokáže Sonic Frontiers šokovat z druhé strany, tedy tím, že je něco neskutečně náročné jako třeba pinball, čímž ale hra bohužel jen dává najevo, že postrádá efektivnější vybalancování.

Ze začátku se může zdát, že vám stačí jen rytmicky odklikávat jedno tlačítko pokaždé, když potřebujete skočit nebo se nechat vystřelit do další části připravené trati, což se ale naštěstí trochu zlepší postupným odemykáním dalších pohybů a schopností.

Určitě by vás ale mohlo napadnout, že tohle všechno je jen výplň, že to nejdůležitější je přece rychlý sprint skrz překážky, a měli byste pravdu, jenže ani pohyb za pomoci všech možných Sonicových schopností není nic extra zábavného. Ze začátku se může zdát, že vám stačí jen rytmicky odklikávat jedno tlačítko pokaždé, když potřebujete skočit nebo se nechat vystřelit do další části připravené trati, což se ale naštěstí trochu zlepší postupným odemykáním dalších pohybů a schopností. Ano, Sonic má ve své nové hře strom schopností a v něm leží asi největší potenciál, sami ovšem musíte chtít nové pohyby využívat na místech, kde to není dáno nutností, třeba během soubojů s bossy. Přesto ale dokáže Sonic Frontiers čas od času propůjčit pocit, že ovládáte Sonica, nejrychlejšího ježka na světě, který se neskloní před žádnou výzvou a díky své nebojácnosti i schopnosti velmi rychle metat trik za trikem postupovat srdnatě kupředu.

Ztratil jsem hračky

Budete to potřebovat, protože hlavním úkolem je na každém ostrově sesbírat celou řadu různých předmětů, které otevírají cestu dál. Jednou to budou ozubená kola, díky kterým se dostanete do kyberprostoru a ke klasickým úrovním připomínajícím původní díly série. Dále to budou drahokamy Chaosu, které vám postupně umožní utkat se s jednotlivými bossy. A zapomínat nesmíte na osobní předměty ztracených přátel, které postupně osvobozujete. Vlastně by se dalo říct, že celou dobu jen něco sbíráte, abyste nabančili bossovi, nechali se hodit na další část souostroví, a všechno začínali sbírat od začátku. Když jsem si ale na druhém ostrově uvědomil, že předchozí, přibližně 2hodinovou záležitost na ostrově Kronos budu opakovat, a pak s největší pravděpodobností znovu a znovu, trochu se mi zatočila hlava a s vidinou mechanicky se opakujících prvků, které nevzbuzují mnoho radosti, jsem chvíli přemýšlel, co se hrou dál.

Motivací mi ale překvapivě byly souboje, a ne nutně jen s bossy. Sonicovými protivníky tu jsou převážně robotická monstra, mnohdy násobně převyšující oblíbeného ježka, na které je nutné vyzrát. Někdy jde jen o frontální útok a pomalé ukusování zdraví. Jindy musíte nejprve odstranit nepřítelovy štíty, a pak mu ve správné okamžiky zasazovat dobře mířené rány. A někdy je nezbytné doslova letět s nepřítelem – tedy zejména v závěrečných bossfightech – a k boji přidat i drobné quick-time eventy v poměrně hezky vykreslených silných momentech. Bohužel, až na souboje s bossy trápí Sonic Frontiers kamera, která je v kombinaci s velikostí monster mnohdy buďto velmi nízko nebo se divoce potácí kolem dokola a zamezuje vám svůj cíl skutečně vidět nebo efektivněji sledovat. Přidáte-li k tomu, že ne vždycky musíte jen útočit, ale často je nutné ve správnou chvíli útoky odrážet a těžit z protiútoků, stává se i z rutinních soubojů poměrně nepříjemná záležitost. Ne proto, že by hra byla těžká, dáme-li stranou zmiňovanou nevybalancovanost některých prvků, ale jednoduše proto, že ji nemáte plně pod kontrolou a prohráváte s pocitem, že to tak úplně nebyla vaše vina.

Když nepatříš do své doby

Takových momentů je ale bohužel mnohem víc, a patří k nim i pády hry nebo myriáda glitchů, jako je propadávání texturami nebo nespouštění některých sekvencí. V kombinaci s již zmiňovanou velmi zastaralou grafikou pak nepřináší Sonic Frontiers potěchu pro oči, i kdybyste je chtěli všemoženě přivírat a mhouřit. Například efekt deště, který vás zastihne nepřipravené hned v úvodu, je něco, co dosud raději považuji za bug nežli podobu, která prošla přes testovací oddělení, nedejbože grafiky, ale ani to není všechno. Celá hra, částečně i vinou stylizace, jednoduše není hezká, což jsem od Segy a zvlášť v Sonicovi nečekal. Jediné, kde ke slovu přichází jasnější barvy a nastupuje příval radosti, jsou oddělené běhací výzvy v kyberprostoru, není jich však mnoho a bohužel doplácí na poslední neduh, který mi stál v překážce před vyšším hodnocením.

Asi se shodneme na tom, že Sonic je hodně rychlý. Z druhé strany mi určitě dáte za pravdu, že zpracovat hodně rychlého ježka do podoby 3D hry může být ošemetné. Jenže kompromis, který vývojáři vytvořili, dělá z rychlého ježka jen o trochu zdatnějšího suprtera a pocit oné rychlosti se zcela vytrácí. Bez ohledu na to, že si v menu můžete zvolit dva stupně oné rychlosti, protože i ten vyšší je stále pocitově velmi pomalý. Problém je i s fyzikou nebo setrvačností, kdy se Sonic zastavuje takřka na pětníku a stejně tak i zrychluje, což nepůsobí přirozeně a moderně. Velmi často se stane, že i během aktivovaného zrychlení prostě netrefíte plošinku a zastavíte se hned, na místě, bez nějakého pocitu hmotnosti či zmíněné setrvačnosti. To považuji za největší prohřešek proti očekávanému pocitu ze hry a něco, co mě nutí nechápavě kroutit nad dle mého přehnaně vysokými hodnoceními.

Ano, příběh se ke konci docela zajímavě stáčí k ještě vážnějším tématům, včetně odhalování, kdo je tajemná Sage. Souhlasím i s tím, že každá hodina hraní je lepší než ta předešlá ve smyslu možných pohybů se Sonicem, což se odráží v kyberprostoru i v soubojích. Ale mnohdy bezcílné bloudění prázdnými lokacemi, bezduchá interakce s ostatními přáteli, nenápadité tratě všude kolem vás a nedostatečně kvalitně zvládnuté technické zpracování tlačí v mojí hlavě známku níž, než bych čekal. Sonic Frontiers není průser, pokud mám použít trochu expresivnější výraz, ale v žádném případě se nejedná o nějakou revoluci nebo úspěšné nastavení nového směru.