Sniper Elite 5

Sniper Elite 5 je po všech stránkách větší, rozmanitější, bohatší a pěknější než předchozí díly této akční série od britského studia Rebellion. Na otázku, co vše do hry přidají, si autoři jednoduše odpověděli: “Ano!” To z něj však ještě automaticky nedělá lepší hru. Jde také o míru pokroku, který tato rozvětvená dlouholetá série zasazená do druhé světové války udělala. A ve smyslu inovací a novinek jsou možná její vývojáři přeci jen o trochu konzervativnější, než bych si přál. Zda tak nakonec novinku vy sami přivítáte s otevřenou náručí, anebo vám bude připadat až příliš povědomá, bude do značné míry záležet na tom, v jaké situaci se sami nacházíte. Milujete tuhle značku a chcete víc téhož? Zřejmě jste na správné adrese. Bude to váš první díl? Pravděpodobně se značka představí v té nejlepší formě. Pokud jste ale měli v předchozím dílu pocit, že se Sniper Elite trochu zacyklil v napodobování sama sebe, nečekejte od novinky ani revoluci ani zázraky.

Hlavní hrdina Karl Fairburne se “stěhuje” z Itálie do Francie, aby tu zmařil záhadnou Operaci Kraken. Píše se rok 1944, Němcům začíná téct do bot, ale zatím jich je francouzský venkov plný, takže si musíte dávat pozor na každém kroku. Sniper Elite 5 slibuje devět misí a speciální DLC navíc už tradičně láká na zabití Adolfa Hitlera ve zvláštní misi. Každá mapa přitom představuje vlastní velkorysý sandbox plný hlavních i vedlejších úkolů, výzev, schovaných předmětů a příležitostí, které můžete, ale také nemusíte postupně objevit. Záleží jen na vaší pozornosti, pečlivosti a ochotě prostředí pořádně prozkoumat. Mapy jsou opravdu velké a když nějaká náhodou neohromí svou rozlohou, pak jen proto, že se autoři v dané lokaci zaměřili třeba na nějakou komplexní mnohapatrovou budovu. Ale i v případě, že se v místě nenachází žádná dominantní stavba, můžete obvykle prolézt a prozkoumat spoustu interiérů. Právě mapy, jejich zpracování, variabilita a možnosti znovuhratelnosti, které hráči servírují, představují jednu z největších předností hry.

Lokace inspirované skutečnými místy ve Francii vypadají opravdu pěkně. Na rozdíl od obličejů a mimiky v cut scénách, které prozrazují, že ani pro tak zkušené studio, jako je Rebellion, není přechod na next-gen grafiku samozřejmý nebo automatický.

Sága Sniper Elite se otevírala v tomto smyslu postupně, ale nejnovější díl podobně jako konkurenční série Sniper: Ghost Warrior od polského studia CI Games zase o něco víc připomíná Hitmana a zcela zjevně se jím inspiruje. Vývojáři přitlačili na stealthu i svobodném přístupu. Tyto kroky byly patrné už dřív, nyní je ale podoba opravdu výrazná. Hráč hledá v mapách příležitosti, jak se zbavit cíle nějakým efektivním způsobem. Uniká z misí různými východy a naopak si odemyká nové vstupní body, které může využít při opakovaném hraní. V rámci kampaně levelujete nezávisle na dalších režimech svou postavu, odemykáte nové schopnosti, zbraně i vybavení a s ním se pak znovu vracíte do starších úrovní ve snaze dosáhnout lepšího výsledku, anebo prostě jiného řešení. Karl využívá šestý smysl, umí odposlouchávat nepřátele, označuje své cíle, stopuje je, líčí pasti a klade svým pronásledovatelům do cesty všemožné překážky. To vše přitom v lokacích inspirovaných skutečnými místy ve Francii, která vypadají opravdu pěkně. Na rozdíl od obličejů a mimiky v cut scénách, které prozrazují, že ani pro tak zkušené studio, jako je Rebellion, není přechod na next-gen grafiku samozřejmý nebo automatický.

Dokud se hráč nachází v roli predátora, je vše v nejlepším pořádku. Vývojáři nemusí už nikomu dokazovat, že série Sniper Elite vyniká v tom, co jí dalo jméno. Bez ohledu na zvolenou obtížnost si hru může vychutnat úplný začátečník s pomocí nejrůznějších asistencí i ostřílený veterán. Možnosti úprav náročnosti jsou opravdu bohaté. Práce s odstřelovací puškou, různou munici a šikovně umístěnými výbušnými sudy podle mě patří k tomu nejlepšímu, co hra nabízí a autoři v tomto smyslu excelují. Jenže tuhle parádu je velice snadné rozbít. Ne protože to chcete a testujete limity hry, ale protože je celá rovnováha velice křehká. Jakmile dojde k vašemu odhalení, hratelnost dostává povážlivé trhliny i po tolika letech práce. Plížení samozřejmě má hrát prim, ale když už dojde z jakéhokoli důvodu na poplach, druhá polovina už tak zábavná není. Když už s tím autoři počítají, s každým dílem doufám, že dojde k výraznějšímu kvalitativnímu posunu v oblasti otevřené akce. Jenže tady jako by Sniper Elite ustrnul. Ovládání zbraní je stále stejně nemotorné a neohrabané. Krycí systém pořádně nefunguje. Všechno v prostředí jakoby se najednou spiklo proti vám.

