Resident Evil nepotřebuje série jako Infinite Darkness

Slavná japonská hororová sága Resident Evil letos slaví 25 let, ale nová minisérie Infinite Darkness toto jubileum nepřipomíná zrovna okázalým způsobem. Jedná se o jeden z trojice aktuálních televizních a filmových projektů a upřímně doufám, že hraný seriál i hollywoodská adaptace dopadnou o poznání lépe než čtveřice epizod po necelé půlhodince. Ty nejenže stylizací odpovídají CGI filmům Degeneration, Damnation a Vendetta, ale nemohu se ubránit i s ohledem na stopáž podezření, že je někdo původně zamýšlel jako celovečerní film, jen se kouzlem střihu a peněženky proměnily v seriál, jehož rozčtvrcení ani nedává dost dobrý smysl.

Jak už určitě dobře víte, hlavními hrdiny jsou protagonisté druhého dílu Leon S. Kennedy a Claire Redfield, i když dáma v tomto případě jednoznačně hraje druhé housle a působí, jako by snad byla v tomto světe opět úplným zelenáčem. Obě postavy vypadají jako v nedávném remaku a hlasy jim v anglické verzi propůjčili stejní dabéři. Infinite Darkness je nejen díky tomu velmi autentický a věrný předloze. Jde o kanonický příběh, který rozvíjí události z her a doplňuje zmíněné animáky. To samo o sobě zasluhuje uznání, protože nejde v případě této značky o samozřejmost. Příběh nás vezme zpět do roku 2006 a navazuje na události Resident Evilu 4, které postavy ve filmu zmíní. Jinak by ale zdánlivě šokující premisa o útoku zombie na Bílý dům chtěla oslovit všechny bez ohledu na to, zda jsou fanoušky, svátečními hráči anebo náhodnými diváky. Jenže právě v tomto úkolu selhává Infinite Darkness především.

Příběh Infinite Darkness připomíná potravu, jakou jsou zřejmě lidé pro zombie. Jen další sousto, které vás možná zasytí, ale nevychutnáte si ho.

Nejslabší částí novinky je jednoznačně její příběh, který je naprosto banální a záměrně zkomplikovaný a místy nepřehledný či nejasný jen kvůli tomu, že děj nesledujeme chronologicky a do vyprávěná vstupují vzpomínky, které mají různé vyznění. Jestliže by nás v případě televize mělo zajímat především to, o čem to je, a ne jen, jak to vypadá, selhává na tomto místě Infinite Darkness podobně jako jiné adaptace videoher. Jakoby se snad jeho autoři nechtěně snažili naplnit stereotyp a klišé, že podle hry nejde natočit nic kloudného. A nebo je to možná jen další důkazem skutečnosti, že videoherní zápletky nestačí mnohdy ani na televizi, natožpak na stříbrné plátno. A to bez ohledu na to, že série vypráví svůj vlastní příběh, který z videoher neznáte.

Výsledkem je další projekt, který nakonec může lichotit jen fanouškům i přes zjevnou snahu otevřít se všem. Příznivci série dostanou svůj fan service, ale nic víc. Příběh Infinite Darkness připomíná potravu, jakou jsou zřejmě lidé pro zombie. Jen další sousto, které vás možná zasytí, ale nevychutnáte si ho. Je fajn, že se dozvíme víc o některých oblíbených postavách. Některé akční scény nejsou zpracované špatně. Technická stránka nenadchne, ale ani neurazí. Ale nic menšího ani neočekáváte, když první epizodu spouštíte. Infinite Darkness není strašidelný, postavy se chovají místy hodně nelogicky až zmatečně. A povytažené obočí si zaslouží i neobratná snaha zapojit do scénáře nějakou vysokou mezinárodní politiku, kterou přitom není dvakrát důmyslné míchat s fiktivní zemí odkazující především na Afghánistán, ale také Irák.

Já se opravdu snažím najít pozitiva, hledám polehčující okolnosti i cokoli, v čem by Infinite Darkness skutečně vynikal. Jenže takové momenty nenacházím. I to, co není na tomto projektu vysloveně špatné, je přinejlepším průměrné.

Netflix určitě zasluhuje pochvalu za lokalizaci, i když jen formou českých titulků. Je hezké, že se autoři pokusili napodobit atmosféru i tempo videoher. Vlastně si dokážu živě představit, že by Infinite Darkness byl interaktivním titulem, protože by tomu v zásadě nic nebránilo. A nechybí ani snaha o vyvrcholení včetně závěrečného boss fightu, i když ten spíš připomněl některé nechtěně komické situace ze světa videoher. Možná se vám může zdát, že jsem v hodnocení až příliš příkrý, že se nesnažím na novince najít pozitiva. Jenže v tom to právě je. Já se je opravdu snažím najít, hledám polehčující okolnosti i cokoli, v čem by Infinite Darkness skutečně vynikal. Jenže takové momenty nenacházím. I to, co není na tomto projektu vysloveně špatné, je přinejlepším průměrné. A chválit filmaře jen za to, že adaptovali Resident Evil, aniž by se zpronevěřili originálu, mi přijde trochu málo.

Pokud byste hledali hry, k nimž by bylo možné v rámci této ságy novinku přirovnat, nejlépe se nabízí Resident Evil 6 a místy i Resident Evil 5. Není žádným tajemstvím, že to nejsou mé oblíbené tituly a dost možná mi i ty přišly stravitelnější včetně příběhu, na kterém by měl seriál stát. Infinite Darkness je slabší než tři předchozí animované filmy, nebo minimálně než byly v době svého debutu. A to laťku opravdu nenastavily příliš vysoko. Neříkám, že na novinku nejde koukat, ale nic ve vás nenechá. Je to prostě jen další pořad z Netflixu, který si stejně platíte. I když sám miluju původní kánon, když nic jiného, čtyřdílná série dokládá, jak je dobře, že se herní série posunula dál od incidentu v Raccoon City a neždímá neustále tu stejnou látku dokola. Resident Evil by totiž dávno neměl být jen o tom, jak nějaký padouch, co si nakrucuje kníry, vyrábí ve sklepě armádu biozbraní, co se mu – jaké překvapení – vymknou z rukou. Můžeme si jen držet palce, aby hraný seriál s mnohem odvážnější premisou vzdalující se herní předloze dopadl lépe. I když jak se tak dívám na obsazení Alberta Weskera, možná tu odvahu filmaři investovali špatným směrem.