Sid Meier’s Civilization VII

Přinesl bych pár polínek do lesa, kdybych se vám snažil připomenout, jak zásadní a tudíž i slavnou sérií je Civilizace designéra Sida Meiera. První díl z roku 1991 byl naprostým zjevením, dal hráčům možnost postupovat s vybraným národem a jeho vůdcem napříč dějinami a zažít fantastické chvíle plné nadšení, radosti, ale i naštvání, frustrace či smutku. V dalších dílech se to více či méně dařilo znovu úspěšně napodobit, možná i proto, že za uplynulých 34 let se fanoušci dočkali jen šesti velkých pokračování. Koncept nevyčpěl, jednotlivé díly byly většinou v některých aspektech lepší či odladěnější, a když se v nedávné době začali objevovat silní vyzyvatelé v podobě her jako Humankind nebo Ara, osobně jsem se opravdu těšil na reakci Civilizace a vývojářů z Firaxis a možná i utvrzení v tom, kdo je tady král. Dočkal jsem se ale něčeho, co se tváří jako Civilizace, chvíli se hraje jako Civilizace, ale za Civilizaci to kvůli některým věcem považovat nemohu. Nebo spíše nechci…

Změny pro změny

Nechápejte mě špatně, Civilization VII má na papíře většinu atributů, které si s touto sérií fanoušci spojují, ještě před vydáním se mi ale začalo zdát, že se vývojáři snaží některé změny opřít o nepříliš silné argumenty a učinit je „prostě proto“. Hned v úvodu narážím na věc, která je pro mě nejzásadnější a ovlivnila všechny hry, které jsem v Civilization VII odehrál. Jde samozřejmě o výběr vůdce a jeho národa, spolu s nutností národ po dokončení epochy změnit. Ačkoliv série Civilization už z povahy není historicky věrnou záležitostí, minimálně vstupní podmínky autenticky působily. Pokud jste chtěli v prvním díle hrát za Američany, vaším vůdcem byl Lincoln. Římany vedl Caesar. Francouze Napoleon. A Egypťany, hádáte správně, Ramses. Sedmý díl série vám ale z nějakého zvláštního důvodu nabízí možnost, spojit s dostupnými národy kteréhokoliv vůdce, ať už to dává smysl, či nikoliv.

Previous

Next

Zdroj: Firaxis

Z herního hlediska by se to ještě dalo chápat – chcete zkrátka využít přednosti některého z vůdců či vůdkyň, ale nebyli byste spokojení se spřaženou volbou národa, fajn. Jenže ve finále vytváří volby spíše bizarní výsledek a osobně na mě nepůsobí správně. Je to ovšem nic proti tomu, co se rozhodli vývojáři z Firaxis okoukat právě od hry Humankind, a to je zmiňovaná změna národa na konci první, resp. druhé epochy. Odhlédnu-li od toho, že průchod jednotlivými věky trvá na můj vkus velmi rychle – ke krizi na konci první éry jsem se například dostal za přibližně 150 kol – je nutnost změnit národ jako úder na solar. Fakt bolí, nechápete, odkud přišel a vzpomenete se si na něj ještě za pár dní. Nejhorší na celém procesu ale není skutečnost, že už nevedete původní národ, nýbrž obrovský počet věcí, na které vývojáři aplikují nekompromisní reset.

Tohle jsi měl. No, a teď to už nemáš!