Zdroj: Rebellion

Nejde přitom o stížnost na obtížnost. Ona se totiž v těchto chvílích pokazí i jinak velmi zajímavě fungující umělá inteligence. Zatímco mimo otevřený boj vojáci poměrně přesvědčivě a smysluplně reagují na různé podezřelé věci i nebezpečí, v živelných přestřelkách je jejich hlavní výhodou obrovská početní převaha, ale rozumu moc nepobrali. V těch nejlepších okamžicích je Sniper Elite vynikající, ale v těch nejhorších bohužel nijak zvlášť přesvědčivý. Mohli byste namítnout, že jde pořád v první řadě o stealth akci a prostřílet se k cíli není smyslem hry. A s tím já souhlasím. Do větších potyček se pouštím jedině v případě nouze, ale to podle mě nic nemění na tom, že nefungují moc dobře a platí to už několik let. Když už jsme u kritiky, jinak pěkné a variabilní prostředí vás také občas dokáže potrápit svou nevyzpytatelností. Zatímco některé překážky Karl překoná, jiné tvoří v prostředí nepochopitelnou neviditelnou bariéru. V pohybové části se ale protagonista přeci jen zase o něco zlepšil a k dispozici má ještě více akrobatických dovedností než dřív, které mu pomáhají zdolávat i vertikálně orientovaný terén nebo zástavbu.

Poznávacím znamením série jsou proslulé rentgenové záběry vašich obětí v poslední sekundě jejich života. Tento prvek samozřejmě nemůže chybět a vrací s ještě více detaily a spouští se i v případech, které jej dříve neprovázely. Obdivuji péči, jakou této oblasti autoři věnují, ale sám si na explicitní vyobrazení takového násilí moc nepotrpím. Samozřejmě vás ale nikdo nenutí podobné záběry sledovat, pokud nechcete. Na druhé straně občas vám prozradí při zásahu na větší vzdálenost nějaký detail, kterého byste si jinak ze svého hnízda ani nevšimli. Kde by vývojáři naopak mohli přidat, jsou už zmíněné cut scény a hlavně příběh. Zápletka a především dialogy jsou opravdu velice generické a studio nám scénář servíruje hodně nezáživným způsobem, jako by snad ani nezáleželo na tom, že jedna mise navazuje na druhou. Kdyby se jednalo o sled na sobě nezávislých úrovní, byl by výsledný dojem skoro stejný. Mapa jen zřídka začíná či končí něčím opravdu zajímavým a ve smyslu šablonovitých postav zůstal Rebellion bohužel zaseknutý v minulosti.

Když se do mé kampaně zapojí cizí hráč, dostanu informaci, že mi po krku jde někdo skutečný a nejen AI. Cítím mnohem větší ohrožení, začnu se chovat jinak a vlastně jsem si kolikrát přál, aby se to stalo, protože díky tomu zažijete něco skutečně nového ve hře, která je jinak opravdu hodně podobná starším dílům.

Když byla řeč o tom, že novinka nabízí všeho víc, platí to také pro multiplayer. Tady se podle mě vedle klasického kompetitivního multiplayeru, odstřelování na velkou vzdálenost, survivalu a populární kooperace v rámci kampaně nachází vůbec nejzajímavější novinka celé hry, a tou je režim invaze. Free-for-all nebo týmová klání jsou fajn, i když stále hodně chaotická. Survival určitě nikoho neurazí, ať už budete hrát sami nebo s kamarády. Kooperaci sice zmiňuji jako samozřejmost, ale stále jde o nadstandardní funkci, která podle očekávání změní atmosféru i tempo misí a může zpestřit zážitek. Ale invaze jsou prostě trefou do černého. Díky ní má hra zcela odlišnou dynamiku a tenhle režim jsem si velice oblíbil. A co mě nejvíc překvapilo, nejen v kůži toho, kdo prostřednictvím invaze vniká do kampaně cizího hráče, ale také v roli potenciální oběti, což není zdaleka tak samozřejmé. I díky tomu hráči funkci podle všeho nemají důvod hromadně vypínat. Když se do mé kampaně zapojí cizí hráč, dostanu informaci, že mi po krku jde někdo skutečný a nejen AI. Cítím mnohem větší ohrožení, začnu se chovat jinak a vlastně jsem si kolikrát přál, aby se to stalo, protože díky tomu zažijete něco skutečně nového ve hře, která je jinak opravdu hodně podobná starším dílům. Je to výzva, kterou si užijete, a pokud selžete, prostě se vrátíte klidně už sami k poslednímu uloženému bodu. Nenásleduje žádný drakonický trest.

V roli vetřelce se bavíte snad ještě víc. Vezmete na sebe roli německého snipera, kterého můžete opět levelovat, vybavit a obléknout podle svého uvážení. Hra vás transportuje do přiměřené vzdálenosti od cíle, ale najít jej už musíte sami. Můžete využít telefony v prostředí, anebo čekat na příležitost, kdy se cíl sám odhalí. Posilujete ostražitost svých AI kolegů, snažíte se splynout s davem a čekáte na svou šanci. Je to prostě v tomto žánru něco originálního a nového, což řada z nás vyhledává. Navzdory tomu jsem se bohužel nedokázal místy ubránit dojmu, že jako celek Sniper Elite chvílemi působí vyčerpaně. Je to neuvěřitelný paradox, protože novinka je svým způsobem asi nejlepším dílem v celé sérii, ale současně nelze ignorovat, že je také dalším v dlouhé řadě pokračování. Ačkoli spoustu věcí dělá lépe než předchůdci, vy děláte mnohdy stále totéž dokola. A pokud vám to třeba minule vadilo, zřejmě se i zde relativně brzy dostaví pocit, že už jste většinu z toho viděli a hráli. Navíc jsou tu zmíněné oblasti, kde přitom stále existuje zjevný prostor pro zlepšení. Přesto není možné ignorovat, že Rebellion opět o kousek posunul laťku vlastní značky. Sniper Elite 5 je povedenou hrou, nabízí hodně, ale také z mého pohledu trochu doplácí na to, že autoři jen postupně mírně vylepšují existující recepturu.