Silent Hill 2

V roce 2001 vyšel Silent Hill 2 a pomohl položit základy moderních survival hororů. I když sami jeho autoři čerpali z mnoha zdrojů, které je inspirovaly, nakonec se právem stal kultem, který ovlivňuje strašidelné hry dodnes. S pověstí legendy, která ho předchází, tak může vyděsit i představa, že se někdo pustí do remaku. Může to děsit fanoušky i vývojáře. Oceňovaný herní autor Sam Barlow, který je podepsaný pod tituly jako Her Story, Telling Lies, Immortality, ale také Silent Hill: Origins a Silent Hill: Shattered Memories loni prohlásil, že by si sám s tímto úkolem nevěděl rady, protože by si nebyl jistý, jak něco takového udělat, aby někoho nenaštval. Kolegům popřál hodně štěstí, ale bylo zjevné, že má z této ikony respekt. Nezáviděníhodného úkolu se nakonec ujal polský Bloober Team a podle mě obstál nad očekávání dobře.

Autoři vylepšené verze právem platí za odborníky na hororové hry. Ale také musím přiznat, že mi jejích poslední tituly tolik nesedly. Na Layers of Fear a Observer podle mě už studio nedokázalo navázat. Layers of Fear 2, Blair Witch nebo The Medium nejsou špatné hry, ale nebyly podle mě ani ničím výjimečné. A tak jsem podobně jako jiní fanoušci sice byl rád, že remake Silent Hillu 2 skončil v rukou skutečných nadšenců, ale současně se obával, zda není tento úkol nad jejich síly. V komunitě bylo cítit, že značná část hráčů byla po některých upoutávkách k výsledku čím dál skeptičtější. A mé obavy s blížícím se vydáním také rostly. Nakonec však mohu s úlevou prohlásit, že výsledek rozhodně stojí za pozornost a problém byl spíš v ukázkách, které nové verzi občas moc nelichotily, nebo nedokázaly přesně vystihnout, v čem je Silent Hill 2 tak skvělý.

Pokud jsem si v posledních letech stěžoval, že některé hororové hry nejsou ani moc strašidelné, pro remake Silent Hillu 2 to rozhodně neplatí.

Do titulního městečka hlavního hrdinu Jamese Sunderlanda přiláká nadčasová znepokojivá premisa, a sice dopis od manželky. Mají se tu sejít. Háček je v tom, že Mary je už několik let po smrti. Tahle zdánlivě banální zápletka mě dnes přijde stejně děsivá jako před lety. A všechna ta tajemství a odhalení jsou stále stejně aktuální a naléhavé. V Silent Hillu narazíte na děsivá místa, groteskní nepřátele i zdánlivě obyčejné „kolemjdoucí“. Nesourodá skupinka vašich souputníků ale dokáže být stejně zlověstná jako monstra, kterým budete čelit se zbraní v ruce. Zdejší svět je depresivní a příběh opravdu napínavý. Pokud jsem si v posledních letech stěžoval, že některé hororové hry nejsou ani moc strašidelné, pro remake Silent Hillu 2 to rozhodně neplatí. Umí polekat, autoři ví, jak hráče vystrašit, ale hlavně vás děsí skoro neustále a dokáží udržet soustavný pocit napětí.

Je to o to pozoruhodnější, že nová verze je co do rozsahu přibližně dvakrát delší než originál. To je mimořádně důležité. Netvrdím, že je to nutně reimaginace, novinka podle mě stále naplňuje definici remaku, ale spíš tak, jako ho chápeme třeba ve filmu. Autoři se nedrží předlohy jako klíště. Není to stejná hra jen v moderní grafice, s novou kamerou a ovládáním. Vývojáři podstoupili za mě dost odvážný krok a vzali na sebe zodpovědnost za riziko, které představují zásahy do legendy. Bloober Team se nebojí věci přidávat, měnit a rozšiřovat. I v tomto případě zaznělo od autorů, že nás nechají navštívit některá dříve nepřístupná místa a podobně. Ale to se říkalo i v případě remaků série Resident Evil nebo Dead Space. Jejich autoři modernizují klasiky pečlivě a velmi věrně. Bloober Team si troufl jít sice po stejných záchytných bodech, neměnit to hlavní, ale současně na druhé straně překvapit i skalní fanoušky. Je to paradoxně úplně jiný přístup, než Konami zvolilo třeba u chystaného Metal Gear Solidu Delta: Snake Eater.

Zdroj: Bloober Team

Často jsem si kladl otázku, jak je možné, že tahle „drzá hereze“ vývojářům prochází. Možná je to tím, že na projekt dohlíželi někteří z původních autorů. Možná je to práce vydavatele. V každém případě autoři dokáží brilantně balancovat na velice tenké hranici věrnosti klasice tam, kde to je třeba, a dopřáli si volnější ruku na místech, která to z nějakého důvodu snesla. Minimálně z herního hlediska. To ze Silent Hillu 2 dělá mnohem větší novinku, než jak remaky obvykle chápeme. Asi nejlépe moje slova dokládá skutečnost, že místy pro mě bylo opravdu obtížné rozpoznat, kde začíná a končí původní obsah a co je vlastně nové. Jinými slovy, rozšířený obsah opravdu skvěle zapadá do toho, co fanoušci znají, vše spolu ladí a je to podle mě velmi citlivě sešité k sobě.

