11. 1. 2024
Před dvaceti lety začal mít perský princ dost napilno, ovšem v poslední době jsme o něm zrovna moc neslýchali. Zatímco čekáme, jak to nakonec dopadne s remakem Sands of Time, Ubisoft Montpellier se vytasil se zbrusu novým dílem, který se však vrací k 2D či 2,5D zobrazení, ale zároveň se do některých věcí pouští zase trochu jinak. I když samotné oznámení působilo poněkud rozporuplně, i autor původní hry Jordan Mechner hlásal, že The Lost Crown bude ctít původního ducha série. Je tomu skutečně tak?
Prince of Persia: The Lost Crown je na první pohled klasickou side-scrollingovou plošinovkou po vzoru prvních her, nově však hra vstupuje do žánru metroidvanie. Hlavním hrdinou pak navíc není samotný princ, nýbrž Sargon, jeden z členů elitní skupiny bojovníků The Immortals. Volba jiného protagonisty nicméně umožnila vývojářům zkusit něco jiného a nenechat se svazovat například představami o postavě prince, což za mě hře velice prospělo. Zdejší princ Ghassan se do boje nepouští, naopak je unesen, a tak se bojovníci vydávají na horu Qáf, aby jej zachránili. Velice rychle však zjistí, že s tímto místem není něco v pořádku a že v útrobách hory a v nekonečných chodbách číhají různá nebezpečí i podivné prokletí. Cesta skrze celý komplex nebude rozhodně přímočará a snadná, tudíž na Sargona čekají nejen souboje, ale i celá řada akrobatických kousků a hádanek.
Premisa příběhu zní poměrně jednoduše, ale v průběhu připraví jisté zajímavé a nečekané situace. Přítomnost spolubojovníků nabízí příběhové vsuvky a interakce, díky nimž se více dozvídáme i o místech, jimiž probíháme. Kupředu však hru nežene příběh, nýbrž samotný level design, průzkum a postupné objevování jednotlivých lokací. The Lost Crown principy metroidvanie zvládá, mapa je dobře navržená a povzbuzuje k pečlivému zkoumání za účelem nacházení tajných cest a skrýší. Plošinovkové pasáže jsou hojně zastoupeny přesně tak, jak bychom od Prince čekali, a jejich zdolávání bylo k mé radosti ve většině případů výzvou i zábavou. Sargon je obratnost sama, pokud jsou tedy na tom stejně i vaše prsty, tudíž nechybí klasické odrážení od zdí, dash na zemi i ve vzduchu či později dvojskok. Ovládání je téměř vždy přesné a vyladěné, a proto nedochází k zásekům například na kraji některé z překážek. Nejsou to však jen akrobatické dovednosti, které umožňují další postup, jelikož na některé překážky Sargon nestačí hned. V takovém případě se pak hodí možnost zachycení vzpomínky, která se společně s obrazem uloží na mapě.
Zdroj: Ubisoft
Hora Qáf je podivné místo a ve svém nitru neskrývá jen poklady, ale i různé mocné síly a předměty. Sargon postupně přidá do výzbroje ke svým věrným čepelím luk a čakram, který mu v pozdější fázi hry bude nápomocen nejen v bojích či při řešení hádanek, ale může se za ním teleportovat, a tak se dostat na dosud nepřístupná místa, i ta neoznačená na mapě. Dostane se mu ale i možnosti částečně manipulovat s další dimenzí, ale především se zmocní schopností zvaných Athra, jež jsou důležité zase především v soubojích a postupně se dobíjejí. Současně lze využívat dvě z nich, přičemž se nabízí například vracení se do dřívější pozice, rychlý a průbojný útok, silná střela z luku, teleportace k nepříteli s útokem, vyvolání léčivého pole a dalších. Samozřejmě i během střetů je žádoucí uplatnit vlastní pohybovou zručnost získanou prohopsáváním lokacemi, jelikož řada běžných i větších soubojů se odehrává v obklopení zdí, plošinek a objektů, jichž lze využít ve svůj prospěch. Celkově je hratelnost plynulá a velice svěží.
