Pokémon Sword and Shield

Vývojáři ze studia Game Freak rozpoutali v roce 1996 vysloveně pokémoní mánii. Původní verze Red and Blue možná nebyla tím nejkomplexnějším JRPG všech dob, ale kombinace prověřených tahových soubojů s populárním a milovaným světem pokémonů fungoval fantasticky. Natolik, že všechny následující díly přicházely jen s minimem změn a hráči je i přes občasné výtky bezmezně milovali. Pohled na celou sérii se ale začíná s posledními dvěma díly přeci jen trochu měnit a dáme-li stranou plánovaně zjednodušené Let’s Go Pikachu, resp. Let’s Go Evee, aktuální Sword and Shield komunitu poprvé za dlouhou dobu výrazně rozděluje.

Všechny nechytíš

Nejpalčivějším bodem kritiky ještě před tím, než hra vůbec vyšla, bylo odstranění možnosti dostat do Sword and Shield další pokémony prostřednictvím národního Pokédexu. Absenci oblíbené funkce vysvětlovali vývojáři tím, že pokémonů už je zkrátka tolik, že je už nezvládají zpracovat všechny, a proto se hráči musí spokojit se 400 příšerkami, přičemž jen hrstka z nich pochází z první generace. Ta aktuální, osmá, na druhou stranu nabízí hodně pestrý mix, ze kterého si určitě vyberete, čímž se poměrně rychle dostáváme k tomu, jaké pocity jsem měl během přibližně 30 hodin, které jsem s novými Pokémony strávil. Jednou nahoře, jednou dole, jednou nadšený, jednou spíše zklamaný. Můžu vám tudíž hned na začátku bez okolků přiznat, že Sword and Shield je strašně zvláštní a nevyhraněná hra, na kterou se bude určitě vzpomínat a určitě nejen v pozitivním ohledu.

Nemá asi smysl nějak pečlivě vysvětlovat základní formuli celé série, která se z pochopitelných důvodů v Sword and Shield opakuje. Hlavní hrdina, nebo hrdinka, se chce stát nejlepším trenérem pokémonů, na začátku si vybere jednu ze tří startovních potvůrek, má svého rivala, se kterým se celou hru předhání a během toho bojuje na stadionech o jednotlivé odznaky, aby se mohl utkat s finálním šampionem. Během toho samozřejmě prochází novým regionem, v tomto případě jím je Galar s notně britským nádechem, chytá pokémony, bojuje a odhaluje střípky nepříliš záživného příběhu, během kterého – mohutný spoiler – zachráníte celý svět. Pokud vám přijde hloupé, pouštět se už poněkolikáté do té stejné hry, pak vás beztak moje slova nepřesvědčí, že právě neměnný koncept v kombinaci s novými pokémony a výzvami je na sérii vždy tím nejlepším. Vše do sebe nicméně musí dobře zapadnout, což se v aktuálním díle neděje vždycky, ozubená kolečka celého soukolí o sebe občas povážlivě zaskřípou a téměř na každé pozitivum lze odpovědět stejně silnou výtkou.

Do Británie a ještě dál

Tak třeba nový region – Galar vypadá díky architektuře inspirované Velkou Británií opravdu skvěle, ovšem jednotlivé cesty jsou přísně lineární a všechna jejich zákoutí objevíte v podstatě už při prvním průchodu. Velké otevřené lokace, v nichž můžete chytat vzácné pokémony a pouštět se do kooperativních raidů proti zvětšeným – dynamaxovaným – pokémonům, jsou perfektním ozvláštněním celé hratelnosti. Ale k dispozici jsou tyto lokace jen dvě, a navíc v nich hra naplno obnažuje své grafické nedostatky, takže i v porovnání s masivním otevřeným světem Breath of The Wild vypadá jako něco z minulé generace. Dále hra snad poprvé přichází s možností přeskakovat nabízené tutoriály, bravo! Přesto vás ale jednotlivé postavy nepřestanou obtěžovat a co chvíli rozbíjí plynulost celého zážitku úmornými dialogy, které ani nemusí ve výsledku posouvat příběh.