Pokud by vás zajímalo, jak se to tedy herně má s těmi odlišnostmi a novinkami, řeknu to asi takhle. Jestliže byste zrovna dohráli původní titul, myslím, že byste se nenudili ani u remaku. A naopak pokud originál neznáte, s návodem na původní Silent Hill 2 byste u aktuální verze určitě nepochodili. Jinak se remake hraje tak, jak byste od Silent Hillu 2 očekávali. Je to směs hororu, průzkumu, adventury a akce. Hádanky jsou opravdu skvělé a těší mě, že moderní verze dokazuje, že logické a detektivní pasáže do strašidelných her prostě patří. Jednotlivé části světa se před vámi postupně otevírají a vy se noříte stále hlouběji do zdejších záhad.

Boj si užijete, když budete stát proti řadovému nepříteli i některému z bossů.

Každý takový projekt je ale nevyhnutelně hodně technickou disciplínou. Nelze tedy mluvit o hře a ignorovat její zpracování. Novinku pohání Unreal Engine 5 a kromě jiného mě potěšila velkým množstvím nastavení. Poznáte to třeba už při pohledu na bohaté možnosti prvků přístupnosti. Stejně tak si můžete pohrát s uživatelským rozhraním. Když vstupujete do hry, můžete si nezávisle na sobě zvolit obtížnost hádanek a soubojů. Pro nostalgiky je pak připraven obrazový retro filtr, ale nejde o nic super sofistikovaného. Prostě nabízí jinou vybledlejší paletu barev a lehkou vinětaci. Testovaná verze pro PlayStation dává na výběr režimy výkonu i kvality. Tady mám k remaku první připomínku. V režimu kvality hra vypadá viditelně lépe než v režimu výkonu, ale nebyl jsem ochotný přistoupit na kompromis ve frameratu. Režim výkonu nevypadá vůbec špatně, ale degradace obrazu si rozhodně všimnete. A překvapilo mě, že místy se i v tomto nastavení hra poněkud zadýchala.

Grafika vás možná nešokuje na první pohled svou kvalitou, ale Silent Hill 2 pořád vypadá velmi pěkně. Je to dáno především hezkým prostředím, působivými transformacemi a různými efekty počasí nebo hrou světla a stínu. Z hlediska atmosféry a autentičnosti nelze novince nic vytknout. Je to prostě Silent Hill a nabízí z mého pohledu skutečně nový, ale přesto povědomý pohled na nechvalně proslulý svět. Dojem z vizuálního zpracování mi občas kazily jen trochu toporné animace hlavního hrdiny. Zvykl jsem si na to, že reaguje s určitou setrvačností, ale některé pohyby mi po celou dobu přišly trochu kostrbaté. Nic to ale nemění na tom, že se mi velmi zamlouvá nová kamera a ocenil jsem i vylepšené ovládání a soubojový systém. V principu leccos funguje stejně nebo podobně, ale vše je mnohem přirozenější a v souladu s moderními trendy. Boj si užijete, když budete stát proti řadovému nepříteli i některému z bossů.

Mezi jednotlivými zvraty je víc hraní. To samozřejmě není nutně špatně, ale může tím někdy utrpět dávkování příběhu a jeho tempo.

Extra poklonu pak musím autorům vyseknout za využití haptické zpětné vazby a reproduktoru ovladače DualSense. Zní to jako klišé, ale tohle je ta výjimka mezi third party projekty, která skutečně umí zmíněnými funkcemi prohloubit celkový zážitek. Jako u všech podobných modernizovaných verzí pak bude zcela nepochybně předmětem mnoha debat podoba, dabing a celkově cut scény s různými postavami. Já jsem ale v tomto směru naprosto spokojený. Dokonce bych řekl, že větší realismus aktérům přidal na naléhavosti a uvěřitelnosti. Stejně jako v případě původní hry pak dojem z novinky podtrhuje brilantní soundtrack. Z něj se právem stala skutečná klasika.

Na samý závěr tu mám pro vás něco k zamyšlení. Když jsem mluvil o rozšířeném obsahu a přibližně dvojnásobné délce, jednu věc jsem záměrně nezmínil a šetřil si ji až do finále. Protože její interpretaci už nechám na vás. Není to zápor v pravém slova smyslu, spíš upozornění. Hodnocení bude hodně individuální. Ačkoli trvám na tom, že nové části do těch původních herně skvěle zapadly, nese to s sebou jeden vedlejší efekt. Pokud víc pro vás automaticky znamená lepší, asi to nebudete řešit. Dnešní hráči jsou často posedlí poměřováním her podle rovnice cena/výkon. Jestliže se zamyslíte nad důsledky, může vás občas napadnout, že méně je někdy více. Jde o to, že autoři přifukovali hlavně gameplay, nikoli příběh. Logicky. A tak se zjednodušeně řečeno, scénář posouvá kupředu pomaleji než dřív. Mezi jednotlivými zvraty je víc hraní. To samozřejmě není nutně špatně, ale může tím někdy utrpět dávkování příběhu a jeho tempo. Mohou tak místy vzniknout hluchá místa nebo můžete mít dojem, že vás někde autoři zdržují déle za cenu recyklace kulis. Nakonec se tak nabízí kacířská myšlenka, zda toho pobíhání není na intenzivní vyprávění vlastně zbytečně moc… Bez ohledu na to, jak si odpovíte, zůstává podle mě modernizovaný Silent Hill 2 velmi povedeným titulem, který překvapivě obstál v nesmírně obtížném úkolu. Remake by si žádný fanoušek neměl nechat ujít.