Ovládání ani během boje není nijak složité, což je velice příjemné a ve vztahu k celkovému pohybu funguje velice dobře. Jedno tlačítko pro útok, jedno pro obranu a nekončící uskakování, skluzy a ovládání prostoru. Hra nabízí celou řadu různých komb, které se postupně rozrůstají s nově nabytými schopnostmi, tudíž rozhodně nelze říct, že by byl soubojový systém povrchní. Otázkou zůstává, zda si vystačíte se základy, nebo se rozhodnete ovládnout i náročnější techniky boje, což se v případě náročnější obtížností nepřekvapivě stane nevyhnutelným. Pomoci může i luk, ovšem toulec není neomezený, což může alespoň trochu vyřešit jeho vylepšení u bohyně Kahevy. To platí i o zbraních nebo amuletech, které mohou podpořit některé schopnosti, či naopak snížit některé postihy. Amulety lze získat nacházením po světě v truhlách nebo plněním úkolů, vybavit se jimi lze ale jen u stromů Wak-Wak, které zároveň obnoví zdraví, zásobu léčivých lektvarů i šípů a také uloží hru. Příležitostně je pak nablízku i rozbořený teleport čekající na opětovnou aktivaci.
Vzhledem k povaze místa zde nenajdete mnoho lidí, s nimiž byste si mohli popovídat, a tak občas skončíte v konverzaci i s obyvateli těchto stromů nebo nepřáteli. Výjimkou je pak například již zmíněná Kaheva nebo všudypřítomná dívka, která zná každé zdejší zákoutí, a tak vám může poradit nebo prodat mapu jednotlivých lokací. Od svého příjezdu se postupně podíváme například do děsivých stok a kobek, posvátných archivů či zahrad, ale budeme mít i co do činění s nejrůznějšími nástrahami přírody. Každá lokace disponuje unikátním designem, který zahrnuje nejen prostředí s plošinami a překážkami, ale i nepřátele. Zatímco v jedné části mapy se tak musíme vypořádat například s nadpřirozenými bytostmi s magickými schopnostmi, jinde narazíme na nemrtvé válečníky, zákeřné lukostřelce a těžkooděnce a jinde zase na podivné nestvůry. Na každého platí trochu něco jiného, tudíž je potřeba se během průchodu každé lokaci přizpůsobit z hlediska boje i pohybu, ale s trochou obratnosti a dobrou obranou byste je měli zvládnout ukuchat i bez jejich většího studování, alespoň na normální obtížnost. Bossové si však už takovou přípravu zaslouží.
Když už je však řeč o plošinách a překážkách, u těch lze bohužel občas narazit na zvláštní výkyvy v obtížnosti. Hra by samozřejmě měla představovat výzvu, ale některé pasáže se jeví už jako trochu přehnané a vyžadují příliš mnoho bezchybných a přesně načasovaných úkonů, abyste neskončili nabodnuti na hrotech. Jistě, nakonec se to dá ovládnout, ale působí to poněkud zvláštně ve vztahu k přístupnosti, jíž se vývojáři chlubili. Hra by měla být mimořádně přístupná díky svému nastavení, a to nejen rozhraní, ale i hratelnosti. Předpřipravené úrovně obtížnosti si lze upravit podle sebe, přičemž je možné snížit téměř na minimum poškození od nepřátel i prostředí. Rovněž je zde volba zapnutí asistence míření, ale také pomoc právě s plošinovkovými pasážemi. Ta funguje tak, že je před takovou částí přítomen portál, do něhož můžete vstoupit, a ten vás přenese na její konec. Pro zajímavost jsem si ji v pozdější fázi hry ponechala zapnutou, abych zjistila, že se s vývojáři coby hráč dost rozcházím v názoru na to, co je a co není obtížná pasáž. Některé sekce s vícero náročnými úkony byly ponechány bez asistence, jiné vyžadující „jen“ přesnost bez časového nátlaku ji mnohdy paradoxně nabízely.
