Rise of the Ronin

Rónin byl v dobách feudálního Japonska samuraj bez pána, který porušil morální kodex a po ztrátě svého vládce nespáchal sebevraždu. Takový člověk byl posléze perzekuován systémem a zahanbený se toulal z místa na místo, skrývající se před zákonem i jinými samuraji. V podstatě to byl takový Reno Raines ze seriálu Odpadlík, ale místo chopperu jezdil na koni! Ačkoliv by se mohlo díky úspěchu Ghost of Tsushima zdát, že hry zasazené do feudálního Japonska rostou jako okurky po dešti, stačí si odmyslet tituly zaměřené na mytologii a nadpřirozeno a skutečně zacílit pouze na dějepisnou přesnost, situace se začne významně komplikovat. A přesně mezi nesaturované hejno akčních RPG zasazených do Japonska vypouští studio Team Ninja hladovou kočku v podobě Rise of the Ronin, která posouvá dosavadní ambice vývojářů na pro ně dosud nepoznanou úroveň. 

Nechoď do tý politiky, nebo se zblázníš! 

Japonští sekerníci ze studia Team Ninja se za svých 30 let existence zapsali do podvědomí hráčů tvorbou s velmi přímočarým, ale intenzivním přístupem k hernímu zážitku. Počátky studia definované bojovkami Dead or Alive velmi rychle následovala dnes již legendární hardcore hack’n’slash série Ninja Gaiden, ale je to právě novodobý směr, který přispěl svou významnou měrou do pléna soulsovek skrze tituly Nioh nebo z poslední doby Wo Long: Fallen Dynasty. A právě na nich naše diskutovaná novinka staví, ovšem ambiciózně přenáší všechny dosavadní poznatky do otevřeného světa. Co je na tom ambiciózního, ptáte se? V kontextu herního trhu nic moc, žijeme v době překypující obřími mapami s desítkami hodin hratelnosti. Pro tvůrce, kteří své know-how postavili na lineární, ale plně funkční struktuře se ovšem jedná o nelehký úkol. A tak si představte žárem bitev ověřený bojový model z Wo Long a hluboce provázané RPG prvky z Nioh a vyšlete je na učenou do víru velkých map. Tutovka, která nemůže neuspět, říkáte?

Zdroj: Sony

Rise of the Ronin lze klasifikovat jako otevřené akční RPG s příměsí historie, politiky a starých dobrých vztahových dramat inspirovaných hrami od někdejších BioWare. A právě příběhové zasazení stavící na dobové přesnosti s decentní příměsí fikce přináší největší přidanou hodnotu v porovnání s jinými podobně zaměřenými tituly. Vyprávění začíná v roce 1864 pohledem na vámi vytvořenou postavu, která se vydává do industrializací prorůstajícího Japonska. To v té době řeší významné kulturní i politické dilema v podobě sílících vlivů mocností ze západního světa, které si také chtějí ukousnout kousek z nově se otevírající země. Váš rónin je individuální jednotka, nezávislý válečník s vlastním autonomním rozhodováním, který má za úkol navazováním vztahů rozhodnout o budoucnosti Japonska a do jisté míry rozhoduje o tom, zdali se země vycházejícího slunce otevře Americe a Evropě nebo zůstane tradiční a věrná sama sobě. 

Velmi rychle se tak já mění na my, když během 4 roky trvající pouti začnete potkávat historicky věrné vojevůdce a politiky. Ono období je pak zajímavé i vizuálně, jelikož narazíte na architekturu mísící typicky japonské styly a čerstvě postavené osady západních vandráků, kteří se snaží do Japonska integrovat. Autoři ovšem dělají chybu ve formě vyprávění příběhu, která má zásadní dopad na interakci vaší postavy se světem. Ono osobní vyprávění protagonisty je totiž instantně zastřené politickou smyčkou, která se vám kolem krku utáhne prostřednictvím desítek různých postav, se kterými musíte komunikovat, ale i válčit. Záhy po odstartování se tak úvodní nástřel příběhu vytrácí ve změti navzájem se překrývajících NPC a postav, které jsou možná historicky zajímavé, ale ve snaze pochopit měnící se vazby mezi nimi a jejich individuální motivace, pravděpodobně úplně rezignujete na dlouhodobé udržení pozornosti. 