Začít můžeme třeba dopadem na jinak obecně povedený nový mechanismus v podobě menších měst, doplňujících města velká, která se v souvislosti se svým rozvojem nově obejdou bez dělníků. V tzv. Towns nemůžete budovat klasickým způsobem, ale využíváte k výstavbě užšího okruhu budov zlato. To vás sice může trochu limitovat, ale v souladu se specifickým zaměřením menších měst to všechno dává smysl. Můžete je totiž specializovat podle toho, u jakých zdrojů se nachází a ve finále jimi nechat financovat život ve velkých městech. Stojí to úsilí, čas i peníze, ale v zájmu fungující říše jde o zajímavé vylepšení, které zcela upřímně posouvá zážitek dál a zlepšuje vaše možnosti, zvlášť když za další peníze můžete z malých měst nakonec udělat ta velká. Jenže tady přichází kámen úrazu, protože o tento progres při přechodu do nové éry přijdete. Stejně se to ale má například i s obchodními trasami, které prostě zmizí a vy je musíte sjednat a založit znovu. Diplomacie také zapláče, protože vztahy sice v základním nastavení přítel/nepřítel zůstanou nastavené, ale nic dalšího se nezachová. Čili pokud s někým vedete válku, musíte mu ji vyhlásit znovu. Pokud jste s nějakým vůdcem měli sjednanou alianci, ano, budete muset k vyjednávání přikročit znovu. A zapomenout nesmím ani na návrat všech jednotek do měst, což se někdy vážně nemusí hodit.

Jestli byla motivací snaha dát hráčům to, co bývá na Civilizaci to nejzábavnější – tedy start, úvodních 100-200 tahů – pak se to asi povedlo, hráči tím ale zase přichází o prostřední a vlastně i dominantní závěrečnou část.

Jinak řečeno, vždy když se přiblížil tento zlom, probouzely se ve mně pocity, že jsem uplynulé hodiny trávil pipláním své říše zbytečně. A co je snad ještě horší, postupně se ze mě vytrácel pocit, že chci začínat znovu a znovu, když se vlastně k žádnému impériu vznikajícím na jeden dlouhý zátah, vlastně nikdy pořádně nedostanu. Jestli byla motivací snaha dát hráčům to, co bývá na Civilizaci to nejzábavnější – tedy start, úvodních 100-200 tahů, pak se to asi povedlo, hráči tím ale zase přichází o prostřední a vlastně i dominantní závěrečnou část, které jsou rovněž zábavné, byť trochu jinak. Abych ale hře úplně nekřivdil, kulturní výzkum zůstává zachován a je možné pozorovat jeho dopady i v dalších epochách, což je ale jedna z hrstky příjemných spojnic. Do nepříliš přesvědčivého dojmu nicméně vstupuje i fakt, že hra je například i zmiňovaným zrušením dělníků v některých ohledech příliš jednoduchá. Vytrácí se z ní komplexita a pravděpodobný zájem vývojářů nalinkovat celou hru o trochu víc přímočaře, aby to po desítkách odehraných hodin nebyla nuda – a to je fér podotek – se bohužel mění v nudu z jiné strany. Těžko se popisuje pocit a věřím, že někomu může přijít změna národů dvakrát během hry jako skvělý závan čerstvého vzduchu, já jsem ale skutečně zažíval podobné pocity jako Dragon Age: The Veliguard, které se do velké míry také vykašlalo na odkaz celé série, byť hra jako taková Dragon Age připomínala.

Vyhrajeme?

Co se týče vlastního hraní, náplň je veskrze standardní, když se s vašimi národy snažíte splnit jednu z vítězných podmínek. Směřovat můžete k výhře skrze ekonomiku, vojenství, vědu nebo kulturu, a jestli je alespoň pro něco dobrá změna národů, je to možnost odklonit se od stanovené cesty a skrze nový národ směřovat ke splnění jiné podmínky. Obecně flexibilita, kterou vám hra nabízí i skrze nejrůznější bonusy vašeho vůdce či generálů, které coby jediné vojenské jednotky získávají zkušenosti, je opravdu velká a lhal bych, kdyby ch tvrdil, že jsem se jen nudil. Je toho ale ve výsledku hrozně málo a příliš rychle sklouzne zážitek na úroveň metodické klikačky, kde není třeba tolik plánovat a rozmýšlet se bůhvíjak dopředu. Také zmiňované epochy jsou v Civilization VII (prozatím?) jen tři a zcela očividně postrádají čtvrtou, futuristickou, když ta aktuální moderní končí v polovině 20. století. Na druhou stranu se postupný vývoj vámi ovládaného území promítá postupem věků a vzhledem k tomu, že můžete, nebo spíše musíte, nahrazovat staré budovy za jejich moderní ekvivalenty, v pěkně se rozrůstajících městech vždy spatříte nějaké ozvěny minulosti. Ona ostatně celá Civilization VII velmi dobře vypadá, budete-li se zaměřovat na detaily mapy, budov či celých měst nebo jednotek. Velká škoda jen, že hra trpěla už od startu na obrovské množství glitchů či grafických nedodělků, kvůli kterým se mnohdy ztrácely jednotky či koleje na mapě nebo se špatně vykreslovaly nové části měst.