Ta pravá zrada za mě spočívala v jedné pasáži v cestě za hlavním úkolem, tedy v povinné části, kterou nešlo nijak obejít. Zde bylo potřeba k postupu vyřešit sérii hádanek, které vyžadovaly prvně její pochopení a poté přesné načasování a obratnost. Poslední z nich mi dala opravdu zabrat, což částečně přičítám i mému momentálně ztíženému hraní na ovladači, čili si o to víc nedovedu představit, jak má něco takového odehrát více indisponovaný hráč. Právě v této části jsem se rozhodla pro zapnutí asistence, která ovšem zrovna zde nijak nápomocna nebyla. Mnohem víc mě však zarazilo tvrzení vývojářů, že nám poskytnutá hra již obsahuje Day 1 patch a že tuto skutečnost máme zdůraznit. Já ji v tom případě zdůrazňuji z toho důvodu, že mé představy o takovém patchi příliš neodpovídají stavu hry, kterou jsem měla k dispozici. Čím blíže konci jsem byla, tím se mi jevila jako rozbitější.
Do té doby funkční animace začaly mít problém s navazováním a i některé skoky začaly být v určitých pasážích nepřesné kvůli podivným kolizím, až jsem si říkala, zda to je mnou, hrou nebo zda se tam ještě vůbec nemám vůbec dostat. A když si u takovéto hry nejste jisti, zda je to záměr, či nikoli, začíná to být docela zajímavé. Kromě toho začaly vypadávat ruchy společně s hudbou, a dokonce mi během soubojů zmizelo pár nepřátel, v jednom případě v průběhu bossfightu. A nebyla to zrovna část, kterou jsem chtěla načítat a procházet znovu. Objevil se ovšem i podivný bug, který naštěstí vyřešil jiný bug, ale dostala jsem se také do pořádně bezvýchodné situace. Dlouhých sedm hodin jsem opakovaně procházela jednu část mapy, aby mi cestu na stále stejném místě blokoval nepřítel. Tak se chovat neměl, což dokazuje chybně se spouštějící animace i to, že později se nic takového už nedělo. Jiná cesta v tu chvíli bohužel neexistovala a překonání této části nakonec bylo dílem náhody a štěstí. To je ovšem škoda, protože hra má své kouzlo a dokáže si udržet tempo. Avizovaných 25 hodin, za které jsem The Lost Crown skutečně dohrála, pokud bych nepočítala zmíněný zásek, mě původně děsilo, ale nakonec se ukázalo, že hra tuto délku obhájí a zdařile zaplní. Jen škoda, že ke konci začala pokulhávat a tak trochu se bortit.
Na druhou stranu jsem ovšem nezaznamenala problémy s výkonem a hra krásně běžela i na PlayStationu 4, kde jsem začínala hrát, a na PlayStationu 5 se pak ještě lépe vybarví zvolená výtvarná stylizace. Hře tento styl sedí, krásně si hraje s barevností napříč lokacemi a zdařile využívá prvky a motivy perského umění, i když jde samozřejmě především o fantasy. Cutscény a příběhové předěly se navíc nebojí přejít do 3D a ukázat nám celý prostor kolem a nijak neruší ani výraznější a barevnější prostřihy například při využívání schopností. Vše to do sebe zapadá a funguje. Nejinak tomu je i soundtracku, který využívá tradičních nástrojů, ale i elektrické kytary, na což už jsme ostatně zvyklí z předchozích dílů. Celkově hudba výborně dokresluje atmosféru a povzbuzuje akční pasáže. Skvělým bonusem je pak perský dabing, který sice příležitostně nesedí v synchronu, ale po herecké stránce působí velice dobře a především napomáhá autenticitě.
Ve výsledku musím říct, že i přes absenci prince nakonec Prince of Persia: The Lost Crown skutečně ctí původní ducha série. Vývojáři si z původních her vzali to dobré a zručně přešli do nového žánru. Nový Prince je zábavný, dobře se hraje i dobře vypadá. Bohužel však trpí pod tíhou menších či větších chyb, což sice dokáže dojmy z hraní zkazit, ale rozhodně ne smazat ty pozitivní.
Lukáš Kotrus napsal: Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