Čepel proti slovu 

Významná porce dialogů zeje obsahovou prázdnotou a jen promile z nich přináší do osudu Japonska měřitelnou přidanou hodnotu. Ohromné množství postav nepředstavuje jediný problém, je to i jejich příslušnost k určitým rozhodnutím, které vedou k závěru hry. V určitý moment se musíte rozhodnout, zdali se přikloníte k rebelům nebo státnímu aparátu a řada původně vyhraněných NPC je názorově plovoucích a nechá se strhnout na jakoukoliv stranu. Navazování vztahů pak přímo ovlivňuje růst vaší postavy a množství potenciálních spojenců, které si ve finále můžete vybrat do misí a úkolů. Přátelské, ale i romantické budování vazeb tak tvoří převážnou část příběhové náplně i questů a velkou část odměn a vykradených truhel tvoří dary, které musíte vhodně rozdat, abyste si získali náklonost konkrétních NPC na obou stranách barikády. Obsahové sdělení je relativně nezáživné a tím hlavním motivátorem je řada unikátního vybavení a dovednostních bodů, které výměnou za přátelství získáte.

Velmi křehké vztahy stranou, kromě silných RPG prvků je to soubojový systém a jeho dynamika, které vás budou celou dobu držet ve střehu a které patří k tomu nejlepšímu v oboru. Třídy zbraní a balancování agresivity pochází přímo z předchozího Wo Long, máte tak k ruce více než desítku různorodých tříd od základních katan, přes odači, kopí až po obouruční meče a střelné zbraně. Samotná třída zbraně neurčuje efektivitu vůči typům nepřátel, ale hraje jen a jen na vaše preference. Chcete-li po aréně běhat jako zfetovaná veverka s lehkou zbraní, můžete, jen si musíte dát pozor na stav vaší energie. Opakem pak jsou obří zbraně, jejichž rozmáchnutí vyžaduje více plánování než narozeninová oslava vaší tchýně. 

Ačkoliv Rise of the Ronin redukuje většinu pozůstalých souls prvků na absolutní minimum, souboje vás procvičí svou agresivitou a neustálou nutností věnovat pozornost vaší energii a vykrývání. Repertoár individuálních pohybů je nově rozšířen o systém postojů, což znamená, že má každý typ zbraně minimálně tři alternativní charaktery, přinášející unikátní ovládání, ale i nové dovednosti, které platí na různé typy nepřátel. Velké meče například začínají s postojem Mumyo-ryu, který je relativně rychlý a univerzální a hodí se na většinu základních nepřátel. Jakmile se pomrouskáte s kamarády, tak si otevřete například postoj Hoshin-ryu, který je jako dělaný na skákání a řetězení útoků, přičemž finální Rishin-ryu postoj obětuje fyzické poškození za větší důraz na vyčerpávání nepřátel a defenzivnější přístup. 

Neboj se, taky si bouchni! 

Šťavnatost! I takto lze jedním slovem popsat róninská akce, na kterou mohu pět chválu z mnoha stran. Je to právě ale ta největší ambice v podobě otevřeného světa, kterou se tvůrci nechali paradoxně nejvíce paralyzovat na mnoha úrovních, což je patrné již od prvních hodin hraní. Rise of the Ronin je skutečně masivní hra, a to jak herní rozlohou, tak dobou, kterou musíte vynaložit na její překonání. Projetí příběhu vám může zabrat kolem 25 hodin, pokud jste sběratelé harampádí a všech věcí vedlejších a nepodstatných, líznete si klidně šedesáti hodin. Zeptej se sami sebe, který z titulů podobného ražení dokázal vyprávět příběh na takové ploše a udržel ho zajímavý a pro hráče motivující. Bude vám na to stačit jedna ruka. Možná i to je důvod, proč ze hry tak rychle vyprchá jakákoliv příběhová dravost a proč se i aktivity ve světě začnou velmi rychle opakovat.

Byl jednou jeden kamarád

I tentokrát se můžete spolehnout na aktivní i pasivního pomoc ostatních živých hráčů. Zvát si je můžete do instancovaných dungeonů, případně se můžete spolehnout na klasických matchmaking. Občas ovšem potkáte počítačem ovládané postavy jiných hráčů s jejich vybavením a zvolenou konfigurací. V pozdní fázi hry vám hra navíc naservíruje ostatní róniny jako nepřátele, výměnou za jejichž poražení vám bude high-endové vybavení.