V trávě se stačí jen pohybovat analogovou páčkou pomaleji, případně se s postavičkou přímo vyhýbat objevujícím se vykřičníkům.

A samozřejmě musím narazit na nemožnost vypnout sdílené sbírání zkušeností pro všech šest aktivních pokémonů, aniž by třeba vůbec do proběhnuvšího boje zasáhli. Jistě, odpadá tím grindování, což je asi pohledem moderních nároků dobře, ale hra tím pádem ztrácí hodně ze své obtížnosti a na některých místech sklouzává až k absurdní trivialitě. Nezřídka budou vaši pokémoni v soubojích dominovat, včetně klání na stadionech, a jedinou skutečnou výzvou tak zůstanou souboje s nesprávně zvolenými typy pokémonů a raidy proti abnormálně zvětšeným potvorám. Ty lze odehrát až se třemi parťáky, buďto ovládanými umělou inteligencí, nebo živými hráči, druhá možnost ale závisí na ne zrovna fungujícím matchmakingu a zcela bez mučení přiznávám, že jsem se za celou dobu hraní spojil do hry s živými lidmi jen párkrát. Jedinými novinkami, ke kterým nenacházím žádný negativní ekvivalent, tak zůstává možnost spravovat všechny své pokémony v terénu bez nutnosti použít terminál, dále kempy, v nichž můžete interagovat se svými pokémony nebo jim uvařit kari a v neposlední řadě skutečnost, že divoké pokémony vidíte kolem sebe a můžete se jim tudíž vyhnout. To pomáhá celkové plynulosti, kdy si sami vybíráte, jestli se dalším hloupým soubojem s pokémonem, na kterého jste narazili už mnohokrát, vůbec chcete zabývat. V trávě se stačí jen pohybovat analogovou páčkou pomaleji, případně se s postavičkou přímo vyhýbat objevujícím se vykřičníkům. Nezdá se to jako něco podstatného, ale každý, kdo hrál předchozí díly, mi musí dát za pravdu, že je to obrovský posun vpřed a výrazné vylepšení celého zážitku, za což si vývojáři zaslouží pořádnou pochvalu.

Trochu nalomen

Co se týče soubojů, nenarazíte v nich na nic revolučního. Přehlednější rozhraní je dáno velkým displejem Switche, animace pohybů jsou až na výjimky pořád stejně strohé a zjednodušené, a i nadále disponuje hra robustním systémem nejrůznějších útoků i všemožných kombinací soupeřících druhů pokémonů. Ona několikrát zmiňovaná funkce Dynamax a později také Gigantamax, je v podstatě jen kombinací mega evoluční funkce z Pokémon X a Y, resp. z-moves ze Sun a Moon a upřímně nejde o tak zásadní prvek, jak se asi může na první pohled jevit. Na omezený počet kol vaši pokémoni zkrátka vyrostou, na to soupeř většinou adekvátně zareaguje a následně můžete vybírat z plejády nových útoků a těžit z většího množství HP. Celková atmosféra kolem těchto soubojů je ale prvotřídní a opravdu máte pocit, že dochází k určitému vyvrcholení vaší dílčí snahy, vzhledem k tomu, že dynamaxovat můžete jen na stadionech a v raidech. A když už jsme u těch stadionů, i tady si vývojáři rozhodně zaslouží pochvalu – jednotlivé výzvy, ne vždy spoléhající pouze na souboje pokémonů, jsou zábavné a je jen škoda, že jich není víc.

Říct o hře, že zůstává jen zhmotněnou sázkou na jistotu, by zřejmě u jiných sérií nebylo příliš lichotivé, v případě Pokémonů ale Sword and Shield pořád drží u sebe a v průběhu hraní jsem se určitě víc bavil, než že bych si na něco stěžoval. Dopad nešťastných a pravděpodobně uspěchaných rozhodnutí ale zůstává poměrně citlivý, a i když se pořád jedná o nadprůměrnou záležitost, obecných kvalit předchozích dílů v mých očích novinka nedosahuje. A Nic na tom bohužel nemění ani robustní systém úpravy hlavního hrdiny ani fotbalový nádech stadiónových klání, který mi rozhodně imponuje.