Do toho všeho se pak hra opravdu nevalně ovládá kvůli příliš těžkopádnému uživatelskému rozhraní, které sice bylo pomocí několika patchů mírně upraveno, ale stále to zkrátka není ono. Nabídky jsou příliš komplikovaně rozvrženy do vrstev pod sebe, některé nápisy jsou příliš dlouhé, a pak je tu i špatně čitelný font zarovnávaný v jednotlivých tabulkách a bublinách halabala. Nerozumím, kde se stala chyba, ale ani tento prvek příliš dobrého dojmu nevyvolává a naopak nechává vystoupit na povrch vše ostatní, co se příliš nepovedlo. Vývojáři ale zrovna před několika dny vydali další patch, ve kterém například zjednodušili pohyb jednotek nebo přidali možnost, která od startu nepochopitelně chyběla, tedy možnost pojmenovat si vlastní města. Ze všech těchto věcí se skutečně zdá, jako kdyby se ve studiu Firaxis rozhodli přinést něco nového, ale příliš nepromysleli, jaký dopad to může mít na sérii i hráče, kteří ji přes 30 let hrají. Netvrdím, že inovace by neměla přicházet, ale změna stěžejních pilířů zážitku by se vám patrně nelíbila ani u Call of Duty, ani u Falloutu, ani v Halo.

Hlavně hodně vlivu

Abych nekončil na tak negativní vlně, jsou tu ještě věci, které lze jednoznačně pochválit. V první řadě to jsou body vlivu, které postupně získáváte a utrácíte je jako surovinu při vyjednávání s ostatními vůdci. Svými diplomatickými kroky navíc můžete i podkopávat morálku ostatních a dostat se tak do stavu, kdy jste sice v obložení ostatních národů a čelíte velké přesile, ale pokud si stále zachováváte svůj vliv, dokážete se ubránit. Z těch povedených věcí musím vypíchnout také válčení, ačkoliv i to prošlo určitým zjendodušením. Pokud ale mám hodnotit možnost přesouvat jednotky konkrétního vojevůdce v jednom balíčku a výsadek činit až na cílovém hexu, můžu lidem z Firaxisu poděkovat za to „správné“ zjednodušení. Také celý systém vojvůdců umí přidávat velmi zajímavé bonusy ke standardním věcem jako je využívání terénu nebo jednoduše výhoda proti konkrétnímu typu jednotek a musím uznat, že boj a s ním i spojené vojenské vítězství působí od začátku odladěně a zábavně.

Připočtete-li si k zážitku skvělou hudbu nebo možnost vymanit se po přechodu do další éry z malé mapy a objevovat jinou část světa, nelze mluvit o naprostém výbuchu jako například u Payday 3 po přechodu z druhého dílu. Osobně ale na Civilization VII neshledávám nic, čím by překonala vypiplaný předchozí díl, byť uznávám, že je to trochu neférové srovnání. Patrně tedy jen čas ukáže, zda se vývojářům podaří přinést dostatečný počet kvalitativních vylepšení, zda dostatečně začistí všechny otřepané konce tohoto díla a hlavně, zda jej smysluplně rozšíří prostřednictvím datadisků. Pak, ano, budeme moci opatrně začít mluvit o tom, že Civiliztion VII kráčí po cestě k úspěchu, já se ho už ale zřejmě účastnit nebudu kvůli fundamentálním změnám formule a odstranění některých propracovanějších prvků.