Víte, Rise of the Ronin je skvělou ukázkou toho, že otevřená mapa není vždycky to vhodné řešení, zvláště když Nioh i Wo Long nabízí explozivní hratelnost postavenou na izolovaných úrovní, s nimiž měli autoři možnost si vyhrát. Nové dílo je dokonalým představitelem mnou definované checklistové hratelnosti! Co je checklistová hratelnost, ptáte se? Je to více než dekádou ověřené budování světa, který je posázen stovkami malých a mnohdy bezvýznamných aktivit, mezi nimiž můžete skákat a konzumovat je jako Pac-Man bez většího zážitku. Hledání pokladů, sundávání koček ze střech, zabírání nepřátelských táborů nebo fotografování jsou jen jedny z mnoha výplní jinak poloprázdného a neinteraktivního světa, které už jste viděli mnohokrát ve všech možných iteracích Assassin’s Creed nebo jakékoliv jiné hry s otevřenou mapou, kterou trefíte klávesnicí za letu. 

Na rozdíl od konkurence je ovšem vidět, že se Team Ninja skutečně teprve učí hry s otevřeným světem vyrábět, a právě proto působí Japonsko v jejich podání fádně, nezáživně a nedosoleně. Na straně druhé je nutné si přiznat, že pokud jste fanoušci podobných titulů, Rise of the Ronin vás dokonale pohltí, jelikož individuální regiony skutečně nabízí enormní množství obsahu, který vás a váš život bohužel nijak výrazně neobohatí. Je tam, aby vyplnil prázdná místa a podporoval RPG prvky, ale přesto působí odtrženě a začne být instantně repetitivní. Co si budeme nalhávat, ani Nioh nebo Wo Long neobsahují nijak převratně rafinované herní systémy, ale izolované úrovně a kapitoly dovolily tvůrcům si vyhrát s jejich obsahem i nastavením a představit hráči mnohdy unikátní a jednorázové zážitky. Rise of the Ronin je s maximálně archetypálním systémem otevřeného světa na té druhé straně spektra. 

Když nemáš smysl, dej tam objem 

Rozhodnutí hrát na historickou notu a pro jednou se vyhnout mytologické fantasknosti má samozřejmě svá omezení. I co se rozmanitosti nepřátel týká hra nedokáže doručovat dostatečné množství variability na ploše minimálně 30 hodin, a tak standardní pěšáky občas doprovodí sumo hromotluci, obří kladiváři či jinak speciální nepřátelé, jejichž repertoár se ovšem vyčerpává rychle a hra tak mnohem více vsází na mixování mnohdy odlišných archetypů spíše než na individuální odlišnosti. Tohle mimochodem není výtka, je to zkrátka fakt, se kterým se ovšem například konkurenční Ghost of Tsushima od Sucker Punch Productions dokázala popasovat nadmíru dobře. A přestože se jí Rise of the Ronin v tomto ohledu nemůže rovnat, nabízí podobný zážitek, co se vizuální estetiky světa týče.

Právě hon za lepší výbavou a posilující dovednosti jsou ten permanentní a všudypřítomný driver, který spojuje veškeré aspekty hratelnosti dohromady a udržuje je relevantní i v situacích, kdy vás jejich plnění nenaplňuje obsahově.

Ať už navštívíte regiony Edo nebo Kjóto, každý má svá specifika a charakteristický dizajn, na který se moc hezky dívá. Částečná absence detailů v prostředí a opakovaného používání assetů neškodí celkovému dojmu, který je obzvlášť pro našince stále výrazně exotický a například pobřežní oblasti působí se zakouřeným nebem velmi hezky a horské regiony zalité sluncem nebo hustým sněžením mají svůj nepopsatelný šarm. Navzdory pendlujícím obchodníkům, kvílejícím vágusům na straně ulice či náhodně rozprostřených nepřátel působí okolní život uměle a překvapivě… ehm… neživě. Nenechte se ovšem odradit první kapitolou hry, která ve smyslu atraktivity lokací nedosahuje kvalit již jednou zmíněného Kjóta. Ve všech ohledech ovšem autoři využívají herní mapu jako nosník pro obsah, spíše než nástroj estetiky a vyprávění. 

Navzdory mé kritice otevřeného osvěta a plytkosti aktivit je třeba uznat jednu velmi podstatnou skutečnost. Team Ninja to umí s čísly a už Nioh ve své době dokázalo, že navzájem se prolínající systémy vybavení, skillů a vybalancování nepřátel jsou v základu přístupné, ale současně nabízí dostatek hloubky pro hráče hledající endgame výzvu při opakovaném hraní. Není tomu jinak ani v případě Rise of the Ronin, kde do rozvoje postavy vstupují odstupňované sety výbavy, přímočařejší strom dovedností a postupně se vylepšující pózy, zvyšující vaši bojovou efektivitu. Právě hon za lepší výbavou a posilující dovednosti jsou ten permanentní a všudypřítomný driver, který spojuje veškeré aspekty hratelnosti dohromady a udržuje je relevantní i v situacích, kdy vás jejich plnění nenaplňuje obsahově. Každý posílený vztah s vašimi parťáky vám dovolí inkrementálně posílit, každý level vám odemyká nové možnosti výbavy a každá zachráněná kočka vám dovolí efektivněji decimovat nepřátele. 

Tradice versus inovace 

Je to v podstatě taková rafinovaná kalkulačka, která je ale funkční! Hra má ale paradoxně jiný problém a tím jsou veliké překryvy odměn a zdrojů, z nichž můžete jednotlivé předměty získávat, a tak zpočátku začnete tak trošku ztrácet přehled o tom, co z čeho padá, čímž se decentně vytrácí motivace plnit každý vedlejší úkol nebo aktivitu, kterou na vás hra pošle. Oproti svým souls předkům je ovšem Rise of the Ronin přístupnější a nabízí i výběr obtížnosti, přičemž se vám jedna dodatečná odemkne po dohrání hry. Leckdy obtížnost neočekávatelně vyskočí, zejména při hyperbolických boss fightech, ale v základu jde o snazší a mainstreamu přístupnější zážitek, na čemž není nic špatného.

Zdroj: Sony

Rise of the Ronin je dle slov autorů ve vývoji od roku 2015 a jde o jejich dosud nejambicióznější počin. S takovým vyjádřením se pak pojí řada nepsaných závazků, které vám hráči rádi připomenou. Očekává se tak, že i audiovizuálně se titul výrazně posune od předchozích počinů, a i kdyby nic, minimálně dorovná konkurenci. Skutečnost je taková, že grafika hry je z technického pohledu polarizující a skvěle vypadající střihové sekvence střídá podprůměrná grafika, jejíž stáří se projevuje na modelech, texturách, nasvícení, ale třeba také animacích. Grafický režim preferující kvalitu před snímkováním samozřejmě ledacos zlepšuje, ale ani v tomto případě nemůže soupeřit s již zmíněnou konkurencí a hratelnost naopak preferuje lepší snímkovací frekvenci a tím pádem i responsivnější ovládání. Slabší momenty naštěstí často zachraňuje vizuální styl a estetika lokací, ale obecný dojem je spíše průměrný, zvláště pokud očekáváte výrazný posun od Wo Long: Fallen Dynasty. 

Mistr zvuku a perfekcionista Inon Zur, který za svou kariéru vyprodukoval více ikonických skladeb, než vy jste měli teplých obědů, se na atmosféře hry velmi pozitivně podepisuje v podání jeho soundtracku, který přináší dynamiku do příběhových misí svou urgencí a uklidňující pocit harmonického světa při jeho prozkoumávání. Hudba má skutečně významný dopad v konkrétních scénách a patří k tomu nejlepšímu na Rise of the Ronin. Co se dabingu týká, tak zcela jednoznačně doporučuji zapnout japonskou mutaci a spoléhat na anglické titulky. Originál je mnohem víc procítěný, hlasy více sednou na tělo jednotlivým postavám a dávají vyniknout jejich charakteru, který se v anglickém dabingu vytrácí a který místy působí amatérsky, jelikož se aktéři snaží napodobovat japonský přízvuk. Titul má své velmi silné momenty, ale navzdory posílení technických kvalit nepůsobí tak ambiciózně, jako působily některé opravdu vycizelované scény ze tři roky starého Nioh 2.